Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdenka Tichotová (* 1954)

• narozena 24. září 1954 v Praze

• otec Vladimír Tosek se stal redaktorem a komentátorem Čs. televize

• matka Libuše pracovala v Červeném kříži, později ve Strojimportu

• vystudovala programování na nástavbě střední ekonomické školy

• roku 1968 byl otec pamětnice tváří protiokupačního vysílání a opustil republiku

• v roce 1974 začala zpívat ve Spirituál kvintetu

• roku 1976 se provdala za Jiřího Tichotu

• 23. listopadu 1989 měli koncert na balkoně Melantrichu

• v roce 2024 žila v Praze

Jejího otce znala z televize celá republika. Zpočátku pravověrný komunista se 21. srpna 1968 stal tváří protiokupačního vysílání a skončil v nechtěné emigraci. Když umíral, komunisté jim tak dlouho kladli překážky, že vycestovali až na jeho pohřeb.

Narodila se do angažované rodiny

Rodiče Zdenky Tichotové, rozené Toskové, byli přesvědčení komunisté. Otec Vladimír Tosek pocházel z rodiny obchodníka s vínem. Jeho rodiče Adolf a Zdenka Toskovi měli židovské kořeny, ale považovali se za Čechy a vlastence. Ještě než byli za války zavražděni v Osvětimi, podařilo se jim v roce 1938 vypravit devatenáctiletého Vladimíra na studia do Anglie. Vladimír Tosek vstoupil v Anglii do armády a při osvobozování dorazil s americkou armádou do Plzně. V Československém rozhlase, kde hledal informace o rodičích, potkal svou první ženu Libuši Zykmundovou, matku pamětnice. Vzali se a v roce 1946 se jim narodil syn Vladimír Tosek. Postupně měli ještě další dva syny Jana a Lubomíra a nakonec se 24. září 1954 narodila Zdenka.

Rodiče, zejména matka, byli velmi angažovaní, děti dali do jeslí, jednoho z bratrů dokonce do týdenních jeslí. V roce 1950, to už Vladimír Tosek pracoval v Československém rozhlasu v Praze, dostala rodina na prvním pražském sídlišti Solidarita v Praze 10 velký byt a jako první v okolí měli už v roce 1954 televizi. „Chodily se k nám koukat děti z celého sídliště,“ vzpomíná pamětnice.

Za otcem se na ulici všichni otáčeli

Vzhledem k tomu, že byla otcova sestra Helena Tosková (Mašková) po únorovém převratu v emigraci, Vladimíra Toska v polovině padesátých let z Rozhlasu vyhodili a nějakou dobu dělal redaktora v nakladatelství Orbis. Matka pracovala pro Červený kříž a později v podnicích zahraničního obchodu.

Přestože se rodiče v roce 1959 rozvedli a děti zůstaly u matky, s otcem se stýkaly pravidelně a často. Brával je do kina, divadla, muzeí, trávili spolu svátky a také část prázdnin. Malá Zdenka odmalička zpívala v Kühnově dětském sboru. V šedesátých letech se Vladimír Tosek podruhé oženil s překladatelkou Ruth Grollovou.

Na začátku šedesátých let, kdy šla malá Zdenka do první třídy, dostal Vladimír Tosek místo v Československé televizi a postupně se stal celebritou. „Byl velmi ambiciózní a vzdělaný, každou neděli večer měl pět minut komentář k mezinárodním událostem. Ty byly velmi sledované,“ vypráví pamětnice. Když s tatínkem děti chodily po ulicích, všichni se za ním otáčeli. „Já jsem se za to styděla a radši jsem šla čtyři kroky za ním,“ říká Zdenka Tichotová.

21. srpen ji zastihl v NDR

Invaze vojsk Varšavské smlouvy všechno změnila. Srpen roku 1968 trávila Zdenka Tichotová v NDR v rodině Freundových. „Otec doufal, že se tam naučím německy,“ vypráví pamětnice. Kamarádila tehdy s jejich šestnáctiletou dcerou, ale němčina jí moc nešla. „Když jsme nevěděly, tak jsme mluvily rusky,“ směje se Zdenka Tichotová. „Pamatuju si, jak jsme byly v koupelně večer, ona měla puštěnej tranzistorák, a najednou mi povídá: ‚U vás se střílí,‘“ vzpomíná na 21. srpen pamětnice. Redakce se tehdy stěhovaly a ukrývaly před postupujícími armádami. „Musíme končit a pustíme hymnu,“ ozvalo se z rádia, „a já stála v tý koupelně jak opařená a poslouchala tu hymnu,“ vypráví pamětnice.

