Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Tomáš Titze (* 1945  †︎ 2023)

• narozen 2. září 1945

• pocházel z německé rodiny, měl o pět let mladší sestru Maju

• jeho předci žili v Horním Jindřichově u Rumburku, věnovali se tkalcovskému řemeslu

• před druhou světovou válkou se jeho prarodiče neúspěšně pokusili emigrovat do Švédska

• pamětníkova dědu i otce věznilo během druhé světové války gestapo ve Varnsdorfu

• rodinná textilní manufaktura přešla po skončení války pod národního správce

• v roce 1950 přišla rodina o manufakturu úplně

• pamětník vystudoval v Teplicích obor barvíř-detašér

• po srpnové okupaci Československa v roce 1968 se rozhodl odstěhovat do Německa

• trvalo třináct let, než dostal povolení vystěhovat se

• z Československa odešel v roce 1982

• v Německu potkal svou ženu Danu, vzali se v roce 1992

• do severočeského Rumburku se vrátil v roce 2005

• pořádal přednášky o vyhnání sudetských Němců

• zemřel 31. ledna 2023

Tomáš Titze pocházel ze staré, vážené, německé tkalcovské rodiny. „Vysledoval jsem svoje předky, kteří žili v téhle zemi, až do roku 1700. V druhé polovině 19. století se začali silně prosazovat a zanechávat za sebou hlubokou stopu v celém kraji,“ začíná vyprávět s velkou vášní a pýchou pamětník. „Můj praděda Franz Seraph Kunert, měl před vznikem Československa v sousedním Seifhennersdorfu textilní manufakturu. Zaměstnával v ní až šedesát lidí.“

Tomáš Titze pečlivě studoval zmínky o úspěších svých předků. Podařilo se mu nashromáždit spoustu dokumentů, účetní knihy, korespondenci a další cenné archiválie. „Jedná se hlavně o deníky jeho matky Erny zachycující válečné události. Dění v době, kdy se vdala a pak také, když čekala Tomáše. Je v nich i zachycený boj o to, aby mohli členové rodiny po druhé světové válce v Československu zůstat. A boj o jejich živnost, “ popsal rozsáhlou sbírku vedoucí oddělení Státního okresního archivu v Děčíně Mgr. Jan Němec. Do archivu na zámku v Děčíně postupně cenné dokumenty putují.

My, sudetští Němci máme právo na restituci

Pamětníkovi předci uměli výborně svoje řemeslo a byli hrdí na to, čím jsou. Takovou výchovu měl i on sám. „Jsem sudetský Němec! Jedna z posledních generací, která ví, že má nezadatelné právo na restituci, na vrácení zabavených majetků,“ dodává. 

Příčilo se mu mluvit o vyhnání sudetských Němců po druhé světové válce jako o odsunu. „Při plném vědomí toho, co moji předci dokázali, jak se oni a další němečtí obyvatelé zasloužili o rozkvět tohoto regionu, jsem se jen těžko vyrovnával s tím, čemu museli po válce čelit,“ otevírá pamětník bolavé téma. „Nesnáším výraz odsun. Zní tak nevinně. Přitom to bylo vyhnání, během pár hodin si původní obyvatelé museli sbalit svých pět švestek a odejít z domovů. Do jejich ještě teplých postelí ulehli lidé z vnitrozemí,“ vysvětluje.

„A přišla zprvu ta nejhorší sebranka. Lidé, co si chtěli urvat co nejvíc. A neměli vůbec ponětí o hodnotě věcí. Pálili obrazy, dávali je třeba k husám jako zábrany. Prostě zvěř,“ dodává se smutkem v hlase pamětník.

Odmítli hajlovat, tak je gestapo zavřelo

Jeho děd vlastnil textilní dílnu. Jak sám pamětník říká, dostal rodinné podnikání na světovou úroveň. „Jeho firma Franz Kunert-Textiles Kunstgewerbe například přišla s tenkrát revoluční technikou filmového tisku. Mezi dvěma válkami měl podle jedné z dochovaných účetních knih zákazníky po celém světě. Třeba v Mezopotámii, dnešním Iráku. Také ve Skandinávii nebo Jižní Americe.“

Během války musela rodinná firma přejít na válečnou výrobu. „Bylo to jednoduché. Muži byli ve válce, do fabrik musely ženy a měly dlouhé vlasy. A to nebylo u soustruhů bezpečné. Naše dílna tak vyráběla šátky, do kterých si ženy mohly vlasy zavázat.“

Pamětníkův otec a dědeček se ještě před jeho narozením dostali nejednou do křížku s gestapem. „Děda byl po první světové válce dost nemocný. Navíc se několikrát neúspěšně pokusil emigrovat do Švédska, československé občanství se mu podařilo získat až po intervenci u samotného Klementa Gottwalda. Můj otec taky nebyl schopný narukovat do armády a tak museli oba nastoupit náhradní službu k hasičům,“ vypráví pamětník, jak se rodině vedlo během druhé světové války. „Na hasičskou schůzi přišli oba neoholení, v bačkorách a odmítli zvednout ruku k německému pozdravu. Následovalo udání. Nejdřív zavřelo gestapo dědu na šest týdnů a pak i mého otce. Gestapo bylo ve Varnsdorfu, otec i děd pak museli zaplatit pokutu každý po tisíci říšských markách.“

