Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Linn Thant လင် အထက် (* 1969)

• narodil se 14. března 1969 ve střední Barmě ve městě Meiktila

• od roku 1984 studoval stavební inženýrství na vysoké škole

• při protestech v roce 1988 vystupoval jako jeden z vůdců studentské organizace

• v roce 1989 byl zatčen, nezákonně vězněn a mučen

• 25. května 1990 byl odsouzen k trestu smrti v neveřejném procesu

• po třech letech jeho rozsudek změněn z trestu smrti na doživotí

• 15. listopadu 1997 ho přesunuli z vězení Insein do vězení ve střední Barmě

• 9. července 2008 propuštěn na svobodu

• v roce 2010 odešel do Singapuru a později do Thajska, kde pracoval jako novinář The Irrawaddy

• získal azyl od České republiky

• v roce 2011 se zúčastnil konference Forum 2000

• v roce 2014 se po státním převratu v Thajsku přestěhoval do České republiky

• v současnosti žije v Praze, kde pracuje jako učitel a novinář

Kdybyste v Praze potkali Linna Thanta, snědého muže malého vzrůstu s rozpačitým výrazem, těžko byste uhádli, s jakou zkušeností přišel do České republiky. Pokud byste s ním nevedli několik hodin dlouhý rozhovor, jen těžko byste v něm viděli vůdce studentských demonstrací, který v Barmě bojoval za demokracii, byl zatčen, mučen a tři roky čekal na popravu. Těžko byste uvěřili, že po devatenácti letech vyšel z vězení vyrovnaný, silný, vzdělaný, informovaný a pokračoval v boji za lidská práva a demokracii pro obyvatele Barmy.

 

Země zalitá krví

Ve svém složitém životě získal Linn řadu jmen, která musel měnit a skrývat pod nimi svou pravou identitu. Jméno, které má napsané v rodných dokumentech, je pro většinu lidí nevyslovitelné a z barmského písma nerozluštitelné. Mnohem srozumitelnější se zdá jeho křesťanské jméno Edward Johns, které dostal od svého britského dědečka. Pro jeho životní příběh se však nejlépe hodí jeho novinářské jméno Linn Thant, pod kterým později publikoval texty v exilových médiích.

Linn se narodil 14. března 1969 ve městě Meiktila ve střední Barmě, která se už dvě desetiletí občanské války zalévala krví. Lidé trpěli nejdříve pod komunistickou vládou a později pod vojenskou vládou, která řídila zemi skrze Stranu barmského socialistického programu (BSPP). Zemi sužovala veliká chudoba, boje mezi etnickými skupinami a brutální zákroky armády proti civilnímu obyvatelstvu. „Viděli jsme mnoho hrozných výjevů, bitvy, válečné zóny. I naše domy, naše domovy, vesnice a města byly někdy zakázané zóny. Zničila je válka,“ vzpomíná Linn na výlety, které podnikal s dědečkem z otcovy strany, který byl Brit. Učil ho hodně o křesťanské kultuře a ostatní prarodiče ho zase učili o té buddhistické. Rodina pociťovala diskriminaci, protože britské kořeny rodiny až moc připomínaly obyvatelům Barmy dobu před rokem 1948, kdy žili pod nadvládou Velké Británie. Otec Linna, vysoce postavený funkcionář vládnoucí strany BSPP, pocítil tuto diskriminaci naplno, když ho ze strany vyloučili.

 

Rozzlobení studenti

Otec Linna pracoval jako vysokoškolský učitel. V roce 1984 začal Linn studovat stavební inženýrství na vysoké škole a o rok později už učil studenty stejného věku na nelegální soukromé škole, kde působil i jeho otec. V roce 1988 vyústila nespokojenost s neutěšenými životními podmínkami v zemi a tyranií ze strany vojenské vlády v masové protesty, proti kterým ale vláda tvrdě zakročila. „Dva naši přátelé byli zastřeleni vládou. Naše studenty to strašně rozzlobilo. A tehdy jsme začali protestovat proti straně BSPP. To znamená, že jsme chtěli rezignaci. ‚Prosím. Dejte našemu lidu moc! Vraťte nám ji!’ Křičeli jsme a chtěli jsme demokracii,“ vzpomíná Linn. 

