Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Narcis Tálský (* 1940)

• narozen 6. ledna 1940 v obci Znětínek

• za okupace v rodinném mlýně ukrývali odbojáře i uprchlíky z totálního nasazení

• po roce 1948 došlo k znárodnění mlýna a zastavení provozu

• 13. listopadu 1953 byl otec Dominik Tálský zatčen

• ve dnech 17. - 19. února 1954 otec odsouzen za velezradu k patnácti rokům vězení

• za neoznámení otcovy trestné činnosti byli vězněni nejstarší synové Jaromír a Dominik

• Narcisovi nebylo umožněno studovat a v patnácti letech nastoupil do stavebního podniku

• Dominik Tálský byl v květnu 1962 amnestován a krátce po propuštění na následky věznění zemřel

• v letech 1968 - 1998 pracoval Narcis Tálský ve strojírnách ŽĎAS

• v listopadu 1989 jedním z činitelů generální stávky

• patřil k zakládajícím členům strany sociální demokracie ve Žďáru nad Sázavou

• působil ve funkci starosty obce Pokojov

Rod Tálských patřil v historii k nejvýznamnějším zástupcům mlynářského řemesla na Žďársku. V období německé okupace riskoval Dominik Tálský (1905) vlastním životem pro přežití druhých. Ti mu to po komunistickém puči v roce 1948 oplatili opačnou měrou, což se podepsalo i na úplném zániku mlynářské tradice, předávané po devět generací.
 
Narcis Tálský se narodil 6. ledna 1940 ve Znětínku na Českomoravské vrchovině. Na svět přišel jako třetí z pěti sourozenců a pojmenován byl po svém strýci, desátníkovi Tálském, pilotovi, který v roce 1927 zahynul při letecké havárii v Olomouci.

 

Pomáhal potřebným i nepotřebným

Narcis prožil své dětství ve znětínském mlýně, dříve zpustlém panském mlýně hraběte Haracha, který jeho dědeček odkoupil a uvedl do pořádku. Rodiče Dominik a Anežka se v době nacistické okupace dennodenně vystavovali trestné činnosti. Do mlýna ležícího pod znětínským rybníkem se stahovali ať už odbojáři, či mladíci ze sousedního Radostína, uprchlí z totálního nasazení v Německu. Dle nacistických nařízení měl být provoz mlýna zastaven, ale Dominik s dobrým srdcem všem místním i lidem z okolí načerno pomlel mouku a pomohl jim nelehké časy přečkat. Dělo se tak většinou přes noc a k ránu už blýskavé a rozpálené řemenice fikaně potíral slanou vodou, a zrezivělá soukolí a celá ta hybná mašinérie tak nejevily známky sebemenšího používání.

Dobrota se mu ale jednoho dne vymstila. Zřejmě na udání, navštívila jejich mlýn brzy nad ránem hlídka jihlavského gestapa a s nimi i český vrchní strážmistr Ryba, jenž celou záležitost důmyslně přikryl. Když gestapo dorazilo na místo, Dominik mlýn zamkl a utekl podél vodního kola do lesů směrem k Radostínu. Gestapo se marně domáhalo odemčení, Anežka jim tvrdila, že manžel odešel na kontrolu rybníků, o které se hraběti staral. Strážný Ryba hned poznal, oč běží a celou posádku sezval do hospody. V družné zábavě se rozešli s tím, že kontrolu mlýna podniknou jiný den a s touto zprávou pak Ryba poslal do mlýna jednoho ze svých četníků. “Táta pro lidi riskoval. Riskoval pro lidi potřebné, ale taky nepotřebné, jelikož jedni měli mouku pro své přežití, ale druzí s ní kšeftovali, šmelili a vydělávali na tom peníze,” líčí pamětník.

 

Pokroková přestavba

V období dvouletky (1947 - 1948) procházela mlýnská zařízení schválením, zda mají perspektivu k dalšímu provozu. Mlýn Tálských byl pro takový účel schválen, a to s doporučením na pozměnění technologie mletí, což si vyžádalo neskromnou investici. Rekonstrukce byla kryta z vlastních našetřených prostředků na úkor rodiny a půjčky od záložny. Po měnové reformě v roce 1953 se rázem nesplacená půjčka v nové měně vyšplhala na 40 tisíc korun a tuto částku musela rodina postupně splatit. Jak nespravedlivé. Polovina majetku dle rozsudku propadla státu a rodina tak splácela celý dluh. Současně ale musela odkoupit od státu polovinu domu, jinak jí hrozilo vystěhování.

