Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lydia Tischlerová (* 1929)

• narodila se 1. ledna 1929 v Moravské Ostravě

• oba její rodiče byli Židé

• otec po 15. březnu 1939 uprchl do Anglie

• matce s dcerami se útěk nezdařil a uvázly v Polsku

• v dubnu 1940 uprchly z obsazeného Polska zpět do Ostravy

• Lydia pak žila v židovském sirotčinci v Praze

• v září 1942 byla s matkou a sestrou deportována do Terezína

• 23. října 1944 odjely v transportu do Osvětimi

• maminka Alžběta byla zavražděna v plynové komoře

• Lydii se sestrou deportovali do pracovního tábora Oederan

• koncem války byly obě transportovány zpět do Terezína

• po válce Lydia emigrovala za otcem do Anglie

• podstoupila výcvik v psychoanalýze u Anny Freudové

• stala se dětskou psychoterapeutkou

• v roce 1993 spoluzakládala výcvik v psychoterapii dětí a adolescentů v ČR

Moravská Ostrava jejího dětství byla národnostně smíšená, žili tu vedle sebe Češi, Němci, Poláci i Židé. Ať jedni, či druzí, všichni měli bílé límce neustále špinavé – v Ostravě se dolovalo a na všem se usazoval prach a popílek.

Narodila se tu 1. ledna 1929 jako Lydia Folkartová. Tatínek Sigmund byl písmomalíř, maminka Alžběta, rozená Morvajová, pracovala za svobodna jako sekretářka. Oba rodiče byli Židé. „Nebyli věřící, ale kulturně se jako Židé cítili,“ vyprávěla Lydia Tischlerová. „Maminka, myslím, trochu pobožná byla. V pátek vždycky rozsvítila šábesový svícen. Ale tatínek, pokud vím, nikdy nebyl v synagoze.“

Lydiin otec prý ovládal němčinu lépe než češtinu, doma se ale mluvilo česky. A Lydia i její starší sestra Ruth navštěvovaly židovskou školu. „Byla to normální škola, jenom místo křesťanství se tam vyučovalo židovské náboženství a hebrejština. Ale jinak jsme měli úplně stejné osnovy,“ popisuje školu pro židovské děti, kam podle svých slov chodila nesmírně ráda. S dětmi z této školy také každý pátek docházela do synagogy na zvláštní bohoslužbu pro děti.

Válka je dostihla v Krakově

V roce 1938, po nacistickém záboru Sudet, využilo také Polsko situace a anektovalo Těšínsko, takže polská hranice se posunula těsně k Ostravě a do Ostravy proudily tisíce uprchlíků. Tehdy už k Folkartovým pronikal strach z agresivní Hitlerovy rétoriky, výraznější zlom ale pocítili až v březnu 1939, kdy i do Ostravy dorazili němečtí vojáci. „Bydleli jsme blízko radnice, tam bylo velké náměstí, na něm vojáci s hudbou. Pamatuji si všechny ty Němky v dirndlech a bílých punčochách, jak tam letěly a vítaly je.“

Lydiin otec Sigmund poté uprchl do Polska za ne zcela jasných okolností: „Jsou různé verze, co se s ním stalo. Jestli ho zatkli, nebo šel přes hranice dobrovolně.“ Každopádně se mu pak podařilo dostat se do Anglie. A rodina měla jít za ním. Matka s dvěma dcerami ilegálně překročily polské hranice 21. srpna 1939. Vyhledaly otcovu sestru v Krakově; než ale mohly pokračovat do Anglie, napadlo 1. září Německo Polsko a vypukla válka. Část otcových příbuzných ještě poté uprchla, ony ale postrádaly potřebné doklady, a tak zůstaly v prázdném bytě otcovy sestry v Krakově.

Matka se sestrou musely začít nosit bílé pásky s modrou hvězdou – tak se Židé označovali v Polsku – jí se opatření z důvodu nízkého věku prozatím netýkalo. V deseti letech uměla trochu německy i polsky, a tak mohla tlumočit mezi místním obyvatelstvem a německými důstojníky, kteří se usadili v okolních bytech. „Na chleba se musely stát fronty. Lidi vstávali ve tři ráno, aby šli koupit chleba. A tím, že já jsem pracovala pro ty Němce, tak jsem tam chodila s člověkem od nich, který těm důstojníkům sloužil. A vždycky jsem dostala bochník,“ říká pamětnice s tím, že později i přímo jim do bytu nasadili důstojníka z Luftwaffe a také ten rodině nosil chléb. „Víte, bylo pozoruhodné, že v tu dobu ještě to, jak se chovala SS a jak se chovala armáda, bylo něco úplně jiného. Armáda se chovala ještě jako lidi, slušně. Kdežto co tam vyváděli ti esesáci, to se nedá popsat.“

