Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Tomáš Tichák (* 1957)

• narozen 14. května 1957 v Olomouci

• spisovatel, dramatik, publicista

• v letech 1968–1970 studoval experimentální osmileté Slovanské gymnázium

• problémy s přijetím na střední školu

• rok studoval učební obor, poté byl přijat na Střední elektrotechnickou průmyslovou školu v Olomouci

• podílel se na šíření samizdatu, byl v kontaktu s disentem

• v roce 1976 založil v Olomouci neoficiální Divadlo Bernardýn

• v letech 1977–1982 studium Elektrotechnické fakulty Vysokého učení technického v Brně

• v roce 1981 založil samizdatový literární časopis Ječmínek

• kvůli divadelní činnosti byl několikrát vyslýchán Státní bezpečností (StB)

• v roce 2023 žil v Olomouci

Rodiče Tomáše Ticháka po válce uvěřili komunistické ideologii a ještě jako náctiletí se stali členy strany. Jejich syn ovšem brzy pochopil, že ne všechno je tak ideální, jak se na první pohled jeví. Už na základní škole o přestávce na protest proti okupaci zapálil sovětskou vlajku, kvůli čemuž měl později problémy s dalším studiem.  Když se po průtazích nakonec dostal na střední školu, aktivně šířil mezi spolužáky dokumenty Charty 77 a samizdatovou literaturu. Později se svými přáteli založil v Olomouci divadelní spolek a psal hry, které komunistům mnohdy nebyly po chuti. Mnohokrát skončil ve vyšetřovně Státní bezpečnosti (StB) a dvakrát dostal nabídku ke spolupráci, kterou vždy rázně odmítl. Také se aktivně podílel na šíření samizdatové literatury a později se svým kamarádem založil vlastní samizdatový časopis. I přes tuto veškerou činnost ve svém vyprávění Tomáš Tichák zdůrazňuje, že se za disidenta ani osobnost undergroundu nepovažuje. Jisté ovšem je, že za normalizace naplněné strachem v mnohém vyčníval a proti režimu se i přesto, že se sám bál, postavil víc než jiní.

Už jako dítě jsem zjistil, že všechno není tak krásné, jak to vypadá

Tomáš Tichák se narodil 14. května 1957 v Olomouci, kde prožil prakticky celý svůj život. Jeho rodiče Milan Tichák a Milena Ticháková, rozená Vráblová, pocházeli z chudých venkovských rodin. Milan Tichák, jehož svědectví také zaznamenala Paměť národa, se narodil roku 1933 a ke komunistické ideologii ho podle jeho slov přivedly názory jeho rodiny a učitelů, které od nich přebíral. „Stal jsem se kandidátem strany, mně ještě nebylo osmnáct. Vstoupil jsem z nadšení, z přesvědčení, z odhodlání. Na rozdíl od jiných, kteří říkali, že museli, já jsem nemusel, já jsem tam skutečně rád vstoupil,“ vzpomínal ve svém vyprávění.

Během padesátých let se vyhraněné názory rodičů Tomáše Ticháka postupně otupovaly a oni začali objevovat trhliny v komunistické myšlence. Milena Ticháková dokonce v poválečné době odcestovala do Sovětského svazu, kde v Leningradě studovala politickou ekonomii. Její pobyt jí ovšem v mnohém otevřel oči a brzy se rozhodla pro návrat do Československa. Aby se mohla bez větších potíží vrátit, provdala se za Milana Ticháka, kterého znala z gymnázia. Nešlo ale o strategický tah, sňatek, který by se nejspíš brzy stejně konal, jen uspíšili. Ačkoliv se rodiče nakonec od politiky Komunistické strany Československa (KSČ) odklonili, v prvních letech života vyrůstal Tomáš Tichák v komunistické rodině. Členy strany byli i jeho prarodiče. Dědeček z otcovy strany později obhajoval invazi vojsk Varšavské smlouvy, kvůli čemuž se rozhádal se svým synem Milanem Tichákem, a jejich cesty se v následujících letech proto rozešly.

