Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Tížková (* 1935)

• narodila se 2. ledna 1935 do učitelské rodiny

• koncem války zažila smrtelný útok na německého starce

• otec Karel Procházka přišel po únoru 1948 o pozici středoškolského profesora

• při pokusu o přechod hranice padl do léčky Státní bezpečnosti - stal se obětí tzv. akce Kámen

• otec Karel Procházka odsouzen ve vykonstruovaném procesu na doživotí

• otec propuštěn z vězení na amnestii po 13 letech

• rodina byla poznamenána cejchem příbuzných politického vězně

• pamětnice se přestěhovala do Jičína, založila rodinu

Hana Tížková, rozená Procházková, musela v životě dlouho bojovat s cejchem dcery neprávem odsouzeného politického vězně. Jejího otce naštěstí místo doživotního žaláře nakonec propustili po třinácti letech na amnestii. Jednou jí v laboratoři, kde pracovala, řekli, že jí nedají klíče od trezoru s chemickými látkami. Prý kvůli tomu, aby jako politicky nespolehlivá osoba neotrávila obyvatele Jičína.

 

Otce málem odvezlo gestapo

Narodila se 2. ledna 1935 v podhůří Orlických hor do učitelské rodiny. Za války se u nich doma poslouchal zakázaný rozhlas. Bylo domluveno, že kdyby někdo přišel, rádio schovají k Haně do postele. Jednou u nich zazvonili tři vojáci polské národnosti, kteří sloužili pro Němce. „Prý slyšeli, že se tady poslouchá zahraniční rozhlas, a přišli poprosit, jestli by to směli poslouchat taky. Všichni byli bledí, krve by se v nich nedořezal. Nevím už, jak to přesně bylo, ale rozhlas k nám poslouchat nechodili,“ řekla pamětnice.

Během války přišlo na otce jako ředitele školy udání, že se nechová uctivě k Němcům: „Vyčlenil ve škole, kde byli Němci z fronty ubytovaní, záchody zvlášť pro děti a pro vojáky, aby se neroznášely nemoci. Ale Němci, protože jsou pořádkumilovní, přijeli, a když zjistili, o co se jedná, tak to uznali, takže to dopadlo dobře,“ vypravuje Hana.

 

Toho dědu umlátili

Němcům, kteří pocházeli z východoněmeckých oblastí, odkud prchali před Sovětskou armádou, se říkalo „národní hosté“. Začalo se s jejich umisťováním do českých rodin a na konci války často prchali na německé území. „My jsme měli doma jednoho dědu s pětiletým klukem, který měl asi padoucnici, protože měl takové divné záchvaty,“ vzpomíná Hana. Český jazyk neznali. Dostali od rodiny Procházkových na měsíc lože a jídlo, než měli pokračovat dál. Pamětnice popsala hrůzný zážitek, kdy si před domem hráli spolu s oním německým klučinou. Na to, co se tam událo, dodnes vzpomíná s husí kůží. Při vyprávění opomíjí příčinu, co vyvolalo, že tam přiběhl onen děda a chytil jednoho z českých kluků pod krkem. 

„Já si osobně teď myslím, že se ten děda v ten moment zbláznil, nebo mu muselo v tu chvíli přeskočit. My jsme začali křičet, a kdyby se neseběhla pomoc, tak by ho uškrtil. Jenomže pak se něco stalo. Oni toho dědu umlátili. Úplně. V rozčilení, co mohl udělat, co chtěl udělat, že je to Němec. Nás vyhodili, takže přesně nevím, jak to bylo dál, ale husí kůži mám ještě teď,“ vypráví pamětnice.

Hanin otec Karel Procházka byl důstojníkem v záloze, a když přijeli Sověti, hlídal a kontroloval projíždějící na křižovatce. Hana byla schovaná v křoví a sledovala, jak projížděli němečtí vojáci, zajatci, kteří byli někteří bosí. Když jim nosili vodu, hrozně se jako dítě lekla, když si všimla, že jeden drží v ovázané ruce zbraň. „Takové zkušenosti bych žádným dětem nepřála,“ prohlašuje. Potom se u nich ubytoval nějaký vysoce postavený voják, který ale neznal azbuku a nevěděl ani, jak se používá příbor.

 

Akce Kámen vzala otci třináct let života

Karel Procházka byl politicky činný v Lidové straně, ve Skautu i v Orlu. Když nastoupili k moci komunisté v roce 1948, přišel o zaměstnání středoškolského učitele s aprobací zeměpis-dějepis. Z učitele se stal rázem obyčejný dlaždič, jiné zaměstnání se mu najít nepodařilo. Usoudil proto, že jediným východiskem z této pro něj nelehké situace bude emigrace.

