Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Tichánková (* 1920  †︎ 2014)

• narozena roku 1920 v Žarnovické Huti (Nová Baňa) na Slovensku

• v roce 1938 nastoupila na VŠCHT

• po zavření vysokých škol začala studovat herectví na Dramatickém oddělení Konzervatoře hudby

• za války sbírala potravinové lístky pro lidi v ilegalitě

• v roce 1943 byla zatčena a uvězněna

• výslech v Petschkově paláci, vězněna na Pankráci, Malé pevnosti v Terezíně, Drážďanech, Míšni

• konec války ji zastihl v Lipsku

• návrat domů 28. května 1945

• po válce angažmá v jihlavském Horáckém divadle

• od roku 1948 angažmá v Praze

• roku 1953 se jí narodila dcera Marie

• držitelka ceny Thálie za celoživotní jevištní mistrovství a přínos žánru (2002)

• zemřela 9. ledna 2014

Ve své vlastní roli

Dětství

Herečky vídáme vyprávět příběhy jiných lidí, málokdy nás však vtáhnou do vyprávění vlastních životních událostí. Svůj příběh mi vyprávěla Věra Tichánková, známá z televizní role paní Lamkové ve filmu Vratné lahve, babky Poláčkové v trilogii Kameňák, Marie Doušové, kterou ztvárnila ve filmu Anděl s ďáblem v těle a Anděl svádí ďábla, babičky Kocourkové v Kopretinách pro zámeckou paní či nezapomenutelné paní Pilátové aneb Černé kroniky a s jí doporučovanými žampiony nadívanými („máslo, žloutky a pak sůl“) v hrané pohádce Ať žijí duchové. Diváci seriálů si jistě vzpomenou na snímek Byli jednou dva písaři režiséra Jána Roháče, kde hrála hospodyni Heřmanku. Věra Tichánková si zde zahrála po boku Jiřího Sováka, Miroslava Horníčka a Kláry Jernekové. Nezapomenutelná byla i v seriálu Hospoda a nedávno se objevila například v seriálu Expozitura. Zahrála si také v řadě rolí divadelních, například Káču v Hrátkách s čertem, němou Katrin v Brechtově Matce Kuráži, Alžbětu ve hře Marie Stuartovna (společně s Janou Štěpánkovou), Pannu Čipernou ve Veselých paničkách Winsdorfských, Zaminu ve Staré historii nebo Kláskovou v Lucerně,.Dále hrála například ve hře Past na myši, Všechno je v zahradě, Pohled z mostu a mnoha dalších.

Věra Tichánková se narodila v roce 1920 v Žarnovické Huti (Nová Baňa) na Slovensku. Oba její rodiče pocházeli z Lomnice nad Popelkou, ale chodit spolu začali v Praze, kde se také seznámili. „Chtěli se vzít, bylo po první světové válce, ale nic neměli. Tatínek byl praktikantem na ministerstvu, ale po válce tam vysoké příjmy nebyly. Proto přijal místo jako úředník Státních lesů a statků v Žarnovici na Slovensku.“ Vzali se a ze svatby na žižkovské radnici jeli novomanželé vlakem rovnou na Slovensko do Banské Štiavnice a odtud pokračovali kočárem.

V roce 1920 se jim narodila dcera Věra. „Tatínek nebyl na Slovensku šťastný, a tak uvítal, když ho přeložili do Brandýsa. Tam panoval čilý společenský ruch, byl tam Sokol, knihovna i kino, kam docházel několikrát týdně. Do Sokola jsem chodila také.“ Když byla Věra ve druhé třídě, přestěhovala se rodina do Liberce. V roce 1928 přišla na svět její sestra Marie. „Liberec byl v té době německé město. Češi (především řemeslnící) bydleli v Růžodole, dnes je to část na okraji Liberce. Česká obecná škola byla matiční dvojtřídka. Reformní reálné gymnázium sídlilo v přízemí německého gymnázia, postupně získávalo plný počet tříd. Na tamním ředitelství Státních lesů a statků byli spíš mladší lidé, kteří se rádi bavili a sportovali. Na zahradě zámku se zřídily tenisové kurty, v podloubí kuželník, společně se chodilo bruslit a lyžovat. Tatínek občas přišel ve čtyři hodiny odpoledne z práce a ještě vyrazil pěšky na Ještěd. Zato maminka se nejraději držela doma a leštila linoleum nebo vyšívala dečky. Bohužel můj skvělý tatínek zemřel, když mi bylo třináct.“

