Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

nadrotmistr v. v. Vilém Teller (* 1923  †︎ 2009)

• narozen 13. února 1923 v Českém Krumlově

• roku 1938, po obsazení Sudet, utekl do Prahy a v dubnu následujícího roku do Anglie

• v Londýně začal pracovat jako zámečník

• v roce 1942 přihlášen do armády, ale firma ho nechtěla pustit

• v armádě až v roce 1943, po výcviku se dostal k tankové rotě jako radista-nabíječ

• zúčastnil se osvobozování Francie, boje u Dunkerque

• demobilizoval v roce 1946 v Anglii a následujícího roku odjel do Československa

• pracoval v Tatře v Praze

• zemřel 10. února 2009

Odjezd do Anglie:

Vilém Teller se narodil v Českém Krumlově, kde také chodil do školy. „A v roce třicet osm, když přišel Hitler a Němci, tak jsme odtamtud z rasových důvodů utekli. Byli jsme v Praze. Otec samozřejmě ztratil zaměstnání, tudíž jsme měli štěstí, že jsme tady měli tetu, která se o nás starala.“ V dubnu 1939 odjel do Anglie.

Vilému Tellerovi bylo v té době 16 let. „Samozřejmě, že já jsem tolik rozumu neměl. Ale otec byl přesvědčen, že to tady nemá žádnou budoucnost, že až se okupuje (bude okupovat) celá republika, tak bude zle.“ Otec přihlásil Viléma Tellera a jeho bratra na transport do Anglie.

Pobyt v Anglii:

V Anglii se jich ujala neznámá rodina u které bydleli. „Učil jsem se anglicky. Bratr, který byl o čtyři roky mladší, tam začal chodit do školy. A bydlel jsem u té rodiny jeden rok, potom vypukla válka.“ Vilém Teller odešel do Londýna, kde byl zpočátku učněm a poté zámečníkem.“

Do Anglie byl poslán z rasových důvodů. Rodinu z Anglie neznali. „Tu rodinu v Anglii jsme vůbec neznali. To byla cizí rodina, která se přihlásila nám neznámo kde, že berou dvě děti z Československa, že se o ně budou starat.“

Během bombardování v Londýně byl už s vlastní rodinou. Bratr zůstal u pěstounské rodiny. „Já jsem pracoval v nejhorší bombardované čtvrti. Až když jsem šel na vojnu. Já jsem se přihlásil, mě bylo devatenáct, dřív se nebralo.“ V místě práce Viléma Tellera byly směny na dvanáct hodin denně. „Moji rodiče se dostali do Anglie v červenci třicet devět, tudíž krátce před válkou. Naštěstí.“ Rodiče bydleli v domě pro přistěhovalce, matka pracovala jako uklízečka a otec si také sehnal zaměstnání. „Takže už to bylo lepší.“

Vilém Teller pracoval pro válečný průmysl. „To je potom jinak, když válka není. Pracovali jsme, ale nemůžu říct, že jsme se nějak udřeli, měli jsme taky volno. Ale každopádně, když člověk dělá dvanáct hodin denně celý týden, tak je toho hodně.“ V továrně drželi noční hlídky. „A jednou spadla bomba na střechu v továrně, ve které jsem byl. Hořelo to, hasiči tam byli a uhasili oheň.“ Všichni zaměstnanci poté tři dny vyklízeli a čistili stroje, protože se muselo pracovat dále. Továrna vyráběla součástky pro tanky a letadla. „Já jsem se přihlásil, jakmile mě bylo devatenáct, do naší armády.“ Byl odvelen, ale několikrát ho továrna nechtěla pustit. Pustili Viléma Tellera až ve dvaceti letech, v roce 1943. Vyráběli mimo jiné příslušenství do tanků a kola nebo patky, kterými se letadla zachytila na lodi.

„Když jsme měli volno, tak byly biografy. A to bylo naše, kam jsme chodili. Jinak to samozřejmě nebylo nijak zvláštní. Snad ještě existovala divadla, ale tolik volného (času) nebylo.“ Při dvanáctihodinových směnách moc volna neměli.