O přechod státní hranice se pokoušel celkem třikrát. Napotřetí již ale akci organizovala Státní bezpečnost. Šlo o akci s krycím názvem Kámen. Uvěřil nastrčené soudružce, která předstírala, že bezpečně převádí politicky nežádoucí lidi přes hranice. Převlečení příslušníci StB na něj zapůsobili tak, že si opravdu myslel, že už je za hranicemi a vše se odehrává již v bezpečí na německé půdě. Dokonce mu za živého vystoupení hudebníků, kteří hráli jazz, nalévali whisky a nabízeli čokoládu. Dokonalá iluze zapůsobila na otce tak, že poslal dokonce domů rychle lístek se vzkazem, že se vše podařilo a více napíše příště. Žádné příště už nebylo. Odvezli ho rovnou na Pankrác. „Tu paní Milenu Svobodovou, co do toho otce navezla, pak zavřeli a nalezena byla ve své cele uškrcená páskem od županu,“ vypráví pamětnice o ženě, která dělala falešnou převaděčku přes hranice.

 

Nebýt laskavé paní, skončili by asi na ulici

„Tatínka odsoudili se skupinou třiceti čtyř lidí, navzájem se neznali, byla to taková probírka - učitelé, kněz, dělník, všichni dohromady. Označili je za špionážní skupinu. Taťka chudák ani nevěděl, že Semtex v Pardubicích existuje, a přitom ho odsoudili za to, že vynášel tajné informace, kolik se tam čeho vyrobí,“ uvádí pamětnice. Na výrobě politických procesů se podílely přímo orgány Státní bezpečnosti.

Ihned po zatčení jim přišlo vyrozumění o okamžité nutnosti vystěhování z bytu, a to do 24 hodin. „Maminka nás uklidňovala, že se nic nestane a určitě se nás někdo ujme, když si sedneme na chodník před radnici. A opravdu si nás všimla jedna paní, co měla tkalcovnu, a ta nám v jedné zadní místnosti vedle skladu dovolila bydlet,“ vzpomínala Hana. Na ulici neskončili, ale když mladší sestra Marie chtěla začít chodit do Jisker, řekla jí soudružka, že mezi ně nepatří a ať táhne domů.

 

Měla pocit, že se tomu nedá vyhnout

Hanino studium na gymnáziu v Dobrušce ovlivnily školní reformy tehdejšího ministra školství Zdeňka Nejedlého, který zavedl jednotnou školu. Předtím byly školy dvoutřídní, do jedné třídy chodily děti od 1. do 5. třídy a do druhé všechny ostatní do patnácti let. Když měla Hana nastupovat do sekundy, gymnázium od primy do oktávy přestalo existovat. Žáci se museli vrátit zpět na měšťanku, odkud pak odcházeli rovnou na střední školu.

Pamětnice vzpomíná, jak pokaždé když přijel Zdeněk Nejedlý, musela snášet předávání kytice na uvítanou, a prý to byl nepříjemný zážitek, protože docházelo i k „líbání“. Pamětnice si zpětně uvědomila, co vše musela snášet, aby neměla pocit, že by mohla například přijít o brigádu v Muzeu temna věnovaném dílu Aloise Jiráska, kam chodila provádět. To už byl otec ve vězení.

Hana se nedostala na gymnázium a bylo jí doporučeno, ať jde nejdřív do stuhárny tkalcovat, že jí potom dovolí jít na textilní průmyslovku. Naštěstí kamarádka jejího otce byla ředitelkou nové školy sociálně zdravotní. Z této školy odešla Hana pokračovat ve studiích do Hradce Králové na zdravotní školu, kde vystudovala obor laborantka, kterým se později živila.

Po dokončení školy však nenastoupila na umístěnku do zaměstnání, a proto musela absolvovat „převýchovu“ v Bílovci u Ostravy, kde pobyla dva roky. „Byly to časy zlé, pomalu to člověk zapomíná, ale na to se zapomenout nesmí. Když jsem jela tenkrát do té Ostravy, tak mě maminka nechtěla pustit, ale skutečně se nedalo nic dělat. Kluka, který nenastoupil, umístili na podřadnou práci a vůbec nepracoval v oboru,“ podotýká Hana Tížková.

