Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Michal Tilňák (* 1920)

• narozen 23. 12. 1920 v Malé Čingavě v okrese Sevluš na Podkarpatské Rusi

• vychodil obecnou školu a pracoval jako sluha u státního notáře a dělník

• po obsazení Podkarpatské Rusi maďarským vojskem byl nucen v roce 1940 absolvovat vojenskou přípravu v Leventě

• v roce 1940 utekl do SSSR, kde byl vězněn ve Skole a ve Stryji a vyslýchán NKVD pro údajnou špionáž

• odsouzen na tři roky vězení za ilegální překročení hranic

• v sovětských gulazích strávil necelé tři roky, v lednu 1943 byl propuštěn

• 22. ledna 1943 se dostal do Buzuluku do nově se formující Svobodovy armády

• výcvik trval od února do dubna 1943, nastoupil do 2. výcvikové roty

• po reorganizaci armády a novém výcviku v Novochopersku dostal funkci samopalníka, ale vzhledem ke špatnému zraku se stal dělostřelcem v dělostřelecké baterii poručíka Drnka

• zúčastnil se mj. bojů o Kyjev, Vasilkov, Rudu, Bílou Cerkev, Fastov, Žaškov, Buzovku a Ostrožany

• zúčastnil se karpatsko-dukelské operace a osvobozování Československa

• během své válečné anabáze byl dvakrát raněn

• po osvobození vedl v Liberci výcvik důstojníků, učil je zacházet se sovětskými děly a zbraněmi

• dodělal si maturitu, absolvoval vojenskou školu v Hranicích, vojenskou školu na velitele dělostřelecké baterie a technickou školu v Martině, na vojenskou akademii nebyl přijat z kádrových důvodů

• v armádě zůstal a pracoval na Krajské vojenské správě v Plzni, kde také žil

Útěk do SSSR: „Vy utíkáte za hranice. Někteří říkají, že tam není ani tak dobře“

Michal Tilňák se narodil 23. 12. 1920 v Malé Čingavě na Podkarpatské Rusi. Vychodil obecnou školu, ale kvůli chudobě nemohl ve studiích pokračovat. Otec se věnoval zemědělství. Michal Tilňák chvíli dělal sluhu u státního notáře a poté pracoval jako dělník v Harmanci na tunelu Dr. Edvarda Beneše. „Když už byl rok 1938, kdy se organizovaly na Podkarpatsku bandy, které připravovaly zábor.“

Michal Tilňák zažil v roce 1938 na železnici přestřelku mezi tamní finanční stráží a Maďary. „Když se blížili k úzkokolejce, tak kola zahodili do příkopů, sami také do příkopů skočili a stříleli proti naší pohraniční stráži.“ Michal Tilňák se ukryl u židovské rodiny.

Po obsazení musel absolvovat vojenskou přípravu v Leventě, kde neznámý voják hodil po maďarském veliteli sněhovou kouli. „Ten zastavil naši rotu, díval se po nás a ptal se, kdo hodil ten sníh. Nějak jsem se usmál, tak mě zmlátil, až mi tekla krev z nosu. Takovým způsobem s námi jednali. Už jsme se připravovali, že opustíme svůj domov a půjdeme pryč.“ V SSSR chtěli pracovat jako zemědělci anebo osvobodit s cizí armádou Podkarpatskou Rus.

K odchodu z nově vytvořené Zakarpatské Ukrajiny se připravovali s Michalem Tilňákem další dva kamarádi. Kvůli četníkům si vzali pracovní nástroje a odjeli na hranice, vypadali tak jako pracující. Při přechodu řeky však Michal Tilňák ztratil nešťastnou náhodou boty. „Šel jsem bos, před námi Karpaty a ze severní strany Karpat byl sníh.“ Další den šli dále, Michal Tilňák spatřil dům a v něm vytoužené boty. „Zabouchal jsem, vyšla žena a říká: ‚Já vím, vy utíkáte za hranice. Někteří říkají, že tam není ani tak dobře.‘“ Od ženy dostal boty a s kamarády pokračoval k hranicím.