Studium aneb jak se stala herečkou

S maminkou a nemocnou babičkou se přestěhovaly zpátky do Brandýsa nad Labem a tam také Věra dokončila gymnázium. „Za první republiky jsme se středoškolským profesorem češtiny a němčiny Halouskem každý týden vždy v sobotu navštěvovali divadelní představení v Praze. Studentský autobus stál čtyři koruny. Zhlédli jsme mnoho představení v Národním divadle, vinohradském divadle, Divadle Vlasty Buriana, Divadle Voskovce a Wericha, výběr byl veliký.“

„Když jsme v roce 1938 cvičili na sokolském sletu, nikdo z nás netušil, že čas našeho bezstarostného mládí končí. Byla jsem úřednickou dcerkou a většina z mých spolužáků nevěděla, co budou po škole dělat, tak se hlásili na vysokou. Republika se rozpadla a všude bylo mnoho přebytečných zaměstnanců. Ani já jsem nevěděla, co bych měla jít studovat dál. Rozhodla jsem se až poté, co mi maminčini známí vzkázali, že potřebují do své výrobny na kosmetiku někoho, kdo rozumí chemii. A tak jsem šla na Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze, kam jsem nastoupila v roce 1939. Součastně jsem ale navštívila Jiřinou Štěpničkovou, která byla mým vzorem a hrála ve vinohradském divadle. Už kdysi v kvintě mi třídní profesor řekl, že mám talent, když jsem předčítala z Revizora. Paní Štěpničková divadlo neučila, tak mne poslala za panem Jiřím Plachým, od něj jsem se dostala k paní Naskové a ta mne poslala za paní Suchánkovou, bývalou členkou Národního divadla a partnerkou Vojana. Vyzkoušela mne, jestli se pro divadlo hodím, a připravila mě na zkoušky na konzervatoř.“ Záhy se Věra Tichánková dostala na dramatické oddělení konzervatoře hudby v Trojanově ulici (u Václavské pasáže).

Život za války

„V roce 1939 jsem bydlela ještě se třemi děvčaty v jedné místnosti v Hlávkově paláci a vedle nás bydlely čtyři jiné studentky, procházely jsme přes jejich pokoj do našeho. Dne 15. listopadu 1939 jsem se zúčastnila pohřbu studenta Jana Opletala, na Albertově. Bylo tam hodně studentů. Vzpomínám, jak šli za vozem s rakví jeho staří rodiče, možná se jednalo o jeho prarodiče. Policisté na nás křičeli: ,Rozejděte se!‘ Bylo to už nebezpečné, už nás okupovali Němci. Sebraly jsme se a odjely do Brandýsa. Ukázalo se, že to bylo dobře, jelikož tu noc vybírali koleje. Pohřeb Opletala Němci brali jako studentskou demonstraci, ale nejednalo se o ni, prostě studenty naložili a odvezli. Někteří se vrátili, třeba jako Čermák z Brandýsa.“Důsledkem bylo zavření všech českých univerzit a kolejí říšským protektorem Konstantinem von Neurathem. „Potom mi slečna Vavřínová (studovala geologii a měla před první státnicí) říkala, že se studenti vyšších ročníků radili, jestli mají jít na pohřeb, že hrozí zavření vysokých škol. Ale bylo to neudržitelné.“