Anežka manželovi plán vymlouvala se zlou předtuchou, že komunisti mu to stejně seberou. Umíněný Dominik si ale nenechal do řemesla mluvit a trval na přestavbě starobylého mlýna, ve kterém vše dýchalo po svém postaru zajetém životu. Dědečkem důmyslně sestrojený pohon - na jedné straně stavení se točilo mlýnské kolo o průměru pěti metrů, které jako vyučený sekerník z dubových fošen sestrojil. Dvacetimetrová hřídel vedoucí skrze stavení, na níž navazovaly převodové řemeny pohánějící ať už pilu, cirkulárku nebo mlátičku, a když se všechno probudilo k pohybu, celé mlýnské stavení se rozeznělo. Mouka se mlela do poloviny května a to už u pily ležely klády na pořezání. U všeho samosebou musely pomáhat i jejich děti. Když se řezalo, nastavovaly míru, zametaly piliny nebo olejem mazaly ozubená kola a v mlýnici zase zametaly moučný prach, neboť mlynář, který nezametá, na svém živobytí prodělává.

 

Úřadující skupinky vesnických komunistů

Ač děti docházely do školy, na domácí učení samou prací nezbýval čas, ale díky své pozornosti a bystrosti si nejvíce vědomostí odnášely přímo z vyučovacích hodin. Narcis navštěvoval obecní školu v nedalekém Pavlově a později měšťanku v Radostíně. To už bylo po roce 1948, kdy se k moci dostali rudí partajníci a události začínaly nabírat na spádu. Na vesnicích úřadovaly skupinky komunistů, kteří se začali chovat povýšeně. Rozpínavá moc tak rozeběhla mezi lidmi neduhy, jakými je závist, majetková msta a špiclování těch, kteří se nechtěli družit a zařadit pod hlavičku socialistického zřízení. Projevy a hesla komunistické strany o vypořádání se se západními imperialisty a jejich přívrženci zásobovala veřejnost. Spravedlnost začala oslabovat a naskytovala se příležitost dát za vyučenou továrníkům, statkářům, mlynářům a dalším, kteří ještě pár let nazpátek mnohým pomáhali. Rázem byli označováni za zločince a vykořisťovatele. Dominik Tálský ale nebyl tím, kdo mlčel, a proti komunistům veřejně vystupoval.

 

Strachem, zimou nebo rozrušením

V roce 1950 došlo znárodněním k úplnému zafstavení provozu ještě zadluženého mlýna a bylo jej nutné splácet. O tři roky později, v listopadu 1953 represe pokračovaly několika domovními prohlídkami a zatčením Dominika Tálského. “Bylo třináctého listopadu, byl pátek a jel jsem na kole z Radostína. Vidím, že kolem mlýna stojí na silnici hejna aut, tatraplánů. Hned mě napadlo, že se něco děje. Přijel jsem domů a tam plno lidí. Potom přijeli asi třikrát nebo čtyřikrát vždy v noci. Kolem jedné ranní zatloukli na dveře, rozsvítilo se a na dvoře stálo deset nebo patnáct chlapů se samopaly. My kluci jsme stáli u sporáku v trenýrkách a klepali se. Ani nevím, jestli strachem, zimou nebo rozrušením. Máma musela sedět stranou na židli a hlídal nás chlap se samopalem. A teď ti ostatní - trhali podlahy, krovy, všechno nově udělané. Trvalo to asi tak dvě hodiny a pak přišli za mámou s papírem, zda jim podepíše, že na osobách nebylo pácháno násilí. Máma jim řekla, že nic nepodepíše, až spraví všechno, co rozmlátili. Ona byla taková velmi rázná a nenadělali s ní nic,” vzpomíná Narcis Tálský.

