Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Alexander Taťoun (* 1954)

• narozen 6. září 1954 v Lomnici u Rýmařova

• jeho otec Ivan Taťoun vystoupil v roce 1968 z Komunistické strany Československa (KSČ)

• člen pražského undergroundu

• svědek brutálního policejnímu zásahu proti Druhé kultuře Rudolfově v roce 1974

• jeho bratr Petr Taťoun podepsal Chartu 77 a byl blízkým přítelem Václava Havla

• od roku 1978 žil ve Vlčicích u Loštic na Moravě, kde nadále působil v disentu

• v letech 1992–1997 pracoval jako správce Muzea umění v Lošticích

• od roku 1997 výtvarníkem na volné noze

Automat Svět v pražské Libni bylo místo, kde se mohli lidé spěchající za svými denními povinnostmi najíst a napít. U vysokých stolků určených jen ke stání a rychlé konzumaci postávali muži v montérkách, občas sem zabloudila hlídka Veřejné bezpečnosti (VB) na kus sekané s bramborovým salátem. Devítiletý Pavel Alexander Taťoun chodil často kolem v doprovodu svého staršího bratra: „Podívej, támhle stojí pan Hrabal s Vladimírem Boudníkem a panem Egonem Bondym a popíjejí pivo,“ ukazoval Petr Pavlovi volnomyšlenkářský svět, do něhož ve svých sedmnácti už sám patřil. Uvolněná atmosféra 60. let a bratrův vzor formovaly touhu dívat se kolem sebe optikou umění, jež se komunistickému režimu nepodařilo zničit cenzurou a perzekucí ani za dlouhých dvacet let normalizace.

Taková byla doba

Pavel Alexander Taťoun se narodil 6. září 1954 v Lomnici u Rýmařova. Rodina se však brzy stěhovala do Prahy kvůli otcově práci: „Můj táta Ivan patřil po válce k sociálním demokratům, vyšvihl se a stal se politickým zaměstnancem. Když je po únoru 1948 začali komunisté požírat, nechal se přemluvit k práci v odborech. Byl to poctivý věřící komunista, který vystřízlivěl až po sovětské invazi o dvacet let později.“ Kvůli otcově stranické příslušnosti a přesvědčení docházelo často mezi rodiči k bouřlivým diskusím. „Maminka jako silně věřící katolička s komunismem absolutně nesouzněla. A já, když jsem se ještě před šedesátým osmým táty ptal na to, jak se během let padesátých vyrovnával s těmi šílenými procesy a politickými vraždami, nechtěl o tom mluvit. Říkal jenom: ,Taková byla tehdy doba,´“ vzpomíná Pavel Alexander Taťoun.

Politické uvolnění konce 60. let vyvrcholilo v roce 1968. Do Československa v tu dobu ze Západu proudila vedle rockové hudby i nonkonformní literatura a filmy. Třináctiletý Pavel nadšeně hltal Kvílení Allena Ginsberga či Baudelairovu Báseň o hašiši. „Byl jsem v tomhle dál než mí vrstevníci. Díky starším bráchům jsem si spoustu věcí uvědomoval a kvůli tomu se třeba i ve škole před spolužáky styděl za to, že otec je náměstek tajemníka na Ústřední radě odborů. Raději jsem o tom nemluvil. S tátou se to zlomilo až při invazi vojsk Varšavské smlouvy. Když se to stalo, několik dní vůbec nemluvil. Potom jim řekl svoje a vrátil stranickou knížku. Přemlouvali ho, ať neblbne, že mu dají místo tajemníka, ale on s tím seknul a raději šel makat rukama do tiskárny,“ říká.

Ivane, go home!

Během srpnové okupace Československa v roce 1968 vzal Pavel Alexander Taťoun s kamarády do rukou štětce a vápno. Ve snaze okupanty co nejvíce zmást, přetírali cedule ukazující směr, a na chodníky a silnice psali vzkazy: „Ivane, go home!“  Nad městem létaly vrtulníky a shazovaly sovětské letáky, v nichž stálo, že v Československu probíhá kontrarevoluce a vojenská intervence je pravou bratrskou pomocí národu v nouzi. „Sbírali jsme to a pálili, aby si to nemohl nikdo přečíst. Měli jsme čtrnáct let, bylo to pro nás dobrodružství a zároveň jsme si dobře uvědomovali, co se děje za hrůzu,“ líčí pamětník. V srdci Prahy zuřil boj o rozhlas a dunění střelby prý bylo slyšet až na sídliště Spořilov, kde Taťounovi žili. Den na to se Pavlova parta vypravila do centra. „Všude bylo plno lidí, co se snažili mluvit s Rusy na tancích. Ti většinou sami ani nevěděli, co tu dělají a proč tu jsou. Kolem rozhlasu ještě doutnaly baráky, budova muzea měla rozstřílená okna a ve fasádě díry po projektilech,“ vzpomíná na bezprostřední následky invaze vojsk Varšavské smlouvy.

