Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Martin Tadian (* 1903  †︎ 1991)

• born on March 15, 1903 in the village Kľak in Slovakia

• worked as a forest worker

• served as the village mayor during the period of WWII

• the village Kľak was burnt to the ground on January 21, 1945 as a revenge for the villagers’ support of partisans

• lost his wife and four children

• died on February 7, 1991

Martin Tadian se narodil 15. března 1903 ve slovenské vesničce Kľak, nacházející se ve Slovenském středohoří. Pocházel z chudé vesnické rodiny a měl čtyři sourozence. Až do začátku druhé světové války vedl pokojný život – pracoval jako lesní dělník v okolních horách, stejně jako všichni obyvatelé Kľakovské doliny. Byl ženatý a měl čtyři malé děti – Aničku, Marku, Valinku a syna Jožka. Během válečného období vykonával funkci rychtáře a díky tomu se mu podařilo navštívit i prezidenta Edvarda Beneše.

Ke konci druhé světové války vypuklo na Slovensku Slovenské národní povstání. I obyvatelé vesnic ve Slovenském středohoří se k němu připojili a spolupracovali s partyzánskými skupinami, jež operovaly v okolních horách. Bohužel povstání bylo na podzim roku 1944 hitlerovskou armádou potlačeno. Povstalci, kterým se podařilo probojovat z německého obklíčení, se roztrousili ve slovenských horách. Jedna z takových povstaleckých partyzánských skupin se nacházela i v okolí hory Vtáčnik, nedaleko vesničky Kľak. Občané Kľakovské doliny partyzány podporovali hlavně potravinami, šatstvem nebo je zásobovali léky. Považovali to za svou povinnost v boji proti hitlerovskému Německu. Když bylo potřeba, nechali partyzány u sebe přespat a ošetřili raněné z boje.

Pomoc vesničanů však nezůstala skryta očím německých vojáků – i díky informacím slovenských kolaborantů. Na začátku ledna 1945 se o ní dozvěděly německé zpravodajské služby. Následně začal štáb speciální německo-slovenské protipartyzánské jednotky Edelweiss se sídlem v Kremnici připravovat proti těmto vesnicím exemplární trestnou výpravu, která měla posloužit jako výstraha pro všechny partyzány a civilní obyvatelstvo, které jim pomáhalo. Po průzkumné výpravě si jednotky po krátkém střetu s partyzány potvrdily, že informace o přítomnosti partyzánů v této oblasti je pravdivá.

Partyzáni se o plánovaném přepadení obcí dozvěděli den předtím, netušili ovšem, že Edelweiss plánuje vyhlazovací operaci, a z důvodu nedostatku času nedokázali přijmout všechna opatření, která by ochránila místní obyvatele. Rozhodli se ustoupit do hor, protože se domnívali, že tím nevystaví obyvatele nebezpečí. Spolu s partyzány odešli z vesnic i místní muži, mezi nimi také Martin Tadian, který nechal ve vesnici svou ženu Marku, matku Marii a čtyři malé děti.

„Ovzduší bylo stále napjaté, všichni vesničani jsme měli strach z blížící se války, protože se povídalo o přípravě Němců na přepadení naší malé vesničky v lůně hor Vtáčnik. Chtěli zničit partyzánské hnízdo. Takové řeči děsily opravdu všechny. Snad nám nevyvedou takovou krutost, vyprávěli jsme si v kuchyni. Kam bychom se poděli v takové tuhé zimě, kdyby vypálili naše domy. Právě to by byl ten trest, že bychom zůstali pod holým mrazivým nebem.“

V napjaté atmosféře žila vesnice již několik týdnů předtím. Na Vánoce bylo nařízeno zatemnění oken. Štědrý večer byl velmi skromný, bez dárků i tradičního zpěvu pod okny, který vždy velkolepě dotvářel atmosféru. Ve vesnici i v okolí byly rozestavěné partyzánské hlídky.

„Atmosféra těchto Vánoc vůbec nebyla sváteční, všude nás spíš provázel strach než radost. Partyzáni i my chlapi z dědiny jsme byli věčně ve střehu. I když byla obloha stále jasná, modrá, ve vzduchu visela nad vesnicí jakási neviditelná hrozba.“

Když se ve vesnici 21. ledna 1945 dozvěděli, že se blíží Němci, chlapi narychlo běželi do hor a ženy s dětmi zůstaly zavřené v domech a třásly se strachem.

