Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

profesor Ladislav Tichý , Th.D. (* 1948)

• narozen 27. března 1948 v Olešnici na Moravě

• studoval střední zemědělskou a technickou školu v Ivančicích u Brna, obor mechanizační

• od roku 1968 studoval na obnovené teologické fakultě v Olomouci

• 30. června 1973 byl vysvěcen na kněze

• absolvoval dvouletou základní vojenskou službu v Rakovníku

• rok působil ve farnosti Staré Brno a další rok jako kaplan v Třebíči

• v roce 1978 se přestěhoval do Litoměřic, kde dělal prefekta v semináři

• v roce 1984 byl promován na doktora teologie

• v osmdesátých letech učil na teologické fakultě v Litoměřicích latinu a biblické předměty

• v druhé polovině osmdesátých let se účastnil konferencí ve Vídni, Grazu, Brixenu a Trevíru

• v roce 1991 se stal děkanem Cyrilometodějské teologické fakulty UP v Olomouci a dodnes vede Katedru biblických věd

• v roce 1993 jmenován docentem a v roce 2005 profesorem teologie

Doba normalizace, tedy období po invazi vojsk Varšavské smlouvy, kdy se komunistické vedení snažilo o nastolení poměrů v duchu marxismu-leninismu, byla dobou opětovných represí proti církvi. Ladislav Tichý ji ale považuje i za dobu příležitostí. Příležitostí vytrvat v tom, co považujeme za správné a podstatné. Pro něj se tím podstatným stalo studium a šíření poselství Nového zákona o lásce. Tomu zůstal věrný navzdory nesnadným podmínkám.

Ministrant v Olešnici

Ladislav se narodil 27. března 1948 v obci Olešnice na pomezí Moravy a Čech měsíc poté, co komunisté násilně převzali moc v zemi. Místní farář, Leopold Benáček, zde působil šestnáct let, než ho komunisté v roce 1950 uvěznili. Jako kněz mohl opět působit až za třináct let, ale pobyt v Olešnici měl zakázaný. Na Olešnicku se sedláci nechtěli podřídit kolektivizaci zemědělství, a tak proti nim v roce 1953 komunisté tvrdě zakročili. Ve vykonstruovaném procesu, který se konal v sokolovně v Olešnici, odsoudili deset lidí, dva z nich k trestu smrti. Rodiny odsouzených přišly o majetek a někteří museli odejít z okresu. Přestože Ladislav vyrůstal na pozadí těchto tragických událostí, nevěděl o nich, protože ho rodiče před nimi chránili.

Na základní škole Ladislav patřil mezi premianty. Od páté třídy začal ministrovat v místním kostele svatého Vavřince. Působil zde páter František Kšica, horlivý kněz, který dokázal chlapce nadchnout. Ladislav mezi ministranty a ve škole našel dobré kamarády a na dětství má pěkné vzpomínky. Jeho starší sestra měla ve škole také velice dobrý prospěch a po maturitě chtěla jít na vysokou školu. Dostala ale z národního výboru špatný posudek. „Bylo jí řečeno, že nedostane doporučení ke studiu na vysoké škole. Tehdy ředitel toho gymnázia, nebo té jedenáctileté střední školy, jí otevřeně řekl: ‚Co chceš? Tvůj bratr ministruje!’ Takže i když byla, myslím, nejlepší ve třídě na známky, nebo jednou z nejlepších, nemohla se ani pokoušet o studium na vysoké škole. Tak šla pracovat do strojírny v Letovicích,“ vzpomíná Ladislav.

Vytoužené studium teologie

Už od raného dětství rostla v Ladislavovi touha stát se knězem. Ještě na základní škole začal poslouchat zahraniční rozhlas, především Radio Vatikán. „Byly zprávy o tom, co se děje v Římě a o druhém vatikánském koncilu. Vím, že i to ve mně vzbudilo nadšení, že se něco děje,“ vzpomíná Ladislav na přelomové změny v církvi, které tento koncil přinesl. Po základní škole měl velký zájem o studium jazyků, sám se učil latinsky a později německy a italsky. Chtěl jít na gymnázium, ale měl podobně jako sestra špatný posudek. Nezbývalo mu než jít na střední zemědělskou školu, kde studoval mechanizaci v zemědělství.

Když Ladislav v roce 1967 odmaturoval, šel studovat na Vysoké učení technické v Brně. „Moje touhy [ale] byly jiné. Tam byla touha studovat teologii. Já vím, že jsem se nějak tak odlil. Pozoruhodně přišel rok 1968. Já jsem cítil, jako by přišel i kvůli mně,“ vzpomíná Ladislav na pražské jaro, kdy došlo k politickému uvolnění a měl možnost teologii studovat. V té době se podařilo obnovit teologickou fakultu v Olomouci, kterou komunisté zrušili v roce 1950. 21 srpna však vojska Varšavské smlouvy provedla invazi do Československa. Poslouchal zahraniční rozhlas s napětím a obavami, co nadcházející doba přinese.