Na vysněnou školu jsem kvůli režimu nesměl

Výtvarničení provázelo Pavla Taťouna od chvíle, kdy udržel v ruce tužku, tedy od dvou let jeho života. Maloval a byl v tom dobrý už jako dítě. Rodiče jej proto přihlásili na základní uměleckou školu. Když se chtěl Pavel hlásit na Výtvarnou školu Václava Hollara, nepřijali jej. „V době, kdy jsem končil základku, už otec pracoval v tiskárně jako nestraník. Takže na školu jsem se nedostal kvůli režimu. Na Hollarku jsem chtěl hodně, zkoušel jsem to i na střední uměleckoprůmyslovou, ovšem se stejným výsledkem. Musel jsem se vyučit v oboru, který mě vůbec nebavil a nezajímal – jako slaboproudař v telekomunikacích. Díky tomu jsem získal svoje první zaměstnání v časové ústředně, kde jsme měli na starost správný chod všech pouličních hodin,“ říká Pavel Alexander Taťoun.

Již v první polovině 70. let si na Smíchově pronajal podkrovní ateliér, kde zároveň bydlel. Jeho dny se dělily mezi práci, malování a setkávání se s lidmi z formujícího se pražského undergroundu. Pavel objevil kouzlo hudby The Plastic People of the Unverse a Dg307. V máničkovské hospodě U Malvaze se vždy v pátek vášnivě debatovalo o umění, životě a zvrácenosti režimu, který v nastalé normalizaci pomalu, ale jistě utahoval šrouby. Předmětem cenzury a zákazů bylo vše, co jen trochu zavánělo svobodou projevu a volnosti tvorby. Lidé z prostředí undergroundu na situaci reagovali po svém. Výtvarné a hudební akce se často organizovaly tajnou šeptandou a nejinak tomu bylo s informacemi o tom, kde a kdy se co odehrává.

Budějovický masakr

Dne 30. března 1974 se měl v hospodě Amerika v obci Rudolfov nedaleko Českých Budějovic uskutečnit koncert pražských kapel Adept, Dg 307 a Plastic People Of The Universe, které již v tu dobu patřily na seznam závadových skupin, a proto se akce svolávala několik týdnů dopředu šeptandou. Pavel Alexander Taťoun se o koncertu dozvěděl U Malvaze a spolu s partou asi dvaceti přátel se rozhodli vyrazit časně ráno. Počítalo se s hojnou účastí a platilo pravidlo, že kdo přijede dřív, drží místo. To ještě nikdo netušil, že „Plastici“ a „Dégéčka“ si vůbec nezahrají a o celé akci se bude ještě desítky let mluvit jako o „budějovickém masakru“.

Kapely se stihly ještě nazvučit. Skupina Adept zahrála první tři písně, když se, jak je patrné z nahrávky na místě pořízené, z úst za mikrofonem jednoho z pořadatelů, ozvalo: „Na příkaz národního výboru a sboru Veřejné bezpečnosti musíte všichni do deseti minut vyklidit sál. Neblbněte, fakt to nemá cenu…“

„My jsme už od začátku cítili, že to nebude dobré. Kolem hospody začali jezdit příslušníci Veřejné bezpečnosti. Potom nás začali rozhánět tlampačema. My jsme na to celkem nereagovali a popíjeli jsme dál pivo. Brzy na to přijel autobus, ze kterého vyskákaly milice, pohraničníci a začaly obrovské válečné manévry. Já a dalších šest lidí jsme se schovali v zahradách a pozorovali jsme, jak po hlavní cestě do Rudolfova přijíždí auto za autem. To už začaly pendreky, najíždění autama, máničky utíkaly a byly při tom bitý,“ vzpomíná Pavel Alexander Taťoun, kterému se z Rudolfova podařilo ještě nepozorovaně dojít do centra Budějovic a sednout v restauraci, kde se potkal s mnoha dalšími účastníky rozehnaného koncertu. Ani přes hospodské okno situace nevypadala utěšeněji. Město se hemžilo uniformami. Pavel s kamarády se rozhodli město co nejrychleji opustit. Na nádraží je čekalo překvapení: „Nahnali nás do speciálně připraveného vlaku. Ale než k tomu došlo, museli jsme v nádražním podchodu projít uličkou. Čekali tam na nás. Chodbou se nesl štěkot policejních psů. Policajti stáli rozestavěni podél stěn s připravenými obušky. Chtěli si to vychutnat. Shora nás pouštěli po jednom a řekli: ,Běž!´ Každý dostal obuškem, co se do něj vešlo. Já jsem byl malý a rychlý, schytal jsem asi tři rány. Ale někteří kluci na tom byli podstatně hůř. Dobití, modřiny měli i na krku,“ líčí okamžiky brutálního policejního zásahu proti „druhé kultuře“.

Několik dní po návratu z Rudolfova jej čekalo předvolání na policii. Při výslechu se Pavla ptali hlavně na to, kdo mu informaci o koncertu předal, s kým tam byl. „Chtěli jména, ta jsem jim neřekl. Dokola jsem tvrdil, že o akci jsem se dozvěděl z doslechu. Nakonec mě pustili, určitě tomu napomohlo i to, že jsem byl v tu dobu řádně zaměstnaný a nic na mě tím pádem neměli. Ale od té chvíle už o mně věděli, už jsem byl jejich nepřítel,“ říká Pavel Alexander Taťoun.