„Najednou šli pohraničníci proti nám. Vždycky se zvedli, pak zase zalehli a my proti nim se sekyrami a pilou. Najednou: ‚Ruky verch.‘ Já jsem nevěděl, až student křičel: ‚Dajte ruce vzhůru.‘ Tak jsme dali ruce vzhůru.“ Odvedli je do sklepa a odvezli do obce Skole, kde je vyslýchala NKVD za údajnou špionáž.

V gulagu kamarád s kapitánem NKVD

Byli odvezeni do Stryje, byli ostříháni, vzali jim otisky prstů, vykoupali je a zavřeli do vězení. Ráno probíhaly rozcvičky, které vedl Polák Mamajev. „My jsme si stěžovali, co nás tady drží? Vždyť jsme nevinní! Řekl ironicky: ‚Co pán chtěl, to pán má.‘“ Vězně zavřeli do vězení a jediným pobytem venku byly patnáctiminutové procházky na nádvoří věznice. „Člověk neviděl ani strom, jen přes mříže se koukal. Tak jsme seděli, ale stále jsme si říkali proč…“

Michal Tilňák strávil ve vězení ve Stryji deset měsíců. NKVD mu nedokázala špionáž, a tak byl souzen za ilegální překročení hranic. „Za ilegální přechod hranic. Od třech do pěti let. Tím pádem jsem byl odsouzen na tři roky těžkých prací. Já jsem začal plakat a oni říkali: ‚Co pláčeš? Vždyť už máš skoro rok za sebou, vždyť to nic není.‘ Ještě legraci si dělali.“

 „Vždy v noci nás přesouvali a psi běhali kolem dokola, aby nikdo neutekl. Strážní vepředu a vzadu. V noci, aby nebudili pozornost občanů.“

Odjeli do Charkova, Moskvy a Sverdlovska. „Asi měsíc nás vezli. Když vlak v noci zastavil, tak vylezli na vagony a klepali kladívky, jestli někde vagon není rozbitý, aby nějaký vězeň neutekl.“ Spalo se na pryčnách a často museli lízat rampouchy, voda nebyla. Vězně dovezli do gulagu v Ivdelu a začala jim tvrdá práce v lese.

„Celkem se mi líbila strava. Oběd nám přivezli, snídani nám dali, slušně se k nám chovali. I rozhlas a muziku po drátě vysílali.“

Jednoho dne byla Michalovi Tilňákovi ukradena bunda. „Neskryl ji, ale prostě ji vzal na sebe a chodil v tom. Tak jsem se obrátil na našeho vedoucího brigády. On si ho zavolal a oba dva nás vzal do kanceláře. Já jsem ho usvědčil, že bunda je moje. Tak mi bundu vrátili. Ještě jsem si říkal, že i zastání je tady pro člověka.“

Po napadení SSSR nacistickým Německem putovali vězni do dalšího gulagu. „Komárů bylo plno, mával jsem větvemi, abych se uchránil. To byla hejna tmavá jako mračna.“

V následujících měsících byla vězňům vzhledem k napadení SSSR nacistickým Německem snížena dávka chleba. Vězeňská práce probíhala ve skupinkách – dva lidé řezali pilou, další sekyrou ořezával stromy a technik radil potřebný počet uřezaných metrů ze stromu – a denní norma byla 11 m³ na jednu osobu. Při jejím splnění měla skupina 1200 gramů chleba. Při nesplnění dostali méně.