Výcvik v Anglii:

 Do armády se přihlásil, protože chtěl bojovat. „Samozřejmě jsme se tam přihlásili, abychom osvobodili Československou republiku od Němců. V těch letech jsme na nic více nemysleli, než na válku a co můžeme všechno dělat, abychom pomáhali našemu státu.“

Nejdříve musel do výcvikového tábora, kde se naučil základ. A po třech měsících se dostal k tankové rotě.  „Když jsem přišel k rotě, tak mě dali k rádiu. Tudíž jako radia a nabíječ. A to jsme tam cvičili už u tankové roty.“ Nejdříve používali Churchilly jako cvičné tanky, Cromwelly dostali až u roty.

Se svým židovským původem neměl žádné problémy. „Já nemůžu jediným slovem říct, že tam bylo nějaké špatné zacházení. Náš cíl byl osvobodit Československo a nemůžu na vojnu nadávat, na nikoho. Potíže jsem žádné neměl.“ Vilém Teller se nestěžuje na výzbroj. „To nám bylo celkem jedno, co jsme dostali. Hlavně, že jsme to vyhráli. To jsme vzali co jsme měli nebo co jsme dostali.“

Vojákům bylo od počátku jasné, že do boje nepůjdou hned, ale že to bude chvíli trvat. „My jsme chtěli samozřejmě, nehledě k tomu, že jsme byli zařazeni k Angličanům a že záleží na nich, kdy nás pošlou nebo kdy můžeme po invazi pomáhat.“ Nervozita mezi vojáky nebyla. „Samozřejmě, že jsme se těšili a pořád jsme mysleli jenom vyhrát tu válku. Já myslím, že to byl cíl každého. V těch letech to člověk bere jinak než dneska.“

Vycvičili je Češi, nikoliv Angličany. Museli se nejprve vycvičit jako ostatní vojáci. Až pak dostali výcvik přímo k funkci a každý měl svůj vlastní. Všichni cvičili pouze při hromadných cvičeních. Zranění na výcviku byly.

Vzpomíná na londýnské nálety, kdy spadla bomba. „Jednou spadla puma velmi blízko kde jsem spal. Já jsem spal v pokoji a najednou byl obrovský rachot. Celá okenice spadla do pokoje a já jsem vylétl. Ale potom mě bylo hned jasné, že vybuchla bomba, tak jsem se zase uklidnil.“ Celá okenice byla rozmetána po pokoji, ale Vilém Teller byl v pořádku a zraněn nebyl. „Ale následek byl, že jsem po krátkém čase dostal bílé fleky na obličeji a na rukou. Šel jsem k doktorovi a ten zjistil, že to je ztráta pigmentu, pravděpodobně kvůli nějakém šoku.“ Po válce návštěvu doktora zopakoval, tentokrát už v Praze. „Kde mě taky zjistili, že to je ztráta pigmentu a nemoc to není. Tak jsem byl šťastný a je to v pořádku.“ U roty si mysleli, že to je nějaká pohlavní nemoc.

Vilém Teller už věděl, že přijde invaze do Normandie. „Přišel rozkaz, že vysílat vysílačkou nebo používat rádio je zakázáno. Tudíž jsme věděli už trochu předem, že se něco děje. Potom, když přišla invaze, nám to bylo jasné.“ Trvalo to dva měsíce, než se dostali z Velké Británie do Francie. „Poláci byli před námi v táboře ve Skotsku. Oni se posunuli jižně a my jsme jeli do Skotska  za nimi. A jak se posunuli jižněji, tak my jsme po nich přebírali tábor po táboře. Oni se potom nalodili právě taky kus dřív než my.“ Na to neměli žádný vliv, jednalo se o rozkaz, se kterým nemohli nic dělat.

Boje u Dunkerque:

Zpočátku postupovali za frontou a bojů se Vilém Teller neúčastnil. „A potom, až jsme přišli k Dunkerque, tak nám bylo nařízeno nepustit Němce ven z Dunkerque, aby se nemohli spojit se svojí armádou. A to se nám podařilo.“ Němci se snažili spojit se svou armádou, ale byli odříznutí. „A útok byl zároveň od Němců v Dunkerque a od těch, kteří byli mimo. Jenomže se jim to nepovedlo. Náš úkol zněl: za každou cenu držet Němce v Dunkerque odříznutý.“ Němci byli zásobovaní letadly, ale ven se už nedostali.