Vojáci však později zrekvírovali celý dům, kde rodina přebývala, a ony se musely vystěhovat do krakovské židovské čtvrti. „Právě v devětatřicátém roce tam mělo být otevřeno židovské gymnázium. To skončilo a z gymnázia udělali ne ještě přímo koncentrační tábor, ale centrum, kam všichni ti uprchlíci museli jít.“

Zabalit batoh do Terezína

Jim se ale podařilo z židovské čtvrti s pomocí jejich ostravské známé odejít a v dubnu 1940 znovu ilegálně překročit hranice – zpátky do Ostravy. „Nevím, jak to ta paní zprostředkovala. Ale já jsem jela s ní jako její dcera.“

V Ostravě je ubytovala další z tet. Maminka Alžběta ovšem zůstala bez příjmu a nedokázala se postarat o dvě dcery. Poslala je proto samotné do Prahy: starší Ruth našla útočiště v tamním domově pro židovskou mládež, Lydie se ujal židovský sirotčinec na tehdejší Belcrediho třídě na Letné. „Ředitelka toho domu byla Vídeňačka a pracovala s Annou Freudovou. Zařídila tam lidské poměry,“ říká pamětnice o osvícené ředitelce sirotčince Heleně Weingartenové, která jen o málo později doprovázela židovské děti z Terezína do plynových komor v Osvětimi.

V září 1942 obdržely Alžběta, Ruth i Lydia Folkartovy předvolání do transportu. Tou dobou už byly dívky zpátky v Ostravě, a tak se svou matkou a dalšími ostravskými Židy včetně otcových rodičů a sourozenců nastoupily do osobního vlaku směr Litoměřice. Z Litoměřic pokračovaly pěšky do Terezína, každý přitom nesl 50 kilogramů svého těžce vybraného majetku. „Než jsme jeli do Terezína, Židovská obec v Ostravě konala kurzy, jak balit batoh, aby se využil každý centimetr. Můj strýček se to tam šel učit. Nevím, jak jsem to odkoukala, ale dodnes jsem výborný balič.“

V Terezíně byly všechny tři ubytovány v Drážďanských kasárnách. Matka pečovala o staré lidi, sestra pracovala v prádelně, Lydia byla zařazena do komanda, které za Terezínem pěstovalo pro Němce okurky a rajčata. Při této činnosti ženy hlídali čeští četníci. „Rajčata byla nebezpečná, ale když byla okurka hezky kulatá, daly jsme si ji do podprsenky a pronesly ji do Terezína. Dostaly jsme tak trochu jídla navíc. Hlad jsme měly, ale nebylo to hladovění jako později,“ líčí pamětnice podmínky v Terezíně, které přece jen byly daleko snesitelnější než peklo v Osvětimi.

Z transportů dál na východ panovaly v Terezíně obavy. Pověstem o existenci osvětimských plynových komor ale lidé přesto odmítali věřit. Lydia Tischlerová vypráví, jak do Terezína přicházely lístky od těch, kteří již odjeli v transportech do Osvětimi – byly samozřejmě cenzurované. „Ale někteří lidé si udělali takový kód, že když budou na levém rohu dva křížky, tak tam plynové komory jsou, a když budou na pravém rohu, tak nejsou. Přišly lístky s křížky na levém rohu – a lidi to prostě popírali: to byl omyl, to není pravda. Takže se ‚vědělo‘, a zároveň ‚nevědělo‘.“

Sestra skoro omdlela, když mě uviděla v Osvětimi 

Matce a dcerám Folkartovým se transport na východ dlouho vyhýbal. Jejich příbuzní už dávno odjeli a byli zavražděni v Sobiboru či Majdanku nebo jako prarodiče z otcovy strany zemřeli v Terezíně „normálním způsobem“ – byť stres a nevyhovující podmínky se na nich jistě podepsaly. Dne 23. října 1944 ale byly do osvětimského transportu zařazeny i Lydiina sestra Ruth a matka Alžběta. „Tak ony šly a já jsem se přihlásila dobrovolně, ještě s pár dalšími. Nechtěli nás pustit, říkali, že už nemají vagon. My ostatní jsme se tam furt točili, nakonec našli extra vagon, a tak nás tam pustili. Jenomže maminka a sestra už byly zabezpečeny v dřívějším dobytčáku, takže jsem jela sice stejným vlakem, ale ne ve stejném vagonu.“

