Jan Tichý

* 1947

  • „Přišli lidé z obecního úřadu, některé z nich jsem znal, a vždycky s místním policajtem. Pozdravili, řekli, že přišli na kontrolu a že prý schováváme obilí, takže se přišli podívat. Chtěli ukázat půdu a další prostory. Prolezli to s baterkami a pak šli pryč. Spočítali taky třeba králíky, slepice. Bylo totiž předepsáno množství, čeho můžete kolik chovat. Když jste měl něčeho více, ale i méně, bylo to špatně.“

  • „V té době bylo v Porubě nebezpečí, že nás vystěhují. Nakonec k tomu nedošlo, nevím proč. V některých sousedních vesnicích se ale stalo, že když rozhodující sedláci v dědině nechtěli vstoupit do JZD, tak je vystěhovali do pohraničí, kde dostali nějaký barák po Němcích. A jejich statek ve vnitrozemí zabralo JZD a začalo tam hospodařit. Tak se to praktikovalo. Dostali jsme avízo, že nás a ještě tři rodiny z Poruby vystěhují pryč. Naše rodina měla být vystěhována do jedné vesnice, která leží dnes na březích Slezské Harty. Otec se tam jel podívat a na jednom statku našel vápnem napsaný nápis: Tichý. Celé rodině pak nechal udělat dřevěné kufry. Každý jsme měli kufr, do kterého jsme si sbalili své osobní věci a dali si to pod postel. Rodinné dokumenty, peřiny a podobně byly v dalších velkých bednách. V tomto stavu jsme žili čtyři nebo pět roků. Čekalo se, kdy to přijde. Dělalo se to tak, že ve tři ráno přijel náklaďák a rodina měla dvě hodiny na to, aby opustila barák. A odvezli je pryč. Takže abychom nezmatkovali, měli jsme, jako na vojně, sbalenou polní a byli jsme připraveni na odjezd. To bylo součástí našeho života asi čtyři roky.“

  • „V Porubě u Svinova 10. 9. 1953: ‚Pane Tichý, podle sdělení MNV dlužíte státu z výsledku letošních žní 6443 kg obilovin. Jistě dobře víte, že chceme v naší vlasti vybudovat socialismus. Proto musíme správně zajistit výživu národa. Tím, že neodevzdáváte předepsanou dávku, pomáháte těm, kteří se snaží rozpoutat novou válku a chtějí zničit výsledky práce našich dělníků a rolníků. Naši dělníci v továrnách a horníci na šachtách kopají pro vás uhlí, vyrábí stroje, elektřinu a šaty. Vy máte zajistit výživu našemu národu. Obracíme se proto na vás, abyste pochopili význam důležitosti splnění nákupu a výkupu, dokázali tak svou lásku k naší lidově-demokratické vlasti a předepsanou dávku splnili. Doufáme, že svůj úkol nejen splníte, ale překročíte. Tím se zařadíte mezi hrdé budovatele naší republiky.‘ Pionýři a žáci osmileté střední školy u Svinova.“

  • „Otec byl veřejně činný a ten druhý sedlák, pan Bárta, měl padesát hektarů. Byl to můj vzdálený strýc. Byl to velmi progresivní a strašně hodný člověk. V Porubě se všichni dívali, co udělá Bárta a Tichý. U pana Bárty se stalo, že ho tvrdě tlačili a on v roce 1953 zemřel na srdeční infarkt. Poprvé se z toho vzpamatoval, ale když se mu to přihodilo podruhé, tak zemřel. Říká se, že v nemocnici měli zakázáno ho léčit. Mám na tu dobu osobní vzpomínku. Chodil jsem za ním a asi dva nebo tři dny před jeho smrtí jsme spolu mazali vozy. A když ho ve Vřesině pohřbívali, nesl jsem křížek. Byl to jeden z největších pohřbů, jaké jsem viděl. Když jsme šli do Vřesiny do kopečka na hřbitov a podívali se směrem do Poruby, tak až v Porubě byl konec průvodu. Pak jsem se dozvěděl, že StB měla při Bártově pohřbu manévry. Když pan Bárta zemřel, statek zestátnili, Bártovi se museli vystěhovat z gruntu do výměnku a tam začalo první JZD. Od roku 1953 do roku 1957, kdy tam vstoupili všichni ostatní sedláci z Poruby, ale spíše živořilo.“

  • „První ročník v učení byl jako přijímač na vojně. Budíček v šest, rozcvička v trenkách, jestli prší nebo padá sníh, to se nás nikdo neptal. Nástup na snídani, nástup na oběd, nástup na večeři. Povinné studium, povinné učení. Vycházky byly ve středu a v sobotu. Ve středu byly tři čtyři hodiny a v sobotu šest hodin.“

  • „Tady se bojovalo asi dva dni. K nám tady přišli jako jedni z prvních z Poruby. Tam směrem, jak je fakultní nemocnice, tak ztama šly ty vojska. Otec tady koukal z půdy, tak po něm stříleli, protože si mysleli, že je nějaký odstřelovač nebo rozvědčík německý, protože tady ještě byli Němci. Tak to tady vzali útokem, vytlačili to a zbytek Poruby, od kostela dál, zámek a tam, tam to ještě dobývali na druhý nebo na třetí den. U nás tady ve sklepě bylo asi třicet čtyři lidí. Půl napůl dospělí a děcka.“

  • „Nás a další dvě rodiny chtěli vystěhovat. Otec se o tom dozvěděl, to bylo do obce Razová na Bruntálsku, tak se tam jel podívat a tam na tom statku na vratech už bylo napsané: Tichý, Poruba. Tak přijel dom, sbalili jsme si, protože to byly vždycky takové násilné akce, přijelo nákladní auto ve tři v noci a během dvou hodin se museli vystěhovat, nasednout a odvezli je pryč. Takže my abychom byli připraveni, tak jsme každý dostal svůj kufr, tam jsme měli sbalené svoje základní věci a měli jsme to pod postelí, a tak jsme žili asi tři nebo čtyři roky…“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Ostrava-Poruba, 11.12.2017

    (audio)
    délka: 01:26:47
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    v Ostravě, 23.04.2019

    (audio)
    délka: 03:24:57
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Všichni jsme měli pod postelí kufr s osobními věcmi

Jan Tichý maturant / 1967
Jan Tichý maturant / 1967
zdroj: Archiv Jana Tichého

Jan Tichý se narodil 7. července 1947 v obci Poruba, pozdější součásti Ostravy. Vyrůstal na soukromém statku. Rodina obhospodařovala asi 25 hektarů polí. Během kolektivizace zemědělství po únoru 1948 několik let odolávala intenzivnímu nátlaku na vstup do jednotného zemědělského družstva (JZD). Otec čelil stíhání za nesplnění dodávek a některé děti nesměly studovat. Roku 1957 rodiče do družstva vstoupili. Jan Tichý se vyučil opravářem zemědělských strojů v Krnově. Maturoval na střední škole v Bruntálu. V době politického uvolnění na konci šedesátých let byl přijat na Vysokou školu zemědělskou v Brně, i když měl v kádrovém posudku uvedeno, že je synem kulaka. Pracoval jako zemědělský inženýr ve Vítkovických železárnách Klementa Gottwaldova (VŽKG) v Ostravě a poté v podniku Velkovýkrmny Bílovec. Po pádu komunistického režimu založil obchod se stavebninami. Navrácená pole pronajal. Celý život žije v rodném domě.