Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Terčová (* 1935)

• narozena 3. července 1935 v Domažlicích, rodným příjmením Kaiserová

• dětství strávila v obci Kout na Šumavě, kde měla rodina velké rodinné holičství

• zažila pochody smrti z koncentračních táborů a osvobozování západních Čech americkou armádou

• pracovala jako sekretářka na místním okresním výboru KSČ

• s manželem, vojákem z povolání, byli oba dlouhodobí členové KSČ

Ludmila Terčová, rozená Kaiserová, se narodila 3. července 1935. Dětství prožila v malé obci Kouty na Šumavě v západních Čechách v domě, kde žila její početná rodina a prarodiče měli velké rodinné holičství. Byla jediné dítě, ale dospělí se jí věnovali a v době války se ji snažili uchránit před mnoha drsnými zážitky. To se však nepodařilo. Po téměř 80 letech má Ludmila Terčová stále trauma z násilí, které osobně viděla. Po roce 1948 vstoupila do KSČ a žila život orientovaný na rodinu. Revoluční změny nepovažuje za dobré pro pracující lidi.

Idylické dětství

Dětství Ludmily Terčové bylo krásné, plné hezkých vztahů s její širší rodinou. Jejímu srdci jsou blízká města Domažlice a Kouty na Šumavě, kde měl dědeček velký dům a rodina velké holičství. Byla sice jediné dítě v rodině, ale společnost sourozenců jí nechyběla. Přátelila se například s dětmi z hraběcí rodiny Schönborn. Vzpomíná, že když byla nemocná, tak jí malí Schönbornovi posílali květiny, stejně tak i ona jim. Zámek, ve kterém rodina žila, byl podle pamětnice později v období komunismu využíván jako rekreační objekt pro děti. Ludmila Terčová vzpomíná, jak hraběnka ze Schönbornu později přijela do Kout a rozhodla se, že objekt k těmto účelům ponechá. „Byli to velmi milí lidé,“ vzpomíná Ludmila. Maminka Ludmily byla učitelka a otec celý život pracoval jako skladník. Ludmila vystudovala obchodní akademii v Klatovech a po škole pracovala až do důchodu jako sekretářka.

Traumata z války

I přes idylické dětství se jí realita druhé světové války nevyhnula, přes západní Čechy procházely pochody smrti z koncentračních táborů a malá Ludmila má dodnes vězně Holocaustu v živé paměti. Bylo jí osm let: „Kdybyste viděli – ty jejich cáry pruhované na nich visely, propadlé lícní kosti jste viděli a velké oči a zbědované lidi. Strašně zbědované. Hladové. Bylo vidět, že je i mučili, že je i kopali. I za naší zahrádkou tam jednoho ukopali, to byl snad Polák, žadonil o krajíček chleba, tak ho tam ukopali.“ Násilnou smrt naštěstí osobně neviděla, nicméně slyšela, jak se o tom dospělí baví v holičském salónu. Jak pamětnice vzpomíná, Češi se snažili alespoň krajícem chleba lidem pomoci, Hitlerovi muži za to však Čechy trestali. Dle vyprávění se stalo, že jeden příslušník SS držel u hlavy pušku i mamince malé Ludmily. Zážitek, který v ní zanechal veliké trauma, popisuje takto: „Maminka byla před barákem, krájela chleba a šly ženy z koncentračního tábora a nějaká Francouzka byla hladová, tak chtěla kousek toho chleba. Maminka jí chtěla podat, vtom přiběhl esesák, proti mamince nastavil pušku, řval na ni něco. Nevím, co to bylo. Vedle sebe vlčáka, ten měl vyceněné zuby. Že jako maminku zastřelí, protože babička křičela: ‚Drž se zpátky, nedávej nic!‘ To byl takový křik, ve mně se to všechno vzbouřilo. Teď jsem viděla proti nám toho esesáka, jak řve, vyvalené oči a tu hlaveň.“

