Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Tejkl (* 1944)

• narodil se 29. července 1944 v Bystřeci u Jablonného nad Orlicí

• otec Vincenc a matka Anna hospodařili na rodinném hospodářství

• v roce 1956 vstoupili do JZD

• zažil dopady kolektivizace zemědělství v 50. letech včetně násilného vystěhování tří rodin z Bystřece

• celý život pracoval v JZD

• v letech 1962 - 1964 sloužil na vojně na pozici řidiče

Josef Tejkl pracoval odmalička v zemědělství. Nejdřív doma na hospodářství svých rodičů, pak v jednotném zemědělském družstvu (JZD) jako řidič. Když mu bylo jedenáct, zemřel jeho otec, a tři roky předtím desetiletá postižená sestra. Přestože si tatínka moc neužil, byl to pro něj důležitý vzor, stejně jako pracovitá maminka. Zažil strasti soukromých zemědělců v 50. letech včetně násilného vystěhování tří rodin z obce, které odváželi na otevřených nákladních vozech stovky kilometrů od jejich bydliště.

 

Tejklovi dostali pole po Němcích

Josef Tejkl se narodil 29. července 1944 v Bystřeci, přímo v domě č. p. 143, kde žije dodnes. Jeho otec byl Vincenc Tejkl (1897-1955), matka Anna, rozená Uhrová (1908-1972). Jako první se manželům Tejklovým narodila Marie (1940-2016), v roce 1942 pak dvojčata Ludmila a Anna. Liduška zemřela jako desetidenní miminko, Aninka zemřela jako desetiletá, v roce 1952, v léčebně pro postižené děti ve Šternberku. 

Pamětník k tomu uvedl: „O Aninku se hodně starala babička, tátova maminka, která zemřela v roce 1951. My jsme také museli hlídat. Sestra rozuměla všemu, ale nemluvila a nechodila. Maminka s ní byla dvakrát v Praze v nemocnici, kde na ní zkoušeli nějaké léky. V roce 1952 maminku přemluvili ze sociálky v Lanškrouně, že Anince bude lépe v ústavu ve Šternberku. Tak ji tam po dlouhém přemlouvání dala. Po sedmnácti dnech tam ale zemřela. Byli jsme tam na pohřbu 12. dubna 1952. Maminka hodně brečela, byla na sestru hodně navázaná.“

Tejklovi hospodařili na pěti hektarech polí, měli tři krávy, jalovice, býka, jak vzpomínal Josef: „V roce 1949 jsme dostali přídělem dva hektary pole po Němcích až u Čenkovic. Přikoupili jsme ještě další pole, abychom se na tom uživili, a chodili jsme tři kilometry s kravami na pole. To se zapřáhl vůz a kočárek s postiženou Aninkou a jeli jsme. Na poli jsme pomáhali a mezitím hlídali sestru.“

 

Nesplnitelné dodávky a závist likvidovaly v 50. letech vesnici

Když bylo Josefovi jedenáct, zemřel jeho otec Vincenc: „Býval bych ho ještě potřeboval, neuměl jsem ani naklepat kosu.“ Josef tehdy chodil po základní škole v Bystřeci na druhý stupeň školy do Výprachtic. Děti chodily denně pěšky čtyři kilometry tam a odpoledne zpátky. A to včetně soboty, dokud byl šestidenní pracovní týden. Josef pak musel mamince pomáhat na poli. „My jsme měli pole nahoře u Čenkovic, a když jsem šel ze školy, chodíval jsem na to pole s maminkou třeba kopat brambory. Maminka vodila dvě krávy, já vedl kopačku. Byl jsem malý, řídítko jsem měl až nad hlavu místo u pasu. Sestra chodila na dvě směny do tírny lnu, takže nám nemohla pokaždé pomoci. Doma jsme brambory ještě museli složit z vozu. A ráno do školy! Tak ta škola podle toho vypadala.“

V roce 1950 už měli předepsané dodávky. Josef Tejkl vzpomíná, jak vozili dvacet metráků brambor do Jablonného na nádraží, kde se vagónovaly: „Stála tam fronta povozů až z náměstí. Každý čekal až se dostane k vagonu, aby do něj mohl brambory vidlemi naložit. Družstvo mělo o hodně menší dodávky na hektar než soukromník.“ 

