Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Erika Tampierová (* 1940)

• narozena 6. února 1940 ve Velkém Táboře (Tabor Wielki) na území dnešního Polska

• pocházela z rodiny protestantských pobělohorských emigrantů

• otec Albert Moses za války sloužil u wehrmachtu

• vzpomíná na přechody vojsk a osvobození Rudou armádou

• na Vánoce 1945 rodina z Polska odcestovala v rámci repatriace do Československa

• usídlili se v Lestkově v západních Čechách

• roku 1946 se rodina shledala s otcem navrátivším se z války

• pamětnice vystudovala Střední školu pedagogickou v Chebu

• působila jako učitelka a ředitelka v mateřských školách v západních Čechách

• v roce 2020 žila ve Stříbře

Erika Tampierová, rozená Možíšová (Moses), se narodila 6. února 1940 ve vesnici Velký Tábor (Groß Friedrichs-Tabor), v okrese Kepno (Kempen) v Horním Slezsku. Oblast byla v době narození pamětnice součástí hitlerovské Třetí říše, nyní je území součástí Polska.

Dům s doškovou střechou

Eričini rodiče se znali od dětství. Tatínek Alfred, ročník 1909, byl rolník, měl malou usedlost a koně. Koně – to prý bylo „to první, co Rusi sebrali, když táhli koncem války“ jejich územím… Ale nepředbíhejme. Otec zemědělstvím sebe a svou rodinu uživil, co potřebovali k jídlu, to si vypěstovali, a přebytky se prodávaly. Maminka Marie, ročník 1911, byla před svatbou zaměstnána v rodině místního českobratrského faráře jménem Kačer (Katscher), který měl pět dětí – o ty se starala. Děti k ní přilnuly, stala se jim takříkajíc náhradní matkou, protože paní farářová byla zaměstnána. Děti prý Marii dokonce říkaly i „mami“. Tyhle děti pak za ní jezdily ještě i po přesídlení do Československa. Obě rodiny se i po reemigraci ještě celá dlouhá desetiletí stýkaly. Farářova žena byla mimochodem Němka – Němci, ne Poláci, tehdy tvořili ve vsi většinové obyvatelstvo.

Slezští pobělohorští emigranti, ke kterým Eričini předci patřili, byli vyznáním Čeští bratři. Ve Slezsku dostali tito uprchlíci pro víru od pruského krále Fridricha II. území, kam se mohli nastěhovat. Museli si je ale nejprve vyklučit a zúrodnit. Pamětnice vyrůstala v domku značně letitém, postaveném zčásti z nepálených cihel, měl ještě doškovou střechu. Záchod byl samozřejmě venku. Eričini rodiče chtěli ve Velkém Táboře stavět domek nový – to se o návratu pobělohorských emigrantů zpátky do Československa ještě vůbec neuvažovalo – ale vypukla druhá světová válka a táta odešel do války...

Otec ve válce a v zajetí

Erika se svým rodičům narodila jako první dítě. Jak s úsměvem vypráví, poté co prý dostal táta dovolenku z vojny, následoval její bratr. Byli jen dva sourozenci, věkově od sebe vzdálení necelé dva roky. Běžnější u nich doma však bývalo vícero dětí, třeba pět... Nicméně válka učinila jistým přirozeným tendencím přítrž; mnoho otců se již z války nevrátilo. Otec pamětnice byl ve válce celých pět let a poté rok v Itálii v americkém zajetí. Tam se prý neměl špatně. Své ženě odtud přivezl šátek, který má Erika dodnes schovaný. Otci dokonce za dobu strávenou v zajetí – inu, zkrátka německá preciznost! – přišlo léta po válce, už do Československa, odškodnění v západních markách.

