Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Tomáš (* 1942)

• narodil se 15. června 1942 v Kladně

• zažil spojenecké bombardování Kladna v roce 1945

• v letech 1956 až 1959 se učil jemným mechanikem v Nové Pace

• pracoval v podniku ZPA

• v letech 1968 až 1970 působil v obnoveném oddíle Junáka v Nové Pace

• v roce 1972 ho vyslýchala kvůli skautingu StB

• roku 1990 znovu obnovil skautování v Nové Pace

• stal se členem Svojsíkova oddílu

• v roce 2024 žil v Nové Pace

V roce 1972 pracoval Josef Tomáš v podniku ZPA v Nové Pace jako mechanik. Jednoho rána za ním do zaměstnání přišel neznámý muž se slovy: „Uložte si nářadí a pojedete se mnou!“ Stavěl v té době dům a občas sehnal materiál přes známé, na který neměl doklad. Trochu se tedy bál, bylo mu ale divné, proč ho vezou do Jičína. Na policejní služebně tam už na něho čekali dva příslušníci Státní bezpečnosti (StB) z Hradce Králové a jičínský náčelník. „Ten byl nervózní jako pes, že má v okrese protistátní živly,“ vypráví pamětník.

Hradečtí příslušníci na úvod řekli: „Potřebujeme si ověřit, jak vypadá skautská organizace tady u vás, děláme takový průzkum.“ V tu chvíli měl Josef Tomáš jasno. Od roku 1968 totiž působil jako vedoucí v obnoveném novopackém oddílu Junáka až do zrušení skautské organizace v roce 1970. Estébáky zajímaly kromě Nové Paky i skautské skupiny z Jablonce nad Nisou a z okolí Lanškrouna. V těchto oblastech byl podle nich skauting zarytý, a pamětník se s tamními skauty znal. „Chtěli znát jména, ale já jsem říkal, že znám jen přezdívky,“ popisuje.

Došlo i na jeho bývalé svěřence z junáckého oddílu, kteří se u něho doma pravidelně stavovali, aby si popovídali, co je nového. Někdo je musel udat, protože Státní bezpečnost měla o jejich pátečních setkáních přehled. „Byl jsem z toho vyvalený. Nejhorší bylo, když začali říkat, že je můžou vyhodit ze škol. To vás zamrazí,“ vzpomíná. Po výslechu raději z opatrnosti chlapcům vzkázal, aby už k němu nechodili.

Vyslýchali ho od sedmi hodin ráno do pěti odpoledne, pak mu dali podepsat protokol. Mladší estébák se ho zeptal, jestli mu ty trable stojí za to a jestli by se stal skautem znovu. Pamětník bez váhání přitakal. Když ho dovezli zpátky domů do Nové Paky, chtěli vidět jeho korespondenci a knihovnu. Nic ale nenašli. „Už dřív mi někdo poradil, že nemám dávat skautské knihy k sobě, že je mám rozházet po celé knihovně,“ vysvětluje.

Při náletu se schovával v neckách

Josef Tomáš se narodil 15. června 1942 v Kladně, kde tatínek Karel Tomáš po začátku druhé světové války přes strýce sehnal práci v hutích, aby se vyhnul totálnímu nasazení. Původním povoláním byl pekař a maminka Anna Tomášová si vydělávala jako šička pro textilní průmysl. Rodiče byli věřící katolíci a po prvním synovi Josefovi se jim narodili ještě dva synové, Karel a Pavel.

Z Kladna si pamětník vybavuje vzpomínku na nálety v dubnu 1945: „Šli jsme do sklepa a dva jsme leželi v neckách. Měl jsem hlavu u jeho nohou a on tu svou u mých.“ Pamatuje si i jeden moment před bombardováním: „Spojenci pouštěli rakety, takové padáčky. Dívali jsme se na to z okna. Když pak táta přišel, tak mamince hrozně vynadal.“ Maminka mu později vyprávěla, jak za války jezdili pro máslo k sedlákům do okolních vesnic. Když cestou zahlédli „kotláře“ – spojenecké stíhačky útočící na malé pozemní cíle –, vyskočili z autobusu a schovali se v příkopu. Tatínek zase vzpomínal, že při náletu neutíkali z hutě do bunkru, ale přes plot do zahradnictví, kde si lehli mezi řádky zeleniny.