V roce 1953 řada lidí do družstva vstoupila, ale po roce nebo dvou zase vystoupili. Tlak na soukromé zemědělce se zesiloval. Po vesnici se roznášely propagandistické letáky vydané okresními komunistickými úřady v Lanškrouně, například ‚Znáte kulaka Vaníčka?‘ nebo ‚Za socializaci Bystrce!‘, které útočily na místní soukromé zemědělce. Pamětník vzpomíná, jak z práškovacích letadel spolu s DDT rozhazovali letáky (např. ‚Za dodávky z nové sklizně nové plnohodnotné peníze‘ vydaný ÚV KSČ v roce 1953). V letech 1952-1953 viděl, jak ze vzdušných balonů, které ve výšce praskly, padaly letáčky se zprávami z rádia Svobodná Evropa, které pravdivě informovaly o dění v Československu. Lidé je tehdy museli odevzdat na místní národní výbor (MNV).

V roce 1953 komunistické úřady z Bystřece násilně vystěhovaly tři největší sedláky s rodinami: „Hrdinovy do jižních Čech, Vaníčkovy do Jimramovských Pavlovic a ještě Vávrovy. Pak na MNV přišel dopis, že jestli mají nějaké další kulaky, tak ať je pošlou, že to jsou jejich nejlepší pracovníci. Každý ze vsi je litoval, Hrdinovi měli pět dětí a odváželi je na otevřeném náklaďáku až do jižních Čech. Černohorskému sebrali strojní dílnu a nový dům. Byla to ohromná necitelnost a lidská závist. Ta křivda se na lidech podepsala.“

V roce 1956 vstoupili Tejklovi do JZD. Nebylo jiné volby. Nesplnitelné dodávky je ničily: „Museli jsme od někoho koupit vejce, abychom splnili dodávku vajec. Bylo to kruté.“ Od té doby chodily do JZD pomáhat maminka i děti.

 

Čtyřicetiletý otec snášel výprask rákoskou 

Anna Tejklová měla těžký život odmalička, jak uvedl její syn: „Narodila se roku 1908. Když jí bylo šest, odvedli jí tatínka do války a už ho nikdy neviděla. Po válce se dozvěděli, že byl někde na Ukrajině na noc ve stodole, která shořela. Nikdo neví, jestli tam uhořel, nebo skončil na Sibiři.“

Když bylo Anně čtrnáct let, odešla do služby, jak bylo tehdy obvyklé. „Jak člověku klaplo čtrnáct let, tak tím dnem skončil ve škole a šel dělat. Takže 10. června odešla maminka sloužit tady v obci. Za první války byl velký hlad, maminka byla takové vyžle. Ten sedlák, když viděl, že děvčata se někde zastavila, tak na ně hartusil: ‚Ďoučata, ďoučata, dělejte, dělejte, čas utíká, plat zachází, nic se nevyřídí.‘ Pak byla ještě na dvou místech v obci a na faře v Sopotnici, kde se jí moc líbilo.“

Podobně tvrdý osud měl i pamětníkův otec. Vincenc Tejkl odešel jako výtečný žák v roce 1910 do Nového Bydžova na gymnázium. Ale zanedlouho musel studium ukončit, protože rodina neměla peníze na jeho podporu. Vyučil se tedy truhlářem v Jablonném nad Orlicí. Když začala první světová válka, bylo mu sedmnáct a povolali ho na vojnu. Po tříměsíčním výcviku musel na italskou frontu, kde byl dvakrát zraněný. „Ve válce se naučil hodně kouřit, protože cigaretou vojáci zaháněli krutý hlad. Tatínek nás vedl k tomu, abychom si vážili jídla. Když spadl na zem kousek chleba, musel se políbit,“ podotýká pamětník.