Strážní byli přísní. „Chovali se podle vzdělání.“ Michal Tilňák spolu se spoluvězni sázel brambory. „Já jsem sázel poctivě. Někteří sázeli tak, že vykopali jámu a půl pytle brambor nasypali do jámy pro splnění úkolu.“ Kamarád Michala Tilňáka dal opéct brambory k ohni a sám šel brambory obrátit, aby se nespálily. „Strážný se sebral a jde ke mně. Přišel a říká: ‚Co tam děláš?‘ ‚Brambory jsem zamíchal...‘ ‚Tak jdi pryč pracovat.‘ Zapsal si mě do notýsku, pak vyndal brambory, oškrábal a jedl.“ Michal Tilňák byl za tento incident souzen. „Že jsem zničil sadbu, brambory jsem dal do ohně, tak tři dny samotka.“ Ráno musel opět do práce. Pokud nešel, dostal pouze 30 dkg chleba a horkou vodu.

V dalších dnech musel Michal Tilňák na ošetřovnu s omrzlou nohou. Poté již nešel na práci do lesa, ale zásoboval personál věznice. Dostal se ke kapitánovi NKVD, jehož manželka dala Michalu Tilňákovi potají najíst. „Ty ženy byly oproti mužům úplné jiné.“

S důstojníkem NKVD se spřátelil, kapitán dával Michalu Tilňákovi jídlo. „Říkal: ‚Jez a já postojím u dvířek, aby nikdo neviděl, že jsem ti dal najíst.‘“ Jídlo nosil Michalu Tilňákovi stále častěji.

Pak ukázal Michal Tilňák kapitánovi místo svého narození na mapě. „Říká mi: ‚Já tady asi dlouho nebudu, já půjdu také na frontu. A kdoví, jestli nepůjdeme spolu do Československa.‘ Tohle se mi nestalo – kapitán tak hezky se mnou jedná.“

V lednu 1943 byl ze sibiřského gulagu propuštěn. „Výnosem vrcholného sovětu SSSR jsme byli amnestovaní. Té radosti....“

V Buzuluku a Novochopersku: „Byl to těžký výcvik, ale neexistovalo, aby někdo neplnil rozkazy“

Do Buzuluku odvedl skupinu Čechoslováků dozorce z gulagu. „Šli jsme tři dny z lágru do lágru, kde nám dali najíst.“

„Byla tam lékařská prohlídka a někteří vůbec nebyli schopní jít do armády. Já jsem vážil asi šestačtyřicet kilo, ale aspoň jsem mohl chodit. Tak nás prověřili a jeli jsme transportem do Buzuluku.“ Velitel transportu byl československý důstojník.

22. ledna 1943 se dostali do Buzuluku. Nejprve odešli do sauny a vykoupali se, následoval odchod do kasáren. 30. června 1943 šla rota kapitána Jaroše na Sokolovo. „Z kasáren v civilu jsme vykukovali a vyprovázeli kamarády na frontu. My jsme byli nevojáci, nemohli jsme jít s nimi.“ Na Sokolovo odešly tři roty a v Buzuluku se nově vytvořily dvě výcvikové roty, Michal Tilňák byl ve 2. rotě. V Buzuluku probíhal výcvik od února do dubna 1943.

„Byl jsem stále hladový, tak jsem usoudil, že nové plstěné boty vyměním za bochník chleba.“ Boty vyměnil za chleba s Táňou, vdovou po padlém ruském vojákovi. Skamarádili se a jednou za tři až čtyři dny dostal čtvrtku chleba, dokud nebyl dluh splacený. 1. května 1943 představila Táňa Michala Tilňáka rodičům a druhý den odjel na frontu. „Já jsem si nevzal adresu, toho jsem potom litoval. Ještě mi poslala balíček v dalším transportu, který jel z Buzuluku.“

Přesídlili do Novochoperska, kde se spojili s 1. československým praporem vracejícím se ze Sokolova. Prapor se v Novochopersku přeorganizoval na brigádu. „Měl jsem být samopalníkem, ale zjistili moje levé poškozené oko, tak mě přidělili k dělostřelcům a v Novochopersku jsem se cvičil.“ Zbraně – samopaly, automatické pušky, protiletadlová děla, protitanková děla a 122mm houfnice – dostali od SSSR až zde, v Buzuluku proběhl jen všeobecný výcvik.