Okamžitě chtěla domů. Pan Freund zjistil, že z Postupimi odjíždějí autobusy do Československa, našel mezi cestujícími paní ze sousedních Malešic a dal jí Zdenku Tichotovou na starost. Autobus je odvezl do Drážďan na nádraží. „Tam jsme dostali obědy, byli jsme jak exulanti,“ líčí Zdenka Tichotová. Přes několik dalších přestupů dorazili na nádraží Libeň a nasedli do první tramvaje. „A musím říct, že tam v tý tramvaji byla taková bujará nálada, řidič povídá: ‚Hele, Ivani,‘ bylo to skoro jako nějaký happening,“ vzpomíná pamětnice.

Otec řídil protiokupační vysílání v televizi

Invaze vojsk ukončila kariéru Vladimíra Toska. O rok později vyprávěl dětem, co se tehdy dělo: v noci 21. srpna 1968 u něj zazvonil telefon: „Tady Spejbl a Hurvínek,“ ozvalo se ze sluchátka a hovor pokračoval v náznacích. Vladimíru Toskovi došlo, že se bude vysílat z Divadla Spejbla a Hurvínka. Televizní štáb pod jeho vedením se následně musel přesouvat nejdříve po pražských studiích, pak na Cukrák. Za oknem vysílače se přískoky blížili vojáci: „Vážení přátelé, budeme muset skončit, ale ukážeme vám, jak se blíží ruská armáda,“ ohlásil Vladimír Tosek a kamery namířily na vojáky. Z Cukráku se štáb stěhoval na Kleť a po posledním vysílání překročil otec pamětnice na hasičském voze rakouskou hranici. V Rakousku měl dojednanou práci v televizi, vyjel legálně, ale chybělo mu razítko z hraničního přechodu.

Vladimír Tosek nechtěl emigrovat, a proto se na jaře 1969 vrátil do republiky. Pozvali ho na vyšetřovnu do Bartolomějské ulice, kde čekal, že se bude jednat o razítku do pasu. Místo toho ho vyslýchali kvůli vysílání v roce 1968. „Nic jim neřekl,“ vypráví pamětnice, „ale pas mu vzali a pustili ho.“ V té době ještě tolik nefungovala cenzura, proto Vladimíru Toskovi uveřejnili v deníku Práce článek „Jak jsem si šel pro vlnu a vrátil se ostříhán“. „Někdo na ten článek napsal reakci, a když chtěl otec odpovědět, už mu to nebylo umožněno,“ vypráví Zdenka Tichotová.

Emigrantem proti své vůli

Pas Vladimíru Toskovi nakonec vrátili, odjel pracovat do Rakouska a poté do Itálie, jeho žena jej následovala, a ještě po půl roce od odjezdu ho směly všechny čtyři děti postupně navštívit v zahraničí. Nejstaršímu synovi nabídl, aby tam zůstal, ten však měl v Československu známost a odmítl. Ale druhorozený Jan Tosek se za otcem vypravil před nástupem na vojnu a už se nevrátil. „Zdůvodnil to mojí mámě, že nemohl na vojnu jít, při představě, že by musel zasahovat na demonstracích proti svým sourozencům,“ říká Zdenka Tichotová. Matku kvůli synově emigraci v práci přestali pouštět na služební cesty, nikdy se však nevzdala svého stranického přesvědčení.

Vladimíru Toskovi skončilo legální pracovní povolení v zahraničí a stal se tak emigrantem a nepřítelem lidu. Režimu vadil natolik, že se v seriálu Třicet případů majora Zemana objevila postava prodejného novináře Holana, již ztělesnil Svatopluk Matyáš. „Viděla jsem to, ale to mě ve snu nenapadlo. Ale po revoluci jsem si to vygooglila, teprve jsem to znova viděla, a musím uznat, že ten herec toho mýho otce vizuálně připomínal,“ [1] usmívá se pamětnice.

Po dokončení gymnázia chtěla Zdenka Tichotová studovat na Vysoké škole ekonomické. Její třídní, předsedkyně školního závodního výboru, jí však řekla: „S vaším tatínkem vám nikdo doporučení nedá.“ Přestože jí doporučení nakonec dala ředitelka, na VŠE se nedostala kvůli „převisu poptávky“, a tak vystudovala programování na nástavbě střední ekonomické školy. Po skončení školy pracovala pět měsíců jako programátorka v ČKD, otěhotněla a odešla na mateřskou.

