Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marianna Tomašovská (* 1947)

Poplakala jsem si až později

  • narozena 14. března 1947 v obci Bučnice v oblasti Adršpašsko-teplických skal

  • rodiče německé národnosti, na rozdíl od příbuzných nebyli odsunuti

  • vyrůstala jako sirotek v Teplicích nad Metují

  • v roce 1957 se přestěhovala do Broumova

  • vystudovala v Brně střední zdravotnickou školu, pak žila na Kladně

  • v osmdesátých letech se vrátila do Broumova, kde žije dodnes

„Já jsem rozená Rathnerová  Mého otce rodina a ta větev, ta se počítá echt německy. Přes všechny peripetie na papírech mám, že jsem německé národnosti. Kdežto například můj strýc si vzal paní Kleinerovu, to je taky echt německý jméno, ale oni se počítali za Čechy. A tím pádem můj bratranec je Čech, české národnosti. To je tak namixováno, že když někdo o sobě tvrdí, já jsem Němec, tak neví, co říká, protože i v mém rodě existují tady – já nevím – Prokopovi, to není Němec; Žid, Kvasnička, to jsou už Češi. Čili ta česká a německá krev je tady naprosto namixovaná. Nacionalismem mi nikdo na city hrát nemůže.

Můj otec prošel válkou s wehrmachtem a v srpnu roku 1945 přišel živý zdravý z amerického zajetí. Pak musel jít do sběrného lágru v Meziměstí. Tady na tom poli, kousek za tímhle domem, tam byl další sběrný lágr. Tady odsud šli ti Broumováci, kteří víceméně nic moc neměli, ti movitější šli do Meziměstí. Mého otce někdo zavolal do tírny, v Teplicích je tírna na len, a tam se jim porouchal nějaký stroj. Otec to šel poopravit. Když byl uprostřed práce,  prostě ten stroj pustili a táta přišel o pravou ruku. Tím pádem šel do nemocnice. Maminka uměla česky, tak ji tou dobou používali v lágru jako tlumočnici. Táta byl ve špitále, maminku potřebovali, takže nechytili tu první vlnu odsunu. V lágru tak zůstali ještě v šestačtyřicátém, pak tam maminka otěhotněla se mnou. Já jsem teda byla počata někde v tom lágru v Meziměstí. Koncem šestačtyřicátého byl odsun zastaven. A jelikož oni byli ve zbědovaném stavu, tak se mohli vrátit z toho lágru do Teplic, respektive do Bučnice, kde před válkou a za války bydleli. Tam jsem se narodila, v takové staré chaloupce. Rodiče se až do devětačtyřicátého mohli rozhodnout, jestli chtěj do Reichu, ale táta nechtěl s Reichem nic mít. Táta byl patriot, Broumovák každým coulem a ve válce asi viděl všelijaké věci, co ti jeho soukmenovci dělali. Já nemůžu za tátu mluvit. To těžko říct, co můj táta, jak můj táta probruslil tu válku, no ale zkrátka nechtěl s tou velkoněmeckou říší nic mít.

Když mi byly dva roky, zemřela mi maminka. Byla nemocná a určitě k tomu přispěly i poměry, ve kterých jsme tu po válce žili – tedy zejména ty hygienické. Otec, jak jsem říkala, zůstal tady – jenomže, žil tu jako Němec bez občanství. Občanství československé dostal až v roce 1955. Takže do té doby, a to už bylo deset let po válce, on a jemu podobní žili tak nějak, no nevěděli, co s nima bude. A můj táta se v téhle situaci dal na pití. Invalida, na pití se dal, navíc Němec, byl úplně bezprizorní. Tak to byla ta první léta.“

A co tedy bylo s vámi?

„U táty jsem zůstat nemohla a do dětského domova mě nevzali; to bylo škoda peněz, za mě, za fašistický dítě. Nikdo neměl zájem živit Němku v dětském domově. Protože jsem měla jednoho z rodičů, oficiálně jsem nebyla sirotkem a město mi nepřispělo na život ani korunu. Do roku 1953 jsem proto vyrůstala v Teplicích nad Metují jako takový neoficiální obecní sirotek. Až v té době se do věci vložil otcův bratr, který tady taky zůstal, protože ho Češi potřebovali jako tlumočníka ve výkupu a protože měl českou manželku – mohl zůstat, přestože byl německý voják. Dohodil mému otci manželku. Otec se pak oženil ještě potřetí, a to jsme pak tak už nějak žili jako rodina.“

Z těch let, kdy jste vyrůstala jako obecní sirotek, pamatujete si třeba i na to, jestli hrálo roli, že jste z německé rodiny? Dávali vám to lidé hodně najevo?