V Novochopersku byl velitelem dělostřelecké baterie poručík Drnek. „Dělo vážilo víc jak tunu, asi 1250 kilogramů. To jsme museli tahat sami do kopce, z kopce, proti tanku, tamhle postavit, abychom viděli na nepřítele. Byl to těžký výcvik, ale neexistovalo, aby někdo neplnil rozkazy.“ Zároveň hlídal Michal Tilňák skladiště munice a pohonných hmot umístěné v kostele.

První den v Novochopersku napadly československou brigádu německé bombardéry. Michal Tilňák se v té chvíli nacházel ve městě, utíkal tedy zpět k vojákům, kde jim velitel roty nadporučík Byčiště nařídil letecký poplach. „Každý popadl svoji zbraň a utíkali jsme dolů po schodech a pod stromy. Najednou lup, lup, lup, jak ty bomby padají. Ale padaly na cestu těsně před plotem a odnesly to domky. My jsme přežili, nikdo z nás nebyl raněn.“

Bojový křest: „Napřed mě určili sbírat zbytky, ruce a nohy, jak to ty bomby roztřískaly“

V Novochopersku zůstali do září 1943, potom odjeli směrem na Kyjev. „Ubytovali jsme se v nákladních vagonech s pryčnami, bylo nás tam čtyřicet až padesát vojáků ve vagonu. Veprostřed se to otvíralo, protože se zásobovalo. Severní strana byla zamčená, tam byla pryčna pro velitele baterie, tím byl v tu dobu rotný Hausner z Ostravy. My jsme se měli rádi.“

Ve Voroněži zastavil vlak na přestávku na oběd, celá Voroněž byla rozbombardovaná. „Najednou slyším hvizd vlaku, tak jsem začal utíkat, aby mě tam nenechal. Už jsem byl pár kroků od vlaku a on odjel.“ Výpravčí mu poradil, aby běžel na lávku vedoucí přes řeku Don, že vlak dožene. Dohnal jej a byl potrestán – nedostal večeři ani cigarety.

„Pokračovali jsme dál a po cestě zastavil vlak v poli, trať byla zase rozbitá. Tak jsme zalehli a spali. Já jsem byl na pryčně nahoře.“ Kolem půlnoci proběhl nálet německých letadel. „V poli byli dva špioni, kteří naváděli letadla na transporty. Letadla letěla nízko, takže je naše kulomety v noci v dálce neviděly, a když byly blízko, tak už přeletěly. A když letěly blízko, tak začaly sázet bomby na vagony. Jedna bomba zasáhla za námi druhou baterii, celá vylétla do povětří. Z našeho vagonu utrhla zadní stranu a já jsem ležel na přední straně.“ Vedle vagonu byl na stráži dvanáctiletý ruský chlapec Nikolaj Mironov. „Když vagon bomba roztrhla, tak chlapce vyhodila tlaková vlna. Jediný z toho vagonu zůstal naživu. Celá palebná baterie zahynula.“

„Viděl jsem rotného Hausnera, jak leží, tak jsem k němu přišel a říkám: ‚Pane rotný, co se vám stalo?‘ Levou rukou jsem mu dal ruku na týl a chtěl jsem ho zvednout, aby si sedl. Jenomže jsem viděl, že je bez vlády. Z mračen rozsvítil měsíček a já jsem se ještě díval do očí, měl je otevřené. Ani slovo nepromluvil, byl mrtvý. Zahynul můj neoblíbenější velitel, ještě dnes je mi těžko.“