Moravský papír pro pražský disent

O čtyři roky později byla pro něj v Praze situace již neúnosná. Jeho bratr Petr Taťoun podepsal Chartu 77, rodina se tak dostala do neustálého kolotoče výslechů a policejní šikany. „Bráchu často zavírali, ale vždy jen na těch čtyřicet osm hodin, což tehdejší zákon umožňoval. Bylo to ostré. Plastici nesměli hrát, někteří z nich seděli. Zamiloval jsem se a odešel na Moravu. Lidi z disentu mi navíc říkali, že to bude dobré, že budu fajn spojka mezi Prahou a Moravou,“ říká Pavel Taťoun, který se v roce 1978 oženil s Jarmilou a vzápětí se nastěhovali do jejího rodného domku ve Vlčicích nedaleko městečka Loštice.

Skutečně se brzy stal důležitým vláknem mezi pražským a moravským disentem. Do hlavního města jezdil za rodinou a cestou domů vždy naložil do kufru auta samizdatovou literaturu, kterou pak rozdával podobně smýšlejícím přátelům. Protože měl kamaráda, který pracoval v šumperské tiskárně, dostal se i k většímu množství papíru. „O papír byla nouze. Samizdaty a cyklostyly toho hodně sežraly a koupit si větší množství papíru v obchodě nebylo jen tak. Hrozilo, že vás někdo udá. Tak jsem vždy přijel za Milanem Hlaváčkem, kamarádem z papírny. On mi v noci naložil plný kufr a já jsem to tak pětkrát do roka vozil do Prahy,“ vzpomíná Pavel Taťoun. Jezdíval v noci nebo časně za rozbřesku. Nikdy jej nechytili.

Komposice lásky a zabavený obraz

I v Lošticích pokračoval Pavel Alexander Taťoum ve své životní vášni, v malování. V roce 1979 tu měl první výstavu. O tři roky později se rozhodl, že na výzvu československé sekce rádia BBC pošle do Londýna obraz na výstavu, která se konala při příležitosti pětasedmdesátiletého výročí založení stanice. Obraz „Komposice lásky“ v Londýně přijali pozitivně a o jeho autorovi se mluvilo na Hlasu Ameriky. „Tři dny na to, co moje jméno zaznělo v zahraničním rozhlase, přijeli tajní. Vyptávali se, jak je možné, že jsem poslal obraz na Západ a kdo mi to dovolil. Bránil jsem se tím, že na Komposici lásky jsem měl od soudního znalce z Olomouce posudek, který říkal, že obraz nemá pro českou kulturu valnou hodnotu, a že tedy může vycestovat do Londýna: ,Tak příště se zeptejte někde výš, jestli smíte,´ řekli mi,“ vzpomíná.

V roce 1984 uskutečnil pamětník velkou výstavu svých obrazů v kulturním domě v Lošticích. Na obrazu Pád velkého Babylona jsou vyobrazeny světové velmoci od dob starověku, hákový kříž, profil Adolfa Hitlera a vedle toho rudé pěticípé hvězdy, na znamení pomíjivosti vše zachváceno plameny. Kromě toho tu visely i jeho obrazy s biblickými výjevy. „Zrovna jsem se vracel z Prahy a chci se podívat na výstavu, ale kulturák byl zavřený, zapečetěný policejní páskou. Pád velkého Babylona estébáci zabavili vrátil se mi až po roce, kdy jeho závadovost zkoumali až v Praze na ministerstvu vnitra,“ vypraví. Od té doby, až do pádu komunistického režimu nesměl vystavovat.

Cesta s Olgou Havlovou

V listopadu 1989 se situace obrátila. Bratr Pavla Alexandera Tatouna se během revolučního dění zapojil do práce pro svého přítele z disentu, dramatika Václava Havla. Po 29. prosinci téhož roku, kdy se stal Václav Havel prezidentem Československa, u něj Petr Taťoun pracoval natrvalo. Bydlel v jeho domě na tehdejším Engelsově nábřeží (dnešní Rašínovo). Pamětník pak tuto provizorní prezidentskou kancelář vybavil svými obrazy.

S manželi Havlovými se Pavel Alexander Taťoun ještě několikrát setkal. Rád vzpomíná na cestu do Itálie, kterou v roce 1992 podnikla první dáma Olga Havlová: „Ona v tu dobu zakládala Výbor dobré vůle – Nadaci Olgy Havlové a potřebovala se inspirovat, jak to ohledně těch postižených lidí chodí v cizině, protože u nás to za komunismu bylo poměrně tabuizované téma. Jeli jsme třemi auty a já jsem jedno řídil,“ říká Pavel Alexander Taťoun, který již počátkem devadesátých let mohl konečně začít svobodně vystavovat, a zároveň se tím postupně i úspěšně živit.