Rodiče nám do ničeho nemluvili

Tomáš Titze byl poválečným dítětem, narodil se 2. září 1945. „Bylo to v době nejdivočejších odsunů Němců. U mého narození byly tři sudičky. Židovský primář, doktor E. Springer, který se vrátil z koncentračního tábora, řádová sestra a ruská sanitářka. Takhle začal můj život,“ usmívá se u vyprávění. „Po válce jsme, my Němci, byli lovná zvěř. Nesměli jsme ani používat veřejnou dopravu, a tak si mě musela maminka Erna z porodnice odvézt domů koňským povozem.“

Pamětníkovi rodiče byli vzdělaní lidé. Hlavně maminka, která hodně četla. Však taky Kunertova knihovna v domě jejího otce byla široko daleko vyhlášená. „Maminka absolvovala rumburské gymnázium, dodnes tam mají schované její výkresy, byla nadaná žákyně,“ vysvětluje Tomáš Titze. Dodává, že matka i otec byli dosti svobodomyslní a dětem do toho, co si mají myslet nebo co dělat, příliš nemluvili. Doma se u nich mluvilo výhradně německy a tělesné tresty se nepraktikovaly.

„V první třídě jsem měl katechismus. A protože jsem byl divoké dítě přírody, oponoval jsem. Dostal jsem od vyučujícího facku a v té chvíli jsem se rozešel s náboženstvím,“ začíná vyprávět o tom, co ho v životě formovalo. „Ve třetí třídě na mě učitelka ukázala a řekla, ať se na mě spolužáci podívají, že mám špatný sociální původ. Že můj děda zaměstnával šedesát lidí a vykořisťoval je. A tak jsem se rozešel i s komunismem,“ dodává pobaveně pamětník. 

Rodinná manufaktura šla pod národní správu

Po válce se rodině pamětníka vedlo všelijak. „Přišla nová doba a začala zajímavá etapa našeho života, děda měl být vyvlastněn a jako do všech německých továren, i k nám přišel národní správce,“ vysvětluje Tomáš Titze. Mezi hlavní nástroje oživení válkou zdevastovaného hospodářství v Československu totiž patřilo znárodnění klíčových národohospodářských odvětví a konfiskace movitého i nemovitého majetku. Dopadala nejen nejen na lidi německé národnosti, ale i na ty, kteří se provinili proti československému státu a byli označeni za zrádce, kolaboranty či osoby státně nespolehlivé.

„Vzpomínám si na národního správcem v dědečkově továrně. Jmenoval se Josef Šír. Všude kouřil, i tam kde se nesmělo. Odnesl odborné knihy, bral si z podnikové kasy peníze a ničemu nerozuměl. Byl to nějaký kriminálník, možná i vrah,“ spekuluje pamětník.

V roce 1950 přišla rodina o manufakturu úplně. Z továrny tenkrát vynosili dvacet tři tun různého vybavení. „Z velké části nové tkalcovské stavy a další věci jsme museli prodat jako šrot. Ani textilní továrně v Rumburku jsme je nesměli nabídnout.“

Celá situace byla pro rodinu obrovským psychickým náporem. „Děda umřel, už toho měl dost. A naši se začali živit porůznu,“ vypráví Tomáš Titze. „Otec pracoval jako mistr v chemické čistírně a barvírně ve firmě Krasa.“ Maminka byla doma. Vyráběla tašky, napínala háčkované dečky a záclony.“ Pamětník nastoupil v roce 1959 do Teplic na učební obor barvíř-detašér. Praxi si odbyl u otce v podniku.

V roce 1966 musel Tomáš Titze na vojnu. „Nejdřív jsem byl v Milovicích, pak na poddůstojnické škole v Mladé Boleslavi a závěr dvouleté vojenské služby jsem dosloužil v Milovicích,“ vzpomíná pamětník na vojenská léta. „Tam byli samí průšviháři, většinou důstojníci, kteří se nemohli dostat výš v hodnostech. Němec jsem tam byl já jediný a sloužilo tam ještě pár maďarských kluků,“ uvádí. Vojna se s nimi nemazlila. Platilo heslo: Voják se stará, voják má.

„Vzpomínám si na zimní cvičení, na ubohé potravinové dávky. Pak se jednou ukázal jeden z těch maďarských kluků, Ferry se jmenoval. V náručí měl šedý igelit, v něm toaletní papír, čokoládu, cigarety, bylo tam všechno. A my se ho ptali, kde to vzal. Nakonec nám slovensko-maďarsky odvětil, že to ukradl důstojníkům.“

Po srpnové okupaci už jsem tady nechtěl žít

V roce 1968 po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy pamětník zjistil, že v rodné zemi nemůže vydržet. „A tak jsem v roce 1969 podal žádost o vystěhování do Německa. Bylo nás tenkrát asi patnáct tisíc, co chtěli z Československa odejít. Dostali jsme sice povolení, ale pak se cosi zadrhlo,“ vzpomíná s hořkostí v hlase na svou třináctiletou snahu opustit okupovanou zem v srdci Evropy.  