Hned při první domovní prohlídce našla Státní bezpečnost v podlaze podkroví zbraně a bedny s náboji. “Šli najisto a to znamená, že o tom někdo musel vědět. Bylo tam asi sedm nebo osm zbraní a různé bedýnky s nábojnicemi. Já jsem tam jako kluk kdysi prolézal ze zvědavosti. To byly zaprášené a nezakonzervované německé zbraně. Zkrátka nepoužitelné a nefunkční, protože jim chyběly uzávěrky.” Ty totiž ze zbraní odejmul Buriánek, ředitel obecné školy v Pavlově. Udělal tak ve chvíli, kdy se zbraně soustředily z Pavlova do podkroví Tálských.

 

DAAKtisti: Kokrda, Cába, Novák i Tálský

V prvních listopadových dnech roku 1953 odhalila síť agentů StB jména početné protikomunistické odbojové organizace Legie Svoboda - DAAK, utvořené na podzim 1952 a na jaře 1953 s ambicí ucházet se o postavení řídícího centra domácího odboje. V jejím čele stály tři osobnosti: Bohumil Kokrda, Stanislav Cába a Miloslav Novák, narozený v nedaleké vsi Bohdalov. Na jeho návštěvy u nich doma dodnes vzpomíná i syn vězněného, Narcis Tálský: „Před rokem 1948 působil snad jako vojenský přidělenec v Budapešti a jako kluk si pamatuji, když jezdil za tátou. Kamarádili se snad už od první republiky a k nám přijel nádherným autem s diplomatickou vlaječkou na blatníku. Kolikrát jsem odposlechl, že se před rokem 1948 bavili o nátlaku Rusů a že všude mají své agenty. Táta se ho tedy ptal: ‚A když pro tebe přijdou, co budeš dělat, až tě zatknou?’ A on otevřel diplomatickou koženou tašku a na dně měl dvě pistole.“

11. listopadu 1953 začala StB s hromadným zatýkáním všech, kteří na odbojovou skupinu byli napojeni. Státní bezpečnost věnovala celému průběhu velkou pozornost a akci označila názvem “Akce Josef”. Na den 13. listopadu 1953 se měl Dominik Tálský dostavit na okresní národní výbor (ONV) ve Velkém Meziříčí. Z autobusu vystoupil a vydal se k budově ONV. V místech Radnické ulice ho zastavil černý tatraplán, z auta vystoupili dva muži, Tálského zadrželi a odvezli do věznice na Pankrác. O deset let později vzpomínal: “Když mě převezli na Pankrác, dostal jsem injekci s tím, že se jedná o desinfekci. Během týdne jsem ale vypozoroval, jak mi všechno zlhostejnělo. Bylo mi vše jedno, až se mi tam snad i zalíbilo.”

Ve dnech 17. - 19. února 1954 se uskutečnil tajný soudní proces s hlavní skupinou tzv. daaktistů Kokrda a spol. před vojenským kolegiem Nejvyššího soudu, líčení vedl JUDr. Štěpán Flajzar. Bohumil Kokrda i Miloslav Novák dostali doživotí, Stanislav Cába 25 let odnětí svobody a s těžkými tresty odešlo i dalších třináct obžalovaných. Mezi nimi i Dominik Tálský, který za velezradu dostal 15 roků tvrdého žaláře a k výnosu rozsudku patřila ztráta čestných občanských práv navždy a odebrání celého jmění (viz rozsudek uložený v dodatečných materiálech).

 

Tvrdý dopad

Krom zatčení a posléze věznění Dominika Tálského došlo v rodině k dalším tragédiím. Manželka Anežka se psychicky zhroutila a necelého půl roku strávila v ústavu. Jejich nejstarší potomek Jaromír (1936) byl za neoznámení otcovy protistátní činnosti odsouzen k jednomu roku odnětí svobody a vězněn na Pankráci. Po návratu z vězení nastoupil jako mlynář do mlýna v Radostíně. Finančně rodině přispíval a vojenskou službu vykonával u PTP. Pracoval na vojenských stavbách a v lesích na Šumavě. Režim se mu pomstil za to, že neudal tátu, který nikoho nezabil ani neokradl. Stejně jako Jaromír byl obviněn a několik týdnů vězněn i druhorozený syn, sedmnáctiletý Dominik. Nadaný student nebyl přijat na žádnou školu ani učiliště a práci rybáře sehnal jen díky otcovým starým známostem.

