Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Pavel Taussig (* 1949  †︎ 2023)

• 2. července 1949 narozen v Olomouci, celé dětství a mládí žil v Zábřehu

• 1967 – 1973 studium na Filozofické fakultě v Olomouci – nejprve krátce obor tělesná výchova s češtinou, potom vystudoval dramatická umění

• 1973 – 1991 zaměstnán ve Filmovém archívu v Praze

• 1983 v období normalizace zorganizoval setkání protagonistů Vančurova filmu Před maturitou (po 50 letech)

• srpen 1990 úmrtí tatínka Rudolfa Taussiga

• 1996 natočen film Kolja podle původního námětu Pavla Taussiga, film získal cenu Oscar za nejlepší cizojazyčný film

• 2004 úmrtí maminky Aleny Taussigové

• od roku 1991 na volné noze - práce na knihách, článcích, besedy, přednášky o čs. filmu a lidech okolo filmu

• zemřel 24. srpna roku 2023

Měl jsem štěstí

Ne každý, kdo se ohlédne po svém životě a bilancuje, je schopen prohlásit „Měl jsem to štěstí, že jsem se narodil do rodiny, kde byl velká radost žít a vyrůstat.“ Těmito slovy začíná Pavel Taussig svoje vyprávění.

Kořeny - tatínek

Rodina z tatínkovy strany pocházela z okolí Kladna. Pradědeček Alois Taussig byl vyučený kamnář a hrnčíř a jelikož u Zábřehu na severní Moravě byla v té době nalezena ložiska dobré hlíny, stěhoval se kvůli práci od Kladna až k severomoravskému Zábřehu. Psal se rok 1885. Odkoupil zde dílnu a založil  (starozákonní) rodinnou tradici výroby kameninového zboží – firmu „Aloise Taussiga synové“. Také dědeček Gustav byl vynikajícím hrnčířem, jen Pavlův otec Rudolf přerušil rodinnou tradici a vyučil se obchodním příručím. Není třeba dodávat, že po únoru 1948 byla firma znárodněna a vyvlastněna, jak se v té době stalo pravidlem. „Jako přes kopírák“.  Region severní Moravy se řadil mezi částečně sudetské pásmo, ale v Zábřehu samotném  nebyla za 1. republiky většina obyvatelstva německá, jen zdejší Němci cítili silně nacionalisticky. Je dobré vědět, že už pradědeček Alois se hlásil k českému národu: jeho děti chodily do českého gymnázia v Zábřehu, dvě vnučky ze tří úspěšně toto gymnázium absolvovaly, všechny děti a vnoučata s nadšením cvičila v Sokole a hrála v českém ochotnickém divadle, doma se slavily Vánoce. Tak žila v meziválečném Československu asimilovaná židovská rodina na malém městě.  

Kořeny – maminka

Maminka Alena pocházela „z rodu drobných moravských sedláků z okraje Hané.“ Maminčin dědeček, truhlář, se přestěhoval do Zábřeha, měl malé hospodářství, drůbež a koně. S koněm rozvážel po kraji svoje výrobky a Pavel si představuje milou scénku, ve které se oba, pradědeček i dědeček, setkají na kraji pole. Je horko, jeden z nich, ten hrnčíř, má s sebou hrnek a ten druhý, oráč, vodu. Vzájemně si pomohou, aniž by mohli tušit, že z nich jednou budou příbuzní.