Už jako dítě si Tomáš Tichák začal uvědomovat, že to, co slýchá ve škole a doma, není vždy takové, jak se zdá. Postupem času si začal sám utvářet vlastní politický názor. Roku 1963 nastoupil v Olomouci na základní školu. Po ukončení páté třídy začal studovat experimentální osmileté Slovanské gymnázium. Experimentální proto, že víceletá gymnázia byla po komunistickém převratu zrušena. Olomoucké Slovanské gymnázium úřady v roce 1951 sloučily s reálkou a vystěhovaly ho z původní historické budovy v Kosinově ulici. O dva roky později ho degradovaly na jedenáctiletou střední školu.[1] Během uvolněné atmosféry Pražského jara se v některých školách experimentálně znovu zaváděly primy, tedy první ročníky víceletých gymnázií. Stalo se tak i na Slovanském gymnáziu, kam v září 1968 Tomáš Tichák nastoupil.

Spálil jsem sovětskou vlajku. Do posudku mi napsali, že nemůžu být přijat na žádnou střední školu

Ještě předtím ovšem Tomáš Tichák prožil invazi vojsk Varšavské smlouvy. Už tehdy celou událost silně vnímal. První dny strávil u prarodičů ve Velkém Týnci, nedaleko Olomouce. Vzpomíná si na zvuk střelby a všudypřítomné obavy z budoucnosti. V září po nástupu do školy se se svými spolužáky snažil alespoň trochu proti okupaci vyhranit. Na projíždějící vojenská auta z budovy školy házeli různé předměty. Prvotní rozhořčení společnosti však brzy vystřídala lhostejnost a strach, nastala normalizace. Ještě v roce 1969 se svým kamarádem založil časopis. „Jmenoval se Kachna Revue a psali jsme tam různé absurdní a komické zprávy. V papírnictví jsme si koupili ormigové papíry, napsali jsme to na stroji. Pak jsme šli do Domu pionýrů a mládeže a namnožili jsme si to tam. Pak jsme dokonce přešli na cyklostyl. Časopis byl dost oblíbený,“ popisuje pamětník. Po dvou letech experimentální gymnázium skončilo, a tak se Tomáš Tichák vrátil do základní devítileté školy ve čtvrti Hejčín, kde pokračoval ve vydávání Kachny Revue. Nejspíš tehdy v sobě objevil svou zálibu v literatuře. Roku 1970 se začal věnovat hudbě a založil s přáteli bigbítovou kapelu. Jeho zájem o kulturu se prohluboval. V deváté třídě o přestávce s kamarády zapálil papírovou sovětskou vlajku, jenže je jedna spolužačka udala. „Měli jsme takovou agilní zástupkyni ředitele a ta mi do posudku napsala, že nemůžu být přijat na žádnou střední školu,“ vypráví.

Tomáš Tichák proto nastoupil na učební obor provozní elektrotechnik v Tesle Litovel. Po roce, vzhledem k vynikajícím výsledkům ve studiu, mohl přejít na Střední elektrotechnickou průmyslovou školu v Olomouci. Slova zástupkyně ředitelky se tak nevyplnila a Tomáš Tichák odmaturoval na výbornou. Na střední škole se začal více dozvídat o disentu. Postupem času se zapojil do šíření samizdatu – přepisoval texty, které jim dodával Jaroslav Hutka. „Zpočátku nám je dodával on, protože byl olomoucký rodák, jezdil tam za rodiči a často tam vystupoval. My jsme se s ním spřátelili a on nám to vozil. Potom kamarádi Láďa Šenkyřík a Emil Pospíšil odešli do Prahy a vozili nám to oni,“ popisuje pamětník. Na střední škole ho také zastihla zpráva o vzniku Charty 77. „Všechny dokumenty Charty jsme dostávali, rozmnožovali a přepisovali. Já jsem to zcela nepokrytě ve třídě spolužákům dával číst,“ vzpomíná na rok 1977.

Po úspěšné maturitě měl nastoupit na vysokou školu. Přestože však měl velký zájem o studium humanitních předmětů, mohl nastoupit jedině na technicky zaměřenou fakultu. Na podzim roku 1977 se tak stal studentem Elektrotechnické fakulty Vysokého učení technického v Brně. I tam nadále udržoval kontakt s podzemním hnutím. Mimo jiné se v době studia setkal s Jaroslavem Šabatou a Petrem Uhlem, kteří mu zprostředkovávali další kontakty s disentem, a chodil na podzemní přednášky.