Věra Tichánková za války pracovala v odboji, pomáhala sbírat potravinové lístky pro lidi v ilegalitě. Činnost organizoval Vladimír Adámek, budoucí ředitel Divadla Jiřího Wolkera, a ze třídy na konzervatoři se kromě Věry zapojil ještě Oldřich Musil. Všichni tři byli nakonec v roce 1943 zatčení a vyslýcháni gestapem. „I malá snaha o pomoc byla za okupace řádně potrestána. Za války stačí málo a čeká vás kriminál. Obstarávání potravinových lístků bylo to to nejmenší, co se dalo dělat. Celá akce probíhala tak, že jsem nejdřív potravinové lístky dala Musilovi, on je předával nějaké dívce. Za potravinové lístky jsme byli v Praze živi, moc jsme jich neměli. Peníze jsme si vydělali za statování v Národním divadle nebo Prozatímním divadle. Nejdřív zavřeli mé spolužáky z konzervatoře – Vladimíra Adámka, toho zdravotně poškodili, potom Oldřicha Musila. Ten prozradil mé jméno při mučení na gestapu. Po válce mi říkal: ,Byl jsem si jistý, že se ti nemůže nic stát, protože se jednalo o pár kilo chleba a o pár deka salámu či masa.‘ Ale i to málo jim stačilo.“ Věra Tichánková se dostala na výslech do Petschkova paláce, za války tam měla německá tajná státní policie (gestapo) v protektorátu Čechy a Morava svou hlavní úřadovnu. „Z ,pečkárny‘ jsem se dostala do věznice na Pankrác, pak jsme jeli vlakem do Drážďan, ale vyložili mě v Malé pevnosti v Terezíně. Tam jsem mohla předat strážníkovi dopis, on ho odeslal mé mamince. Také mi do Terezína přišel od maminky svetr. Rozdělili nás do cel, nás tam bylo padesát dva. Spali jsme na pytlích se slámou přikrytí dekou. V Terezíně jsem strávila Vánoce a koncem ledna jsme šli do Bohušovic a odjeli do Drážďan, konkrétně do soudní budovy na Münchener Platz. Když jsme tam přijeli, byly ještě Drážďany kompletní.“

V Drážďanech zažila nálet Spojenců v noci z 13. na 14. února 1945 a po něm obrovskou ohnivou bouři, kterou viděla její maminka až v Brandýse. „Nás z pátého patra pustili dolů. Pánský blok trefila fosforová bomba a další bomby spadly na věž, kde byla prádelna. Kouř šel k pánským oknům. Každá cela měla záchod, tak muži odmontovali záchodovou mísu a tloukli s ní do dveří. V areálu padlo jedenáct lidí. Místo Drážďan jsme procházeli spáleništěm, první šli muži, po nich my ženy. Na náměstí byl kostel naplněný do výše prvního patra rozbombardovaným materiálem. Z něho pak Němky znovu postavily město, udělaly kus práce. Z Drážďan jsme šli pěšky do Míšně. Měla jsem boty na podpatku a z nich sedřené nohy. V Míšni nás umístili do tělocvičny na kopci, dostávaly jsme černou kávu a krajíček chleba. Odtud jsme jeli do Lipska, dostali jsme se do sběrného mezinárodního tábora na okraji Lipska (Döblin). Tam byly všechny možné národnosti, především mladí lidé. Čekali jsme na americká nákladní auta, která nás přes hranice odvezla domů. Ještě nebyl uzavřený mír, tak mělo dvacet sedm vozů projíždějících Krušnými horami přiklopená světla. Na hranicích stála ruská vojska. Plzeňačky byly naštvané, že nás nepřivítaly hudbou. Z Plzně jsme jeli vlakem do Prahy. Na smíchovském nádraží hlásili, ať slečna Tichánková a ještě nějaký pán počkají. Tak jsme čekali, přijelo pro nás koňské řeznictví a odvezlo nás do Brandýsa nad Labem. Očekávali nás (na mne čekala maminka) předchozí den, jenže jim došel benzin, proto poslali koňské řeznictví.“ Bylo 28. května roku 1945.