Svou matku už Lydia nikdy neviděla. Když po dvou dnech strastiplné cesty transport dorazil do Osvětimi, Mengele poslal Alžbětu „doprava“ – tedy přímo do plynové komory – ještě předtím, než se Lydia dostala ze svého vagonu. Se sestrou Ruth se naopak záhy setkala: „Přišla jsem do té velké místnosti, kde nás zbavili všeho. Veškerých vlasů, všeho. Moje sestra mě najednou uviděla a chudinka skoro omdlela. Ona myslela, že jsem v Terezíně.“ Teprve mnohem později se Lydia od své sestry dozvěděla, že také jejich matka se do transportu přihlásila dobrovolně, nechtěla totiž svoji starší dceru nechat odjet samotnou. „Můžete si představit, co to dělalo se svědomím mé sestry. Ona se cítí vinna, že maminka zemřela. Že ji zabili Němci, nebere na vědomí.“

Lydia i Ruth naštěstí v Osvětimi zůstaly jen krátce. Po třech dnech je poslali na práci do lágru Oederan poblíž Saské Kamenice (Chemnitz). Šlo o pobočný tábor KT Flossenbürg, ale podmínky tu byly relativně snesitelnější. Bydlely například v budově bývalé školy, kde fungovalo ústřední topení, takže vězeňkyně nemrzly. Horší to bylo s jídlem. Vzhledem k tomu, že těžce pracovaly v komandu, jež na ulici kopalo příkopy, dostávaly o něco větší příděly, i tak ale mívaly stále hlad. V Oederanu Lydia oslavila šestnácté narozeniny, sestry tu zůstaly do dubna 1945. Pak, když se přiblížila fronta, je „evakuovali“ otevřenými nákladními vlaky zpátky do Terezína. „Trvalo to asi týden. Poněvadž celé Německo už jezdilo sem a tam. Vlaky plné vojáků, zajatců.“ V Terezíně se pak z rukou rudoarmějců směřujících na Prahu konečně dočkaly osvobození.

V Izraeli chtěli všichni zapomenout

Starší Ruth poté začala v Praze žít s jistým Petrem Bergrem, přeživším z Terezína, a později si ho vzala. Mladší Lydia se ihned zapsala do gymnázia, záhy ale odjela do jedné z ozdravoven, ve kterých protestantský kazatel a sociální pracovník Přemysl Pitter organizoval pobyty pro děti poznamenané válkou. V zámečku v Olešovicích se měsíc starala o Pitterovy malé svěřence a zde také dospěla k rozhodnutí, že by se i v budoucnu ráda věnovala dětem a dětské duši.

V srpnu 1945 odletěla do Anglie za svým otcem, na rozdíl od Ruth ji v Československu nic nedrželo. „Shledání s tatínkem bylo divné. Poněvadž on v Anglii žil s jednou paní. Ne z lásky, ale protože potřeboval někoho, aby nebyl osamocený. Byla to Vídeňačka, taky Židovka. Ale proč on ji s sebou přivezl, aniž by mi cokoliv řekl, to si neumím vysvětlit jinak, než že se toho setkání bál,“ vypráví Lydia.

V Anglii si dodělala maturitu a pracovala nejdřív jako nekvalifikovaná učitelka na základní škole. Při práci vystudovala večerní univerzitu Birkbeck College a vstoupila do psychoanalytického výcviku u Anny Freudové. V rámci výcviku sama prošla čtyřletou psychoanalýzou. To jí podle jejích slov velmi pomohlo zpracovat traumatické zážitky z války. V roce 1960 odjela do Izraele s úmyslem se tam usadit, nakonec však v této zemi nový domov nenalezla. „Nechápala jsem, jak můžou minulost tak potlačovat. Tam to skutečně bylo tabu. Všichni ti chytří psychologové – a že jich v Izraeli bylo dost – si mysleli, že lidi prostě zapomenou. Teprve když byl proces s Eichmannem, poklička se nadzvedla a lidi o tom začali mluvit.“

Vrátila se tedy do Anglie a více než dvacet let pak pracovala jako dětská psychoterapeutka v nemocnici Cassel Hospital nedaleko Londýna. Za psychiatra a psychoanalytika Salo Tischlera, s nímž zde vybudovala dětské oddělení, se později provdala. Mezi roky 1955 a 1968 téměř každoročně navštěvovala sestřinu rodinu v Československu. Po sovětské invazi sestra s manželem a synem do Anglie emigrovali. Po sametové revoluci Lydia Tischlerová v roce 1993 iniciovala založení výcviku v psychoanalytické psychoterapii dětí a adolescentů v České republice. Ve spolupráci s novinářem Petrem Vizinou zpracovala své vzpomínky v knize Se žlutou hvězdou v prázdném kupé.