„Postavím se a vedle sedí svobodník, pátrač. Drží v pravé ruce obvaz a povídá. ‚Kamarádi, pomožte mi.‘ Vidím, že drží nahoru jedno koleno a že ho má urvaný. Tak se mi úplně udělalo špatně. Přišel jsem, vzal jsem obvaz a krev na mě stříkala. To je strašný, když vidíte kamaráda, že má nohu pryč. Zjistil, že nohu uvazuji obvazem, a krev stále teče. Trhl jsem tu nohavici až nahoru, aby nevykrvácel. Ani nevím, jak to nesl. Nedivočil, v klidu seděl a já jsem ho obvazoval.“ Svobodník ani nebyl odvezen, vykrvácel při cestě na ošetření. Michal Tilňák odvážel zraněné na ošetření, přenesl asi sto raněných. Celkem zahynulo 54 dělostřelců, ale zmíněný dvanáctiletý ruský chlapec došel až do Prahy.

„Napřed mě určili sbírat zbytky, ruce a nohy, jak to ty bomby roztřískaly. Ženy tam chodily z vesnice, plakaly a říkaly: ‚Takhle někde naši chlapci, naši mužové…‘ Museli jsme je odvést pryč.“ Michal Tilňák střílel na pohřbech čestnou salvu 54 padlým dělostřelcům.

Na pohřeb přišel i tehdejší plukovník Ludvík Svoboda a pronesl připravený proslov. „Hovořil o nich, že každý se těšil domů, že každý někoho měl, že nebyli bezejmenní, že šli bojovat, aby republika byla svobodná… a prosil nás, abychom nešetřili žádného nacistu, který nám bude stát v cestě.“

„Sklonil jsem hlavu, ještě jsem se podíval, zavřel jsem oči… poslední byla vzpomínka na maminku“

Na podzim 1943 museli překročit most přes ukrajinskou řeku Dněpr. „Němci ten most napadali. Mosty fungovaly v noci a na den se rozebraly. Když jsme byli uprostřed mostu, tak najednou zazněly sirény a nalétávala německá letadla. Viděl jsem, že pustili na padácích osvětlovací rakety. Ty sedaly a svítily, že v noci bylo vidět. A co nás teď čeká? Jestli přímo zasáhnou ten most…? Předmostí chránila protiletecká palba protiletadlových děl, většinou u nich sloužily mladé ruské ženy. Osvětlovací střely letěly nahoru, letadla naházela bomby, ale nedostala se k nám. Ruské ženy nás zachránily a my jsme se dostali na druhou stranu.“

V bojích o Kyjev si prožil mohutnou dělostřeleckou palbu. „Předtím bylo střel dost, ale po ohromné dělostřelecké přípravě u Kyjeva jsem získal takové sebevědomí, že jsem se přestal bát. Předtím jsem se bál vždy, když letěla střela z náboje. Náboj letěl za mě a já jsem vždycky zalezl do příkopu.“ Kyjev byl osvobozen 6. listopadu 1943.

„Já jsem byl dost hladový. Když jdete, tak celý den nemáte nic k jídlu.“

Dále osvobozovali Vasilkov, Rudu a Bílou Cerkev. „Tam byla tak zmrzlá půda, že nebylo možné se zakopat. Jak jsme krumpáčem praštili do země, tak létaly jiskry. Vykopali jsme si jen takové strouhy, aby dělo nejelo při výstřelu dozadu. Ani nebylo možné usnout, na půdě zmrznete. Vydržel jsem tři dny a pak jsem dostal čtyřicet stupňů teplotu.“