Maminčina maminka

Pavel vypráví: „Moje babička, kterou jsem bezmezně miloval, bydlela v domku na druhém konci Zábřeha.“ U ní se ještě držely „černé hodinky“: to se záměrně nerozsvítilo, sešly se sousedky z okolí, seděly v šeru a později potmě, a vyprávěly si události a roztodivné příběhy. Pavel k babičce rád chodil a vzpomíná na atmosféru a povídání samotné. Tady někde vidí počátek svého zájmu o naslouchání a uvědomování si síly dobře vyprávěného příběhu. Babička byla „obyčejná, normální ženská“, ale každý člověk je výjimečný, jak Pavel vzápětí vysvětluje: „Vyučila se švadlenou, byla posluhovačkou, hrála divadlo, krásně zpívala, hodně četla.“ Babička měla na zdi zarámované portréty tří zakladatelů Československa: T. G. Masaryka, Beneše a Štefanika. Visely tam za první republiky, v době Protektorátu i v 50. letech a ani naléhání místního člena SNB, pana Gryce, aby je sundala, nebylo nic platné. Babička byla pevná ve svých zásadách. Stejně jako za Protektorátu nepodepsala příslušnost k německému občanství (a její dcera musela přejít z gymnázia v říšském Zábřehu a dostudovat české gymnázium v Litovli), stejně tak statečně se zachovala ve zlé době, během  procesu s dr. Miladou Horákovou. Byla iniciátorkou dopisu žádajícího pro ni, matku nedospělé dcery, milost. V době, kdy českoslovenští pracující žádali pro obžalované ve stalinských procesech smrt, babička sesbírala podpisy sousedek a dopis odeslala na oficiální místa. Později Pavlovi řekla: „Ale to zase takový problém nebyl, víš, ty ženské byly rozumné a taky měly rozum v hlavě a věděly, co se stalo a co se děje.“ A pak dodala takové důležité slovo a řekla – „to byly slušné ženské.“

Tatínkův tatínek

Dědeček Gustav byl společenský člověk. Byl vášnivým karbaníkem, mistrem ve svém hrnčířském oboru, nimrodem, měl v Zábřehu spoustu kamarádů. Ti, kteří tušili, že se schyluje ke katastrofě, opakovaně dědečka nabádali, aby se vystěhoval než přijde Hitler, dokud je čas. Dědeček reagoval slovy: „Co mě, českému Sokolu, se může stát?“ Když si později uvědomil hrozící nebezpečí a snažil se emigrovat, bylo pozdě. Hledal možnosti, kde by se jako hrnčíř uživil, zkoušel se dostat do zemí i mimo Evropu, např. do Maroka, ale už nestihl vystěhování zařídit. Měl čtyři děti, ale neměl dost finančních prostředků, aby poslal do bezpečí všechny. Rozhodování, kdo z nich bude moci odjet, jistě nebylo snadné. Nakonec to byl Pavlův tatínek Rudolf, jediný syn, a nejstarší dcera Anna, kterým koupil tatínek lodní lístky. Vlakem se dostali do Rumunska, pokračovali lodí přes Černé moře do Turecka a do Palestiny. Zbytek rodiny se po tom, co byl Zábřeh přičleněn k Říši, odstěhoval do Prahy - Nuslí, kde žila babiččina sestra. Dědeček po nějakou dobu jezdil pracovat do kaolinky do Horní Břízy až do dubna roku 1942, kdy rodina dostala povolání do transportu. Nejprve do Terezína, v září téhož roku do Raasiku v Estonsku, odkud už nebylo návratu. Po válce se domů vrátila pouze nejmladší dcera Hilda, ale na následky přestálého utrpení za dva roky zemřela.

Proč to všechno?

Pavel to od dětství vnímal jako příkoří – jeho kamarádi měli dvě babičky a dva dědečky, spoustu tetiček, strýců, bratranců a sestřenic. On měl příbuzné jen z maminčiny strany, z tatínkovy strany nikoho kromě tety Anny v dalekém Izraeli. Tatínkova sestra, teta Herta, měla velké nadání na jazyky, chtěla být učitelkou. Byla zasnoubena. Kdyby její trutnovský snoubenec byl měl více odvahy, byl by ji mohl zachránit. Ovšem odvaha mu scházela, zasnoubení zrušil a Herta se z koncentračního tábora nevrátila. Pavel ještě za studií do Trutnova několikrát zajel. Představoval si, že všechno se událo jinak, že Hertu, paní učitelku, potká, vymaže to, co se stalo. „Já jsem do dneska nepochopil, jak bylo možné, že tady byla jedna početná skupina lidí systematicky popravována. No, kdybych já se narodil o něco dřív, tak by se to dotklo i mě.“ Za války bylo zavražděno 20 Pavlových příbuzných.

