Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Tomas (* 1937)

• narozen 20. května 1937 ve Studnicích u Paceřic na Turnovsku

• v květnu 1945 zažil zatýkání a útěky Němců v Paceřicích

• v letech 1952 až 1954 studoval na Vyšší strojnické škole automobilní v Mladé Boleslavi

• v letech 1954 až 1956 studoval na Průmyslové škole elektrotechnické v Praze, kde složil maturitu a diplomové zkoušky

• v letech 1956 až 1958 absolvoval u spojařů základní vojenskou službu ve Slaném, Pardubicích a Dašicích, kde vystudoval poddůstojnickou školu

• po vojně nastoupil jako technik na Zesilovací stanici 1 Správy dálkových spojů v Liberci

• 31. ledna 1963 pomáhal spolu s kolegou Stanislavem Tomiškou zachránit televizní vysílač 8. kanálu TRSA z hořící horské chaty na Ještědu

• v srpnu 1968 během okupace přenášel spolu s dalšími zaměstnanci rozhlasové vysílání z náhradních míst, ze kterých vysílal Československý rozhlas po obsazení budovy na Vinohradské 12 v Praze sovětskými okupanty

• spojaři spolupracovali s rozhlasovým studiem Československého rozhlasu v Alšově ulici v Liberci. V době okupace ze studia vysilali Václav Havel a Jan Tříska

• od roku 1971 vykonával funkci vedoucího Zesilovací stanice 1 v libereckých Pavlovicích

• do důchodu odešel v roce 1997

• v roce 2023 žil v Liberci

Během vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa pomáhal Ladislav Tomas s protiokupačním vysíláním. Pracoval totiž jako technik u Správy dálkových a telekomunikačních spojů. Osudného 21. srpna 1968 ho brzy ráno vzbudila manželka. Zaslechl, jak kolem projíždějí sovětské tanky. Dorazily s cílem zlikvidovat snahu o obnovu demokracie. „Dva týdny předtím jsem byl  v tehdejším východoněmeckém Löbau. Navštívil jsem svého německého kolegu Güntera Mathese. Ten mne upozornil, že jsou tamní lesy plné  sovětských vojáků. Vůbec mi nedocházelo, co to může znamenat,“ krčí rameny pamětník.

Ladislav Tomas během okupace sloužil na stanici v Pavlovicích. Na náměstí před libereckou radnici nešel. “Mluvil jsem ale s jednou dívkou, naší mechaničkou, která byla na náměstí v době, když tank zbořil podloubí vlevo od radnice. O život přicházeli lidé. Říkala mi, že se tehdy naučila plazit, aby unikla střelbě. My sami jsme slyšeli střelbu z tanků a ze samopalů až v Pavlovicích.“

Praha měla náhradní místa, ze kterých rozhlasoví technici vysílali v době, kdy okupanti obsadili budovu Československého rozhlasu na Vinohradské třídě. Přenos zajišťovali technici ze Správy dálkových kabelů v Praze. „A my taky pomáhali. Když se třeba ozvali technici z Hradce Králové a chtěli nastavit jinou modulaci, tak jsme se ani nepředstavovali, protože to bylo příliš nebezpečné. Aby někdo někde náhodou něco nekecl. A prostě jsme udělali, co potřebovali,“ ujišťuje pamětník.

Modulací se posiluje signál, aby ho šlo přenášet na delší vzdálenost. „A když třeba vysílač Vratislavice nad Nisou modulaci neměl, tak jsme nastavili modulaci z Prahy. A stále se vlastně z vysílače na vysílač přenášelo vše, co vysílala Praha,“ popisuje pamětník.

Zachránili vysílač z hořící chaty na Ještědu

Pět let před okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy zažil Ladislav Tomas zblízka požár horské chaty na Ještědu, který se stal za socialismu jednou z nejvýznamnějších živelných pohrom v Liberci.

„Ještěd hoří! Vypínáme telefonní trasu. Vysílač v prvním patře je již mimo provoz. Je to špatné, hoří druhé patro směrem k lanovce, není čím hasit, voda je zamrzlá,“  hlásili v telefonu 31. ledna 1963 po šesté večer  technici radiokomunikací na Ještědu Ladislavovi Tomasovi a jeho kolegovi  Stanislavovi Tomiškovi, kteří měli právě službu na Zesilovací stanici 1 Správy dálkových telekomunikačních a radiových spojů v Liberci. Měli se pokusit zachránit  televizní vysílač z hořící horské chaty na Ještědu.