My máme na práci daleko důležitější věci než nějaké vaše divadlo, řekl mi estébák

Už v roce 1976 založil v Olomouci Tomáš Tichák s Ladislavem Šenkyříkem a Jiřím Lamačem neoficiální Divadlo Bernardýn (plný název se postupně ustálil na Hanácké premiérové divadlo Bernardýn, literární orchestr U pana ředitele), pro které psal texty. Spolek působil až do roku 1980 bez zřizovatele. Často hráli v klubech nebo v bytech. Inspirovali se Divadlem Járy Cimrmana a Osvobozeným divadlem. Tomáš Tichák jejich představení označuje za absurdní divadlo, které se vyznačovalo naivním herectvím. „Začínali jsme v Olomouci, kde jsme měli několik představení – Mauglí a King Kong. Pak jsme se přesunuli do Brna, kde jsme hráli asi třikrát Mauglího, a pak přišel průšvih s StB,“ nastiňuje další události. Tomáš Tichák se totiž se svými kolegy rozhodl, že potřebují zřizovatele. „Nechtěli jsme dělat podzemní divadlo. Chtěli jsme být legální, ale přitom hrát svobodně, což byl ale samozřejmě tehdy rozpor,“ vysvětluje. Začali tak hrát v Závodním klubu ROH olomouckého národního podniku Farmakon, zvaném Rudý koutek, na Sušilově náměstí,[2] kde měli roku 1980 premiéru. Ačkoliv získali povolení[3] ke studiu textu inscenace Mauglí, jehož autorem byl Tomáš Tichák, komunistům se představení znelíbilo. Poté, co představení odehráli na zemědělské škole v Brně, začala StB zatýkat lidi, kteří se akce účastnili. „Zjistili jsme, že tam byli dva estébáci převlečení za myslivce,“ vysvětluje pamětník a pokračuje: „Nakonec zatkli i mě. U výslechu mně čtyři a půl hodiny četli to, co si nahráli, a chtěli každou tu repliku vysvětlit. Takže třeba ve hře Mauglí byla věta: ,Už nejméně 1000 let zde žijí jen opice.‘ – ,Co jste tím myslel?‘ [...] A pak říkali, že je nejvíc zamrazilo, že Mauglí nakonec dostane vyznamenání a taky čestný doktorát nějaké univerzity v Islámábádu nebo něco. On řekl, že to je jasná narážka na to, že dostal čestný doktorát Rezá Pahlaví od Husáka,“ popisuje pamětník průběh výslechu.

Další tragikomickou chvíli zažil pamětník také v okamžiku, kdy se ho vyšetřovatelé začali ptát na hru King Kong. Oznámili mu, že text nechali vyhodnotit „vysokoškolsky vzdělanými odborníky“. „Ti prý zjistili, že to napadá svazky se Sovětským svazem, Varšavskou smlouvou – King Kong je Sovětský svaz a smlouva o koupi, prodeji King Konga jsou helsinské dohody. To všecko ti vysokoškolští odborníci tam jaksi našli. A řekli mi, že mně dávají na vybranou: buďto, že se k tomu přiznám a jako mladý člověk že mám právo si narazit nos, anebo že jsem dostudoval,“ zakončuje. Po zdlouhavých hodinách ho propustili, ale netrvalo to dlouho a pro Tomáše Ticháka si znovu přijela StB. Začali na něj znovu tlačit, že ho vyhodí ze školy, pokud bude dělat další problémy. Na což jim odpověděl tím, že jim předložil povolení ke studiu textu, které předtím získal od Městského kulturního střediska Olomouc. Na to už nemohli nic namítat.

Zájem tajné komunistické policie ale ani v dalších letech nepolevoval. StB vedla na jméno Tomáše Ticháka signální svazek (archivní číslo 20521) v kategorii prověřovaných osob (PO), kde figuruje pod krycím jménem Herec. Svazek byl roku 1989 zničen. Nedochoval se ani svazek s archivním číslem 23691 s krycím názvem Projekt S.  Kontrolní svazek k tomuto svazku byl zničen již roku 1988.[4] Podle slov Tomáše Ticháka ho také dvakrát StB přesvědčovala, aby s ní navázal spolupráci, to vždy razantně odmítl. Výslechy, které zažil, pro něj nebyly příjemné a míval během nich strach. „Jednou mi ‚ten hodný‘ estébák u výslechu řekl: ‚Vy se nějak klepete.‘ Odpověděl jsem, že jsem nervózní, že se cítím jako u zkoušky. Řekl mi: ‚Nebojte, já to taky znám, já taky studuju. Práva,‘“ líčí pamětník kuriózní zážitek. Zažil také situaci, kdy se na něj vyšetřovatel rozkřičel, že mají důležitější věci na práci než jeho divadlo.