Tatínek za války

V roce 1939 byla Palestina mandátním územím Velké Británie. Po vypuknutí války byl Rudolf Taussig, jako příslušník nepřátelského státu, Angličany zajat a držen v detenčním zařízení spolu s jinými uprchlíky. Když byli Angličany dotázáni, všichni chtěli vstoupit do armády a bojovat. Později pod velením Karla Klapálka, pozdějšího generála, se zúčastnili bojů v severní Africe, včetně obrany Tobruku roku 1941 a na Středním východě a vytvořili tankovou brigádu československé zahraniční armády. „V mých očích to byl skutečný hrdina.“ Pavlův tatínek byl vynikající řidič, obzvláště v těžkých pouštních podmínkách uměl řídit jeepy i nákladní auta. Byl dokonce vybrán, aby v řízení cvičil jiné řidiče, včetně Angličanů, ale tady nastal formální problém: jako cizinec musel získat speciální povolení podepsané samotným králem Jiřím VI. Britská armáda byla v té době ještě výrazně třídně rozdělená a nebylo myslitelné, aby Neangličan byl profesně nebo společensky výše postaven než Angličan. Dva roky byl rotný Rudolf Taussig příslušníkem britského vojska. Později byl vybrán na další prestižní místo - stal se osobním šoférem generála Aloise Lišky, velitele tankové brigády. Po invazi se vojáci přesunuli do Francie, osvobozovali Dunkerque, který ustupující německá armáda zatopila. Tanková brigáda byla přiřazena k americké armádě generála Pattona, nebylo jim však dopřáno bojovat proti fašistům na našem území, jakkoli si to přáli. Rudolf si z války přivezl pravý britský battledress. „Pro mé dětství tohle bylo neuvěřitelně důležitý. Tatínek měl v šatní skříni tu uniformu, ten battledress, a já jsem mým kamarádům za odměnu umožňoval, aby se podívali na tu uniformu a eventuelně se jí dotkli, protože oni věděli, o co jde.“ 

Po Únoru 1948

Na začátku roku 1949 měla Pavlova maminka před státnicí. Studovala němčinu a francouzštinu na brněnské Filosofické fakultě, byla výborná studentka, ale už byla ženou Rudolfa Taussiga, vojáka západní fronty. Akční výbor zasáhl a z fakulty ji vyhodili. Na oficiálním dokladu, který jí byl předán, je podepsán Jiří Pelikán. „Pražské jaro – těch lidí co otočili, bylo víc. Jako on se pouze chtěli udržet u moci. Měli z 50. let hříchy na svědomí, i přes snahu o obrodu, nikdy by nemohli tuhle vinu ze sebe smýt.“ Pavlova maminka pracovala léta jako úřednice, až později směla dálkově vystudovat Pedagogickou fakultu a učit na ZŠ jazyky. V 60. letech, kdy měla možnost zažádat o rehabilitaci, to neudělala. „Samozřejmě, že v těch 50. letech byl tatínek vlastně vyobcován, dá se říct. Jednak syn živnostníka, jednak, že bojoval v západní armádě a do třetice, že byl Žid.“   