 

Otec musel ve vězení zkusit hodně

Hana vzpomíná na velmi smutný zážitek z první návštěvy otce bezprostředně po soudu, když jely na Pankrác, kde před vraty na širokém schodišti viděly plakat jednu ženu: „Maminka se jí ptala, co se jí stalo, jestli jí může nějak pomoct,“ líčí pamětnice. Žena prý odpověděla, že jejího manžela, důstojníka, odsoudil vojenský soud na popravu. Že dostala dopis, aby se s ním přijela rozloučit. Byla ze Slovenska, doma malé děti. Říkala: ‚Než jsem to všechno uspořádala, abych mohla jet do té Prahy, tak jsem přijela, teď jsem tam šla a oni mi řekli, že byl včera popraven.‘“

Otci měla rodina dovoleno odpovídat na dopisy dvakrát až třikrát do roka. A když mohly všechny konečně přijet na návštěvu do Borů u Plzně, povolenka (návštěvní lístek) byla jen pro dvě osoby. Jely tam všechny tři, ale nejmladší dcera zůstala nakonec vlastním přičiněním stejně čekat na ulici a s ní i Hana, aby ji pohlídala. Její mladší sestra se totiž předtím bez dovolení rozběhla za tatínkem, když ho uviděla, jak ho vedli zřízenci, a tak ji z budovy vykázali. „A vy si rozmyslete, jestli budete pokračovat v návštěvě, nebo půjdete za dcerou,“ pohrozil dozorce mamince Hany.

„Potom otce přeložili do Leopoldova, kde to bylo nejhorší,“ vzpomíná Hana. Jako odsouzenec na doživotí, kterému byl později trest změněn na 30 let tvrdého žaláře, tam měl tvrdé lože dvakrát týdně a na samotce se o celu dělil s krysami. Hana jela otci do vězení představit i svého budoucího manžela. Tři sta kilometrů ale absolvovali zbytečně, poněvadž když povolenka nebyla na jeho jméno (maminka se jí v dobré víře zřekla), společnou návštěvu jim neumožnili.

V Leopoldově byla Hana celkem třikrát. „Dokonce jsem se dozvěděla, že se tam odehrála vzpoura vězňů kvůli tomu, že je tam drželi o hladu,“ vypráví pamětnice. „Zjistila jsem to, když jsem se sešla s dcerou vězně, který byl při té vzpouře zastřelen. Kam byl pohřben, se nedozvěděla. Ale do hrobu to nebylo.“

Odtud putoval Karel Procházka do Valdic. Hana už byla v té době vdaná a měli s manželem Antonínem prvního syna Káju. Zavzpomínala na návštěvu, kde už mohli sedět u stolu jako lidé a rodiče se dokonce směli chytit i za ruku. Dozorci jim dovolili, aby si její otec pochoval svého vnuka.

 

Řízek na uvítanou

„Maminka psala žádost o milost několikrát, ale neúspěšně. Alespoň mu ale zmírnili trest z doživotí na 25 let,“ vypráví Hana Tížková. Nakonec se otec vrátil domů po třinácti letech, když byl propuštěn na amnestii. „Když přišel domů, přinesl krabici margarínu obvázanou provázkem. Všichni sousedi to viděli a říkali: ‚To šel z Valdic, že jo?‘“ vypráví Hana pohnutým hlasem. „Na cele byl s Husákem.“ Šlo o Gustáva Husáka, pozdějšího československého prezidenta odsouzeného v 50. letech při čistkách v KSČ.

Otec se vrátil z vězení v květnu, když Hana čekala syna Martina, který se narodil asi týden poté. „První jídlo, na které měl chuť, byl řízek. Na maso se stály fronty, ale při takové příležitosti paní řeznice sáhla pod pult a bylo to,“ dodala pamětnice.

 

Jako politicky nespolehlivá můžu prý otrávit celý Jičín

Hana vysvětluje, že později se situace zlepšila a problémy na pracovišti už ani neměla. Ale přece si vzpomněla na historku, jak si potřebovala namíchat jako laborantka roztok ze surovin uzamčených v trezoru. Na osobním kádrovém oddělení, kde byl jeden ze tří klíčů potřebných k otevření, jí řekli, že klíč jí do ruky nedají. A vysvětlení? Prý existuje podezření, že by jako politicky nespolehlivá osoba mohla otrávit jedem z trezoru obyvatelstvo Jičína. „To byl tak příšerný pocit, jak může tohle někdo říct?“ ani po letech nechápe Hana.

Prý se to mohlo táhnout i s jejími dětmi, kdyby ředitelem gymnázia nebyl komunista „s lidskou tváří“, pan Pilař, který měl za manželku krajskou tajemnici KSČ: „Sám si mě zavolal, aby mi řekl, že když jsme věřící, nebylo by dobré, aby se hoši na školu dostali, ale že by to byla vzhledem k jejich prospěchu škoda. A tak oba gymnázium vystudovali.“ 

Poznámka editora: k osudu rodiny Procházkových viz též vzpomínky sestry pamětnice Marie Roszyncové rozené Procházkové