Zpočátku se Němci snažili dostat ven, ale poté dělali jen menší výpady. Do konce války se jim nepodařilo vybojovat se z obklíčení. „Jeden příklad byl, že šli na stanoviště, které měli vyhlédnuté. A jednou jsme tam brzy ráno zajali tu skupinu Němců, kteří šli na jejich pozorovatelnu.“

Příhod, které utkvěly Vilému Tellerovi v paměti bylo dost. „Jedna příhoda byla, že my jsme byli schovaní v jednom takovém malém zbořeném baráčku a před tím baráčkem jsme měli bunkr. Střídali jsme se a jednou jsem měl službu v noci. Já jsem šel do bunkru, kamarád šel do domečku a slyšel jsem, jak Němci říkali: ‚Teď se střídali.‘“ Tudíž mně bylo jasné, že věděli, kde jsem já, ale já jsem nevěděl, kde jsou oni.“ Dal znamení do domečku a kamarádi ihned přispěchali. „A házeli jsme za val, který byl padesát metrů před námi, granáty. A potom ráno jsme zjistili, že nikoho jsme nezasáhli, ale každopádně Němci určitě utekli a byl klid.“

Vilém Teller vypráví další příhodu, kdy se ocitl v ohrožení života. „A ještě jednou byla taková příhoda špatná. Němci vedli útok na takzvanou továrnu. My jsme s tanky vyjeli, před továrnou jsme zastavili a čekali na druhý den. V noci jsem říkal, že už jsem strašně unavený, že se jdu chvilku lehnout na tank. Vyskočil jsem, lehl jsem si na tank a za chvilinku kulometní salva. Tak rychle jsem ještě nebyl v tanku jako tenkrát. A zjistil jsem, že jsem měl prostřílenou čepici, kterou jsem měl na hlavě. To byly milimetry a už bych dneska tady nebyl.“ Za věží v bedně měli bedny s granáty, které byli prostřílené, ale rozbušky nebyly poškozeny. „Takže i tam se nic nestalo. Každopádně toto nikdy nezapomenu.“ Vilém Teller měl na hlavě rádiovku, kterou nosili jako tankisté. „Taky jsme byli jako pěšáci, když nebylo možno s tanky kvůli povodním nebo když byly položeny miny. Takže tam se tanky nemohly používat, páč to byl otevřený terén. Miny se nemohly vyčistit.“ Necítil se bezpečněji ani jako pěšák ani jako tankista. „To bylo jak kdy. Bylo nám jasné, že když střela vlétne do tanku, tak jsme všichni pryč. A to samé pěšáci - jsou zranitelnější, když nemají tank. Ale na to jsme moc nemysleli, to jsme vzali tak jak to jde.“

„Oni měli obranu tím, že pole před Dunkerquem zatopili. Tam se tudíž vůbec nedalo jít. A cesty byly strašně zaminované.“ Měli určené, jakými cestami mohou jít. „A jeden kamarád šlápl o metr vedle a přišel o život, poněvadž mina vybuchla. Takže to nebyl žádný lehký život tenkrát.“

„Jenomže v těch letech, ve kterých jsme tenkrát byli, jsme nemysleli na život nebo na něco jiného než na vojnu a vyhrát jí. To člověk opravdu myslí jinak než dneska. To je v tom: ví co musí dělat, ví co má dělat. A hlavně, aby to dopadlo dobře.“

Žádné úpravy tanku ke zpříjemnění služby nedělali. Každá četa měla své tanky a nikdy je nevyměňovali. „My jsme měli každý svůj tank a o ten se museli starat. Což jsme taky udělali.“ Tenkrát  na spolehlivost tanků nemysleli. „Měli jsme to, co jsme dostali. Měli jsme Cromwelly a s tím jsme byli spokojeni. Cromwelly měly výhodu, že byli silné, ale pomalejší. Americké tanky byly rychlejší, ale zase ne tak pevné jako ty naše. Ale jak říkám – na to jsme moc nemysleli. Měli jsme co jsme měli a bylo nám jasné, že nám dali to nejlepší co mohli.“

Bojová morálka u Němců byla individuální. „Jednou, jak jsme přepadli tu jejich skupinu, jak šli na tu hlídku, tak jeden Němec strhnul pušku. A v tom okamžiku naši lidé, kteří tam byli, ho zastřelili. Tudíž ty druzí se vzdali bez odporu, zatímco ten jeden si myslel, že ještě vyhraje válku. Tudíž to bylo to samé - někteří, kteří byli tak zfanatizovaní, věřím, že si mysleli až do konce války, že eventuelně ještě vyhrají nějako tajnou zbraní. Ale to bylo úplně individuální.“ Pro Němce nebylo také lehké vzdát se, museli projít přes minová pole. „A kde jsme byli my byl otevřený terén. Tak se taky nemohli sebrat a čistě tak utéct. Tudíž já věřím, že to bylo úplně individuální. I kdyby věděli a věřili tomu, že už končí válka, tak se nemohli tak houfně vzdát.“