Maďarské události roku 1956 v Zábřehu

Strach tehdejšího režimu z toho, že by vliv maďarských událostí mohl dosáhnout k nám a podnítit podobný odpor, byl silný. Byl vytvořen soupis lidí, kteří mohli být potenciálně nebezpeční a které bylo třeba izolovat. Bezprostředně po tom, co v Maďarsku revoluční situace dosáhla vrcholu, byli zavíráni ti, kteří mohli být pro režim nebezpeční. „Samozřejmě, že to bylo především takovéhoto středního stavu, týkalo se to bývalých živnostníků. Takže najednou večer se tam objevila Státní bezpečnost a oba moje rodiče odvezla. Pak se ukázalo, že byli týden v takové nějaké vazbě v olomoucké věznici. Ale maminka, která je prosila, protože já jsem byl tehdy ještě malý kluk, aby mě mohla nějak předat babičce na hlídání, tak to nedovolili. Já jsem tam zůstal sám, až teprve někdo z těch dobrých sousedů jel na ten druhý konec města a řekl to babičce, že mí rodiče jsou pryč a já jsem tam sám. Tak ta babička si pro mě přišla a marně se snažila dopátrat, kde ta její dcera se zetěm jsou.“ 

Paragraf 231

Na počátku 60. let mohl režim odsoudit a zavřít člověka jen pro slovo, které bylo vyřčeno v hospodě mezi kamarády. Pavlův tatínek měl prohlásit, že by měla být povolena sociálně demokratická strana, aby u voleb byly dvě silné politické strany a že by se volby měly konaly pod dohledem mezinárodních organizací – něco, co je dnes samozřejmé. Za tyto výroky pronesené u piva, hrozila sazba až 10 let. SNB ho zatkla v noci. Soudy svévolně prodlužovaly vyšetřovací vazbu a udržovaly rodinu v nejistotě, na kolik let bude tatínek odsouzen. Byla to krutá doba. Nakonec dostal rok a musel fárat v Ostravě do dolů. „Zničilo mu to zdraví. Fyzicky a psychicky ho zlomili.“ Zůstala mu láska k autům – pracoval jako řidič ve veterinární stanici a později jako taxikář u Komunálních služeb – a láska k divadlu. Byl režisérem ochotnického divadelního spolku v Záhřebu, jako zapálený divadelník znal Václava Havla - dramatika dávno předtím, než se Havel dostal do obecného povědomí a tatínek stál na samém počátku, kdy jeho syn Pavel pocítil okouzlení divadlem a uměním obecně.„Tatínek prožil na své kůži velkou nespravedlnost. On celou tu druhou světovou válku aktivně bojoval, nikdy nikomu neublížil a vždycky to pociťoval: dílem jako nějakou daň, nějakou rodinnou přítěž, trauma rodinné. Jako by nestačilo, že o celou tu rodinu přišel.“

Rok 1968

Máme k dispozici fotografii z roku 1968, na které stojí tatínek čestnou stráž u památníku Rudé armády a má na sobě uniformu zahraničního vojáka. Takto stál 1. a 9. května 1968 také u sochy Masaryka. Byla to pro něj jakási satisfakce, třebaže krátká. Oba, on i Pavlova maminka, vstoupili do řad K-231. „Měl další kádrovou přítěž.“ Rudolf Taussig těžce nesl, že Anglie nikdy nepodala oficiální protest proti tomu, jak bylo s vojáky, kteří v jejích uniformách a řadách bojovali a umírali, po návratu do Československa zacházeno. Britská vláda se nikdy kriticky nevyjádřila k ostudné perzekuci, které byli vojáci Jejího Veličenstva vystaveni. Srovnání s tím, jak se choval Sovětský svaz k československým partyzánům, i k těm, co vystoupili z KSČ, vnímal bolestně. „Tehdy jsem viděl tatínka plakat.“

Rok 1989

Pavlův tatínek se dožil té velké společensko-politické změny v listopadu 1989. „Byl ale skleslý, říkal, že ta náprava není to, co by očekával, co mělo nastat. Neměl bezbřehou radost.“ Nedočkal se rehabilitace, zemřel příliš brzy, v srpnu 1990.  

