Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislav Tišer (* 1957)

• narozen 5. října 1957

• v patnácti letech začal boxovat

• boxu se věnoval pětadvacet let

• sedmkrát se stal mistrem republiky

• za socialismu se živil nelegální směnou valut jako vekslák

•  po roce 1989 začal dělat trenéra boxu

Z obyčejného kluka, který začínal jako dělník v pivovaru, se stal sedminásobný mistr republiky v boxu. To mu přineslo slávu, peníze, ale i kontakty s podsvětím.

Narodil se 5. října 1957 v Plzni. Pochází z rodiny romského muzikanta, měl sedm sourozenců. Od patnácti let pracoval jako dělník v pivovaru. Na jedné zábavě napadli kluci jeho mladšího bratra. Šel mu na pomoc, prát se vždycky uměl, a tak útočníky hned zpacifikoval. Jeho zásah viděl Karel Beran, který trénoval chlapce v boxu a pozval Stanislava na trénink. To mu změnilo život. Ukázalo se, že je velký talent, a box ho začal bavit. „Kluci šli na zábavu, já na trénink. První zápas jsem měl v Českých Budějovicích. Vyhrál jsem na body. Sice jsem byl celý od krve, ale vyhrál jsem,“ vzpomíná.

První úspěchy a setkání s podsvětím

Trenér ho začal posílat na další zápasy, vítězil v krajských přeborech i na mistrovství republiky v dorostu. O talentovaném mladíkovi už věděli šéfové boxerského klubu v Praze. Když mu bylo osmnáct, nabídli mu, aby se přestěhoval. V Praze mu zařídili ubytování i to, že mohl současně při boxování přímo tam odsloužit povinnou základní vojenskou službu. Za socialismu musel být každý povinně zaměstnán, takže mu Československý svaz tělovýchovy zařídil potvrzení, že je zaměstnancem podniku Uhelné sklady. Šlo o fiktivní práci, ve skutečnosti tam nemusel chodit a měl čas trénovat.

V Praze se poprvé setkal s veksláky, tedy lidmi, kteří nelegálně obchodovali s valutami. „Měli hodně peněz, nosili zlato a já si řekl, že to chci taky,“ říká. Princip vekslování byl založen na nemožnosti koupit za totality legálně valuty. Zároveň existovala síť obchodů Tuzex, ve kterých byl lepší výběr zahraničního zboží než jinde. V Tuzexu se platilo poukázkami, které se nazývaly bony. Bony dostávali například čeští občané, kteří pracovali v zahraničí. „Lidé stavěli v Africe cukrovar. Plat dostávali ve valutách, ale česká banka jim je převáděly na bony. Valuty u nás nesměli dostat do ruky. Jenže co měli dělat s bonama, přece nebudou pořád chodit nakupovat jen do Tuzexu. Tak je nabízeli vekslákům a prodávali jim je, aby měli české peníze,“ popisuje jednu z metod vekslování za socialismu. Veksláci pak tyto bony prodávali dál lidem, kteří naopak toužili si něco v Tuzexu koupit. „Na stovce bonů jsem si vydělal padesát korun. Prodávali jsme bony potřebným a samozřejmě na tom vydělávali. Tak nebudu stát čtyři hodiny na ulici, abych dělal dobročinnost, že jo,“ vzpomíná se smíchem na podivuhodná pravidla nelegálních obchodů, kterým se za totality velmi dařilo.

Nebylo pro něj snadné se do komunity veksláků dostat. Ti si hlídali, aby jich nebylo moc, aby jim do obchodů nevstupovali nováčci. Stanislav Tišer si však postupně mezi nimi vydobyl pozici i uznání. Zaprvé si na něj jako na boxera nikdo netroufnul. Ale také byl velmi populární. Box byl sport, o který byl zájem. Zápasy probíhaly například v pražském podniku Lucerna: „V Lucerně chtěl boxovat každý. To byla Mekka boxu. Pokaždé vyprodáno, plno lidí. Navíc se tam kouřilo, takže nad ringem byla světla a nad nimi ohromný dým. Paráda. Lidi stáli na stolech, na schodech, atmosféra vynikající. Každý mě znal. Lidé se na box dívali, všichni se mnou chtěli být kamarádi. Když jsem s nimi promluvil, byli rádi. Když jsem šel do Lucerny, stála tam ohromná fronta, já procházel a všichni mi klepali na rameno.“

Zákaz olympiády

Jako boxer si připisoval jedno vítězství za druhým, až nastalo první životní zklamání. V roce 1984 přišlo z vedení Československého svazu tělovýchovy oznámení, že čeští a slovenští sportovci nepojedou na olympijské hry v Los Angeles. Byl to výsledek tehdejších mrazivých vztahů mezi Spojenými státy a socialistickými zeměmi v područí Sovětského svazu. Stanislav se o politiku nezajímal. Šlo mu o jediné, ukázat svou skvělou formu na olympiádě, když na ni dlouho tvrdě dřel. Byl zklamaný a zlost dal najevo tak, že odmítl reprezentovat Československo na mezinárodních utkáních. Dostal za to roční zákaz boxovat ve významných zápasech. Nakonec ale jeho trenér Julius Torna zařídil, aby mu byl zákaz zmírněn.