Vilém Teller se nemínil vzdávat a dostat se tak do německého zajetí. „Nám bylo jasné, že kdybychom se dostali do zajetí, že to nepřežijeme. A s tou myslí jsme do toho vlastně šli. Nepřežili by podle Viléma Tellera kvůli československé národnosti. Na ramenou měli napsáno Czechoslovakia. Němci věděli, kdo proti nim stojí. „Páč tam jsme nebyli jenom my, nýbrž také určitý úsek měli Angličané. Ale určitě věděli, kdo tam je.“ 

Ztráty byly kvůli minám a kvůli bojovému nasazení. „Vím, že v akci – buď minami nebo střelami – přišlo o život asi pět lidí jenom z naší roty. A nebylo to nic lehkého.“

Na Francouze moc rád nevzpomíná. „Neměl jsem je rád ze dvou důvodů.“ Prvním z nich byla továrna, kterou Francouzi ztratili. „Tu továrnu, kterou jsme hlídali nějakou dobu – jsme dostali potom rozkaz, že se máme přemístit o deset kilometrů dál doleva – a Francouzi převzali od nás ten objekt továrny a co patřilo k tomu. A jenom dva dny nato Němci udělali útok a Francouze odtamtud vyhnali. A byl to strategický bod, páč byl přehledný terén.“ Druhý důvod byl, že jim Francouzi sebrali potraviny. „My jsme měli nad koly, nad blatníky, bednu. Kovovou bednu se zámky. A tam jsme schovali konzervy, že až pojedeme domů, abychom je tady mohli rozdat. Poněvadž jsme věděli, nám bylo jasné, že tady bylo málo jídla.“ Tyto konzervy zbyly, nesnědli je. „A Francouzi nám to jednu noc ukradli. Takže to bylo podruhé, proč jsem je neměl nikdy rád.“

Cesta zpět do Československa:

Rádiem poslouchali co se děje v okolí Československa. „Bylo nám to všechno jasné, jenomže my jsme byli kolem Dunkerque a to byl náš úkol. Tudíž jsme tam museli zůstat. Až když byl konec války, když nám řekli, že můžeme jet.“ Po válce dostali transportéry, kam najeli s tanky. „Koncem války jsme samozřejmě museli zůstat tak dlouho kolem Dunkerque, dokud se Němci nevzdali. A ti se vzdali v okamžiku, když byl konec války.“ Moc se těšili, že byl konec a že jeli domů. „Tady si to určitě každý prožil jinak, ale pochopitelně, že jsme těšili, že přijedeme domů.“

Zpočátku byli nasazeni jako hlídka u demarkační čáry, poté se rozjeli dále. Každý hledal své příbuzné a šel svou cestou. „To se nedá popsat.“

Demobilizace v Anglii a návrat do Československa:

Po válce demobilizoval v roce 1946 v Anglii. V armádě zůstal tři roky a pak začal pracovat v té samé firmě z jaké odešel do armády. Rok nato se vrátil do Československa a oženil se v roce 1948 „Oženil jsem se, začal jsem tady pracovat u jedné firmy, která byla zahraničním podnikem - vzhledem k tomu, že mluvím bezvadně anglicky a německy.“ Byl zde tři roky, v roce 1951 byl podnik zavřený. Vilém Teller se ujal ve smíchovské Tatře, kde pracoval až do důchodu. „S manželkou jsme měli potíže, poněvadž na příklad jeden posudek zněl, že manželka prokázala své protistátní smyšlení tím, že si vzala zahraničního vojáka ze západu. Musela opustit práci, hledala si jinou. A já jsem šel do Tatrovky. Mě to vůbec nevadilo a celkem tam to šlo. Tam jsem potíže neměl.“ Problém nastal, když byl vyhlášen jako nejlepší pracovník. „Měl jsem dostat nějakou odměnu, tak jeden tam prohlásil, jak můžu být vyhlášen nejlepším pracovníkem, když jsem byl v Anglii.“