Doma v zastaveném mlýně tak po otcově zatčení zůstal čtrnáctiletý Narcis spolu s mladšími sourozenci Zdenou a Ladislavem, kterému nebylo ještě ani sedm roků. Museli zvládnout nakrmit dobytek i školní docházku. Všichni místní se jim ze strachu vyhýbali a jen teta Ludmila za dětmi jedenkrát týdně vyjela, aby jim předala napečené buchty. Po matčině příchodu z léčení se plně rozeběhlo i hospodářství a rodina se s nepříznivou situací dokázala vypořádat po svém. Zkušenost mladé hochy posílila a rázem je přeměnila v dospělé. Sehnat zaměstnání bylo ale nelehkým úkolem. Žádný podnik nestál o nálepku, že právě u nich pracuje syn vězněného lotra Tálského, který se spřáhl proti socialistickému státu.

 

Obdobný osud postihl i Narcise

Osmiletku opouštěl Narcis s úspěšně dokončenými zkouškami, ale nikdo mu světlou budoucnost nekreslil. Jeden z učitelů mu nabídl, že pracovat může v uhelných dolech. Od prázdnin marodil několik měsíců s kotníkem, na což doktor nasadil jako lék kyselinu salicylovou. Až 5. ledna přijel do Velkého Meziříčí žádat o práci na stavebním podniku, podivili se, proč s takovými známkami chce nastoupit do dělnické pozice. Když prozradil, že otec je vězněn za velezradu, podnik váhal, ale nakonec vyděšeného mladíka na zkoušku přijal. Hned první den se ale ukázalo, k jaké pracovitosti byl odmala mlynářský kluk veden. “Na place byly sáně, které se používaly na převoz hašeného vápna. Dali mi lopatu a sáně jsem měl za chvíli naložené. Možná to trvalo hodinu, dvě, nevím. Hlásil jsem se panu Zímovi, že práci mám hotovou a co mám dělat dál. Řekl mi, ať mu dám pokoj a neotravuji, šel se ale na výsledek podívat a divil se, že tohle není možné,” vypráví pamětník. Za týden ho přiřadili k pokrývači, který se zase podivoval tomu, že mladík po hřebeni radnice nosil cihly bez jištění. A tak to pokračovalo dál a dál, až se dostal k partě instalatérů. Řezal závity, podával nářadí a zaučoval se zase novému řemeslu. Asi po půl roce za ním přišel mistr se slovy: “Já ti zařídím, aby sis udělal výuční list.” A tak po sobotách dojížděl Narcis Tálský do Jihlavy a vyučil se instalatérem.

 

Přišli z kontrarozvědky, jestli nechci přehlídku sabotovat

Roku 1958 čekalo Narcise plnění povinné vojenské služby, která se dá zahrnout k těm poklidnějším rokům. V hledáčku režimu ale přesto zůstával a jako branec kvůli pokřivenému kádrovému profilu si tzv. ’trojku‘ (řidičské oprávnění na osobní automobil, nákladní automobil a traktor) udělal na vlastní náklady. Zařazen byl k rotě přepravních prostředků (RPP) a denně jako šofér jezdil pro ženijní brigádu, jež se měla účastnit vojenské přehlídky v Praze. “Ve Kbelích jsem zamknul auto a najednou mi přišla kontrarozvědka prohledat auto, jestli se nechystám přehlídku sabotovat. Stále ale platilo, že kontrarozvědka mě pravidelně zvala každý měsíc k výslechům,” vzpomíná pamětník. Z vojny se Narcis Tálský vrátil v roce 1961 a zůstal věrný svému řemeslu, dodělal si výuční list topenáře a potrubáře a nastoupil do podniku Stavomontáže Brno, u kterých pracoval na stavbě sídlišť po celé republice.