Hned po konci války se rodiče vrátili do svého rodného kraje ve východních Čechách. Tatínek dostal v Nové Pace byt od podniku Velveta, kde vařil. Oba rodiče se stali členy katolické sportovní organizace Orel. Pamětník trávil volný čas v tělocvičně, takzvané orlovně. Na první dochované fotografii, kde je zachycen jako malý kluk, pózuje s rodiči v orelském stejnokroji. Tatínek vstoupil do Československé strany lidové a doma se poslouchalo vysílání BBC. Pamětník si vybavuje, jak byli rodiče zklamaní z výsledku Československé strany lidové v parlamentních volbách v roce 1954.

Ve škole vystavili urnu

V roce 1948 nastoupil do základní školy, která ho moc nebavila. „Byl jsem trošku divoký, to nebudu zapírat,“ říká. Ze školní docházky mu utkvěla vzpomínka na úmrtí Klementa Gottwalda v roce 1953: „Ve škole byla urna a tam jsme chodili podepisovat smuteční kondolenci. Byl to divný pocit.“ Odmalička ho to táhlo do přírody. Po příchodu z vyučování letěla školní brašna do kouta a Josef Tomáš vyběhl do nedalekého lesa.

Celá rodina pravidelně chodila do kostela. Po nedělní mši se všichni obvykle sešli u prarodičů z tatínkovy strany, kteří bydleli hned pod kostelem. Rodiče si nepřáli, aby se jejich děti staly členy Pionýra. Josef Tomáš vzpomíná, že to jeho nejmladší bratr nechápal a bylo mu líto, když nemohl nosit šátek jako jeho kamarádi.

Po základní škole navštěvoval v letech 1956 až 1959 učiliště podniku ZPA, kde se vyučil jemným mechanikem. V té době se začal věnovat turistice a účastnil se závodů v orientačním běhu. Po vyučení dva roky pracoval v ZPA, pak ho odvedli na vojnu.

Do vesnické hospody jezdili na povozu

Povinnou vojenskou službu strávil u protivzdušné obrany na Lipně a nevzpomíná na ni ve zlém. „Velitelé byli hodní, protože potřebovali, abychom dobře sloužili, abychom letadla správně zapsali a odeslali na velitelství,“ podotýká. Do okolních lesů občas chodili na houby, až k elektrickým drátům na československé hranici ale nikdy nešli.

K vojenské budově patřil i malý statek se třemi prasaty, která se krmila zbytky. „Nejbližší vesnice byla 12 kilometrů, tak jsme jezdili koňským povozem, kterým se jinak vozily pomeje. Když jsme se v hospodě spráskali, naložili nás vesničané na povoz, práskli do koní a kůň dojel až nahoru na rotu,“ vypráví.

Po vojně se vrátil do podniku ZPA. Při nástupu do učiliště se sice automaticky stal členem Československého svazu mládeže, v práci mu nicméně vstup do komunistické strany nenabízeli. Když se jednou z legrace zeptal své známé komunistky, proč ho mezi sebe nepozvou, odpověděla: „Ty bys nám řekl, že ne, a měl bys z toho velkou radost.“ Kromě zaměstnání se věnoval turistice a vedl turistický oddíl ve škole ve Staré Pace. V roce 1967 se oženil.

Vystěhovali pionýry z klubovny

V atmosféře pražského jara se v Nové Pace roku 1968 obnovila organizace Junák, kterou komunisté po roce 1948 zakázali. Část skautů se tehdy nesmířila se zákazem a vytvořili tajnou skupinu, jejíž členy pak v roce 1954 zatkli. Deset lidí odsoudili za velezradu, dostali mnohaleté tresty v uranových dolech v Jáchymově. Po propuštění se většina z nich vrátila do Nové Paky. Byl mezi nimi i Jiří Hylmar, který pamětníka v roce 1968 pozval na skautskou schůzi. „Přišel jsem, a než jsem se nadál, dali mi deset kluků a měl jsem družinu,“ říká.

Zajímavostí je, že se novopackým junákům rychle podařilo získat zpět své středisko s klubovnami, kde v té době sídlila organizace Pionýr. „Zapomněli změnit majitele, tak si byli jistí,“ podotýká Josef Tomáš. V katastru nemovitostí totiž překvapivě stále figuroval Junák jako vlastník. V roce 1969 absolvoval lesní školu pro skautské vedoucí v Potštejně na břehu Divoké Orlice, kde debatoval s mnoha skautskými osobnostmi. „Bylo to něco úžasného, celou lesní školu vedl [Milota] Fandrlík. Když jste 14 dní denně s takovými kapacitami, dostanete skauting pod kůži,“ vzpomíná. 