Cesta k požáru byla zavátá sněhem

Stanislav Tomiška zajistil služební vozidlo a s potřebným nářadím  k demontáži techniky televizního vysílače oba odjeli na Ještěd. V lanovce se kromě dalších pomocníků přepravovaly také hasicí přístroje. „Bylo jich pouze osm. Dozvěděli jsme se, že měl velitel zásahu údajně prohlásit, že hotel stejně shoří, protože není voda ani hasební prostředky. A silnice nahoru na Ještěd je navíc zavátá sněhem, takže se tam žádné cisterny ani nedostanou,“ vzpomíná Ladislav Tomas.

Když oba dorazili na vrchol Ještědu, situace ještě nevypadala příliš hrozivě. „Oheň plál jen v horní části nad lanovkou. Na Ještědu měly radiokomunikace také retranslační stanici, kterou už jejich technici  odnesli. „Bylo samozřejmě důležité, abychom co nejrychleji demontovali  televizní vysílač a odnesli ho na bezpečné místo, než všechna technika shoří,“ upozorňuje pamětník.

Jak dál popisuje Ladislav Tomas, televizní vysílač měl své místo v rozměrné kovové třísloupkové síni se zasouvacími panely. „Okamžitě jsme odpojovali a demontovali jednotlivé panely a kabely. Iniciativně nám začali pomáhat účastníci lyžařského soustředění. Učitelé a studenti nakonec museli  z vrcholu Ještědu odjet. Všichni čekali na pomoc armády. „Ta sice  přijela, ale nikdo práce vojáků neorganizoval. Vynutil jsem si pak jejich pomoc důrazněji. Po nějaké době konečně začali panely odnášet,“ konstatuje pamětník.

V chodbě hotelu už podle Ladislava Tomase prohořel strop. Hrozilo, že jim demontovaná rozměrná skříň vysílače mezi dveřmi chodby oběma odřízne cestu ven. „To bychom pak asi museli vyskákat z okna. Nakonec se nám s pomocí některých vojáků podařilo skříň z budovy vytáhnout,“ líčí pamětník.

Hasiči tlumili hasicími přístroji oheň, aby mohli  Ladislav Tomas a Stanislav Tomiška z hotelu bezpečně vyběhnout. Stejně ale požár poznamenal jejich „tvídové zimníky“, které dostaly jakýsi nový ohnivý odstín. „Na Ještěd sice ještě vyjel pancéřový vůz libereckých vojáků, ale  na záchranu chaty bylo už příliš pozdě. Ještědská legenda podlehla plamenům,“ dodává se smutkem v hlase Ladislav Tomas.

Díky Ladislavovi Tomasovi a Stanislavovi Tomiškovi mohlo být vysílání z Ještědu obnoveno během dvou týdnů. Postarali se o to pražští technici radiokomunikací. Jak vysvětluje pamětník, sami technici Správy dálkových spojů zajišťovali veškerý dálkový meziměstský a zahraniční telefonní provoz, dálnopisnou síť i rozhlasové přenosy.

Techniku miloval už od dětství

Ladislav Tomas se narodil 20. května 1937 ve Studnicích u Paceřic na Turnovsku. Otec Ladislav Tomas byl vyučený truhlář, ale věnoval se hlavně zemědělství. Také vyráběl  brože z tombaku, tradiční slitiny mědi a zinku. Matka Bohuslava Tomasová, rozená Flanderková, pracovala v zemědělství, po kolektivizaci v 50. letech nastoupila do JZD.

Malý Ladislav dostal  brzy krystalku a sluchátka. A připomíná, že rádio poslouchal rád. Sám si ho dokonce sestavil. Během války rodina poslouchala Londýn a Moskvu. Ladislav Tomas se dodnes diví, že se rodiče nebáli. „Mohli jsme to jako děti někde plácnout a byl by problém,“ konstatuje pamětník. Až po válce se dozvěděl, že se u nich ve stohu skrývali během války dva Poláci. „V rádiu říkali, že jsou zločinci a že kdyby jim někdo poskytl pomoc, tak jim hrozí trest smrti. Sousedi o nich sice věděli, ale naši se nebáli. Společně Polákům zajistili civil a dali adresu, aby se po válce ozvali. Báli se o ně. Bohužel, neozvali se,“ vzpomíná na vyprávění rodičů pamětník.