Další boje proběhly u Fastova. „Tam pršelo a sněžilo. Stříleli jsme na Fastov dělostřeleckou přípravu.“ Dále byli u Žaškova, Buzovky a Ostrožan, kde Svobodova armáda pomáhala Rudé armádě z německého obklíčení. „Ale Němci zase chtěli obklíčit nás. Na rovince v poli jsme si vybudovali palebné postavení na delší dobu, za deset dní přišel březen a začal tát sníh. Byli jsme zamaskovaní nabílo, ale přišla obleva. Letadlo se dostalo až k nám a vidím, že z něj padají bomby.“ Děla byla rozmístěna 30 až 50 metrů od sebe, Michal Tilňák sloužil u druhého děla. „Začali bombardovat čtvrté dělo, ale když už to bylo na třetí dělo a na moje dělo, sklonil jsem hlavu a ještě jsem se podíval. Už jsem si říkal, že je to konec, že už nikdy neuvidím svoji rodinu a moje Československo. Zavřel jsem oči a poslední byla vzpomínka na maminku. Najednou spadla první bomba před dělo a úplně zničila dělo, druhá bomba rozházela střelivo a třetí bomba letěla přímo k nám. Štěstí bylo, že nevybuchla.“ Německé letadlo se otočilo a vystřílelo dávku z kulometu, ani při ní však nebyl Michal Tilňák zraněn. Všechna děla byla zničená. „Jedině pistolí jsem mohl střílet.“

Následovala další letadlová ofenziva a Michal Tilňák s kamarádem skočili do příkopu, do zemljanky. „A oni zase začali od čtvrtého děla. Zem se klepala. Už nestříleli z kulometu, jak dobombardovali, tak jsme vylezli ven. Už ani slunce nesvítilo. A tu zemljanku, kde jsme byli schovaní, zasáhla bomba.“ Po náletu našel kamarád Fedor Lavinec plášť. „On byl vždycky sranda a z pláště zbyly jen kousky. Řekl: ‚Chlapci, podívejte se, jak mně Fritzkové zřídili plášť.‘“

V březnu 1944 se ocitli na Volyni. Michal Tilňák byl povýšen na desátníka a nasazen do bojů u Torčína na Volyni.

Po náboru volyňských Čechů se dostávali ke Krosnu a k Dukle. U Machnówky dostali vojáci rozkaz zaujmout palebné postavení. „Machnówka byla celá v mlze. Bylo osm nebo devět hodin, když mlha klesla, a najednou to začalo. Začali jsme po Němcích střílet, ale oni nás brali kanonem zleva přímo na dělo. Když vidíte, že vlevo od vás postupuje pěchota, Němci na ně soustředili minometnou palbu a vy to krásně vidíte v údolíčku… Podíval jsem se za sebe a tam se přemisťovala kuchyň. Němci vzali přímo tu kuchyň, přímo do kuchyně s kuchařem. Vedle zase hořel sklad s municí. To bylo skutečně peklo. Němci nás bili z levé strany, ne zepředu.“

„Skočil jsem do zákopu a tam se mnou byl chlapec z obsluhy. Říká: ‚Já mám dvě děti doma, já moje děti neuvidím.‘ Co čert nechtěl, ten chlapec se lekl tak, až mě shodil. Chudák se postavil, tím pádem to dostal do zad a bylo po něm. Jak mi ho bylo líto...“

„Při postupu na Duklu se muselo za každým kopcem, až jsme se dostali k Barwinku.“ V Barwinku byl Michal Tilňák lehce zraněn, strávil několik dnů na ošetřovně.

Na podzim roku 1944 stále pršelo. „Vykopali jsme palebné postavení, kruh pět metrů a uprostřed dělo. Když vystřelilo, tak voda a bláto vždycky stříkaly do obličeje. Kde jsme si udělali zemljanku, musel jeden stát a kýblem vyhazovat vodu ven.“ Déšť s sebou přinášel obrovské nánosy bahna. „Tam bylo půl metru bahna. Naši ženisté hrnuli bahno před sebou, aby se tam mohli dostat.“

Michal Tilňák vzpomíná na smrt generála Sázavského. „Viděl jsem najednou takovou ránu a kouli dýmu. Tam zahynul generál Sázavský, několik metrů od naší hranice.“

V lednu roku 1945 prošel bitvou u Jasla. „Tam jsem poprvé mezi občany zažil Vánoce. Na Ukrajině také vzpomínali na Vánoce, ale teď to bylo v Polsku. Tak nás v bojích vystřídali, my jsme šli do hospody a udělali jsme si štědrovečerní večeři. Půlka baterie byla u děl, aby mohla střílet, a půlku odvezli na večeři.“

