Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věroslava Tkáčová (* 1924  †︎ 2019)

• narozena 26. září 1924 v Ostravě-Michálkovicích

• dětství prožila v Ostravě-Mariánských Horách

• otec na základě smyšleného udání zatčen gestapem

• příbuzní odvlečeni do koncentračního tábora Mauthausen

• před totálním nasazením ji několikrát zachránil rodinný lékař

• svědkyně popravy pěti mužů nacisty v Lískovci

• svědkyně přestřelky v Čeladné

• zažila bombardování Ostravy

• v roce 1947 se provdala, má dvě dcery

• zemřela v srpnu 2019

Druhou světovou válku prožívala Věroslava Tkáčová jako patnáctiletá dívka. Už navždy jí ve vzpomínkách zůstanou nálety na Ostravu, zatčení jejího tatínka gestapem, odvlečení příbuzných do koncentračního tábora a další hrůzy spojené s válkou. Ještě dnes se jí živě vybaví setkání s partyzány či první ruský voják. Jako ostatní vrstevníci narození v roce 1924 měla být totálně nasazena do Německa a jen díky pomoci bývalého rodinného lékaře se jí podařilo této povinnosti vyhnout.

Usmívali se, zatímco dívky plakaly

Poklidné dětství trávila pamětnice se svými rodiči a bratrem v Ostravě-Mariánských Horách. Její maminka byla v domácnosti a tatínek se živil jako řidič. Události druhé světové války prožívala coby mladé děvče a přesně si pamatuje na den, kdy Němci obsadili území Československa. Tehdy ještě netušila, že slzy, které se jí draly do očí, byly předznamenáním smutných událostí, jež později, během zuřící války, zasáhly její nejbližší. „Dodnes mám v mysli ten den, kdy jsem šla do školy, a Němci tady. U nádraží v Mariánských Horách stáli vojáci, snažili se na nás, na mladé patnáctileté holky, usmívat a dodnes si pamatuji, jak jsme plakaly.“

Stín perzekuce v kruhu nejbližší rodiny

Tatínka zatklo na základě smyšleného obvinění gestapo. Jeho bratři byli jakožto aktivní činovníci Sokola odvlečeni do koncentračního tábora. „Gestapo zavřelo mého otce, ale já tenkrát jako velice odvážná jsem vzala kolo a na to gestapo jsem jela. Tenkrát bylo u fifejdské nemocnice a ptala jsem se v té vrátnici, jak to, co to? Samozřejmě, že mě vykázali, že tam nemůžu být. No ale náš soused, který se taky přihlásil dodatečně k Němcům, tam měl někoho známého...“ Otce naštěstí na přímluvu z vazby po pár dnech propustili. 

Strýcové pamětnice již však tolik štěstí neměli. Otcův bratr, který žil a pracoval v Hulvákách (části Mariánských Lázní) jako poštmistr, byl odvlečen do koncentračního tábora Mauthausen. Strýc byl sokol, stejně jako většina členů rodiny Věroslavy Tkáčové. Z koncentračního tábora se již nevrátil. „Oni říkali ‚zemřel‘, ale ostatní vězni, co se někteří vrátili, říkali, že oni jich ubíjeli, když tam pracovali v lomu.“
Strýčka z matčiny strany v roce 1942 potkal stejný osud. „Maminčin bratr bydlel v Přívoze, taky to byl činovník Sokola a právě v tu stejnou dobu, jak jich nejvíce zavírali, zavřeli i jeho a byl taky v Mauthausenu. Přibližně ve stejnou dobu, kdy tam byl strýc Tonda, tak tam byl i ten strýc Véna... oba v táboře zemřeli.“

Zatčeni byli také dva bratranci tehdy patnáctileté Věry, kterým v té době bylo sedmnáct a osmnáct let. „Ten sedmnáctiletý prožil celou dobu v Ravensbrücku a ten druhý byl celou dobu zavřený na gestapu v Ostravě... Když se po válce vrátil Zdeněk, který byl tady v Ostravě, byl k nepoznání. To byla jen kostra potažená kůží... v tom věku osmnácti roků mu čouhaly jen ty kosti.“ O rok mladší Slávek se dočkal záchrany od americké armády, která vysvobodila zubožené vězně z pochodu smrti. Američané poté všechny muže odvezli do Plzně, kde se během pobytu v nemocnici několik týdnů zotavovali. „A já jsem šla zrovna tady po chodníku v Hulvákách a teď nákladní auto a plno chlapů... A najednou někdo volá: ‚Věrko, Věrko!‘ Já se dívám, kdo to... a já jsem ho nepoznala. On byl tak tlustý, protože oni ho vykrmovali Američani nějakými injekcemi v té nemocnici.“