Tajná setkání s otcem v zahraničí

Zdenka Tichotová se s otcem setkala několikrát v zahraničí, tajně v sedmdesátých letech, když koncertovali se Spirituál kvintetem v Belgii, v osmdesátých letech pak dvakrát v Maďarsku a dvakrát v Jugoslávii. Zejména v Maďarsku byli zřejmě pod dohledem StB. „Stojíte u památky na schodech a najednou tam stojí někdo, kdo vás fotí,“ vzpomíná pamětnice. Také při druhé návštěvě jim zřejmě nainstalovali odposlech, domnívá se pamětnice. Z vily, kde měli být ubytovaní, je na poslední chvíli přestěhovali do jiné vily, kde při příjezdu zahlédli, jak z ní narychlo odcházejí řemeslníci. „Nám to ale bylo jedno,“ říká pamětnice, „bylo to rodinné setkání.“

V roce 1974 začala Zdenka Tichotová zpívat ve Spirituál kvintetu. Účinkovala na hudebním festivalu Porta v kapele Brontosauři, kde si jí všiml zakladatel Spirituál kvintetu, její pozdější manžel Jiří Tichota [2]. Tři roky nato se manželům Tichotovým narodil syn Tomáš. Bydleli tehdy v miniaturní garsonce, a když po roce přišla na svět dcera Lenka, přestěhovali se do chaty po otci Jiřího Tichoty na Točnou. Pro Zdenku Tichotovou to bylo krušné období. Vyrostla v bytě první kategorie, ale teď trávila čas se dvěma dětmi ve dvou místnostech, venku suchý záchod a kamna na uhlí. Tichotovi přitom neměli na uhlí nárok, protože bydleli v rekreačním objektu. Kupovali tak kradené uhlí nebo brali dříví z lesa. Jinak to tehdy nešlo.

Získat byt bez úplatku bylo skoro nemožné

Za komunismu nabírala bytová krize obrátky. Jednou z možností, jak získat byt, bylo členství ve stavebním družstvu při nějakém podniku, jenže Tichotovi byli hudebníci na volné noze. Důsledkem nedostatku bytů i zboží byla obrovská korupce. A tak se Tichotovým úplatkem podařilo v roce 1981 získat byt na sídlišti Novodvorská. Nebylo to ale zadarmo. Jiří Tichota musel ve svépomocném družstvu odpracovat sto dvacet hodin měsíčně, k tomu dopoledne učil, odpoledne hrál. „Já jsem tady byla pořád sama, to byly moje nejtrudnější roky,“ říká Zdenka Tichotová. A tak když se přestěhovali, nechtěla chatu rok ani vidět.

Během mateřské dovolené chtěla pamětnice vycestovat se Spirituálem do Belgie. Kromě výjezdního povolení a cestovní doložky potřebovala doporučení zaměstnavatele. To jí v ČKD nedali, a tak podala výpověď. Zašla pak na národní výbor, tam se na nic neptali a doporučení jí dali.

Lidé Spirituál kvintet milovali i udávali

Od roku 1979 už Zdenka Tichotová zpívala ve Spirituál kvintetu na plný úvazek. Skloubit rodinu s koncertováním bylo krušné. Pamětnice vzpomíná, jak obíhala telefonní budky po sídlišti, domlouvala hlídání, první paní k dětem je dokonce okradla. Život manželů Tichotových však naplňovala hudba. „Každý koncert byla jedna demonstrace,“ vzpomíná pamětnice. Programy koncertů se musely schvalovat před komisí a kromě toho musel každý muzikant dělat přehrávky u agentury, která určovala tarifní třídu a výši honoráře za koncert. Spirituál kvintet spadal pod Pražské kulturní středisko. „Zahrálo a zazpívalo se, byla tam i ideologická část, to s váma hovořili a museli jste projevit společenskou angažovanost nebo aspoň informovanost,“ říká pamětnice. Nejvyšší třídu a zahraniční vystupování pak posvěcoval Pragokoncert a „tam byla ta ideologická část perná, ptali se třeba na úlohu osobnosti v dějinách,“ vypráví Zdenka Tichotová.