Táborští byli vesměs apolitičtí. Zřejmě vůbec neřešili, co se v Československu děje – u Eričiných rodičů to tak prý každopádně bylo. Celý den trávili na poli, žili si svůj život na svých hospodářstvích, měli svých starostí dost – jestli třeba vůbec věděli, co znamenala pro český národ mnichovská dohoda, je otázkou. Jako občané Německa museli rukovat do wehrmachtu. Otec pamětnice byl u německého letectva, Luftwaffe, zřejmě v nějaké pomocné funkci, jaké přesně, Erika neví. Našli se prý zřídkavě i tací, kteří byli i v jednotkách SS, starosta Tábora byl zcela určitě výše postavený v nacistické hierarchii. Nakolik se však jednalo o vnitřní postoj a nakolik jen o pragmatické rozhodnutí, o tom pětiletá holčička Erika samozřejmě nemohla nic vědět. Odhaduje však, že idea německého národního socialismu mezi slezskými Čechy nenašla zapálenější zastánce – a že by někdo držel na Hitlera, to prý už vůbec ne. U nich ve Velkém Táboře se žádná nacistická hesla neprovolávala. I za války se chodilo každou neděli do kostela – politika nepolitika. Ale že by farář z kazatelny německý národní socialismus kritizoval, to prý zase také ne – „kázal si to svoje“. Že by měl někdo ve vesnici rádio, to pamětnice neví – snad farář, snad učitel. Noviny byly – zcela jistě německé – ne snad, že by je Eričin otec četl, nebo dokonce odebíral.

Že se hodinky natahují, o tom vojáci neměli tušení

Ke konci války táhly územím, kde slezští Češi žili, sovětské jednotky. Procházely i jejich vesnicí. Vzhledem k tomu, že Eričina matka byla doma sama bez muže a jejich dům stál trochu opodál mezi poli, rozhodla se spolu se svými dvěma dětmi přesídlit ke švagrové,  jejichž dům byl ve středu obce. Podle vzpomínek pamětnice měli násilí na ženách sovětští vojáci zapovězeno: kdyby se jejich důstojník dozvěděl, že nějaký z jeho vojáků takový čin spáchal nebo se o něj jenom pokusil, jeho velitel by jej mohl na místě zastřelit. A prý se to i dělo – to ale Erika zná pouze z vyprávění. Mladé ženy prý tehdy nosily šátky a vůbec se dělaly co možná neatraktivními, schovávaly se na půdách... Později, již v Československu, si o tom ženy v Lestkově občas vyprávěly při draní peří. Když se roznesla zvěst o příchodu Rudé armády, jedna z Eričiných tet, stejně jako spousta jiných žen, vzala vůz, naložila na něj děti a to nejnutnější a utíkala. To prý byly davy lidí! Nikdo nevěděl kam, hlavně pryč. Lidé se samozřejmě nikam nedostali, protože všude na cestách panovaly nepředstavitelné zácpy, a dříve nebo později se zase vrátili domů.

Eričin strýc – otcův bratr – byl železničář a jako takový byl na dráze potřebný i během války. Narukoval proto až v posledních týdnech války, kdy už Němci neměli z čeho brát – a už se domů nikdy nevrátil. Svého syna, kterého jeho žena porodila krátce nato, už nespatřil... U své tety žila Erika s matkou a bratrem a dalšími příbuznými velmi natěsno – byl to domek o dvou místnostech. Tetě se v té době ve vedlejší místnosti ještě narodilo dítě, onen pohrobek. Pohromadě ale byli všichni v relativním bezpečí před násilnými excesy. Jednou se prý přesto stalo, že se teta před sovětským vojákem musela „zabarikádovat v chlívě“. Nic se ale naštěstí nestalo a ten voják z toho prý měl pěknou polízanici.

Tak úplně bez „oběti“ se to ale přece jen neobešlo: vojáci tetě zabili krmné prase, ze kterého taková rodina žila celý rok, a opékali si jej přímo před jejich domem nad ohněm... Bylo až úsměvné pozorovat jejich neohrabanost a nevědomost – neznali například kolo a vůbec na něm neuměli jezdit. Kolik jich zničili nešikovným manévrováním, kolik nehod a úrazů si přivodili... Co pamětnice ví, skončil jeden z nich i u nich v rybníce. Sověti rovněž sbírali náramkové hodinky. Erika jednou viděla vojáka, který jich měl na paži až téměř po rameno. O tom, že se hodinky natahují, však neměli tušení. Jakmile přestaly jít, byly pro ně „kaput“. Za jedny tikající hodinky pak byli schopni vyměnit všechny ostatní.

