Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Tesařík (* 1925  †︎ 2022)

• narodil 28. září 1925 v Dubu nad Moravou

• vyučil se na obchodní škole v Přerově

• krátce pracoval jako strojař ve Zlíně

• nastoupil na nucené práce v Rakousku, odkud dvakrát utekl

• 3 týdny trestu strávil ve sběrném táboře v Kunčicích

• hned po válce absolvoval vojenskou službu a ještě dva roky poté zůstal v armádě

• po celý život pracoval v podniku AŽD Olomouc

• v roce 2019 byl stále aktivním členem Klubu seniorů v Dubu nad Moravou

• zemřel 19. dubna 2022

Pan Jaroslav Tesařík se narodil 28. 9. 1925 a pochází z Dubu nad Moravou. Místní patriot malého městečka na Moravě, který zde prožil dětství, chodil do školy a žil se svou rodinou. Narodil se v době první republiky, zažil pohřeb Masaryka a dodnes si vzpomíná na poměry tehdejší doby mezi lidmi, kde panovala větší úcta a respekt jeden k druhému. Kéž by lidé byli dnes poctivější, říká.

Studia a zaměstnání

Po absolvování Obecné školy, rozhodl jeho otec, že se vyučí obchodníkem na přerovském Obchodním učilišti. Nebyl to však jeho vysněný směr, a proto ho ani první práce příliš nebavily. Vždy se naopak chtěl věnovat práci zámečníka, či, jak říká, černému řemeslu. Nějaký čas také pracoval v Baťových závodech ve Zlíně. Po válce se k obchodu již nikdy nevrátil a věnoval se svému blízkému oboru zámečníka ve firme AŽD, kde pracoval až do důchodu.

Totálně nasazený

Po vypuknutí 2.světové války Němci nabírali pracovní sílu ze všech okolních zemí. Každá fabrika musela uvolnit několik zaměstnanců. Tehdy mladý Jaroslav pracoval krátce v závodu Baťa, a protože byl nový a fabrika nechtěla přijít o své zavedené zaměstnance, byl práv on poslán do Rakouska a Německa. Nechtělo se mu. Zprvu pracoval na poškozených vlakových tratích v Německu. Později byl ovšem převeden k Vídni, kde pracoval v továrně na munici a zbraně pro válečné potřeby. Za svou práci, jak říká, dostávali drobné peníze, ze kterých si mohl dovolit večerní jídlo a drobnou zábavu, jako např. kino. Jídlo ve fabrice bylo však mizerné, hlavně tzv. Eintopf, což byl v tomto případě ošklivý vývar z kedlubny, které bylo tehdy na polích přebytek.

Práce ho nebavila, ale díky stráveným letům se dobře naučil německy. Oceňoval také přístup k Čechům, měli relativní svobodu pohybu, narozdíl třeba od Poláků. Vzpomíná: „My jsme byli tam volní jako Češi. Nás tam bylo hodně, několik stovek. Ale takový co byli Poláci, ať už ženský nebo chlapy, tak ti měli všechno omezený. Poněvadž Polsko s Německem válčilo. Ale my ne, my jsme se dali jako zadarmo. To byl prezident Hácha. Z jedné strany se na toho Háchu nadávali, ale z druhé strany, kdybychom bojovali, tak nás rozbili letadlama, vším. Tak bychom se neubránili. Ten nás, jak se říká, zachránil v této věci.“

