Inka Tichá

* 1943

  • „No a tam, když jsem končila druhý ročník, tak přišlo z národního výboru z Oldřiše a z JZD, že mě mají propustit, že otec nechce vstoupit do družstva, tak aby mě ze školy propustili. V té době se to tak praktikovalo, protože můj spolužák byl taky odvolaný ze školy, že jeho rodiče nevstoupili do družstva. Já díky tomu panu řediteli, ing. Flekovi, který byl sice komunista, ale byl to správný člověk. On v té době končil, odcházel do důchodu. Pozval si mě do ředitelny a říkal mně, co přišlo, ať to doma řeknu, aby teda rodiče vstoupili do družstva. Já jsem doma rodičům nic neřekla, protože jsem nechtěla, abych je tímhle vydírala. Ten pan ředitel tím, že končil, tak přes prázdniny tu žádost z obce a JZD… nevím, jestli někde založil, nebo stopil. A když další rok, já jsem v září do školy přišla, tak se o tom už nemluvilo a byl tam nový ředitel školy a věřím, že ten kdyby byl dostal to nařízení, tak bych školu nedokončila, že by mě byl poslal domů.“

  • „No a jednou, když maminka pásla... nad domem, tam byla taková louka, palouk, pásla krávy... tak se tam skácela. Já jsem honem běžela. Jednak jsme s bratrem zahnali krávy domů, do stáje, maminku jsme zanesli domů a běžela jsem do Borové za babičkou, aby přišla. Přijel doktor a maminku odvezli do nemocnice, do Poličky. A my jsme vlastně s bratrem zůstali doma sami. Mně bylo deset a bratrovi třináct. Něco jsme se snažili dělat, ale všechno jsme nezvládali. Maminka byla vlastně v nemocnici týden a bylo řečeno, že to bylo psychické selhání, vyčerpanost organismu, jednak z práce a jednak z toho stresu. Když tatínka zavřeli do vyšetřovací vazby, tak přišli dva nebo tři lidi v civilu… a řekli, že tatínek zůstane zavřený ve vězení a nás že vystěhují do pohraničí mezi cikány. A že si můžeme vzít jenom pár věcí.“

  • „No tak to období bylo opravdu těžké a vzpomínám si hlavně na to, jak tatínka zavřeli. Je to téměř shodné s tím, jak je natočený film Všichni dobří rodáci. Jak tam přijedou pro toho Františka na louku. Zrovna tak to bylo u nás. Naši sušili seno na zadní louce a přijeli tam dva esenbáci a že jdou za tatínkem, aby šel s nimi na pohovor o vstupu do JZD. Tatínek řekl, to jsem tehdy na té louce byla, takže si to pamatuji, vidím to pořád před sebou, protože to byl takový docela silný zážitek... Tatínek řekl, že ještě nejdřív udělá krmení pro dobytek, že nevěří tomu, že se večír vrátí, a že zvířata potřebují žrát. A maminka že sama, s námi dětmi, krmení neudělá. Takže jsme ještě na louce… tatínek nasekal kosou krmení, my jsme to pomohli dát na valník a jeli jsme domů. Esenbáci celou dobu za námi, šli za vozem, a potom tatínek ještě doma šel a nakrmil dobytek, krávy, nosil krmení ze stodoly a ti esenbáci chodili všude za ním, což teda taky opravdu vidím živě a bylo to docela takový hrůzostrašný. No a potom tatínek s nimi odešel a vrátil se až za měsíc. Družstvo prostě nepodepsal, tak nevím, jaký na to byl tedy paragraf, že ho mohli držet takhle dlouho. Byl ve vyšetřovací vazbě.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Polička, 23.09.2020

    (audio)
    délka: 01:41:58
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vyhrožovali, že se otec nevrátí a pošlou nás do pohraničí

Inka Tichá s babičkou Josefou Kučerovou a bratrem Vladimírem (1943)
Inka Tichá s babičkou Josefou Kučerovou a bratrem Vladimírem (1943)
zdroj: Archiv

Inka Tichá, rozená Roušarová, se narodila 17. května 1943 v Poličce. S rodiči a bratrem Vladimírem žili v nedaleké obci Oldřiš, kde měla rodina středně velké hospodářství. Otec Vladimír Roušar se narodil v roce 1914. Maminka Marta Roušarová, rozená Kučerová, se narodila v roce 1911. Otec i matka pocházeli ze zemědělských rodin a důležitou roli v jejich životě hrála evangelická víra, zpívali v církevním sboru. V zemědělství se Roušarovým dařilo, krávy měly vysokou užitkovost, chovali slepice, české zlaté kropenky, a jejich vejce prodávali jako násadová. Na polích pěstovali především brambory a len. Díky prosperujícímu hospodářství jej mohli průběžně modernizovat. Po komunistickém puči však přišla i do Oldřiše snaha o kolektivizaci zemědělství, které se otec pamětnice velice bránil. Díky svojí šikovnosti, pracovitosti a znalostem dokázal plnit vysoké odvody. Komunisté na něj zkoušeli všechno možné i nemožné ve snaze přesvědčit ho ke vstupu do JZD. Nejdříve mu nabízeli místo předsedy družstva, poté co odmítl, začali přitvrzovat a všemožně znepříjemňovat rodině život. Přidali nucený pacht na pole ležící ladem s nízkou úrodností, aby otec nestíhal plnit odvody. Vladimíra Roušara roku 1953 zatkli. Měsíc ho drželi ve vazbě a poté podmínečně propustili. Matka po celou dobu nevěděla, kde se nachází. Příslušníci SNB v civilu jí vyhrožovali, že se již nevrátí a ji s dětmi pošlou do pohraničí. Maminka velký psychický a fyzický nátlak nevydržela a zhroutila se a následky si již nesla po celý zbytek života. Otec nakonec skončil na šest týdnů ve vězení v Chrudimi poté, co včas nesplnil předepsané dodávky. Otec nakonec do družstva vstoupil až v šedesátých letech. Inka Tichá vystudovala zemědělskou školu v Chrudimi a pracovala jako zootechnička. V roce 1963 se provdala, přestěhovala se do obce Nedvězí a vychovala tři děti. Syn Jiří se po sametové revoluci vrátil k rodinné tradici a hospodaří na rodném statku své maminky a dědečka. V roce 2020 žila Inka Tichá v Nedvězí.