Zdravá jako ryba

Věroslava Tkáčová byla během války celkem třikrát povolána do říše na nucené práce. Ročník 1924 patřil k těm, kterých se týkalo totální nasazení. Díky pomoci bývalého rodinného lékaře se však pamětnici podařilo těmto transportům vyhnout. „Když mě zavolali do Německa a já už jsem byla připravená, že pojedu, tak v deset hodin večer někdo zvonil a tak přišel on. On přišel a říkal tatínkovi: ‚Ty přece Věrku nepustíš do Německa, to jsi nemohl za mnou přijít?‘“ 

„Tatínek si tenkrát netroufal, už dlouho jsme chodili k jinému doktorovi.“ Dávný rodinný přítel však naložil pamětnici do auta a odvezl ji do nemocnice s tím, že má „v nepořádku slepé střevo“. „Takže oni mě hned operovali... ale pak přišla ta německá policie, protože jsem nebyla na nádraží... Přišli do nemocnice, jestli tam jsem. Prvně byli u nás v bytě. Do skříní se dívali, jestli nejsem doma a tak... potom byli i v té nemocnici. V nemocnici mě tedy drželi, protože jsem byla tak strašně nemocná, takže jsem tam ležela skoro dva měsíce...“

Po propuštění z nemocnice se pamětnice dostavila na pracovní úřad, kde jí lékař oznámil, že je zdravá jako ryba: „... v Německu taky jsou doktoři, když budete nemocná“, a zapsal ji do dalšího transportu. Ale na tu dobu se zase naplánovalo trhání mandlí, a tak se nástup do Německa opět o tři měsíce odsunul, až se Věroslava Tkáčová vyhnula odjezdu úplně.

Úřednice a partyzáni

Pamětnice se sice přímo nezapojila do odbojové činnosti, ale stejně jako mnozí jiní se snažila pomoci těm, kteří byli pronásledováni. Po ukončení školy pracovala na ostravské radnici jako úřednice a na nějaký čas dostala do správy oddělení, které přidělovalo potravinové lístky. „Tak jsme se ty lístky snažili nějak stopit a dávali jsme to ženám, co měly muže v koncentráku... Hlavně jedné paní, protože její muž byl Žid, takže byl v Osvětimi a oni jim tenkrát krátili potravinové lístky. Oni nedostali hodnotu jako normální Češi...“

Po roce 1944 začala Věroslava Tkáčová se svým budoucím manželem jezdit na návštěvy k jeho příbuzným do Beskyd. V obci Čeladná, v lesích pod horou Smrk, se ukrývali partyzáni. Mnozí obyvatelé jim pomáhali včetně příbuzných pana Tkáče. „Bydleli jsme u tetinky a tam se stavovali ti partyzáni pro jídlo. Já jsem jednou ráno přišla do kuchyně a tam tři chlapi. Ona jim do ruksaku dávala chleba a další věci...“ Partyzáni se ukrývali ve Smrku a chodili po chalupách, kde dostávali jídlo. „Jenomže nakonec to jeden udal a všechny muže z těch chalup zavřeli. Mimo našeho strejdy, na kterého nějak zapomněli, protože tam byli dva stejného jména, takže ho nezavřeli... Na chvíli ho sice zavřeli, ale tetinka tam tenkrát zašla s husou a oni ho zase pustili. Ale ti ostatní tam tehdy zemřeli.“ Partyzáni se schovávali na půdě u řezníka. Na udání tam dorazilo gestapo. Bylo vyhlášeno stanné právo a tehdy došlo k přestřelce u Čeladné. Partyzáni byli zabiti a spolu s řezníkem panem Machandrou viseli pro výstrahu u cesty u kostela... „My jsme nemohli ani na nádraží, abychom se dostali domů...“

Byli jsme rádi, že je konec

Ostrava byla osvobozena Rudou armádou 30. dubna 1945. Konec války prožila Věroslava Tkáčová přímo v Ostravě a zde zažila také nálety ruských letounů, které konec války provázely. Na osvobození vzpomíná s dojetím: „Bylo krásné slunko, měla jsem letní šaty a všichni jsme byli hrozně rádi, že je konec.“ Po válce se vdala, vychovala dvě dcery a žila rodinným životem.