Krátce předtím, než se matka s oběma dětmi uchýlila ke švagrové a její rodině, dělali i oni zabijačku, aby měli nějaké zásoby jídla. Maso k vyuzení odvezl Jozef, mladý Polák, který byl na statku zaměstnán spolu s děvečkou Terezou, rovněž Polkou, do sousední obce Bralin. Je možné, že to byli nuceně nasazení, kteří byli matce přiděleni na statek na výpomoc, když byl její muž na frontě a nebylo nikoho kromě ní, kdo by hospodářství obstarával. Erika to neví jistě, ale každopádně vnímala Terezu s Jozefem jako členy rodiny. Zatímco se maso udilo ve vedlejší obci, přitáhly sovětské jednotky. Co teď? „Přece to těm Rusákům nenecháme!“ řekl Jozef odhodlaně a na vlastní pěst se pro maso vydal. To samozřejmě nebylo tak úplně bez rizika. Matka později vzpomínala, že ukrývala uzené i pod svou postelí a tolik šunky jako v tomto období prý nikdy předtím ani potom v životě nesnědla. Tereza a Jozef mimochodem zůstali na statku až do konce, i když matka odešla bydlet s dětmi ke své švagrové. Neutekli, neopustili dům, i když by jistě mohli, možná to byl pro ně jistým způsobem skutečně domov.

I když hitlerovské Německo rozpoutalo druhou světovou válku, slezští Češi museli narukovat do německého wehrmachtu, v jehož řadách museli bojovat v konečném důsledku i proti svému národu – Čechům – a mnoho z nich ve válce padlo, nevnímá Erika, že by proti Němcům chovali zášť, jako tomu bylo u Čechů v Československu. Jednoduše „to tak bylo. Chlapi prostě museli narukovat. Nikdo nad tím nijak moc nešpekuloval. Brali to tak, že prostě museli jít...“ Později, po přesunu do Československa, se prý muži na vsi vždycky vzájemně stříhávali u nich na dvoře a to prý si o válce vyprávěli – někteří zažili i sovětské zajetí. To ale bylo spíš jenom mezi nimi. Doma otec o ničem takovém nevyprávěl. Eriku prý ani nenapadlo se nějak vyptávat.

Strach z letadel

Válku jako takovou nijak zvlášť nepociťovali – to až když se začaly hýbat fronty na jejím konci... Jednou maminka vzala Eriku a jejího brášku na zápraží, kde jim ukazovala růžovou záři nad obzorem. Bylo to bombardování nějakého velkého města – Tábor ležel mezi Vratislaví (tehdy Breslau), Lodží a Poznaní. Erika se bála letadel. Ještě po reemigraci, v Československu, měla vždy velmi ošklivý pocit, když slyšela letět letadlo. Bála se i jít spát, aby se jí zase o těch letadlech nezdálo... Tyhle strachy si s sebou přivezla ze Slezska. Protože o tom, že letadla shazují bomby a tam či onde něco vybombardovala, o tom se mluvilo. Také střelba představovala pro holčičku hrozbu a děs. Za jejich poli vedla trať, po které se ke konci války často přepravovali vojáci. Mezi dvěma poli stál mohutný strom. Maminka Eriku nabádala, když by byla na poli a projížděl by vlak, aby se za ten strom schovala a nevystrkovala hlavu, protože se prý stávalo, že vojáci z vlaků stříleli. Každou chvíli přišla zpráva, že ten či onen zahynul po výbuchu bomby nebo že byl zastřelen... To se šířilo, to vědělo i malé dítě jako Erika. Strach a dětská fantazie udělaly své. Nedostatkem jako takovým však za války rodina netrpěla, hlad prý neměla určitě. Normální běžný životní standard – skromný, na který byli zvyklí – měli stále.

Strach z cesty do neznáma

Malá Erika si vůbec nedovedla představit něco pod tím, že teď půjdou pryč a budou bydlet někde jinde a už se domů nevrátí... Její matka toho měla při svém odchodu ze Slezska do Čech na svých bedrech naloženo opravdu dost – vedle svých dvou dětí s sebou vzala i svého tchána. Jedna z otcových sester, která ve Velkém Táboře žila, se pominula na rozumu – její dcera studovala kdesi ve větším vzdálenějším městě zdravotní školu a přesun do Československa šel nakonec tak rychle, že ji její matka nedokázala včas přivolat zpět; muže měla ve válce, její syn byl také na frontě, ona zůstala sama, bez jakékoliv zprávy o nich, a teď se měla stěhovat bůh ví kam a jak daleko... Musela být šílená strachem, nebyla ani s to si zabalit nejnutnější věci, všechno prý ve své chalupě nechala a šla ke své švagrové, Eričině matce... Takže matka měla při přesídlení do Československa na starosti nejen své dvě malé děti a starého dědu, kterému bylo skoro devadesát let, ale i tetu, která se z toho všeho pomátla.