„Byla neděle, najednou pod ořechem nastal velký ruch. Němci jdou! Z Grúně byla slyšet střelba a rachot děl. Všichni chlapi jsme se seběhli u Hudečků. Už bylo vidět, jak se Němci valí od Ostrého Grúně. Stáhli jsme se na kraj hor a tam jsme sledovali, co se děje. Za chvíli jsme slyšeli křik Němců a hrozný, nepředstavitelný nářek žen. Do toho se mísila střelba a z některých domů šlehaly plameny po zápalných kulkách. Bylo nepopsatelné se na to dívat a nejhorší bylo, že jsme nemohli nic dělat.“

Martin Tadian podle svých vzpomínek navrhoval, aby se stáhli hlouběji do lesa, aby je Němci nezpozorovali a nerozzuřili se ještě více. V horách přečkali celý den, dokud všechno neutichlo.

„Večer, když jsme se vrátili do dědiny, byla už tma. Ten pohled na zničenou celou dědinu už nechci nikdy více zažít. Doma jsem nikoho neviděl, a tak jsem šel ke kamarádovi do Grúně. Brzy ráno druhý den jsem se opět vydal je hledat. Dům vyhořel a byl prázdný. Je jsem nenašel. Před domem bylo jenom rozházené šatstvo, obilí a mouka.“

Známí Martinu Tadianovi tvrdili, že všechny odvlekli do Žarnovice, a tak je šel s nadějí hledat tam. Po cestě se každého vyptával, zda je neviděl. Až mu kamarád ze sousední vesnice pověděl, že do Žarnovice nikdo nešel a že v Kľaku jsou ohořelá těla.

„Zmocnil se mě velmi zlý pocit samoty a strachu, nechtěl jsem si to v té chvíli ani představit. Po cestě domů jsem tajně doufal, že ty shořelé hlavy nebudou patřit mým nejdražším. Věřil jsem, že když to všechno utichne, ještě uvidím radost ze života v očích mých dětí.“

V rodné vesničce se mu naskytl ještě horší pohled. I když si to nechtěl připustit, jeho kamarád měl pravdu. Doma našel Aničku, jak leží mrtvá na holé zemi.

„Byl to strašný den. Bezbožná krvavá neděle, kdy jsem přišel o celou svoji rodinu. O ženu Marku, matku Márii, tři dcery – Aničku, Marku a Valinku – i o syna Jožka. Ani mohutná křídla Vtáčniku nedokázala ochránit moji rodinu a dolinu před hrozným krveprolitím.“

Ostatní byli na zadní straně domu, postřílení u zdi a spálení. Nedali se ani identifikovat, poznal je pouze podle oblečení.

„Zhroutil se mi celý svět. Všichni moji nejdražší byli najednou pryč. Vrátil jsem se do Horných Hamrů k rodině, protože byla nařízená evakuace – koho by našli doma, toho by zastřelili. Na Holém vrchu v Hamrech jsem čekal až do příchodu fronty, šest týdnů.“

Do Kľaku se mohl pamětník vrátit až začátkem března 1945, kdy musel krumpáčem odkopat jejich těla ze zmrzlé půdy a odvézt je na hřbitov, kde je všechny pochoval.

Během krveprolití zahynulo několik partyzánů, kteří se ve vesnici ukrývali nebo se zde zotavovali ze zranění. Němci je vesměs umučili před očima místních obyvatel. Vesnice Kľak však nebyla jediná, kterou vojáci vyhladili, v dědině Ostrý Grúň zastřelili 64 nevinných obětí, mezi nimi i malé děti. Po tomto masakru vtrhli do Kľaku, kde zavraždili dalších 84 osob včetně 16 žen a 36 dětí. Nejmladší obětí se stala tříměsíční Josefína Haringová, mnohé oběti byly upáleny zaživa. Šlo o jeden z nejbrutálnějších válečných zločinů spáchaných na území Slovenska.

Po válce se Martin Tadian znovu oženil – s Annou Pavlíkovou, se kterou měl dvě další děti. I přes strašné události, které ve vesničce Kľak prožil, na ni nezanevřel, stále ji miloval a 7. února 1991 zde také zemřel.