Po válce pracoval Vincenc Tejkl v truhlárně u Vyčítala v Jablonném. Když přišla hospodářská krize, majitel v letech 1929-30 zkrachoval. Ještě předtím však přemluvil Vincence, aby vzal podnikání na sebe. Vincenc tedy truhlárnu oficiálně vedl, čímž ale přišel o důchod na invaliditu z války. Po záboru Sudet v roce 1938 spadalo Jablonné do okleštěné Československé republiky, kdežto Bystřec do Sudet, ačkoli v roce 1930 tam bylo na 1405 obyvatel československé národnosti a jen 11 Němců. „Tatínka tehdy přeřadili do německé truhlárny v Žichlínku, kam jezdil autobusem z Výprachtic,“ vzpomíná Josef Tejkl na otcovy zážitky. „Jednou v zimě byly velké závěje a z Výprachtic autobus nejel, takže tatínek musel do práce patnáct kilometrů pěšky až do Žichlínka. Chlapi tam došli unavení asi v deset hodin. A tehdy dostali od toho německého šéfa výprask rákoskou. Kolikrát si říkám, co všechno tatínek asi zažil – v první válce a pak tu šikanu od Němců v práci za druhé války. Sám si to neumím představit.“

 

Od vojny až do důchodu jezdil jako řidič

Josef Tejkl vyšel ze školy v roce 1958 a jako čtrnáctiletý nastoupil do JZD Bystřec, kde pracoval až do důchodu. Během dvouleté povinné vojenské služby 1962-1965 za něj musela v JZD pracovat sestra Marie, protože rodina za něj musela dát náhradu na práci. Josef dělal v JZD zpočátku se skupinou, pak ve stavební četě, stavěly se nové kravíny, sýpky. „Přes zimu nás družstvo uvolňovalo do průmyslu, byl jsem v Tesle, ve Dřevotvaru, MEZu, betonárně. A na jaře zase zpátky do JZD,“ popisuje pamětník.

Na vojně byl Josef Tejkl v Žamberku. U odvodu ho v roce 1962 zařadili jako řidiče a celou vojnu jezdil. Jako řidič se živil i v JZD – nejdřív dělal závozníka, pak jezdil s traktorem, s nákladním autem: „Hodně se tady stavělo, jezdili jsme do Ostravy pro silikáty, pro hurdy do Hodonína a Hevlína, pro cement do Prachovic, pro písek, pro cihly. Pak jsem dostal sklopku S5 a s tou jsem jezdil do roku 1983.“ Další vozidlo byl trambus a pak Avie. Když se v roce 1990 družstvo rozdělilo, nastoupil do živočišné výroby, kde byl až do svého odchodu do důchodu v roce 2006.

 

Na poli slyšeli hukot letadel přivážejících tanky

Josef Tejkl popisuje své vzpomínky na dvacátý srpen 1968: „Byl pěkný den. Jezdil jsem zrovna na kombajnu a dělali jsme na Vartě. V jedenáct hodin večer nám z hospody přivezli smažená vajíčka ke svačině. Při jídle jsme slyšeli v dálce hukot letadel. To už létala do Prahy letadla, která přivážela tanky. Druhý den začalo pršet a pak bylo dlouho škaredě.“ Pamětník popisuje, že poslouchali zpravodajství Slávy Volného z rádia Svobodná Evropa, které je informovalo o dění v Praze.

Sovětští vojáci zůstali v posádkách po celé republice. V místním kraji byla sovětská posádka nejblíž v Klášterci nad Orlicí. Občas různé podniky využívaly vojáky k práci jako závozníky, při sběru brambor nebo ve stavebních četách. „Když jsme pak vozili brambory s náklaďákem do Žamberka, jezdili se mnou ruští vojáci jako pomocníci. Já měl S5 s pneumatickým řazením s mezikvalty. Oni byli také řidiči, ale nevěřícně koukali, jak řadím. Vůbec nevěděli, že něco takového existuje. O politice se bavit nechtěli, my jsme pro ně prostě byli kontrarevolucionáři. Ale moc se jim tady líbilo.“

 

