Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Tolkovsky (* 1952)

• 1952 narodila se v Praze jako Eva Kollertová

• 1962 po rozvodu rodičů matka s dcerami konvertovala k judaismu

• podzim 1968 emigrace matky a sestry

• podzim 1969 emigrace Evy do Londýna

• cesta do Izraele za matkou a sestrou, brzy návrat do Londýna

• žila v Anglii u přátel, seznámení s partnerem T. Kulkou

• 1972 odešla s T. Kulkou do Izraele

• vdala se, studovala afrikanistiku

• po 1989 časté návštěvy České republiky

• 2012 vyšla její kniha Jazyky Ráje

Příběh Evy Tolkovsky je především příběhem hledání vlastní identity. Prostupují jím emigrantské sny, iluze o původní vlasti, nemožnost návratu i nechtěná integrace do společnosti, v níž člověk nevyrostl.  

Narodila se v Praze v roce 1952 jako Eva Kollertová. Vyrůstala v české rodině jako mladší ze dvou dcer. Své dětství popisuje jako velmi pohodlné až luxusní – rodiče jí dopřávali koníčky jako bruslení, balet, hudbu. Otec pracoval jako ředitel české pobočky Air France a několikrát vzal s sebou Evu na služební cestu, takže jako malá navštívila Francii i Alžírsko. Už tehdy si podle svých slov uvědomovala dichotomii veřejného a soukromého, proklamovaného a skutečného.

Rodiče se rozvedli, když Evě nebylo ani deset let. Po rozvodu se matka z osobních důvodů rozhodla konvertovat k judaismu, což byl krok v ateistickém Československu začátku 60. let velmi neobvyklý. Spolu s matkou konvertovala Evina starší sestra, tehdy osmnáctiletá, Věra. Eva neměla na výběr a přijala židovskou víru spolu s matkou. Židovství ji ovlivnilo teprve o něco později. „Díky sestře, která chodila na obec, jsem se tehdy seznámila s mladými lidmi na obci, židovskou partou, která se snažila obec obrodit. Navazovali na humanismus a inteligenci předválečné židovské Prahy a pro mě byli velmi inspirativní,“ vypráví Eva.

Přes Londýn do kibucu

Díky nově navázaným přátelstvím se sestřinými vrstevníky, vesměs staršími vysokoškolskými studenty, sledovala i politickou situaci druhé poloviny 60. let. Vnímala měnící se politickou situaci a účastnila se různých studentských akcí, například na podporu nově vzniklé republiky Biafra. Závan svobody konce 60. let razantně ukončila srpnová okupace. Většina přátel se postupně loučila a odjížděla, pro emigraci se rozhodla i sestra s manželem a matka. Tehdy šestnáctiletá Eva zůstala v Praze. „Přesvědčila jsem matku, že neodjedu, protože jsem tu byla zasnoubená za zahraničního studenta. Později jsem chtěla přijet za nimi,“ vysvětluje Eva. Se snoubencem se nakonec rozešla, našla si zaměstnání a žila mírně bohémským životem v Praze. „Postupně ale začali odjíždět další a další přátelé a proslýchalo se, že hranice se brzy uzavřou. V září 1969 jsem se i já odhodlala k emigraci,“ vypráví pamětnice.

Díky otci poměrně snadno získala letenku do Londýna, kam přijela v září 1969. Tehdy už její sestra s matkou žily v Izraeli, kam Eva zakrátko pokračovala. „Sestra s manželem, dětmi i matkou žili v malé garsonce, takže mi vyjednali místo v kibucu. To bylo něco strašného. Kibucníci, většinou ruského původu, mě chtěli učit ruské písně a jejich ideologii, tak blízkou komunistické, jen o něco naivnější,“ vzpomíná na střet své svobodomyslné a nezávislé povahy s myšlením izraelských osadníků.

Izrael podruhé

Vystřídala kibuc, ale ani v dalším se necítila dobře. Seznámila se tam s anglickým dobrovolníkem a rozhodli se společně odejít a vrátit se do Londýna. Absolvovala s ním jednak svatbu na Kypru, díky níž získala britské občanství, ale i tříměsíční cestu stopem, většinou však pěšky, z Athén do Londýna. Dnes, s odstupem mnoha let, Eva cestu hodnotí jako možnost uvědomit si, co život obnáší, ovšem tehdy sedmnáctiletá dívka byla na pokraji fyzických i psychických sil. Po návratu do Londýna zůstala u přítelkyně a s manželem se rozešla. Díky přátelům v Londýně si našla zaměstnání a poté i životního partnera, tehdy studenta filosofie na London School of Economics. S ním pak odešla v roce 1972 opět do Izraele.

Druhý příchod do země byl jiný. Učila se hebrejsky, začala studovat na univerzitě, měla zázemí i přátele, většinou z intelektuálních kruhů. Později se s partnerem rozešla, ale v Izraeli zůstala. Dvakrát se vdala, má syna a dceru. „Izrael pro mě až do pádu komunistického režimu v Československu znamenal místo, kde můžu žít, protože tam, kde žít chci, to nejde. Proto jsem se ani nesnažila integrovat v Izraeli a z toho vyplývá i má složitá identita,“ přiznává Eva Tolkovsky. „Odrazilo se to i na synovi, je si vědom toho, že jeho matka není skutečná Izraelka,“ dodává. Jakkoli je podle jejích výstižných slov Izrael společností „unikátních autonomií“, přijetí do tamní společnosti a integrace jsou velmi těžké.

Zasloužit si být opět Češkou

V roce 1990 Eva navštívila Československo a návštěva pro ni byla velmi emotivní. „Měla jsem typicky emigrantské sny. Toužila jsem po Praze a uzavírala se před zemí, kde jsem žila. Když jsem pak přijela do Prahy, místa byla stejná, ulice, domy, úřady, ale jinak vše bylo jiné,“ vysvětluje. „Dvacet let života v jiné kultuře nebylo možné smazat.“ Určitým pokusem o přiblížení se původní domovině bylo vydání knihy Jazyky Ráje, která vyšla v roce 2012. Ačkoli se Eva Tolkovsky vrací do České republiky pravidelně a část roku zde s manželem žije, má pocit, že si teprve musí zasloužit, aby byla znovu Češkou, aby zde byla znovu vítaná.