Tři roky mu trvalo, než úředně správně zformuloval první žádost, ani tak neměl vyhráno. „Bylo asi patnáct institucí, které musely vystěhování schválit. A tak si mě pinkaly jedna od druhé. A když jsem u některého úřadu stihl požadovanou lhůtu pro vyřízení mé věci, u druhého mi propadla. Bylo to čiré zoufalství,“ vypráví rozhořčeně pamětník. „Tenkrát jsem pracoval v Bytexu, tam byl po okupaci Československa nainstalovaný nějaký Jiří Hernych, byl u dělnických Lidových milicí, tvrdý komunista. Žádost musela přes něj, zamítl ji a musel jsem začít znovu,“ popisuje dlouholeté marné snažení. „Nemohl jsem dát ani výpověď, protože jsem byl vyučený odborník a nechtěli mě pustit.“

Ze zoufalství začal práci sabotovat. „Jednoho dne mě konečně ze zaměstnání uvolnili a já šel na německou ambasádu. Byl tam takový ryšavý Bavor. Všechno jsem mu vypověděl, ukázal, že mám nárok na azyl v Německu a on mě vypoklonkoval.“

Během dlouhých let, kdy se pamětník snažil dostat se z Československa, odolával pravidelně nabídkám ke vstupu do komunistické strany. „Chodily k nám většinou staré komunistky, slibovaly, že když to podepíšu, budu moci vyjet za hranice. Já se vždycky tak rozčílil! Byl jsem v očích režimu lump se záznamem o politické nespolehlivosti, kdybych vstoupil, tak se ze mě stane rázem kabrňák. Vždycky jsem je hnal ze dveří,“ dodává rozezleně.

Po třinácti letech a několika přímluvách lidí na vyšších úředních místech dostal Tomáš Titze povolení k odjezdu. „Jednoho dne přišel přípis z Děčína, abych si vyzvedl papíry. Musel jsem ale během pěti dnů zmizet. Co šlo prodat, to jsem prodal a po pěti dnech jsem z Československa odjížděl v roce 1982 vlakem se dvěma taškami a šestnácti markami v kapse.“

Soudruzi ale měli Tomáše Titze v hledáčku, svědčí o tom Protokol registrace svazků agenturního a kontrarozvědného rozpracování z Krajské správy sboru národní bezpečnosti v Ústí nad Labem, která na něj od roku 1986, dva roky po jeho odchodu z Československa, vedla spis jako na prověřovanou osobu. Pamětník totiž pravidelně jezdil za maminkou, při každém překročení hranic se musel hlásit na příslušných úřadech. Osobní spis prověřované osoby StB zaváděla k zakládání dokumentů takzvaného prověrkového charakteru k osobě, o kterou se zajímala. Ať už z toho důvodu, že z její strany očekávala potenciální nepřátelské jednání vůči režimu, nebo ji vytipovala k tajné spolupráci. Tomáš Titze si však  se Státní bezpečností nikdy nic nezadal. 

V Německu se živil, jak se dalo. „Pracoval jsem většinou v lese. Během deseti let jsem vystřídal asi dvanáct adres,“ prohlašuje.

Na otcův pohřeb jsem přijet nesměl

Dění v Československu sledoval Tomáš Titze ze zahraničí. „Naši s mým odjezdem nesouhlasili, ale co se dalo dělat, já tu neměl stání. Táta zemřel v roce 1984, dva roky po mém odjezdu a nebylo možné, abych mu přijel na pohřeb. Vízum na pohřeb bylo z československé strany zamítnuto.“

V Německu potkal svoji ženu Danu, vzali se v roce 1992. „Má českoněmecké kořeny, pochází z Vrchlabí a pracovala jako lékárenská laborantka. Když jsme se potkali, bylo mi už čtyřicet a tak jsme spolu neměli ani děti,“ dodává pamětník. Po sametové revoluci v roce 1989 začal i s ženou do Čech pravidelně jezdit.

„Nadobro jsem se do Čech vrátil v roce 2005, moje žena Dana se ke mně připojila o sedm let později, kdy odešla také do důchodu. Sedmnáct let jsme si opravovali dřevěný dům, který nechali postavit moji prarodiče v roce 1926 a který stával a stojí nad původní textilní dílnou prarodičů,“ končí pamětník pomalu s vyprávěním.

Celý život ho bavilo fotografování a knihy. V posledních letechsvého života  často docházel za studenty, kterým předkládal svůj pohled na vyhnání sudetských Němců z Československa po druhé světové válce.

Tomáš Titze zemřel 31. ledna 2023 v Rumburku.