Studenti měli v Barmě velice důležitou roli v politice už na počátku boje za její nezávislost ve 30. letech 20. století. Stejně tak i při protestech v roce 1988 hráli rozhodující roli. Linn se stal jedním z vůdců studentského hnutí a proslavil se svými proslovy, kterými promlouval k lidem ve městech, na venkově i na univerzitách. „Demokracie, to je velice důležitá věc. Narodili jsme se jako svobodní, ne jako otroci. Narodili jsme se jako lidské bytosti, ne jako zvířata,“ opakuje Linn jednu z nejznámějších částí svých proslovů. Po několika měsících demonstrací vládnoucí generál Ne Win odstoupil a několikrát padla vláda. Demonstrantům se podařilo vyjednat s vládou příslib voleb. Dne 18. září 1988 však došlo v Barmě k vojenskému převratu, při kterém armáda zabila tisíce demonstrantů a o mnoho více jich uvěznila.

 

Na rozsudek smrti čekal šťastný

Po vojenském převratu se snažili zatknout i Linna, ale tomu se dařilo díky pomoci druhých skrývat a nakonec utéct do pohraničí, kde se přidal ke studentské ozbrojené skupině All Burma Student’s Democratic Front (ABSDF). Jako jejich zástupce se vrátil do hlavního města Rangúnu, kde se na tajných schůzkách dělil o informace s představiteli opoziční strany Národní ligy pro demokracii (NLD) a setkával se také s ilegální opozicí. Když se ale po poslední schůzce vracel do svého bytu, přepadla ho skupina okolo čtyřiceti mužů v civilu. „Ten den jsem byl zatčen. Hodně mě mučili. Přišel jsem o zuby. Toto nejsou mé zuby, většina z nich je umělých. Tato kost byla zlomená, tato byla zlomená, tato byla zlomená,“ ukazuje Linn na své ruce a nohy.

Několik měsíců drželi Linna nezákonně v nelidských podmínkách na základně vojenské zpravodajské služby. Krutě ho mučili a on o tom jen nerad mluví. Dne 25. května 1990, bez soudního procesu a možnosti hájit se, mu tři armádní důstojníci oznámili rozsudek. „Vynesli nade mnou rozsudek smrti. V ten den jsem byl uvězněn. Myslel jsem si: ‚Ou. Rozsudek smrti. Selhal jsem. Ale v něčem je to pro mě dobré. My lidé jsme všichni smrtelní. Nevíme, kdy zemřeme. Ale já jsem měl štěstí. Budu znát den své smrti. Pověsí mě.’ Byl jsem šťastný,“ vzpomíná Linn, jak přijal rozsudek. Na jeho vykonání čekal v nechvalně známé věznici Insein nedaleko hlavního města Rangúnu. Téměř devět let zůstal v temné cele o rozměrech dva a půl na tři a půl metru, aniž by viděl slunce či měsíc, nemohl vidět ostatní vězně ani vycházet z cely. Navíc zůstal sedm let spoutaný kovovými řetězy.

 

Sedm let v řetězech

Tři roky čekal Linn na popravu, když mu při amnestii změnili trest smrti na doživotní trest odnětí svobody, který v Barmě čítá 20 let. „Byl jsem tak šťastný. Myslel jsem si: ‚Jednoho dne můžu být volný. Můžu počítat s budoucností.’ Poslední tři roky jsem nemohl počítat s budoucností. Přišel jsem o budoucnost. Přišel jsem o naděje. Přišel jsem o vše. Ale stále jsem byl v cele smrti a vězněný. V té době jsem se snažil zabývat sám sebou,“ vzpomíná Linn. Mnoho z jeho přátel v nelidských podmínkách vězení a v naprosté izolaci zešílelo. On věděl, že se musí něčím neustále zaměstnávat, aby se to nestalo i jemu. Každý den nejméně pět hodin meditoval, psal básně na zdi, psal dopisy na plastový papír a chodil po cele.

