Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlasta Tkadlecová (* 1939)

• narozena 13. července 1939 v Křekově u Valašských Klobouk

• matka Marie Kolaříková byla sestrou Josefa Valčíka, člena paraskupiny Sivler A

• rodiče Marie a Josef Kolaříkovi byli popraveni 24. října 1942 v koncentračním táboru Mauthausen

• v rámci odvety za Heydrichovu smrt bylo z rodiny pamětnice popraveno čtrnáct lidí

• Vlastu a jejího mladšího bratra vychovala babička z otcovy strany Marie Kolaříková

• pracovala jako dělnice, například ve zbrojovce ve Slavičíně nebo v zemědělském družstvu

• roku 1959 se vdala za Jaroslava Tkadlece a měla s ním tři děti

• účastnila se řady pietních akcí připomínajících aktéry atentátu a oběti pomsty nacistů

Když devětasedmdesátiletá Vlasta Tkadlecová mluvila o svých rodičích, draly se jí slzy do očí. Na maminku má jen mlhavé vzpomínky a nemá jedinou její fotografii. Otce si nepamatuje skoro vůbec. Byly jí tři roky, když je gestapo odvedlo. Pak už je nikdy neviděla. Po opakovaných návštěvách Mauthausenu, kde byli v rámci nacistické pomsty za atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha popraveni společně s dalšími téměř třemi sty vězni, ji pronásledují myšlenky na to, jak museli před smrtí trpět. „Každý den se za rodiče modlím.“

Valčíkovi možná věděli, co se chystá

Vlasta Tkadlecová, za svobodna Kolaříková, se narodila 13. července 1939 v malé vesnici Křekov u Valašských Klobouk. Pocházel odtud její otec Josef Kolařík, který přišel na svět v roce 1914. Maminka, Marie Kolaříková, rozená Valčíková, se narodila roku 1917 v nedaleké Smolině. Otec byl zedník a s pomocí příbuzných postavil v Křekově pro rodinu, ke které přibyl v roce 1940 syn Josef, malý domek z vepřovic.

Se strýcem Josefem Valčíkem, kterému doma říkali Joža, se nikdy nesetkala. V létě 1939 utekl z okupované vlasti. Podařilo se mu dostat do Francie, kde vstoupil do československé zahraniční armády. Pak odplul do Anglie, kde prošel výcvikem a také speciálními kurzy pro pohyb výsadkářů v protektorátu. Do odbojové činnosti se tam zapojil na konci roku 1941 jako zástupce velitele výsadkové skupiny Silver A. Pamětnice neví, kolik toho rodina věděla o jeho působení v odboji. Z přesvědčivého vyprávění babičky ale vyvozuje, že někdy zjara roku 1942 přijel tajně domů a o chystaném atentátu jim řekl.

„Všichni sourozenci se prý báli a nechtěli, aby se toho účastnil. Jen jeho matka ho hájila, říkala, že je vlastenec a ať o tom všichni hlavně drží pusy,“ říká pamětnice. Podle historiků není prokázáno, že by Valčík před atentátem navštívil a informoval rodinu a zásadně tak porušil pravidla konspirace. Na základě vyprávění dalších lidí se pamětnice nicméně domnívá, že Josef Valčík se toho jara objevil i u nich v Křekově a strávil jednu noc v přístavku pro zvířata. „Bylo u nás právě několik sousedů, poslouchali rozhlasové vysílání z Londýna. Někdo ho viděl přes okno v kuchyni. Josef se tolika lidí zalekl a šel se schovat do přístřešku. Pamatuji si, že ráno maminka říkala, že Joža přespal v králikárně.“

Čtrnáct obětí z rodiny

Jisté je, že Josef Valčík byl zasvěcen do příprav atentátu na zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě Reinharda Heydricha. Útok provedli 27. května 1942 výsadkáři Jozef Gabčík a Jan Kubiš, kteří byli pro tento úkol speciálně vycvičeni ve Velké Británii. Jeden z největších nacistických zločinců a nejbližších Hitlerových spolupracovníků zemřel na následky zranění 4. června.

Josef Valčík zahynul společně s Gabčíkem, Kubišem a dalšími čtyřmi parašutisty 18. června v pravoslavném kostele Cyrila a Metoděje v Praze, kde se ukryli. Byli však prozrazeni a obklíčeni stovkami příslušníků SS. Ti, kteří nezahynuli v boji, se v bezvýchodné situaci sami zastřelili. Patřil k nim i Josef Valčík. Gestapo už předtím zjistilo jeho totožnost. Čtrnáct členů jeho rodiny bylo 15. června zatčeno a odvezeno do Prahy. Jak uvádí historička Miroslava Poláková, z policejní vazby na Karlově náměstí je společně s dalšími vězni deportovali do Malé pevnosti Terezín. Odtud je 23. října 1942 převezli do koncentračního tábora Mauthausen. Většinu z celkem 294 odsouzených v souvislosti s atentátem tam nacisté následujícího dne popravili zastřelením.