Jeho život v té době kromě boxu vyplňovalo vekslování. Jako boxer se dostával na zápasy do zahraničí, nakupoval tam zboží, které se v Československu nedalo sehnat, a doma ho prodával. Zapojoval se do nelegálních obchodů s čím dál větší chutí. Dokázal přivézt z ciziny, co si kdo přál: „Vozilo se všechno, od kožených bund po pornočasopisy, protože tady nebylo nic.“

Oslovoval v centru Prahy cizince, nabízel jim výměnu valut za koruny. „Musíte si uvědomit, že cizinec, který sem přijel, dostal za západoněmeckou marku v bance sedm osm korun. Ale cena té marky byla sedmnáct. Když jsem mu nabídl patnáct, tak měl jednou tolik než v bance. Oni tedy neměnili v bankách, ale prakticky na ulici. Člověk na tom vydělal, oni taky a banka prodělávala tím způsobem, že nabízela tak málo peněz. No, a pak se ty peníze prodávaly dál. Protože lidé, kteří se třeba dostali na Západ, si nemohli normálně v bance vyměnit, kolik peněz chtěli. Tak je kupovali zase od nás, dráž,“ vysvětluje.

Byl zasvěcen do toho, jak v 80. letech fungovalo pražské podsvětí. Zná řadu lidí, kteří se pohybovali na hraně zákona a po revoluci v listopadu 1989 se z nich stali úspěšní podnikatelé nebo vstoupili do politiky. „Policajti tehdy to všechno tolerovali. Vědělo se, že bez veksláctví by Tuzex v podstatě zkrachoval. Tak nějak to bylo. Když to člověk dělal dlouho, špatně nebo udělal nějaké podvody, tak pár lidí zavřeli a jelo se dál. Ale oficiálně se o tom vědělo,“ říká. S policisty měl dobré vztahy, protože i oni ho obdivovali jako úspěšného boxera. „Chodili do Lucerny a fandili mi. Každý mě znal. Když jsem šel na diskotéku, nemusel jsem platit vstupné. Já byl celebrita,“ říká.

Lidé drželi více pohromadě

Tvrdí, že se za své boxerské kariéry vyhýbal dopingu: „Já to nikdy nebral. Jednou jsem si vzal jeden prášek, čistý efedrin. Dal mi ho doktor. Vzal jsem si jednu tabletu a bylo mi špatně. Zápas jsem vyhrál, ale pak jsem mohl jen spát. Vím, že doping existoval, ale neznám nikoho, kdo by něco bral pravidelně.“

Zvládal vrcholově sportovat i užívat si života ve veksláckém prostředí. Měl dostatek peněz, takže noci trávil na diskotékách a v barech. „Končili jsme ve tři ráno a šli jsme do nonstopu ve Vodičkové nebo pod Slovanským domem. Tam se ve tři ráno scházeli lidé z diskoték i holky z hotelů. Všichni jsme se znali, kecali, blbli, chlastali,“ vzpomíná. Přestože patřil do party lidí pohybující se v nelegálních obchodech, lišil se od nich například tím, že si nikdy nepořídil zahraniční auto. Po tom přitom za totality většina lidí toužila a právě mezi veksláky byla značka auta považována za známku úspěšnosti a pozice v této hierarchii: „Veksláci mívali mercedesy a chryslery. Já měl všechno, ale auto ne. Nikdy jsem po něm netoužil. Dodnes nemám řidičák a auto nechci.“

Na dobu totality nevzpomíná ve zlém. Za dobré na ní považuje to, že podle něj neexistovali bezdomovci. Lidé podle jeho názoru nežili v bídě a byli si téměř rovní. Líbilo se mu, že se lidé více scházeli, drželi více pohromadě, že v hospodách často nadávali na komunismus. Komunisty považuje za nepřítele, který byl společný pro většinu lidí, a to je podle něj sdružovalo. Také vzpomíná na to, že v té době byly cigarety, alkohol, nájmy, elektřina a plyn levnější než nyní a lidé si podle něj mohli za vydělané peníze dovolit více než dnes. Na současnosti mu vadí lhostejnost lidí a to, že se většina se stará především sama o sebe. „Nechápu, že dnes mladí kluci klidně zbijí na ulici starého pána a nikdo se ho nezastane. Lidé obrátí hlavy a jdou dál, maximálně si to někdo natočí na mobil. Já když vidím, že někdo někomu ubližuje, snažím se pomoct. Na nic nekoukám, prostě tam vlítnu,“ tvrdí.