Než z Velkého Tábora odešli, už do jejich domů přišli první Poláci. I do domku Eričiných rodičů se nastěhoval Polák se svou ženou. A prý mermomocí chtěl, aby tam matka zůstala, nechtěl, aby šla pryč. Prý že jí to všechno nechá, jen ať tam zůstane... Měl sice ženu, ale jaké byly jeho úmysly... Pro matku to však nepřicházelo v úvahu, s Poláky v domě už vůbec ne. Zřejmě by se stali „nádeníky na svým vlastním gruntu“.

Z Polska v dobytčácích, po Československu vytopenými vagony

Svůj přesun zpět do Čech si pobělohorští emigranti museli zařídit sami. Malá delegace asi pěti mužů z Velkého Tábora, která repatriaci zařizovala, jela do Čech, jednala s prezidentem Benešem, vytipovala nebo dostala nabídnuto několik míst k usídlení, navštívila je. Táborští pak už věděli, kam přesně pojedou – na Plánsko a Bezdružicko v západočeském pohraničí. Dostali už i čísla popisná svých budoucích domů.

Do Lestkova (německy Leskau) pobělohorští repatrianti dorazili na Vánoce roku 1945. Polák z jejich chalupy je koňským povozem odvezl na vlak do Kepna, měli prý s sebou všeho všudy jenom pár peřin. Věděli, že si toho nemohou vzít mnoho, nábytek už vůbec ne.

Poláci prý nechtěli, aby slezští Češi toto území opustili. Snad si prý představovali, že „na ně budem pracovat...“ Při jejich transferu do Československa prý bojkotovali, co se dalo: dali jim k přepravě k dispozici jen dobytčáky, ve kterých to museli vydržet až na hranice, zdržovali, dělali průtahy, neposílali jejich vlak dál, pořád je někde odstavovali... Až když si prý ti ze slezských Čechů, kteří transport do Československa organizovali, důsledně došlápli na polského vedoucího zodpovědného za přesun po polském území, situace se rázem zlepšila. Na hranicích Československa také dostali vytopené osobní vagony, které Táborské dovezly až na místo jejich nového bydliště, do Bezdružic v západních Čechách – z polského, dříve východopruského Horního Slezska, je to asi pět set kilometrů.

Štědrý den v nové vlasti

Do Bezdružic dorazili 24. prosince 1945 v šest hodin ráno a tam už na ně čekaly povozy – Němci, jejichž domy přijeli zabrat, pro ně na nádraží museli dojet. Byla tma, zima, plískanice. Z Bezdružic do Lestkova v té slotě jeli na otevřeném voze, je to ještě dobrých deset kilometrů cesty. Matka měla úplně oteklé nohy, jak na nich celou dobu držela svého malého syna; Erika zřejmě za celou cestu – nejdřív v netopených dobytčácích, pak na koňském povoze – velmi prochladla a prý od té doby bývala stále nemocná.

V Lestkově byla velká hospoda a tam jim matka na přivezené duchně ustlala na stole. Dostali klíče od malinkého domečku, byl prý jako perníková chaloupka, kde žila jedna svobodná Němka jménem Anna, byla už starší. Měla dvě kravičky, malé hospodářství a domek zchátralý. Do nevelké kuchyně se museli vejít všichni – starý dědeček, popletená tetka a matka s dvěma dětmi. Na maminku už nezbyla postel, a tak spávala na lavici. Zřejmě tam byl ještě nějaký kumbálek, ve kterém spávala Anna. Byla prý velmi hodná. Nebyl problém se domluvit, všichni uměli německy. Bylo to zajímavé: reemigranti byli jednou Poláci, Češi, pak zase Němci, pro každého byli něco jiného, záleželo, kdo a jak se na ně díval. Slezští Češi prý vycházeli s českými Němci dobře.

Z Mosesů Možíšovi

Lestkovští Němci odcházeli na jaře 1946 a směli si brát ještě míň než slezští Češi při svém odchodu z Polska. Do Německa je pak odváželi z nádraží v Plané. Do Lestkova přišli i Slováci, ti tam ale až na pár výjimek dlouho nevydrželi. Rozebírali domy, které dostali přidělené, materiál nakládali na vlaky a posílali ho domů na Slovensko, kde si z něj opět postavili domy. Nikdo se prý nepozastavoval nad takovým počínáním. Domy rozdělovali jacísi Češi nevalné pověsti.