Naposledy s matkou na poli

Okolnosti zatčení maminky zná pamětnice z vyprávění babičky a několika dalších lidí z Křekova, ale něco málo z toho letního dne, kdy ji viděla naposledy, si sama pamatuje. „Byli jsme s maminkou na poli. Okopávala brambory. Hrála jsem si na kraji pole. Bratr, který měl osmnáct měsíců, ležel v plachtě zavěšené mezi stromy. Do Křekova mezitím přijelo gestapo a žádalo starostu, aby sehnal maminku. Když starosta zjistil, že je na poli, poslal pro ni jednoho čtrnáctiletého kluka. Chlapec mamince řekl, že ji ve vesnici čekají Němci a radil jí, ať uteče. Maminka prý plakala a odpověděla: ‚Jak můžu utéct, když tady mám dvě malé děti?‘ Odvedla nás k otcově sestřenici Aloisii, která měla stavení poblíž pole a požádala ji, aby na nás dala pozor, než se vrátí. Šla do dědiny a už se, chuděra, nikdy nevrátila,“ vypráví Vlasta.

Jejího otce gestapo odvedlo ze stavby v Brumově, kde tenkrát pracoval. Zatčeni byli i rodiče Josefa Valčíka a další tři sestry a tři bratři i s manžely a manželkami. Pro malou Vlastu a Josefa si do domku příbuzné Aloisie přišla navečer jejich babička Marie Kolaříková. „Pamatuji si, jak jsme s babičkou hledali bratrův cumel, který se někde ztratil. A protože pořád plakal, dala do hadříku cukr a dala mu to do pusy. Pak nás nesla do našeho baráčku. Vzpomínám si, že mě bolelo břicho a nechtěla jsem jít. Slyšela jsem vyprávět, že babička strašně plakala a naříkala, co si počne.“

Babička Marie Kolaříková dostala od obou rodičů dopis z Terezína. Otci stihla poslat teplé oblečení a nějaké jídlo, které mu snad bylo doručeno. Maminčin balík přišel zpátky s oznámením, že adresátka se už v Terezíně nenachází. „Jídlo bylo vybrané, oblečení zůstalo. Později k nám přišel policajt s úmrtními listy. Pořád slyším babičku, jak křičí,“ vypráví Vlasta.

Těžké živobytí sirotků s babičkou

Z prvního období bez rodičů si Vlasta pamatuje, jak často chodívala k plotu před domek, vyhlížela maminku a ptala se, jestli už přijde z kostela. Když pochopila, že nepřijde, plakala. „Babička mi to potvrdila,“ říká. Marie Kolaříková, která předtím bydlela na výminku u svého nejstaršího syna, se přestěhovala i s manželem do domku popraveného syna a snachy a tam se o vnoučata starala. Její muž byl nemocný na srdce a v srpnu 1942 náhle zemřel. Zůstala s dětmi sama, a zvláště do konce války to pro ni bylo velmi těžké období.

„Neměli jsme nic. Jen pár slepic, kozu, později prasátko. Pole, které měli rodiče pronajaté od farnosti, nám farář odmítl dál pronajímat. Babička chodila pracovat k sedlákům, za to dostávala nějaké živobytí. Lidé z vesnice nás litovali, ale zpočátku se báli pomáhat, aby neměli problémy. Z příbuzných se o nás nejvíce staral strýc Michal, tatínkův bratr. Choval se k nám jako k vlastním. A různě nás podporovali i další tatínkovi sourozenci. Strýc Franta byl našim poručníkem,“ vypráví Vlasta.

Opakovaně se prý stalo, že si je chtěl někdo osvojit. „Jednou k nám přišel pán ve vysokých botách a rajtkách a říkal, že se dozvěděl, že jsme siroty, a že by si nás vzal. Já se držela babiččiny sukně. Nechtěla jsem být s nikým jiným, než s ní a s bratrem. Babičku jsme měli moc rádi a ona nás. Říkali jsme jí maminko. Byla to vzácná žena, velmi obětavá a pracovitá. Opatrovala ještě i moje děti, když jsme nastoupila do práce,“ vzpomíná.

I Vlasta byla přičinlivá. Od šesti až asi do patnácti let pásla sedlákům z okolí krávy, za to dostávala mléko a jiné naturálie. „Na pasekách u krav mi bývalo dobře. Uměla jsem spoustu písniček a ráda jsem zpívala. S ostatními dětmi jsme pekly brambory, i krávu jsme si podojily a napily se čerstvého mléka. A když byl fašank, chodilo se po dědině, vždycky někdo hrál na harmoniku. Zpívalo se a bylo veselo,“ popisuje. Vzpomíná také, jak chodili do lesa na šišky a na dřevo na topení. „Když byl les vybraný, používali jsme speciální háky, kterými jsme si stahovali suché větve ze stromů,“ vypráví.