Jejich druhý oddíl byl vyhlášený a Josef Tomáš alias bratr Seveřan si s kluky rozuměl. Poslední junácký tábor uspořádali v létě roku 1970 na Pecce. V okolí probíhalo asi šest junáckých táborů z jiných měst. „Věděli jsme, že skaut už po prázdninách nebude pokračovat, tak jsme se všichni domluvili, že se rozloučíme na hradě Pecka,“ vzpomíná. Postavili na nádvoří pagodu, u ohně se pak hrálo a zpívalo a předávaly se adresy. Poté šli všichni pochodem dolů z hradu a v obci Pecka se rozešli na jednotlivá tábořiště.

Druhý oddíl ukončil svou činnost, pod Pionýrem dál fungovat nechtěli. „Při posledním ohni jsme spálili tyčky od vlajek a podobné věci. Dali jsme si slib, že až budeme moct znovu být, opětně založíme druhý oddíl,“ popisuje pamětník. Rozdal mezi kluky kroniky a vlajku tak, aby nikdo nevěděl, co dostali ostatní. Všechno kromě jedné kroniky se do oddílu v roce 1990 zase vrátilo. „Ta nás mrzí, byla poslední táborová, překrásná s fotkami. Jeden kluk tam ještě chtěl něco dopsat. Vyslýchali ho přede mnou, ptali se na mě a on jim ji dal,“ vysvětluje Josef Tomáš.

Podepište to co nejvýš

Ve stejném podniku jako pamětník pracoval jeden skaut z Nové Paky. Scházeli se během svačiny a povídali si. Odešel pak na vojnu, kde tragicky zahynul. Když mu Josef Tomáš přišel na pohřeb na Pecku, hledali nějakého ze skautů, který přečte proslov. Slovo skaut či junák ale nezaznělo nahlas, mluvilo se o nich jako o „přátelích z tábora“. „Vzal jsem ten papírek a pěkně jsem vzpomínku na něho přečetl. Byl to pro mě další hřebíček,“ vysvětluje pamětník další důvod, proč ho v roce 1972 StB vyslýchala.

Vzpomíná, že jeden z hradeckých estébáků mu po výslechu v Jičíně podával protokol a řekl: „Podepište to co nejvýš, aby vám tam nikdo nemohl nic dopsat.“ Zřejmě se snažil působit kamarádsky a připravit si půdu pro další setkání, ke kterému naštěstí pro Josefa Tomáše už nedošlo. Stavěl dům a v roce 1977 se jim s manželkou Hanou narodil hendikepovaný syn Pavel, kterému věnovali veškerý čas i energii. V Archivu bezpečnostních složek lze vyhledat záznamy o tom, že Státní bezpečnost na pamětníka v lednu 1973 zavedla kontrolní svazek, který ale v roce 1986 zničila.

V revolučním listopadu 1989 se staral o syna upoutaného na invalidní vozík, když byla manželka v lázních. Po změně režimu se v roce 1990 s dalším skautským bratrem rozhodli obnovit Junáka. Napsali výzvu, kterou vyvěsili na několika místech ve městě. Zamluvili si místnost a sešlo se jich kolem čtyřiceti. „Stanovili jsme prozatímní střediskovou radu, než budou volby, a rozjeli jsme nováčkovský kurz,“ popisuje. Využíval materiály z veliké knihy, do které celé roky vystřihoval a přidával nejrůznější materiály, které by se mu ve skautu mohly hodit. Josef Tomáš působil jako okresní vedoucí, potom střediskový vedoucí a později kvůli nedostatku volného času především pomáhal s organizací táborů a byl jakýmsi rádcem.

Novopacký Junák úspěšně působil i v dalších letech a pamětník se skauty oslavil i své osmdesáté narozeniny. Za svou dlouholetou činnost byl vyznamenán členstvím ve Svojsíkově oddílu, čestné jednotce Junáka. Kromě dalších kritérií se jejími členy nemohou stát bývalí ani současní členové komunistické či jiné extremistické strany, příslušníci Lidových milicí či spolupracovníci Státní bezpečnosti.