Útěky

Z Rakouska nakonec 2krát uteče zpátky na Moravu. Poprvé se plán zdařil a opravdu se bezpečně dostal až k rodičům do Dubu nad Moravou. Avšak za pár dnů dostal povel dostavit se na místní úřad, kde mu bylo sděleno, že ho čeká pracovní lágr. Byl odvezen do Kunčic u Ostravy. Jak vzpomíná, četníci byli chápaví, a i když někteří muži vyfasovali za různé přečiny i několik měsíců, on byl pověřen jen třemi týdny prací. „Dostali jsme se na nádraží a nahazovat železnou rudu na vagóny. Plné kolejiště byly hromady, ne veliké. Dostali jsme vidle, pač to byly takový kusy veliký. A vidlema, jestli víte, co je železná ruda... To je těžký, to jste nemohla zvednout, takže jste těch pár kousků házela, to jste nemohla.“  Životní podmínky v lágru však nebyli lehké. „Tak jsme u toho byli celý den, to jsme jídlo nedostávali. No a navečer nás zavezli zpátky do toho lágru a tam jsme dostali jídlo. A už byl pokoj, každej na svým místě. No a v tom lágru, co jsme tam byli, tak jsme byli rozdělený po světničkách a v těch světničkách tam nás bylo tak 12, takovej počet. A na spaní, když jste šla spát, to nebylo, že byste spala na své posteli, to byla jedna postel jako ta místnost, veliká. Byly tam.. bylo to vycpaný tím, jak se říkalo ty štrozoky, že to byla vycpaná sláma, už předem všechno udělaný. Pochopitelně jste se umyla a tak dále. Jak jste si šla lehnout, tak jste si musela lehnout včas.. jak jste si lehla dřív.. ti kluci, co už tam byli, už jste se těžko tam dostávala. To bylo hrozný, to vždycky nevěděla, jestli budete spát tam, nikdo už se tam nedostal, žádnej nechtěl uhnout. Pak kde spát.. tak na zemi normálně, byl tam stůl a byly tam lavice, tak jste spala na té lavici nebo na tom stole.“

Po uplynutí trestu byl Jaroslav Tesařík navrácen zpět do rakouské továrny na práci. Opět práce a po práci občasné návštěvy biografu, kde převážně dávali německé propagandistické snímky. Často se jim i s kamarádem smály, i když veřejně to mohlo být nebezpečné. Jak k období života ve válce říká „Byli jsme mladí a cítili se neohrožení.“

Druhý útěk se však až domů nezdařil. Dostal sice nadstandardní propustku od místní úřednice, aby mohl jezdit po 3 měsících vždy na čas domů, on si však pobyt chtěl prodloužit a propustka mu v té době již propadla. Při svém návratu do vlasti byl zadržen Němci. Obešlo se to bez násilí, Němci ho dokonce požádali, aby jim zatopil v kanceláři v kamnech, ale přeci jen se musel vrátit nazpět do Rakouska – tam však nedojel.  Pan Jaroslav vypráví: „Přišel další Němec. Ten už byl v civilu, v kožeňáku. Ten nás vedl až do prvního vagónu. Ten vagón (vlak pozn. edit) měl takových 7-8 vagónů, takže to je dost metrů. Zavřel nás do kupé, sedl si a teďka jak jsme tak seděli, on říká „Ein Moment“ a vyběhl a utíkal zpátky, vypadalo to, jako kdyby něco zapomněl, nějaký dokument nebo něco. Utíkal zpátky. A já jsem se tak z toho okna díval, tak jsem se nahnul a už jsem viděl, že je několik vagónů daleko. Já říkám tomu, říkám mu „Pojď utečem“, on ten kluk říká „Já nevím, já nevím“. Říkám, „Já se nerozmýšlím, pojďme, než odtud doběhne a zpátky, my budeme pryč“. On nešel, já jsem vyběhl, přeskočil jsem tam ty.. tehdy, abych k tomu řekl, dneska jezdí jeden vlak za druhým na nádraží, tehdy jezdil jeden dva vlaky a dlouho nic.  V Břeclavi na nádraží je veliký nástupiště, široký. Naproti toho nástupiště z druhé strany byla továrna na gumový zboží, ta je tam, myslím, dodnes. Já jsem přeskákal všechny ty koleje. Já jsem slyšel píšťalku, ale těžko vím, jestli píská průvodčí na vlak, nebo jestli píská.. to nevíte. Já jsem u tý zídky, ta zídka byla taková nízká. Já jsem přeskočil zídku a přeběhl jsem dvůr a utekl jsem dál.“ Později se dozvěděl, ze fabrika krátce na to vybuchla – měl tedy velké štěstí, že se tam nikdy nevrátil.