Střelbou z raketometu zapálili les

V červnu 1976 zaznamenali v Polsku dělnické nepokoje, proto Československo vyhlásilo 24. června vojenské cvičení. „Byl jsem v Žamberku pro eternit a paní mi volala, ať se hned dostavím na národní výbor, že tam mám povolávací rozkaz. Tak jsem šel.“ Pamětník vzal připravený batoh a odjel s ostatními do Pěčína do kamenolomu, kam přivezli zakonzervované raketomety. Měli za úkol je vyčistit. Během dvou dnů byl vyškolený na velitele raketometu a pak odjeli do Brd, jak Josef Tejkl vzpomíná: „V noci jsme tam vynesli nahoru raketomet a druhý den se střílelo. Jednou jsme vystřelili, a když v lese začalo hořet, přijeli ihned hasiči z Jinců a požár uhasili. Pak jsme vystřelili podruhé. Zase vyjeli hasiči uhasit oheň. A potřetí to samé.“ Pátého července mobilizace skončila. Po celý čas deseti dnů nevěděla pamětníkova žena, kde její manžel je.

 

Za strýcem Hugo Vaníčkem

Josef Tejkl se poprvé potkal se strýcem své nastávající manželky v roce 1971, když ho snoubenci zvali na svatbu. „Měl fiátka, kterého mu koupili spolubratři jezuité, tak nás povozil po Libčicích, kde sloužil jako kněz. Bylo to takové průmyslové proletářské město, chodilo tam velmi málo lidí do kostela. Hugo nám slíbil, že přijede k nám do Bystřece na svatbu. Tak jsme museli do Ústí nad Orlicí za církevním tajemníkem, aby nám povolil, že nás strýc oddá. Po dlouhém handrkování nám to podepsal.“

Hugo Vaníček ale nakonec přijet nemohl, a tak Tejklovy 12. června 1971 oddal bystřecký farář P. František Xaver Šanc. O rok později si mladí manželé koupili auto, takže mohli strýce každý rok navštívit. „Byl to tichý, dobrý a vzdělaný člověk. Na stole mu ležely francouzské noviny, měl velkou knihovnu. Tehdy se o něj starala paní Remešová, která za ním dvakrát v týdnu přijela z Roudnice, uvařila mu, uklidila. V Bystřeci byl strýček naposledy v roce 1983, když zemřel jeho nevlastní bratr Jindřich, manželčin otec.“

Hugo Vaníček sloužil v nehostinných podmínkách zapomenutých farností. Byl sám. Opravoval faru a kostel, dělal většinu pomocných prací. Jak stárnul, přibývaly zdravotní potíže, ale nebyl nikdo, kdo by mu byl nablízku. „Kdyby v těch místech sloužil někdo, kdo nebyl tak hluboko ukotvený ve víře, nevydržel by to tam,“ uvádí Josef Tejkl. „Jezdili jsme za ním a vždycky jsme zastavili u fary. On k nám přišel a říkal: ‚Tamhle nahoře v ulici bydlí člověk, který pozoruje okolí a eviduje návštěvy na faře. Tak si dejte pozor.‘ Měl to tam kruté.“

Když Vaníčkova pomocnice, paní Remešová, zemřela, pořídil si farář psa. Bylo to nutné kvůli vlastní bezpečnosti. „Až po čase jsme se dozvěděli, že ho na faře vykradli. A jednou – to už na tom nebyl zdravotně dobře – si na něj počíhali, když šel na poštu pro důchod. A když šel zpět s penězi v kapse, tak ho přepadli a okradli. On pak neměl ani na jídlo. Už asi neměl sílu si někde stěžovat nebo něco dělat, byl nemocný. My jsme o tom vůbec nevěděli. Nikdo mu tehdy nepomohl – ani z biskupství.“ V roce 1993 odešel Hugo Vaníček do Kněžského domova v Senohrabech. Zemřel v podobném zařízení ve Staré Boleslavi a pohřben je v Roudnici. V rodné obci má zásluhou místního kněze na kostele pamětní desku.

Josef Tejkl považuje za největší životní radost děti, svoji manželku a práci, kterou dělal. „Byli jsme mladí, a najednou jsme staří. Strašně to uteklo,“ uzavírá své vyprávění pro Paměť národa.