Ve vězení Linn začal kouřit, protože papírové filtry se vyráběly z kousků novin a on je po vykouření cigarety četl. Dostával tak útržky zpráv a zůstal v kontaktu s vnějším světem. Jeho přátelé mu začali do vězení pašovat části slovníků. Naučil se tak několik jazyků. S odvahou rostla chuť, a tak se jim podařilo dostat do vězení malé rádio se sluchátky. Linn s napětím poslouchal, co se venku děje. V Barmě proběhly v roce 1990 svobodné volby, které drtivě vyhrála opoziční strana NLD vedená bojovnicí za lidská práva Aun Schan Su Ťij. Vojenská vláda ale odmítla uznat výsledky voleb a předat vládu. „V Československu byla sametová revoluce úspěšná a bez krveprolití. Udělalo to na nás velice silný dojem. ‚Oni dokázali změnit politický systém velice jednoduše bez krveprolití. Ale v Barmě jsme ztratili mnoho životů. Tisíce zabitých lidí, tisíce zatčených, vězněných a mučených lidí. Spousty. Jak se můžeme poučit od Čechoslováků?’“ vzpomíná Linn na zprávy, které poslouchal z vězení. Přátelé mu postupně propašovali hodně knih, a tak četl i proslovy Václava Havla nebo knížku o sametové revoluci vydanou českou humanitární organizací Člověk v tísni.

 

Fotografie z vězení

Ve vězení mohla Linna navštěvovat dvakrát za měsíc rodina. To ale nebylo reálné. „Dali mě velice daleko od rodného města. Insein, centrální věznice, první vězení, bylo více jak šest set mil daleko od mého rodného města. Moje rodina se přestěhovala do Rangúnu, aby mě mohli pohodlně navštěvovat. Oni mě přemístili do jiného vězení,“ popisuje Linn praktiky, kterými bránili vězňům v kontaktech s blízkými. Do druhého vězení ve střední Barmě ho přemístili v roce 1997. Měl zde lepší životní podmínky. Mohl vycházet z cely, setkávat se s dalšími politickými vězni, pěstovat zeleninu. Vzápětí ale Linn dodává, že i přes lepší podmínky to bylo stále barmské vězení.

Ve vězení Insein se Linn naučil přežít a nyní chtěl své poznání předávat dalším vězňům. Učil je meditovat, obstarávat si jídlo a také je vyučoval jazyky. Sám pokračoval ve svém vzdělávání. Do vězení propašoval spoustu knih a znovu se mu podařilo získat rádio. Už do prvního vězení mu přátelé propašovali miniaturní fotoaparát, kterým dokumentoval zdejší podmínky. Snímky se mu ale nepodařilo dostat ven. Nyní měl větší štěstí. Pořídil mnoho fotografií a videí, když mohl navštěvovat ostatní vězně v celách, aby je učil meditovat. Paměťovou kartu s fotografiemi propašoval z vězení a jeho přátelé posílali fotografie Radě pro lidská práva a na ambasády. „Kdyby našli ten fotoaparát, byl bych mrtvý. Jsem si tím jistý. Věděl jsem to, ale udělal jsem to. Přijal jsem to riziko, protože jsem chtěl získat důkazy o tom, jak ve vězení porušují lidská práva,“ vysvětluje Linn. Vězně tvrdě trestali, když u nich našli třeba jen jehlu, často však i bezdůvodně. Nejčastěji je trestali bitím nebo zakázáním návštěv. Ale někdy používali drastické tresty. Vězně zavírali do klece k zuřivým hlídacím psům, nebo do malinké cely naplněné vodou.

Když se blížil konec Linnova trestu, Barma procházela bouřlivým obdobím. V roce 2007 vypukla šafránová revoluce, pojmenovaná podle barvy oděvu buddhistických mnichů, kteří se přidali k masivním protestům. Linn a další političtí vězni byli v kontaktu s aktivisty na svobodě a snažili se jim pomáhat radami. Vláda však proti protestům tvrdě zakročila a zabíjela, zatýkala a mučila mnoho mnichů i civilistů. O rok později přišla další tvrdá rána pro tuto neklidnou zemi. Cyklon Nargis zničil deltu řeky Iravádí a v jeho důsledku zemřelo okolo 138 tisíc lidí a miliony přišly o domov. Vláda ale postiženým nepomohla, a naopak bránila zahraničním humanitárním organizacím v pomoci postiženým.