Nejšťastnější roky života

Jako proděkan vedl teologickou fakultu v Olomouci profesor Bohumil Zlámal, který vyučoval církevní dějiny. Kvalifikovaných učitelů se nedostávalo a vyučovali zde především ti, kteří měli doktorát z doby před rokem 1950. Později přišel i doktor Josef Bradáč, vyslaný fakultou studovat do německého Trevíru, který vyučoval liturgiku na soudobé úrovni. Nový zákon učil odborný asistent František Novák. Tento obor se stal hlavním zájmem Ladislava. „Já jsem si studoval sám, převážně z německých pramenů. V roce 1969 přivezli z Německa celý menší kamion, asi 500 nejnovějších teologických knih,“ vzpomíná Ladislav. Trávil hodně času v knihovně v arcibiskupské rezidenci, kde se připravoval na zkoušky.

Studenti teologie bydleli společně v semináři, kde měli kněžskou duchovní formaci. Než byly pro seminaristy upraveny půdní prostory v arcibiskupské rezidenci, bydleli v prvním ročníku seminaristé ve Zdíkově paláci, dnešním Arcidiecézním muzeu. „Já jsem spával v takzvané erbovně, kde jsou erby. Nejprve nás bylo v místnosti dvaadvacet, potom šestnáct. Takže to byly, dalo by se říct, vojenské poměry. Ale musím říct, že jsem byl šťasten. A když jsem potom za pět let odcházel, tak jsem si řekl, co stále platí, že to byly moje nejšťastnější roky, které jsem v životě prožil,“ vypráví Ladislav. Kněžské svěcení přijal 30. června 1973 v Brně a začala jeho cesta do pastorace. Už od roku 1970 nemohla fakulta přijímat další studenty, a když poslední z nich rok po Ladislavovi dostudovali, byla fakulta uzavřena.

Pod dohledem politruka a církevního tajemníka

Po vysvěcení Ladislav tři měsíce působil v Křižanově jako pomocný duchovní. Ale před začátkem kněžského působení měl získat ještě jednu životní zkušenost. Musel nastoupit dvouletou vojenskou službu. Dostal povolávací rozkaz do Horažďovic a po měsíci výcviku ho přiřadili k vojenskému útvaru v Rakovníku. Když mohl jít v neděli na vycházku, šel do kostela, kde za zavřenými dveřmi sloužil soukromou mši. „Jednou tam byl z jiného útvaru slovenský vojín ještě s někým druhým, kteří se tam nějak nachomýtli a byli v kostele. Pozoruhodně, zřejmě to byli donašeči, se to dověděl politruk. Si mě zavolal a řekl mi, ať nesloužím pro druhé,“ vypráví Ladislav. Dlouhé čtyřiadvacetihodinové služby ho hodně vyčerpávaly, a tak se stalo, že poslední měsíc vojenské služby strávil v nemocnici s podezřením na infarkt.

V září roku 1975 šel Ladislav do civilu a dostal dekret do farnosti Staré Brno. Byla to pro něj velká zkušenost, míval služby v krematoriu a chodil do domova důchodců v klášteře Milosrdných bratří. Po roce dostal nový dekret do Třebíče, kde působil jako kaplan ve farnosti u kostela svatého Martina. V těsném sousedství fary stála budova Okresního národního výboru. Jeho zaměstnanec, církevní tajemník, dohlížel na činnost kněží. Ladislav po roce 1990 dostal zprávy, které o něm psal. „Církevní tajemník tam nejprve napsal celkem dobrou větu, ale potom už tam byla věta: ‚Začíná navštěvovat rodiny.’ To už bylo nebezpečí, poznámka, že dělám něco, na co si musejí dát pozor,“ vypráví Ladislav. A je pravdou, že zde navštěvoval rodinu Novákových a také rodinu Pacnerovu, ze které později vzešli tři kněží.