V jinotajích napadá společenství se SSSR

V roce 1981 ještě Tomáš Tichák spolu s publicistou Václavem Burianem založil samizdatový literární časopis Ječmínek. První číslo vyšlo v říjnu téhož roku. Zpočátku ho chtěli vydávat jako měsíčník, ale později se periodicita snižovala. V posledním roce existence vycházel pod názvem Listopad. Redakčními kolegy Tomáše Ticháka byl již zmíněný Václav Burian, Pavel Opelík, Oldřich Fogl, Ladislav Šenkyřík a další. „Psali jsme pod pseudonymy a zkratkami. Zajímavé je, že kvůli tomu nikdy nebyl žádný výslech. Buďto o tom ti estébáci nevěděli, anebo se tím nechtěli zabývat, já nevím,“ vysvětluje pamětník. Ječmínek psali na stroji, a to v nákladu patnácti kusů. Časopis se zaměřoval na původní tvorbu autorů, ale také na překlady zahraničních autorů. Václav Burian překládal polskou literaturu. Redaktoři překládali také americkou literaturu a písňové texty významných autorů anglosaské hudební scény. Tomáš Tichák psal převážně povídky a fejetony, ve kterých ironicky a kriticky komentoval politiku, společnost i kulturu. Autoři se také věnovali recenzím.

Roku 1982, půl roku před ukončením studia, nastal pro Tomáše Ticháka další problém. Táhnoucí se spory s režimem vyústily v to, že děkanovi Elektrotechnické fakulty Vysokého učení technického v Brně Kamilu Vrbovi přišel dopis, ve kterém Tomáše Ticháka Sbor národní bezpečnosti (SNB) Olomouc popsal jako protistátní živel a vyžádal si řešení situace. Děkan se proto obrátil na rodiče Tichákovy. V jím zaslaném dopise se dočteme, že jejich syn ve svých hrách „v jinotajích napadá společenství se SSSR a bezpečnostní orgány ČSSR“.[5] Otec, který se na žádost děkana dostavil do školy, musel slíbit, že jeho syn se svou činností skončí. I přesto se sešla kárná komise, která celou situaci prošetřila. Ačkoliv, jak sám Tomáš Tichák říká, profesoři byli na jeho straně (na rozdíl od přítomných členů Socialistického svazu mládeže), nakonec dostal podmíněné vyloučení. Protože se v dalších měsících ničím neprovinil, mohl vysokoškolské studium zdárně ukončit.

Tomáš Tichák po promoci nejprve pracoval ve výpočetním středisku v podniku Moravia Mariánské Údolí a poté v automatizaci železniční dopravy. Nadále se věnoval literární činnosti, divadlu i hudbě. Stýkal se s lidmi z okruhu disentu a šířil samizdat. Časopis Ječmínek vycházel do roku 1987. První manželkou Tomáše Ticháka se stala výtvarnice Eva Viklická, která ovšem jen několik let po svatbě zemřela. Podruhé se oženil s Janou Pužovou, se kterou měl dvě děti. Další dítě vychoval se svou současnou (2023) manželkou Zitou Chalupovou.

Po sametové revoluci se i nadále věnoval literatuře a hudbě. V letech 1990 až 1996 působil v olomouckých Hanáckých novinách. Roku 1996 se zapojil do aktivit Arcidiecézní charity Olomouc a zúčastnil se několika zahraničních cest (Makedonie, Kosovo) jako redaktor časopisu České katolické charity Caritas.  Později pracoval v česko-slovenském týdeníku Mosty a v Literárních novinách, psal politické komentáře a fejetony. Byl spoluvydavatelem, redaktorem a fejetonistou časopisu Jiřího Pelikána Listy. Spolu s Václavem Burianem založil vydavatelství Burian a Tichák. V roce 2023 žil v Olomouci.

 

[1] Historie Slovanského gymnázia. Online. ZICHÁČEK, Vladimír. Slovanské gymnázium Olomouc. Dostupné z: https://www.sgo.cz/historie. [cit. 2024-01-05].

[2] BLÜML, Jan, Mgr. Dějiny moderní populární hudby v Olomouci se zaměřením na období 1945–1989. Online, Disertační práce, vedoucí prof. PhDr. Jan Vičar, CSc. Olomouc: Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, 2014. Dostupné z: https://theses.cz/id/c04y6e/DISERTACE_Bluml.pdf. [cit. 2024-01-05].

[3] Dokument dostupný v sekci Dodatečné materiály.

[4] Odpověď Archivu bezpečnostních složek. Dokument dostupný v sekci Dodatečné materiály.

[5] Dokument dostupný v sekci Dodatečné materiály.