 

Exilový novinář

Často se stávalo, že politickým vězňům trest prodloužili, ale když Linnovi 9. července 2008 trest vypršel, propustili ho. Mísily se v něm pocity radosti se smutkem, kvůli přátelům, kteří ve vězení zůstali. Kromě jeho sestry na něj před bránou vězení čekal ještě agent vojenské zpravodajské služby v civilu a šel za ním až domů. „Denně, ať bylo ráno nebo večer, jedenáct hodin v noci, půlnoc, zabušili na dveře. ‚Jste tady, nebo ne?’ stále se mě ptali. ‚Ano. Jsem tady. Proč? Můžete jít dál a posadit se do místnosti pro hosty.’ Někdy se posadili do místnosti pro hosty. Stále se mě snažili znervóznit. Stále mě pronásledovali. Cokoliv jsem dělal, oni stále zaznamenávali nějaká videa nebo něco podobného,“ vzpomíná Linn na neustávající šikanu po propuštění.

V té době Linn docházel na britský konzulát a do amerického centra. Vyučoval zde angličtinu a dělil se o své politické vědomosti, protože ve vzdělávání viděl cestu ke změně politického systému. Také zde vytvořil projekt Edu Bridge, přes který zakládal školy na venkově. Několik jeho kolegů bylo uvězněno a on je navštěvoval a pašoval jim do vězení knihy a také fotoaparáty a získával od nich informace o situaci ve vězení. Znovu se vystavoval riziku a po čase dostal strach, že bude znovu uvězněn. A tak v lednu roku 2010 utekl do Singapuru, kde zůstal několik měsíců a scházel se na britském konzulátu s dalšími aktivisty. Poté odešel do Thajska, cestoval po četných barmských uprchlických táborech podél thajsko-barmské hranice a vyučoval. Tehdy začal psát pro exilové médium The Irrawaddy a přijal novinářské jméno Linn Thant.

Mezitím Barma procházela politickými změnami. V roce 2008 vláda přijala novou ústavu, podle které sice měly být tři čtvrtiny zákonodárců volených, ale čtvrtinu stále dosazovala armáda. Když v roce 2010 vyhrála volby Strana svazové soudržnosti a rozvoje podporovaná armádou, Organizace spojených národů je označila za zmanipulované. Ve volbách v roce 2015 však získala absolutní většinu opoziční strana NLD v čele s Aun Schan Su Ťij. Ale armáda si i nadále drží silnou pozici ve vládě a brání snahám o zásadní změny politického systému. V zemi neustávají krvavé boje, snahy o národnostní suverenitu některých částí Barmy a etnické čistky.

 

Poprvé v Česku

V roce 2011 přijal Linn pozvání, aby se zúčastnil konference organizace Forum 2000. Tehdy se poprvé podíval do České republiky. Na konferenci se setkal s dalajlámou a také pohovořil s Václavem Havlem. „Měli jsme velmi dobrý rozhovor o demokracii a lidských právech. Vzpomínám si, jak mi Havel řekl, že byl velice smutný, když slyšel o mé zkušenosti,“ vypráví Linn. Od České republiky získal azyl, dál žil v Thajsku a působil jako novinář až do roku 2014, kdy zde došlo ke státnímu převratu. Musel se tedy přestěhovat do České republiky. Zde se živí jako učitel angličtiny a věnuje se řadě dalších aktivit. Pokračuje také ve své novinářské práci a publikuje v Deníku Referendum. „Česká republika mi zachránila život. Jsem vždycky připraven podělit se o své dovednosti, o své poznání s českou společností,“ dodává Linn.

Ve vězení, kterému lidé v Barmě přezdívají univerzita života, se Linn naučil, jak přežít. Získal mnoho dovedností a znalostí, a hlavně našel sám sebe. Za nejdůležitější pokládá nikdy se nevzdat a být silný. „Rád bych řekl jen jednu věc. Snažte se najít sami sebe a potom najdete vše. To je velká lekce z celého mého života. Kdybych nenašel sebe, nenašel bych ostatní. To je to, proč by se měli lidé z Česka i z Barmy snažit najít sami sebe. Potom najdete ostatní. Když zvítězíte nad sebou, zvítězíte nade vším,“ dodává na závěr Linn.