Maminka se ocitla v cele smrti

Bohuslava Tomasová byla v roce 1942 zavřená za drobný hospodářský delikt. „Maminka si nechala poslat poštou od známého z jiného kraje z továrny dámské zimní filcové boty pro své sestry a sousedky. „Přijelo k nám kvůli tomu gestapo. Mne poslali k sousedce, když ji vyslýchali. Maminku vyšetřovali i na Pankráci v Praze. Tři nebo čtyři měsíce nás pak hlídala teta, matčina sestra,“ vzpomíná Ladislav Tomas.

Na Pankráci se Bohuslava Tomasová dostala dokonce na takzvanou celu smrti. „Strčili ji tam, protože jinde nebylo dost místa. Mamince bylo třicet dva let. A ženské, většinou starší, se jí vyptávaly, co tak mladá holka vlastně provedla. Dozvěděla se, že všechny její spoluvězeňkyně dostaly trest smrti,“ zdrceně líčí pamětník. Maminka si nakonec mohla díky pomoci právníka svůj několikaměsíční trest odpykat v liberecké věznici.

U jejich domu léčili sovětské vojáky

Když v květnu 1945 Paceřice u Turnova osvobozovala Rudá armáda, stále podle vyprávění Ladislava Tomase hrozilo nebezpečí, že Němci budou při útěku vraždit. „Dva z nich si vzali dokonce rukojmí, chtěli se dostat k západním vojákům v Německu. Mysleli si, že jim u nich hrozí mírnější tresty než od Rusů. Pamatuji se na osm německých vojáků, vesměs důstojníků, které přivedli chlapi. Zavřeli je do hasičské zbrojnice, ale němečtí soukmenovci se o zajatcích dozvěděli, Češi dostali strach a důstojníky nakonec propustili,“ vzpomíná pamětník.

Od Turnova přijel do Paceřic německý obrněný vůz. Od Liberce současně dorazil džíp s Rusy.“ Měli ho asi od Američanů,“ myslí si a pokračuje ve vyprávění. „Němci se domnívali, že je to nějaké komando a předvoj Rudé armády, tak se pak rozutekli. V Randákově lese u Paceřic se ještě jeden schovával. Naši lidi přivolali Rusy. Přišel tam pak jeden ruský vojáček se samopalem a říkal, že se nemáme bát. Protože mají nad Němci početní převahu. Nás mnógo - prohlásil Rus!“

Sověti podle vyprávění Ladislava nějaký čas v Paceřicích tábořili. „V našem domku a kolem něj byla vojenská zdravotní jednotka nemocných vojáků. Léčili v ní i koně! Táta se ozval, a tak nemocné vojáky přemístili k sousedům, kteří neměli děti,“ zdůrazňuje pamětník.

Málem se stal horníkem

Když po ukončení měšťanky v Jeníšovicích volil v roce 1952 Ladislav Tomas zvolit profesi, neváhal. Chtěl se stát radiomechanikem. Měl vyznamenání a věřil, že se mu to podaří. „Ale nedoporučili mě ze školy. Z každé třídy totiž musel jít alespoň jeden žák na horníka. A nevím, kdo zařídil, že jsem to měl být já,“ líčí pamětník a má pro to možné vysvětlení. “Můj třídní učitel mě třeba moc rád neměl. Jednou jsem totiž nalil kakao do kamen, protože ho holky připálily. Dostal jsem pak od třídního kvůli tomu dvojku z mravů. Spíš to bylo ale proto, že když v březnu 1948 zemřel Jan Masaryk, tak jsem si články z novin vystřihával a nalepoval do sešitu. Jeden si pamatuji dodneška, jmenoval se Život a smrt Jana Masaryka. A sešit s výstřižky o Masarykovi jsem si já, blbec, přinesl do školy,“ vyčítá si pamětník.

Nakonec na horníka nešel, díky pomoci  paní Hájkové z turnovského pracovního úřadu a školního inspektora  Mecla z Odolenovic začal studovat Vyšší strojnickou školu automobilní v Mladé Boleslavi. Ve třetím ročníku se rozhodl přestoupit do Prahy na Průmyslovou školu elektrotechnickou v Panské ulici v Praze. „Nastoupil jsem do třídy zaměřené na radiotechniku. Najednou za mnou přišel ředitel a vynadal mi, že jsem ho podvedl. Že jsem měl jít do třídy pro spojaře. Tak jsem tam šel a byl jsem nakonec spokojený,“ konstatuje Ladislav Tomas.