Radostné chvíle při osvobození americkou armádou

Jako krásné chvíle naopak popisuje dobu příjezdu americké armády. Vzpomíná, jak se celé město radovalo, babička dávala na saka lidem trikolóru, kterou si po celou válku schraňovala na půdě. Radost místních byla veliká. Vojáci byli usměvaví a přátelští a rozdávali lidem i dobroty, které do té doby ani neznali. Takto se malá Ludmila poprvé dostala k čokoládě: „Já tam stála jako ostatní děti, zevlovala, pokukovali jsme. Stála jsem vedle toho vojáka, on sáhl do kapsy a on mi dal takovou krabičku. Já na to koukala, co to je, a on mi ukazoval, abych to jako jedla. Já jsem se sebrala a utíkala jsem domů a říkala jsem: ‚Heleďte, co mi dal ten Američan!‘ ‚No vždyť to je čokoláda!‘ Já jsem nevěděla, co to je.“ Karta se obrátila a Němci byli i veřejně zostuzováni. Ludmila Terčová viděla, jak německého důstojníka svlékli Američani donaha a on musel běhat po silnici. Rodina pamětnice ve svém domě dokonce ubytovala amerického důstojníka. Byl to příjemný, hezky vypadající člověk, který pro ni měl vždy nějakou zajímavou dobrotu – pomeranč, čokoládu, arašídové máslo.

Práce v sekretariátu OV KSČ

Ludmila Terčová byla členkou KSČ. Manžel byl profesionální voják a měli podobné názory. Po krátké době práce v sekretariátu klatovských železáren nastoupila na pozici sekretářky okresního výboru KSČ. Zde pracovala až do revoluce v roce 1989, kdy velmi záhy odešla do důchodu. Komunistická ideologie jí imponovala, vnímala, že pracujícím lidem dával režim záruky, v mnohém jim usnadňoval život. Domnívá se však, že jako člověk zůstala stejná a ve své pozici mnoha lidem dovedla pomoci. „Někteří si to jistě pamatují, jiní jsou již mrtví,“ říká pamětnice.

S odstupem času si uvědomuje, že všechno zřejmě nebylo takové, jak bylo lidem prezentováno, přesto však je pro ni doba v komunistickém režimu lidsky přijatelnější než doba současná. Cítí, že i jako členka KSČ byla pevná ve svých názorech a že i s manželem dokázali některé věci říci naplno. „Kdybych neuměla těsnopis, tak po roce 1968 by mě taky vyhodili, ale potřebovali mě.“ Vnímá, že dnes pracující lidé nemají žádné jistoty a změnilo se také chování lidí. „Dnes je vše jen o penězích, honbě za penězi, pro nás bylo důležitější lidství,“ říká pamětnice.

Palach, Havel a revoluce

Zprávu o smrti Jana Palacha přijala podle oficiálních zdrojů. Jednoznačně byla přesvědčena, že veřejný názor, který o Palachovi hovořil jako o navedeném člověku, je pravdivý. Že byly věci jinak, zjistila až za dlouhou dobu. Ostatně, cenzuru v médiích vnímá stále, na tom se podle jejích slov nic nezměnilo a doba je dnes podobně složitá pro mnoho lidí, kteří si i dnes berou život: „Já jsem tehdy věřila veřejným prostředkům, že to byla náhoda, že byl na to navedený. Až potom jsem procitla. Chvilku to trvalo, než jsem zjistila, že nemůžu věřit všemu. [...] On potom zemřel taky ten Zajíc, ten se taky upálil. Po tom roce 1989 bylo plno životů zmařených, protože ti lidé neměli práci. Skočili z okna. Jestli se upálili – myslím, že se taky někdo upálil, ale to se nedostalo moc na veřejnost.“

Osobnost Václava Havla jí nebyla blízká a jak uvádí, když přijel do jejich města, lidé z něj příliš nadšení nebyli. „Já jsem dostávala do rukou cizí materiály z Vídně, z Rakouska, a tam ti redaktoři o něm psali jako o ochlastovi, s odpuštěním. Byl tam článek, jak ho navštívili v bytě na jeho sídlišti, jak to tam vypadalo. Jak vypadal on. To já nevím už přesně. Tak jsem si říkala: ‚Proboha svatého, to nám tohle bude dělat prezidenta?‘“ přiznává svůj postoj k prezidentu Havlovi. Lidé údajně mnohem více vítali prezidenta Klause, který také do jejich města zavítal.

Dobu revoluční v roce 1989 příliš nevnímala a radost z ní nemá. Nelíbí se jí, že stát si neudržel státní podniky, které přinášely zisky do státní pokladny. „Peníze se rozkradly, podnikatelé se zabíjeli,“ tak vnímá pamětnice dobu devadesátých let. O současnou politiku se již nezajímá.

A jaké hlavní poselství má Ludmila Terčová pro mladou generaci? „Učte se, ať jste vzdělaní a kultivovanější. První republika, gentlemanství mezi lidmi. Dnes je bohužel bezohlednost.“