Na koncertech hudebníci sami sebe už necenzurovali. „Říkali jsme si, co jsme chtěli, jen jsme si museli dávat pozor, aby v publiku nebyl někdo, kdo nás udá.“ To pak mohli mít i půl roku zákaz. Repertoár prezentovali komisi jako touhu černošského obyvatelstva po svobodě, ale publikum v textech stejně hledalo dvojsmysly. Všechny koncerty byly vyprodané a některé písničky vyvolávaly takové nadšení, že je museli hned opakovat znovu i několikrát po sobě. „To bylo naprosto neopakovatelný,“ vzpomíná Zdenka Tichotová.

Udání i tak chodila a Jiří Tichota pravidelně podával vysvětlení na okresním nebo krajském výboru KSČ. Když se po revoluci na Pražském kulturním středisku zeptal, kdo je udával, řekl mu ředitel: „Pane Tichoto, nechtějte to vidět, je to většinou od vašich kolegů.“

Chtěli navštívit umírajícího otce, ale pustili je až na pohřeb

Vladimír Tosek zemřel v roce 1987. Poslední roky žil ve Velké Británii, pracoval v monitoringu BBC a zároveň redigoval zahraniční časopis Listy, vydávané Jiřím Pelikánem, kde vycházely příspěvky československých publicistů a autorů v emigraci a domácích disidentů. „Otci se ale moc stýskalo. Tady byl někdo, v emigraci byl neznámý,“ říká pamětnice. Byl velký vlastenec, miloval češtinu, ale ideově zůstal reformním komunistou, vybavuje si pamětnice. Na konci života dostal cukrovku, následovaly tři infarkty. „Hned jsme jeli na úřady, ale oni to tak zdržovali, že jsme vyjeli až po třech týdnech, po třetím infarktu a s pomocí jednoho známého jsme mohli jet už jen na pohřeb,“ říká Zdenka Tichotová smutně.

Spirituál kvintet byl natolik populární, že vyprodával koncerty nejen v sedmdesátých a osmdesátých letech, ale také po sametové revoluci, kdy jiné kapely měly nouzi. Bylo běžné, že pořádali i dvacet koncertů za měsíc, většinou v Československu, do zahraničí se však dostali málo. Před revolucí se dostali ven jen jednou jako záskok do Belgie a jednou do Sovětského svazu.

Koncert na balkoně Melantrichu

Pátek 17. listopadu 1989 má Zdenka Tichotová v živé paměti. O víkendu se z rádia doslechli o údajně zabitém studentovi a od pondělí už chodili každý den na demonstrace na Václavské náměstí. „Zavolal nám někdo od Havla,“ vypráví pamětnice, „jestli bysme byli ochotný zahrát na balkoně Melantrichu. To že by bylo ve čtvrtek třiadvacátýho.“ Z revolučního štábu v tehdejším paláci Adria, obklopeni ochrankou sestavenou z týmu judistů, postupovali do budovy Melantrichu, kde čekali na pokyn k vystoupení. Zdenka Tichotová mezitím procházela prázdnými místnostmi: „A tam byla židle a na tý seděl Havel naprosto pohrouženej do sebe a evidentně přemejšlel, jak to zorganizovat. Vůbec jsem na něj nemluvila a říkala si: ‚To si musíš zapamatovat,‘“ vzpomíná pamětnice na setkání s budoucím prezidentem.

A pak došlo na vystoupení na balkoně. „Zpívali jsme na jeden mikrofon, trošku jsme lezli jeden přes druhýho a zpívali jsme Až se k nám právo vrátí – a to ten dvěstěpadesátitisícovej dav zpíval s náma. To byl velkej zážitek,“ vzpomíná pamětnice.

Spirituál kvintet pokračoval v hudební dráze i v devadesátých letech a ještě dvacet let po roce 2000. S vládní delegací v čele s Václavem Havlem navštívili v devadesátých letech Chile a Velikonoční ostrov [3], většina koncertů se však odehrávala v Čechách. V roce 2021 uspořádali v Lucerně šestnáct koncertů na rozloučenou a skončili. „Vlastně jsme si při tom covidu zkusili, jak to vypadá, když se nehraje. Do tý doby jsem říkala: ‚Já do žádnýho důchodu nejdu,‘ ale jak jsme si to pak zkusili, že se nic neděje, vlastně si mi to líbilo,“ končí své vyprávění Zdenka Tichotová.

Pamětnice žije se svým mužem v Praze na Točné, chatu dávno přestavěli na pěkný rodinný domek. V době natáčení má dvě dospívající vnučky a její největším přáním je, aby se dnešní děti poučily z minulosti, proto si s nimi o historii často povídá.

 

[1] Viz Medializace

[2] Viz Příběh Jiří Tichota (1937)

[3] Viz Fotografie