Měl průšvih kvůli úmrtí Zápotockého

Na základní vojenskou službu nastoupil ve Slaném v roce 1956. Z přijímače ho převeleli na rok do poddůstojnické školy v Pardubicích. „Nestěžuji si. Dokonce jsme jedli z talířů a měli příbory, protože škola byla pro elitu, pro letce. Bydleli jsme navíc v hezkých kasárnách v Dašicích,“ pochvaluje si pamětník.

Po absolvování poddůstojnické školy se vrátil do Slaného a sloužil na  vojenské ústředně. „Pracoval jsem tam s dvěma manželkami důstojníků, civilkami. Měli jsme služby i v noci. Většinou nebylo co dělat, a tak se dalo i pospat. A když umřel komunistický prezident Antonín Zápotocký, tak jsem měl průšvih. Někdo zazvonil a já zrovna spal. Služba, jak jsme byli tradičně domluveni, mne měla vzbudit. Ale neudělala to. Vlétl ke mně důstojník ze sousední generality a  já měl zrovna nohy na stole. Samozřejmě mě nahlásil a dostal jsem dva týdny zákazu vycházek.“

Ladislav Tomas si vzpomíná též na to, jak se jednou na vojně naštval a měl dokonce odvahu něco zkritizovat. „Jednali jsme s důstojníky o tom, jak připravit na nějakou akci ozvučení společenské místnosti, a jeden z nich začal vychvalovat, že spojaři udělali skvělý cvičný uzel. A já přitom věděl, že kabely do budov, kde byli tankisté, urval bagr, který hloubil nový vchod do důstojnické prodejny. A místo kabelů byly natažené jen dráty. Tak jsem to nahlas řekl a připomněl jsem, že, kdyby se něco podobného stalo u nás na liberecké stanici, tak že by tam přišli hned esenbáci,“ líčí pamětník, který nakonec dosáhl svého. Důstojníci mu poslali dva vojáky, aby kabely připojili.

Po okupaci na ně dohlížela StB

Po vojně pracoval Ladislav Tomas  u radiokomunikací jako technik. Když Československo okupovala v srpnu 1968 vojska Varšavské smlouvy, pracovali technici pár dní na zesilovací stanici pod dohledem příslušníků Státní bezpečnosti. „Výhodou pro nás bylo, že naší práci nikdo nerozuměl, “ konstatuje Ladislav Tomas.

Horší bylo podle něj chování okupantů. „Jak jsem se dozvěděl od kolegů, na některých vysílačích se chovali dost mizerně. Bez rozmyslu stříleli do technických zařízení.“

Z Liberce vysílali v srpnových dnech Václav Havel  a Jan Tříska, kteří zde byli v té době na návštěvě u svých přátel. „Tehdy jsem vůbec nevěděl, kdo  je vlastně Václav Havel. Herce Jana Třísku jsem ale znal a pamatuji si, že během pohřbu obětí okupace v Liberci mluvil do místního rozhlasu. Tehdy se to asi neodvážili poslat přes nás,“ myslí si pamětník.

Technici z Liberce přehazovali modulace z náhradních vysílačů do doby, než přišel od vedení podniku zákaz. Pak  začal Československý rozhlas opět vysílat z Vinohradské třídy. Ale už pod plnou kontrolou okupantů.

Museli nahrávat vysílání na magneťák

V roce 1971 se stal vedoucím zesilovací stanice 1 v libereckých Pavlovicích. Do důchodu odešel v roce 1997. Za komunistického režimu podléhala podle Ladislava Tomase zesilovací stanice pravidelné kontrole.

„Museli jsme například některé vysílané programy nahrávat na magnetofon. Komunisté  měli strach, aby se do vysílání nedostalo něco neschváleného. Tehdy jsme totiž přepojovali přenosy kulturních a sportovních akcí, které lidé hodně sledovali,“ upřesňuje pamětník. A každé výročí okupace 21. srpna jsem musel být v práci, na dovolenou jsem nemohl,“ stěžuje si po letech pamětník.

Z Moskvy totiž vedly do Československa koaxiály přes Ostravu, Pardubice, Prahu, Ústí nad Labem a další města až do Berlína. A když došlo k poruše, tak příslušníci Veřejné bezpečnosti na příslušnou stanici okamžitě vyrazili, aby zjistili, co se děje.