Přestože komunisty považoval za nepřítele a uvědomoval si, že socialistický systém hospodaření je nefunkční, nikdy otevřeně proti tehdejšímu režimu nevystoupil. Nikdy se ani nesetkal s lidmi aktivními v disentu. Myslí si o nich, že šlo především o umělce, tedy herce, zpěváky, které považuje za vyšší vrstvu. „Ti mohli někde říct, že nesouhlasí, ale běžní lidé ne. Ti nadávali jen po hospodách, ale chodili do práce, aby dostali výplatu. Po práci šli na pivo, ale jinak si všichni v klidu stavěli chaty, baráky. Vždyť všichni všechno postavili za komančů. No, tak kde na to brali? Všichni kradli. Někdo dělal šroubky, tak kradl a prodával šroubky. Další maltu, další cement. Ve výsledku všichni měli všechno. Tedy oni nekradli, oni přesouvali, navzájem si vypomáhali,“ míní.

Úvahy o emigraci

Jako sportovec se setkával s tím, že jeho kolegové při utkáních v zahraničí poměrně často emigrovali. „My se vraceli a celníci na hranicích se nás kolikrát ptali, kolik nás tam zůstalo,“ říká. Vzpomíná si na devět boxerů, kteří se rozhodli pro emigraci. Kdykoliv se nějaký nevrátil, měli ostatní na nějaký čas zákaz vycestovat na Západ. On sám se s nabídkou, aby boxoval za nějaký západní klub, setkal několikrát. Říká, že trenéři ho už pak předem hlídali, například mu hned za hranicemi sebrali pas a vrátili mu ho až při cestě zpět. O emigraci vážně uvažoval. Díky vekslování však v Praze vedl pohodlný život: „Věděl jsem, že tam bych si taky vydělal, ale tady jsem se taky neměl špatně, tak jsem si pořád říkal, že to udělám až příště.“

Toho, že nakonec neemigroval, nelituje, přestože si myslí, že společnost je v České republice vůči Romům nedobře naladěna. „Po revoluci, tak kolem roku 1995 tady byl ohromný rasismus. Spousta Romáků tehdy odjela. Když jsme přišli do restaurace, dávali nám najevo, že tam Romy nepouštějí. Kolikrát k nám číšník ani nepřišel,“ říká. Zároveň nikdy nezažil, že by na něj někdo přímo kvůli romskému původu a vzhledu zaútočil, což ale připisuje tomu, že se ho lidé jako boxera báli. Na současnosti mu vadí, že z mnoha měst byli Romové vystěhováni do okrajových částí a na ubytovny, jejichž majitelé těží ze systému sociálních dávek. Nelíbí se mu, že mnohé romské rodiny berou od státu dávky, jež vzápětí dávají majitelům ubytoven za předražené nájemné a nejsou schopni z tohoto 
kruhu vystoupit.

Snaha pomáhat

Proto se sám snaží pomáhat mladým lidem, kteří se pohybují v prostředí sociálně slabých rodin a jsou ohroženi drogami a kriminalitou. „Já měl nádherný život. Ale čím je člověk starší, tím má jiné hodnoty, už to není jen ten mamon,“ tvrdí. V roce 1990 boxoval v zápase naposledy a rozhodl se, že s kariérou končí. Založil si v Praze boxerský klub. Snaží se v něm své svěřence nejen naučit boxovat, ale také obstát v reálném životě. S chlapci pracuje, vysvětluje jim, jaké nebezpečí hrozí, pokud budou veškerý čas trávit jen na ulici a nebudou studovat, pracovat a věnovat se koníčkům. „Někteří říkají, že ve mně vidí tátu nebo strejdu, ale to já nemám rád. Snažím se jim jen pomoct, ukázat jim, jak na to, aby neskončili špatně,“ vysvětluje.

Za nejdůležitější ve svém životě považuje to, že je třicet dva let ženatý. Svou manželku poznal jako studentku, do které se zamiloval. Tvrdí, že už při prvním setkání věděl, že udělá vše pro to, aby se stala jeho ženou. Za neméně důležité označuje to, že jejich dcera vystudovala vysokou školu. „To je mimořádná věc, je to první vysokoškolačka v naší rodině,“ uzavírá.