Studentem i učitelem

S výjimkou na krátko obnovené teologické fakulty v Olomouci bylo v letech 1950 až 1990 jedinou oficiální cestou ke kněžství studium na teologické fakultě v Litoměřicích. Tu komunisté nezrušili ani v době nejtvrdšího stalinismu a normalizace za cenu toho, že děkan už nepodléhal církevním představeným, ale Státnímu úřadu pro věci církevní. Ten mimo jiné mohl určovat osnovy výuky a schvalovat vyučující. Proto, když kapitulní vikář Ludvík Horký nabídl Ladislavovi pozici prefekta prvního ročníku v Litoměřicích, měl se na pozoru. „Nějak jsem si to ověřil, aspoň z pohledu jednoho tajného biskupa, i když tehdy jsem to o něm nevěděl. Řekl, že to mám přijmout, že to není nějaká spolupráce s vládní mocí. Tak jsem to přijal a 10. ledna 1978 jsem se stěhoval z Třebíče až do Litoměřic,“ vzpomíná Ladislav.

Jeho práce prefekta spočívala v duchovní péči o seminaristy. Po roce Ladislav začal dělat doktorát a vyučovat na fakultě latinu. Podmínky ke studiu měl značně ztížené, protože se nedostávalo kvalitní zahraniční literatury. Studoval v knihovně v Arcibiskupském paláci v Praze zřízené v roce 1968, ale mnohem bohatší knihovnu měli v Erfurtu v Německé demokratické republice. Tam jezdil hlavně v době přípravy disertační práce, protože zde měli i literaturu francouzskou. Na místní teologické fakultě působil světoznámý odborník, profesor Heinz Schürmann. „Řekl mi, ať ho navštívím v jeho bytě, že má některé knížky, které ani ve fakultní knihovně nejsou. Takže jsem ho tam navštívil, vybral jsem si některé knížky a udělal výpisky,“ vypráví Ladislav vzácnou vzpomínku na setkání s velikánem biblistiky. V roce 1984 byl Ladislav promován na doktora teologie a k výuce latiny přibral i výuku biblických předmětů.

Jako vyučující Nového zákona se Ladislav stal kolegou svého někdejšího učitele z Olomouce, doktora Františka Nováka. Ten mu zprostředkoval kontakt se zahraničními odborníky a společně vycestovali na Colloquium Biblicum do Vídně pořádané profesorem Jacobem Kremerem, na setkání novozákonních biblistů v Brixenu a v Trevíru a dostali se také do Grazu. Výjezdy do zahraničí však sledovala Státní bezpečnost a Ladislava evidovala jako prověřovanou osobu. Mluvil s nimi ale jen jednou. „To se jenom ptali, s kým jsem tam v té Vídni, nebo podobně, byl. Já jsem jim jmenoval asi dvě jména, protože jsem si říkal, to vědí, že ti to tam organizovali. A to bylo všechno, co ze mě dostali. Na mě to působilo tak, že je to více méně formální, že mají splnit svou povinnost,“ vysvětluje Ladislav. Dostal se také na svatořečení Anežky České do Říma 12. listopadu 1989. To už ale v rádiu poslouchal zprávy o pádu berlínské zdi a pár dní nato padl totalitní režim i v Československu.

Poselství o lásce

V Olomouci se po listopadu 1989 opět obnovovala teologická fakulta a Ladislav sem na žádost olomouckého arcibiskupa, Františka Vaňáka, šel učit. „Měl jsem velmi dobré vzpomínky na svůj pětiletý pobyt v Olomouci od roku 1968 do roku 1973. Také jsem si říkal, že když se otevírá něco nového, tak je to vždycky dobré, že se dá něco udělat,“ vysvětluje Ladislav. Hned po obnovení byla teologická fakulta začleněna do svazku Univerzity Palackého. Ladislav vyučoval Nový zákon a už v roce 1991 se také stal děkanem fakulty po profesoru Vojtěchu Tkadlčíkovi. Od roku 1995 do současnosti vede Katedru biblických věd. Po letech zákazu výuky teologie byl o její studium velký zájem. Nově se fakulta otevřela i laikům, kteří se nepřipravují na kněžství. V současné nabídce fakulty je celá řada oborů, ale o studium už není takový zájem. Ladislav byl v roce 1993 jmenován docentem a v roce 2005 profesorem teologie.

Když se dnes Ladislav ohlíží za dobou normalizace, přes všechny represe proti církvi ji vidí jako dobu příležitosti vytrvat v tom, co člověk pokládá za správné. Každá doba podle něj představuje určitou výzvu, ale v každé době platí to, že člověk by se měl chovat lidsky. Svým studiem novozákonních textů se snaží šířit tu největší hodnotu. „Je to text apoštola Pavla o lásce ve třinácté kapitole Prvního listu Korinťanům: ‚Láska nikdy nepřestává.’ Já to pokládám za základ, na kterém se snažím budovat svůj život, i když třeba nedokonalá, ale za základ, který potřebují všichni. Bez lásky člověk nemůže být plně člověkem,“ dodává Ladislav závěrem.