„Naši dostali pochvalu, že byla u Jasla důkladně provedena dělostřelecká příprava. Nepřítel to už potom balil a byl pronásledován našimi tankisty. Tam byly tanky, na kterých bylo napsáno NA BERLÍN, a celý útvar táhl na Berlín.“

Po letech strávených v gulagu a v armádě opět v Československu

Michal Tilňák se setkal s maminkou poprvé v roce 1945. Do Liptovského Mikuláše ji z Podkarpatské Rusi přivezl Tilňákův kamarád. „Přišel jsem na štáb, máma tam seděla v koutku a já nevěděl, jestli je to moje máma nebo ne.“

Po osvobození Liptovského Mikuláše a Ružomberoku narazil Michal Tilňák na minové pole. „Já jsem měl více štěstí než rozumu. Šel jsem k nějakému stromu, sehnul jsem se a viděl jsem nějaké kopečky. Tak jsem si říkal: Co to je? Tolik krtků? Tak jsem utrhl větvičku a kopeček odhrnul. Ona to byla protitanková mina. Šel jsem kus pole a tam byly smíšené protitankové a protipěchotní miny. A jak se dostat ven? Byla měsíční noc, šel jsem pomalu a mezi těmi kopečky jsem procházel. Věděl jsem, že jsem v minovém poli. Šel jsem za poručíkem Najmanem a řekl jsem mu: ‚Já jsem zašel do minového pole. Nohy mám celé, ale mám strach, že půjde někdo z obsluhy podobně jako já.‘ On svolal velitele děl a hned řekl, aby nikdo nešel deset metrů před děly. Tím pádem jsem zachránil moře lidí.“ Následujícího dne vybrali ženisté z minového pole tři sta min.

U Vrútek byl Michal Tilňák podruhé raněn, tentokrát vlastní vinou. „Nastupoval jsem poslední na korbu, šlápl jsem na lafetu a tam bylo mokré rydlo. Já jsem uklouzl, a jak jsem ucukl, aby mě nepřejelo dělo, tak mně to chytilo pravou nohu.“ V nemocnici ležel 14 dní.

Do Prahy pokračovali Vsetínem. „Tam už Němci byli rozprášení, už jen chodili místní partyzáni a prosili nás o pomoc, že vědí o skupině Němců, abych jim sehnal samopal nebo pušku. Taky mi jeden z nich dával hodinky. Byla taková nálada hnát je všechny pryč.“

Po osvobození se vojáci Svobodovy armády prezentovali v Praze. „Říkali nám lidé: ‚Proč se nesmějete?‘ My jsme seděli, nemohli jsme se vzpamatovat z válečných dnů. I v noci se zdálo o válce.“

Po válce: „Nejsem hrdina, jsem jen člověk“

Po válce učil v Liberci důstojníky, jak zacházet se sovětskými děly a jinými zbraněmi. Byl povýšen na četaře a pracoval na Krajské vojenské správě v Plzni. Chodil mimo jiné do škol na nábor nových uchazečů do armády. Dnes má hodnost plukovníka ve výslužbě.

Po válce si dodělal měšťanskou školu v Liberci, maturitu, absolvoval vojenskou školu na velitele dělostřelecké baterie, technickou školu v Martině a v Hranicích vojenskou školu. Na vojenskou akademii již nebyl kvůli příbuzným v USA přijat.

„Lidé dnes říkají: ‚Vás hnali na Duklu, abyste nevyprávěli, co jste prožili. Vás hnali na jatka.‘“

„Já nejsem hrdina, jsem jen člověk. Dal jsem všechno, co jsem měl, a nemyslel na sebe, ale na to, aby byla republika svobodná.“

Poselství: „Aby lidé nezapomněli, odkud pochází, aby byli na to hrdí. Láska k vlasti, rodné půdě, svému jazyku, bližnímu svému – to je to hlavní.“