Bratranci ani sourozenci o sobě nevěděli

Na školu Vlasta nevzpomíná moc ráda. „Bála jsem se tam chodit. Učení mě nebavilo a asi mi to moc nešlo. Měla jsem tam ale jednu kamarádku, ke které jsem ráda chodila. Naše maminky spolu kdysi sloužily a ona mi o ní vyprávěla. Byla jsem strašně ráda, když jsem mohla s někým o rodičích mluvit,“ říká. Po ukončení měšťanky ve Valašských Kloboukách hned začala pracovat. Nejprve sázela v lese stromky. Potom pracovala u pásu ve fabrice Pal Magneton ve Valašských Kloboukách, kde se vyráběly dynama nebo spínací skříňky do aut. Odtud přešla do Vlárských strojíren ve Slavičíně. Ve zbrojovce se seznámila se strojním zámečníkem Jaroslavem Tkadlecem, kterého si v roce 1959 vzala. Měli spolu syna a dvě dcery. Manžel předčasně zemřel na následky autonehody.

Po popravených bratrech a sestrách Josefa Valčíka zůstalo celkem čtrnáct nezaopatřených dětí. Mnozí prošli dětskými domovy, potom si je k sobě  vzali příbuzní nebo známí rodiny, anebo našli nový domov u adoptivních rodičů. Osiřelí bratranci a sestřenice o sobě celé roky nevěděli. I někteří sourozenci byli rozděleni. Dokumentaristé Paměti národa natočili příběh Vratislava Ebra, syna jedné ze sester Josefa Valčíka Františky Sívkové. Byla zatčena těhotná a porodila ve věznici na Pankráci. O několik měsíců později ji nacisté, stejně jako předtím jejího manžela, popravili. Chlapec vyrůstal do čtyř let v kojeneckém ústavu v pražské Krči. Pak ho adoptovali manželé Ebrovi, od kterých se až v šestnácti letech dozvěděl, kdo byli jeho skuteční rodiče. Později se seznámil se svými třemi staršími sourozenci.

Také Vlasta dlouho neznala většinu svých bratranců a sestřenic. „Jednou, to už jsem byla vdaná, mě navštívil syn nejstaršího maminčina bratra z Lipiny. Řekl: ‚Ahoj Vlasto. Já jsem Lojza Valčík.‘ Byla jsem strašně šťastná, že ho poznávám. Na rozdíl ode mě věděl o mnohých bratrancích a sestřenicích a dal mi jejich adresy. Obvolala jsem je a pak jsme se seznámili,“ vypráví.

Velké rodinné setkání Valčíkových neteří a synovců se uskutečnilo v Praze v roce 1968. Podle pamětnice je tam svolal Svaz protifašistických bojovníků. „Na Staroměstském náměstí jsme se účastnili pietní vzpomínky. Byli pozvaní i další lidé, kteří v souvislosti s atentátem pomáhali a nebyli odhaleni. Přišel také Josef Smrkovský. Nejstarší z nás, Božena Valčíková, pak převzala od prezidenta Ludvíka Svobody vyznamenání,“ říká Vlasta. Josef Smrkovský, jeden z hlavních iniciátorů a propagátorů pražského jara v roce 1968, se zřejmě setkání zúčastnil jako reprezentant Federálního shromáždění. Valčíkovi byl tehdy udělen Řád rudé zástavy za zásluhy při obraně republiky.

Touha navštívit Mauthausen

Vlasta Tkadlecová toužila vidět místa, kde byli její rodiče vězněni a popraveni. Chtěla vědět, co si před smrtí museli protrpět. V koncentračním táboru Mauthausen byla poprvé někdy v osmdesátých letech. „Pak jsem se tam vracela. Byla jsem tam asi devětkrát. Setkala jsem s bývalým vězněm, který popisoval nepředstavitelné hrůzy, které se tam tenkrát děly. Vyprávěl také, jak odsouzení na smrt museli nejprve hodiny stát polonazí u zdi, které se říkalo zeď nářků, a jak pak zacházeli s jejich těly,“ vypráví Vlasta. Třikrát se vypravila do Terezína a navštívila také nacisty vypálené vesnice Lidice a Ležáky.

Vlasta Tkadlecová považuje strýce Josefa Valčíka za hrdinu a ctí jeho památku. Věří, že přes krvavý nacistický teror, který se po atentátu rozpoutal, bylo správné, že bojoval proti zlu. Podle historiků byl úspěšný útok na nacistického zločince a vládce protektorátu Čechy a Morava ojedinělým činem odporu, který neměl v historii 2. světové války obdoby. Prestiž Československa v zemích protihitlerovské koalice výrazně stoupla a vytvořily se podmínky pro poválečné obnovení republiky v předmnichovských hranicích.