Konec války a komunistický převrat

Vzpomíná, jak otec měl na konci války dobrou intuici. Jako voják nasazený v 1.světové válce věděl, že na konci války vždycky vypuknou nepokoje. Rozhodl tedy, že rodina z rodného domu na kraji městyse odejde. Vzali si nejdůležitější věci a skromně jídla, např. pytel kůrek chleba, nejzbytnější nábytek a schovali se s ostatními lidmi ve sklepě dubského kostela.  V tomto azylu přečkali nejhorší závěrečné boje, během nichž opravdu vyhořel i jejich dům. Moc jim toho nezbylo, dodnes si z dob války dochoval pouze válečný průkaz.

Po válce se rodina vrátila do svého vyhořelého domu, který společnými silami opravili. Pamětník vzpomíná, jak si lidé v této době vzájemně pomáhali a doplňuje kuriozní příběh, který zažil s ruskými vojáky. „Nám ukradli ještě, když byli Němci, kola. Já jsem tam přišel a teď jsem tam viděl na tom vozu tam bylo kolo. Teď kola byly naházený, plný vůz. Já jsem přišel.. Tomu nadporučíkovi, tomu ruskýmu, já mu říkám, aby mi dal jedno a on Já vodku. Já jsem věděl, že táta má zakopaných 10 litrů slivovice, že tam má. Tak dobře. Tak mu říkám jo, pojedme se mnou. Tak jsme šli. Tam stály ty vozy, to stálo ještě pořád za vodou, pač nemohli jet.. tak on šel se mnou, došli jsme sem dom. Já říkám tátovi „Táto, on nám dá to kolo, co tady máme, chce slivovicu. „Tohle není problém“. Nebyl problém, táta vlezl do sklepa, vykopal litr slivovice, dal mu ji. Ten poděkoval a šel pryč. A my jsme.. to bylo 10-11hodin a my jsme na obed.. my jsme měli vyhořený barák, tak na oběd jsme chodili tady k té tetě nad ten Sokol. Tak jsme šli na oběd a po obědě jsme se vrátili. A všechna slivovice vykopaná, všechno bylo pryč. Tak on si vzal ještě asi nějakýho kámoše, jak se říká s sebou. Vykopali všecko.“

Po válce vstupuje pan Tesařík dobrovolně do Armády - táhlo ho to tam, jak říká. V uniformě zažil také komunistický převrat. S kamarády vojáky se jeli podívat do Prahy na masové demonstrace. Viděl zde na vlastní oči mnoho agrese a potyček, které vyvolávali zejména komunisté. Útočili na členy Národní strany socialistické. Jak říká „Nikdy se o tom nepsalo, že toto se tam dělo“.  Z armády později vystupuje a natrvalo začíná pracovat v AŽD. Politicky se nikdy neangažoval.

Záliby

Pan Tesařík se věnoval cyklistice. Rád s kolem podnikal delší cesty i do zahraničí. Rád se věnoval tanci a už jako penzista i cestování vlakem. Několikrát se vrátil do Rakouska, kde si oblíbil ještě v době války místní přírodu – párkrát se tenkrát za mlada v době volna vydávali s přáteli do Alp - a také místní lidi. Dodnes je aktivní v dubském Klubu seniorů.

Dobrá nálada

Celoživotní optimismus a životní nadhled pomohly Jaroslavu Tesaříkovi překonat v životě nejedny těžkosti, a možná i díky tomuto přístupu k životu a lidem si uchovává ve svém vysokém věku tak dobré zdraví, mysl a radost z každého dne.