Mezi divadlem a filmem

Od malička oslovoval Pavel své rodiče křestními jmény. U někoho tato nezvyklost mohla vzbuzovala negativní reakce, přece jen to nebylo v kraji zvykem. Krásný přátelský vztah mezi rodiči a synem se utvářel dál i díky společnému zájmu o divadlo. „Na začátku mé filmové pouti je ten malý kluk, tatínek ho vede do divadla za ruku. Hráli Hrátky s čertem. Dekorace pekla, dílem nasvětleno, bál jsem se, přitahovalo mě to. Koktejl všech smyslů. Cítil jsem ty šminky, klih na kulisách, uvědomil si, že existuje alternativní svět. Pak na premiéře s maminkou, na klíně, jsem to viděl z jiného pohledu – jako divák.“ Otec –režisér bral malého Pavla s sebou na zkoušky, dával mu menší role, v době divadel malých forem v Pavlovi sílil sen být hercem. 60. léta byla současně dobou československé filmové Nové vlny: Pavel byl aktivní v místním Filmovém klubu, četl časopis Film a doba, psal krátké filmové recenze. „Přehodil jsem výhybku z herce na film.“ Pokoušel se udělat přijímací zkoušky na filmovou režii, ale Elmar Klos, který byl tenkrát u přijímací komise, a se kterým se Pavel spřátelil, mu poradil, aby šel na rok do šumperského divadla. Maminka byla zásadně proti a jelikož hrozilo, že Pavel bude muset jít na vojnu, rozhodl se studovat. Byl přijat na češtinu a tělocvik na Filozofickou fakultu do Olomouce. Po roce přešel na nově otevřený obor Dějiny a teorie dramatických umění, tehdy rozšířený o hudbu, film a literaturu, což bylo to pravé. Psal se rok 1968.

Hledání scénáře

Jako téma seminární práce si Pavel zvolil film Zlatý klíček, k němuž scénář napsal Karel Čapek. Film režírovaný Jaroslavem Kvapilem z roku 1922 se nedochoval, ale po usilovném, téměř detektivním pátrání našel Pavel ztracený scénář a s ním další dva nerealizované scénáře Josefa Čapka. Výsledkem byla spolupráce s nakladatelství ODEON a Jiřím Opelíkem na ediční přípravě svazku Bratři Čapkové – filmová libreta. Pavel se začíná vědomě připravovat na práci ve Filmovém archívu s cílem věnovat se historii československého filmu. Za téma diplomové práce si zvolil Vančurův film Marijka nevěrnice natočený podle námětu Ivana Olbrachta a scénáře Karla Nového na Podkarpatské Rusi. Pro potřeby doktorské práce téma rozšířil o nerealizované projekty Vladislava Vančury.

Film Před maturitou

V roce 1982, 50 let po tom, co Vančura natočil svůj film Před maturitou, se Pavel rozhodl uspořádat setkání studentských protagonistů filmu. Elmar Klos, jeden z nich, mu pomohl kontaktovat ostatní. Do Filmového klubu přišli všichni, Pavel s nimi mluvil a rozhovory nahrával. Uprostřed normalizačních let se tak jasně vyjevil fenomén silného vlivu Vančurovy osobnosti na celou novou generaci českých filmařů. „Bylo to i pro mě úžasné zjevení! Nemohli na Vančuru zapomenout, rozžehnul v nich touhu věnovat se filmu.“

Dnes

Pavel je autorem celé řady knih, publikací, článků a mnoho jich ještě napíše. Spolupracuje s ČT, je scénáristou a autorem námětu pro Oscarový film Kolja. V databázi Národní knihovny ČR je u jeho jména uvedeno neuvěřitelných 68 titulů. Dnes spolupracuje s vydavatelským domem Albatros Media, pro které už napsal několik titulů v edici filmových portrétů. Chystá se, že sestaví knížku ze svých již publikovaných a dosud nepublikovaných prací o Janu Werichovi pod názvem Jan Werich. Filmfárum. V plánu jsou i jiné projekty, například Jak jsem potkal českou kinematografii. Dalšími tématy, na který se chystá, jsou nerealizované scénáře („na každý jeden realizovaný jsou čtyři nerealizované“). Zajímají ho také známé a slavné filmy, např. Pyšná princezna, jejichž původní koncepci, postavy a situace porovnává s výslednou verzí. Je to velké dobrodružství, pátrat a odhalovat.“