„Byla to taková zajímavá doba, kdy vlastně jsme se těšili, až odevzdá svoji práci v tiskárně. To byl takový sváteční den, kdy brala výplatu a brala nás do lahůdek ve Vodičkově ulici. Tam nám koupila obložené chlebíčky a byl to takový zvláštní, slavnostní den. Jinak jsme byli zvyklí na skromnější životosprávu vzhledem k tomu, že skutečně nebyly peníze. Takže vím třeba, co je chlebová polévka, anebo, když bylo lépe, tak byla chlebová polévka s vejcem. Pamatuju si jako dneska, že v neděli pouze jsem já vařil kávu, a sice meltu a do té melty jsem mohl dát praženou pravou kávu jako nedělní přilepšení pro rodiče.“
„Vést je k tomu, že lze učit jinak. Jiné vztahy, ne takové ty frontální a číhání na chybu a prostě všechny tyhlety neřesti, které stále přetrvávají ve školách. Takže od roku devět do roku dvanáct jsem působil v projektu Centra podpory inkluzivního vzdělávání. To byl projekt, jehož nositelem byl Institut pedagogicko-psychologického poradenství, který už dneska neexistuje, protože ho pan Dobeš (bývalý ministr školství, pozn. aut.) zrušil, což byla obrovská chyba. Takže jsem do roku dvanáct působil v tomto projektu jako metodik pro práci se školami. Ten projekt měl jednu obrovskou přednost. A sice: vzniklo sedm center v republice a v těch centrech byli koncentrováni odborníci typu školní psycholog, speciální pedagog, sociální pedagog, projektový manažer, prostě všichni takoví, kteří mohli něco pro ty školy udělat, když se rozjela inkluze. Já nejsem přítelem inkluze v té podobě, jak se uplatňuje, protože, myslím si, se ukazuje, že jsme dokázali se postarat o děti s různými vadami a různými problémy dřív, než se mluvilo o nějaké inkluzi, kdy se mluvilo o integraci. Měli jsme až dvacet procent dětí ve škole, které vyžadovaly nějakou zvláštní péči.“
„Je pravda, že jsem učil i historii, právě z hlediska těch systémů (sociogramů, pozn. aut.), takže já jsem nezačal učit občanku od Gottwalda, ale od Masaryka, což mi samozřejmě potom připočetli k dobru. A ještě v matematice, což když to někomu řeknu dneska, nad tím kroutí hlavou. Výtka byla, že neučím v matematice dostatek slovních úloh, které propagují dělnickou práci. To tak zaznělo v té prověrkové komisi, jako jeden z důvodů, že jsem nesouhlasil se vstupem vojsk a že jsem špatně učil občanku i matematiku.“
František Tomášek se narodil 3. března 1943 v Praze. Po únoru 1948 jeho otce Františka propustili z práce obchodního zástupce v radlické mlékárně, dva roky nemohl najít uplatnění a živil rodinu příležitostnými úkoly, např. nadepisováním obálek. Maminka Anna přepisovala vysokoškolská skripta na tzv. kovolisty. Pamětník po maturitě nastoupil na čtyři roky do Závodů Jana Švermy v Praze-Jinonicích a jako závozník do Laktosu, aby dostal doporučení ke studiu na vysoké škole. Od mládí vedl turistické oddíly dětí a práci s mladými se potom věnoval celý profesní život. Vystudoval pedagogickou fakultu obor matematika – občanská výchova a už v posledním ročníku začal učit na základní škole v Brandýse nad Labem. Při prověrkách na počátku normalizace byl ze školy propuštěn, především kvůli tomu, že nesouhlasil se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. Jako matematik získal práci v n. p. Kancelářské stroje, kam se uchýlili mnozí režimem proskribovaní odborníci. Po sametové revoluci se přihlásil do konkurzu na ředitele téže školy, kde jako učitel začínal, byl rehabilitován a konkurz vyhrál. Brzy po nástupu převedl školu do právní subjektivity a postupně, v rámci vedlejší hospodářské činnosti, zavedl velkou řadu inovací. Mnohé z těchto podnikatelských aktivit přetrvaly dodnes i po odchodu Františka Tomáška do důchodu v roce 2009. Založil také a vedl Asociaci ředitelů základních škol, byl poradcem několika ministrů školství, byl a stále je lektorem a konzultantem v oblasti rozvoje a vedení škol. Od gymnaziálních let hrál divadlo, v roce 1979 spoluzaložil dětské divadlo Větrník, vystudoval režii pro ochotnická divadla a se svými soubory se zúčastnil mnoha soutěží a přehlídek.