Těsně předtím, než slezští Češi přijeli – historku zná Erika z vyprávění jedné vysídlené lestkovské Němky, která ji pamětnici vyprávěla po letech – tihle kápové procházeli domy a brali si, co se jim zlíbilo, doslova rabovali. Také záměrně rozbíjeli věci a byli hrubí. Této Němce se prý vryly ony vysoké černé kožené holínky tohoto muže tak hluboko do paměti, že si prý od té doby už nikdy nebyla schopna koupit kozačky.

Po repatriaci jim v Československu jména začali počešťovat: tak se z příjmení Eričiných rodičů Moses stali Možíšovi (kam a proč zmizelo „j“, Erika netuší), zatímco tatínkův bratr si jméno Moses ponechal. V Brně jim po příchodu do Československa vystavovali nové rodné listy, byl to jen takový kousek papíru, kde to stojí černé na bílém. Jména, která počeštit nešla – jako zrovna jméno Erika a jméno jejího bratra Manfreda – zůstala nezměněna. Ale třeba z chudáka Günthera se stal Vintíř, i když mu tak nikdy nikdo neříkal, z Lieselotte byla najednou Eliška... Erika neví, jestli tohle počešťování bylo automaticky nařízeno, nebo k tomu musel dát dotyčný souhlas. Svůj původní rodný list nikdy neviděla.

Nový domov v hotelu

Lestkov byl městys, žádná malá víska. Byly tam tři hospody a hotýlek Zum Löwen (U lva). Brzy poté, co jej Němka Anna musela nadobro opustit, se začal domeček rozpadat. Jako by držel pohromadě jen kvůli ní... Jenže všechny domy už tehdy byly rozdělené! Na rynku stál už jenom onen malý hotel, jehož německá majitelka, Frau Urban, byla antifašistka. Měla dceru, která kdesi studovala, a asi desetiletého syna Richarda. Ta k sobě vzala nebo byla nucena vzít Eričinu maminku s dětmi a popletenou tetkou – dědeček mezitím zemřel – a přidělila jim dvě místnosti. Zřejmě i Frau Urban nakonec byla nucena odejít a neodcházela ráda, i když si s sebou jako antifašistka mohla vzít aspoň nábytek. Jednoho dne přijel vůz a na něj se všechno naložilo.

Měli teď najednou k užívání veliký dům, jenže zcela prázdný. Zůstalo jim jen jedno vybavení ložnice, krásné, vyřezávané, ale skrz naskrz prožrané červotočem. Místnosti v tomto domě jsou prý dodnes očíslovány, protože to byly hostinské pokoje! V tomto velikém domě pak Erika žila po celý svůj další život. Později tam jezdívala víkend co víkend za maminkou na chalupu a trávívala tam téměř všechny své volné dny – byla tam šťastná, byla tam doma. Erika se odhodlala dům prodat a definitivně se odstěhovala do asi pětadvacet kilometrů vzdáleného Stříbra až v roce 2016. Co se majitelky hotelu, Frau Urban, týče, chovala se k nim spíš rezervovaně. Zato její syn Richard k nim přilnul a později se k nim něco najezdil. Cítil se tam s nimi velice dobře, a když přijel, vždycky u nich spal. Měli velmi dobrý vztah.

Otec se vrací

Eričina otce propustili z amerického zajetí v Itálii, vrátil se domů do Velkého Tábora a hledal svou rodinu. Ta už ale byla v Lestkově. A tak šel ke svým sestrám do Německa – tři z nich se tam vystěhovaly už za svého mládí z ekonomických důvodů a všechny bydlely v širším okolí Hannoveru. Začal tam pracovat v továrně. Jak dlouho tam otec byl, Erika neví přesně, možná jeden rok. Přes Červený kříž posléze zjistil, kde jeho rodina je a že má hospodářství. On byl zemědělec tělem i duší, a tak se rozhodl jít za nimi, než aby rodinu vzal k sobě do Německa.

Šel v mundúru, jak Erika říká, to jest ve své německé vojenské uniformě, a v Plzni ho zavřeli. Proč si nepořídil jiné oblečení, pamětnice neví. Prý měl jen svůj dřevěný vojenský kufřík, ve kterém měl deku ještě z amerického zajetí. Nešel sám – ti ze slezských Čechů, kteří přežili, se nějakým způsobem posbírali, bylo jich víc. V plzeňském vězení na Borech strávil asi tři dny a pak je pustili – když prý vězení opouštěli, plivali po nich a házeli kameny... Pro český dav to byl „prostě německej voják...“