Začátek kariéry na Vysočině

Po škole Věra Tichánková dostala angažmá v jihlavském Horáckém divadle, tam se také seznámila se svým manželem, hercem Janem Skopečkem. Také on zažil během 2. světové války útrapy, byl nacisty vězněn v koncentračních táborech (Kleinstein a Osterode), a to za svůj smíšený původ (maminka byla Židovka). S Janem Skopečkem pak v roce 1948 Věra Tichánková přešla do nově vzniklého Městského oblastního divadla na pražském Žižkově (hrálo v dnešním Paláci Akropolis). Uměleckým vedoucím byl Jan Strejček, soubor dále tvořili například Theodor Pištěk, Josef Kemr, Stanislav Sejk a další. Se Strejčkovým souborem pak přešla v prosinci 1949 do libeňského sálu „U Deutschů“, kde působili pod názvem Městské oblastní divadlo v Libni, v roce 1951 přejmenováno na Divadlo S. K. Neumanna (dnešní Divadlo pod Palmovkou). „Počátky tu nebyly úplně jednoduché. Zpuchřelá prkna vrzala při každém našlápnutí, uvolněný plech na střeše ve spojení s deštěm dokázal, že si dva herci na jevišti málem nerozuměli. První léta bylo divadlo bez zkušebny, bez šaten i dílen. Všechno se budovalo v padesátých letech formou brigád. Dopoledne zkouška, odpoledne stavba, večer představení. Vypomáhali zde i blázni z Bohnic. Nejlepší éra nastala příchodem režisérů Jaroslava Dudka a Evžena Sokolovského, kterého pak vystřídal Václav Lohniský. Své první hry tady uplatnil Jaroslav Dietl, poprvé se tu také uvedli Jiří Suchý a Jiří Šlitr. Uváděly se zde i inscenace cizích autorů. V sedmdesátých letech se časy v Libni zase poněkud ztemnily, když tu vládl Josef Burda.“ V angažmá libeňského divadla zůstala Věra Tichánková do roku 1990.

„V divadle jsem měla hromadu rolí, neměla jsem si nač stěžovat. V Horáckém divadle jsem v Hrátkách s čertem hrála Káču. Ráda jsem hrála Katrin v Brechtově Matce Kuráži i matku letce v jeho Dobrém člověku ze Sečuanu. Osmdesát vyprodaných repríz jsme zažily s Janou Štěpánkovou v Schillerově Marii Stuartovně.“

Filmové role

V českém filmu působí Věra Tichánková od roku 1958, kdy se poprvé objevila ve snímku Touha režiséra Vojtěcha Jasného. Téhož roku paní Tichánková ztvárnila ve filmu Romeo, Julie a tma. Následovala například  filmy Vyšší princip, Dým bramborové natě, Vím, že jsi vrah nebo Smrt krásných srnců. Zahrála si také v řadě televizních seriálů: v již zmiňovaném Byli jednou dva písaři či Eliška a její rod, Chalupáři, Hříšní lidé města pražského, Pan Tau a také v televizním seriálu Hospoda, kde si zahrála babku Jiráskovou. Věra Tichánková často hrála venkovské tetky, „to je na celé věci komické, protože jsem vždy byla především městský člověk a uměla jsem několik cizích řečí včetně latiny“.

V roce 2002 získala Věra Tichánková Cenu Thálie za celoživotní jevištní mistrovství a přínos žánru.

Rodinný život

V roce 1953 se paní Tichánkové a Janu Skopečkovi narodila dcera Marie. Ta se provdala za Francouze z Lyonu. Ve Francii žijí její dvě vnučky, vnuk a dvě pravnučky.

Věra Tichánková zemřela 9. ledna 2014.