František Teplý

„V pondělí sedmého května [1945], u nás se prostě normálně pracovalo. A kolem jedenácté hodiny najednou tatínek na mě křičí: ,Přines foťák, přines foťák !‘. A z těch krytů vylézali Navrátilovi a Svěrákovi – komunisti. Oni prostě byli zalezlí. Komunisti v Rovni dostali nějaké echo, že se blíží esesáci a že budou vypalovat a vraždit, tak si to řekli jenom mezi sebou, jenom mezi komunisty, schovali se do těch krytů, co si udělali, a ty ostatní občany nechali, aby eventuálně mohli být vyvražděni. On ten Navrátil, ten se zlobil: ,Však jednou budete rád, až vás z krytu budeme tahat!‘. No a maminka to běžela naproti říct tetičce Horákové a stojí takhle u vrátek a Chvojka – to byl švec, obrkomunista – zrovna šel s rodinou, s kolem, na něm bágly – z toho krytu. A tetička Horáková na něj volá: ,Tak co, pane Chvojka, taky jste se byl schovat ?‘ Nic neřekl a mazal… Za čtyři roky na to jim sebrali statek a vystěhovali je do pohraničí, protože pan Chvojka dělal předsedu MNV a takhle se Horákovům odvděčil.“

„Tak nás zavezli do Příbrami na nádraží – to už měli rozpis, kdo se kam vrací, podle toho nás vozili na nádraží, během deseti minut přijel vlak, my jsme nasedli a jeli jsme. Já jsem nasedal asi ve dvě hodiny v noci, směrem na Prahu. Jenže, tomu já jsem nevěřil. Já jsem si myslel… jako to dělali Němci, vozili do koncentráků… nás mohli také zavést na Sibiř. Tak jsem nastoupil a naproti jsem hned vystoupil, utíkal a schoval jsem se do křoví. A tam jsem byl do rána. Vlaky přijížděly, odjížděly, auta přivážela vězně, žádní psi… nic takového. Takže když se začalo rozednívat, přeběhnul jsem koleje do města a ztratil se tam v uličkách. Šel jsem na Svatou horu poděkovat Panně Marii za přežití. Tam jsem se potom zúčastnil první mše svaté a vrátil se zpátky do města. A to šly zrovna děti do školy. A já jsem byl jako u vyjevení: takoví malí lidi. Já jsem skoro šest roků takové malé lidi neviděl.“

„Jednou jsme si takhle s takovou docela prima kantorkou řekli, že se vezmeme. A za dvě hodiny nato mě sebrala Státní bezpečnost a od té doby jsem tu holku neviděl a nikdy jsem o ní neslyšel.“

„Potom v osmdesátých letech jsem byl nějak vzatý na milost, mohl jsem se vzdělávat, složil jsem patřičné zkoušky a získal jsem titul PuDr. A od té doby jsem pracoval na úrovni titulů. Jestli si zrovna nevzpomínáte, co to znamená PuDr., tak to je Posunovač U DRáhy. A že jsem byl zaměstnán na úrovni titulu, znamená, že jsem toho posunovače taky dělal, až do důchodu.“

„V té době, v těch velkých mrazech, někoho od těžby napadlo hodit dolů, kam se vynášel odpad, takovou stojku – to byly nařezané 2,5 m vysoké kmeny stromů. Jenže ta smůla – ono to padlo asi deset kroků od té cestičky, kam se chodil vysypávat popel. Jenže vybočit z cestičky – tam už se střílelo bez výstrahy. No a teď se furt o tom mluvilo – říkali jsme tomu ,klacek‘. A tak asi po týdnu přišla řada s tím popelem na mě. A já jsem to chtěl vidět. Tak jsem se zařadil jako poslední, vysypu… a jak jsem se točil zpátky, tak jsem tam uviděl ten trám. A v tu chvíli jsem si uvědomil tu absurdnost mého postavení – mrznout a přitom mít topení pár kroků a nemoci si ho vzít. To bylo nelidské, podle mě. Tak jsem postavil kýbl a šel jsem pro ten klacek. Krok, dva, tři… srdce se mě rozběhlo na plné koule… úplně jako když se mi tlačí ústy ven… tak jsem zatnul zuby a šel dál. Čtvrtý krok, pátý, šestý… v tu chvíli prý bylo naprosté ticho, chlapi na mě nevěřícně koukali. Ale já v tu chvíli vnímal už jenom ten klacek před sebou a to zběsilé mlácení srdce. Sedmý krok, osmý, devátý… když jsem se zastavil u toho dřeva, už se se mnou všechno točilo. A já pomaloučku, abych nepřepadnul, jsem zvednul tu kládu, sklopil ji na ramena a otočil se zpátky. A v tu chvíli už strážný nemohl střílet – mohl střílet do zad, jako útěkáře. Ale střílet proti obličeji, to by těžko uhádal… no, vsadil jsem prostě, že střílet nebude. Ale já v tu chvíli už věděl, že moje duše zůstala svobodná, že moji vnitřní svobodu už mi nemůže nikdo vzít, ani smrt ne.“