Když k nim do Lestkova konečně dorazil otec – bylo to o žních 1946 – a viděl okolní kopcovitou krajinu, spráskl prý ruce – u nich doma byla samá rovina! Otec také už nemohl orat s koňmi, ale pouze s kravami. Hospodaření na novém bylo podstatně svízelnější než u nich doma. Přesídlení do Československa prý byla taková volba nevolba. Poláci už bydleli v jejich domě, prý se jich neptali, jestli mohou přijít, a také je nikdo nezval. Tak, jak museli jít ze svých domů čeští Němci v Československu, tak museli jít slezští Češi v Polsku. Zda byli rádi, že opustili své rodné Slezsko, zda s reemigrací souhlasili? To jsou otázky, které si možná klade dnešní člověk. Tehdy to tak prostě bylo: „Rád nerad, to nikdo neřešil. Prostě jsme se tu (v Čechách) objevili.“

Učitelkou v mateřské škole

Rok nato, co přišli do Lestkova, nastoupila Erika do základní školy. Musela se rychle naučit česky, protože, jak říká, byli by bývali možná první generací, která už česky moc neuměla – jejich jazykem byla stará čeština kombinovaná s němčinou. Naopak německy už mluvit nesměli – protože, jak je nabádala matka, „oni choděj poslouchat pod vokna“. V Lestkově fungovala škola prvního stupně, trojtřídka. Do měšťanky už musela pamětnice jezdit do Plané u Mariánských Lázní. Poté nastoupila do Chebu na střední pedagogickou školu, obor učitelství pro mateřské školy, kterým se pak celý život živila. Protože však tehdy muselo jedno dítě z rodiny zůstat pracovat v zemědělství, zařídila komunikativní matka, že mohl jít bratr Manfred alespoň na zahradnickou školu v Děčíně. Roku 1957 složila Erika maturitu.

Rok 1948 a nástup komunismu šel, jak říká, mimo ni. Vstup do jednotného zemědělského družstva (JZD) byl „dobrovolně nucený“. Zemědělcům zdráhajícím se do JZD vstoupit byly ukládány dlouhodobě neudržitelné kontingenty odvodu naturálií. Asi v roce 1952 vstoupil i otec pamětnice, bylo jim ponecháno jen jedno políčko (záhumenek) a jedna kravka, kterou však krátce po Eričině svatbě (1961) museli také odevzdat, což prý oplakali. Lestkovští zemědělci si prý v JZD vedli dobře, pracovali prý „jako na vlastním“, byli zvyklí dřít. Ale prý to tak všude nebylo.

Její „první štace“ po škole (nebyla ještě ani plnoletá) byl dětský domov v Mariánských Lázních, kde pamětnice strávila jeden rok. Zažádala si o přeložení a půl roku pracovala v dětské ozdravovně v Lázních Kynžvart. Poté až do své svatby v roce 1961 pracovala v mateřské škole ve Staré Vodě. Po mateřské odešla pracovat do školky v Sytně u Stříbra, byla to jednotřídka, kde se stala ředitelkou a kde pracovala třicet let. Byli tam prý jako rodina. V roce 1997, ve svých sedmapadesáti letech, odešla pamětnice do důchodu.

Volit nepůjde, nemá koho

O politiku se Erika nikdy nestarala, nikdy o ní neměla valné mínění, včetně té polistopadové. Na podzim 2021 volit nepůjde, protože prý není koho. Tím, že žila především v Lestkově, kde se toho politicky mnoho nedělo, nijak zvlášť nevnímala převratné události let 1948 nebo 1968. Vybavuje si snad jen tryznu za Gottwalda a Stalina v roce 1953. V témže roce proběhla měnová reforma, která je však jako obyčejné lidi nijak zvlášť nezasáhla. Za éry socialismu se pamětnice snažila proplouvat, nikdy nebyla v komunistické straně, stejně jako její muž. Tento fakt a příbuzní v Německu jim občas způsobovali problémy, jejímu muži to znemožnilo kariérní růst, což ho prý ale nijak zvlášť netrápilo. Odešel z armády pár let před důchodem v hodnosti majora.

S manželem (roč. 1937), který pocházel z Křelovic na Plzeňsku, se seznámili přes Eričinu matku; jako mladý důstojník dozoroval vojáky, kteří byli na brigádě v lestkovském JZD, a bydlel u nich v domě. Dostali byt ve Stříbře, přesto prý bývali víc v Lestkově. V srpnu 2021 manželé oslavili šedesát let společného života. Mají jednoho syna a dva vnuky.