 

Nemohl pochopit, co se s lidmi stalo, a to ho dorazilo

Mezitím si odsouzený Dominik Tálský odpykával svůj patnáctiletý trest ve věznici na Mírově a v Leopoldově. V tu samou dobu v celách pobývali například Gustáv Husák, generál Syrový nebo bývalý národní socialista Prokop Drtina. Dominik vážně onemocněl se srdcem a během dvou let prodělal pět infarktů. Po sedmi letech podala věznice žádost na obec, zda stranická organizace nebude mít námitek, když Tálský bude propuštěn. Ti ovšem reagovali jednoduchým přípisem, že jeho pobyt je nežádoucí. Sepsali to právě ti, kteří jen pár let předtím mlynáře Tálského prosili, aby jim namlel mouku nebo posečkal s placením.

Až na základě amnestie z května 1962 se Dominik Tálský zařadil mezi propuštěné vězně. Domů se navrátil se silně podlomeným zdravím. S plnou invaliditou žádal o důchod, který mu úředník na přepážce zamítl s tím, že ho přece uživí jeho pět dětí, přičemž před zatčením si jakožto živnostník pojištění poctivě hradil. Po krátké době musel být pro svůj vážný zdravotní stav převezen do nemocnice, kde v nedožitých osmapadesáti letech zemřel na zástavu srdce. “Táta i po těch deseti letech viděl nespravedlnost. Nemohl pochopit, co se s lidmi stalo, a to ho dorazilo. Když umřel, z vesnice mu šli tři lidi na pohřeb, poněvadž to byl lotr Tálský. Asi rok po úmrtí otce byla doručena faktura na úhradu nákladu za pobyt ve vězení v Leopoldově. Jednalo se asi o tři roky, kdy byl vážně nemocen a nepracoval. Věznici jsme upozornili na změnu bydliště - hřbitov Pavlov,” vzpomíná syn politického vězně, který svého otce viděl poprvé od zatčení až v květnu 1962.

 

Nepřipuštění dcery na vysokou

V roce 1967 se Narcis Tálský oženil, s manželkou žili ve Žďáru nad Sázavou a rok poté začal pracovat ve strojírnách ŽĎAS, kde si dodělal v pořadí třetí výuční list, tentokrát v oboru zámečník. Navíc v podniku pracovali i jeho dva starší bratři Jaromír a Dominik. Hned po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy vyslovil na plénu podnikové schůze jasný názor: “Jsem pro přátelství se Sovětským svazem, ale ne pod zbraněmi! Ať prvně odejdou a budeme přátelé dál,” a zapsal se tak do povědomí svých kolegů.

V letech komunistického režimu striktně odmítal účastnit se voleb. Ani starosta města, který si pro něj výhrůžně zajel, nic nezměnil. Následkem jeho přesvědčení bylo nepřijetí dcery na vysokou školu, a tak si režim našel cestu, jak svého občana k volbám dovléct. “Gymnázium dceři doporučilo jít na matematicko-fyzikální fakultu v Brně, kde ji ale nepřijali. Zajel jsem do Brna za rektorem a ten mi řekl, že je to věc naší městské stranické organizace. Nemeškal jsem a nechal se ohlásit na OV KSČ u ideologického tajemníka. Hned jsem se ho ptal, jaký na tom má podíl, a on mi odvětil: ‚My přece nemůžeme dovolit, aby dcera takového táty, který je proti socialismu, vyučovala na střední škole!’ Tam jsme se pohádali, až dveře práskaly. Tak jsem napsal dopis na ÚV KSČ. Studijní rok se rozeběhl a tajemník okresního výboru, který bydlel naproti mně, křikl: ‚Sousede, to jsi nemohl říct, že ti jde holka na vysokou školu? Teď mi přišlo z ÚV KSČ, aby holka nastoupila,’” vzpomíná Narcis Tálský.

V přelomových listopadových dnech roku 1989 organizoval Narcis Tálský ve ŽĎASu spolu s Ing. Pavlem Jajtnerem a několika dalšími zaměstnanci generální stávku a záhy zakládal ve Žďáru nad Sázavou stranu sociální demokracie, jejímž členem byl až donedávna. Současně žije v Pokojově, kde v minulosti působil ve funkci starosty obce. Jeho otec, Dominik Tálský, byl po roce 1989 rehabilitován.