„Samozřejmě, to si pamatuju. Pamatuju si i ty lidi a to prostředí, kde se to odehrávalo. A musím vám říct, že někdy jsem si nad tím třeba poplakala, ale poplakala jsem si, až když už mně bylo dvacet a víc. Jako dítě, když jsem to prožívala, jsem jenom kulila oči. Protože se třeba stalo, že nějaká kamarádka si mě vzala domů, hrály jsme si a spaly jsme spolu v posteli. A pak přišel její otec, kolik bylo, to už nevím, ale už byla tma. Když zjistil, že já jsem s jeho dcerou v posteli, řval, že to teda nejde a že nějakýho fašistickýho haranta živit nebudou. Tak mě prostě vzal za flígr a musela jsem ven. A tak jsem stála před barákem a nevěděla jsem, která bije. Jindy jsem si zase hrála s dětmi u takového statku na vršíčku. Ony měly plechovou koloběžku a já jsem se taky chtěla svézt, a tak jsme se nejspíš o tu koloběžku tahaly. A vzpomínám si, že mě pak paní Palancová, maminka jednoho z těch dětí, postavila na tu koloběžku, držela mně ruce na těch řídítkách, srovnala mi nohy na tu kovovou lajsničku a pustila mě z toho kopce dolů. No samozřejmě, že jsem se vybourala, vymlátila jsem se tam o kameny a skály, kterých tam bylo dost. Až mnohem později mi došlo, že to udělala vyloženě s úmyslem, aby se mi něco stalo. A takových případů bylo...

To jsou věci, které asi člověk dneska zná spíš z kina. Ale víte, když to jako dospělý člověk vidíte nebo o tom slyšíte vyprávět, rve vám to srdce. Ale to dítě, kterého se to bezprostředně týká, to prožívá jinak. Já nevím, jestli jsem v takových chvílích byla v šoku, nevím, ale prostě jsem to neprožívala jako krutosti. Když mě třeba honili a hrozili mi, že mě utopěj v Metuji, a já nevím, co udělaj, tak jsem se vždycky někde schovala a čekala jsem, až to přejde. Ale že bych se třásla strachem, to nemůžu říct. Až potom později jsem si poplakala. A ptala jsem se sama sebe, jak může člověk člověku provádět takové krutosti. Ale dneska to taky chápu. Tak nějak když jsem byla v pubertě jsem viděla hodně ruských filmů o válce (Balada o vojákovi, Osud člověka, Jeřábi táhnou a jiné) a ty mě teda chytily za srdce jako už potom nic jiného. A tehdy jsem si začala uvědomovat, jak to bylo s tou válkou. Do té doby, tak do deseti let, jsem nevěděla vůbec o koncentrácích, esesácích, gestapácích, v době, kdy jsem žila jako sirotek v Teplicích, mi to bylo dost jedno. Ale pak jsem začala chápat, proč mě ti lidé tak odstrkovali. Když vidíte ty filmy a slyšíte ty lidi vyprávět, tak vám ty souvislosti docházejí. Takže mi došlo, že asi i paní Palancová měla nejspíš nějaký špatný zkušenosti s těmi Němci. A že nemá smysl takové lidi nenávidět a mstít se jim.

Podle všech pravidel ze mě nemělo nic kloudného vyrůst. Ale já se svou zkušeností vím, že výchova má veliký vliv, ale že je to nakonec prostě na tom malém člověku, který vyroste, a když umí do pěti počítat, musí se rozhodnout, jestli se přikloní k dobrému, nebo ke zlému. Ale asi je důležité, aby potkal někoho, kdo mu v té chvíli podá ruku. A já jsem potkala paní učitelku Jiráskovou. To bylo už v době, kdy jsme zase bydleli s tátou, přestěhovali jsme se do Broumova a já začala chodit do školy.

Kdyby nebylo paní učitelky Jiráskové, o které nikdo neví, co se s ní pak stalo, kdo ví, jak by to všecko bylo. A tady teda vidíte, jak je v životě člověka důležité štěstí. Té paní učitelce se mě nějak zželelo, ona se mě ujala. Vzpomínám si, že když jsem přicházela do školy, tak ona už mě vyhlížela a často mě brávala za ruku. A mluvila se mnou, ona uměla německy, takže já jsem na ní žvatlala německy a ona mi odpovídala pomalu česky. A po škole – tenkrát se nespěchalo domů ani na vlak, chodilo se pěšky – tak po škole jsme sedávaly na mezi za školou a tam ona mě učila česky. Na prvním vysvědčení jsem neměla žádnou známku a na konci první třídy už jsem měla jedničku. Pak jsem ještě v průběhu let měla víc takových dobrých kantorů, kteří se mě ujali.“

Jaké bylo soužití vás zbylých Němců a Čechů v Broumově na počátku padesátých let, když jste sem začala chodit do školy?

„Ještě než jsem se octla v Teplicích, nějakou dobu jsem pobývala u tety tady v Broumově, ale to jsem byla úplně malé děcko. Znala jsem tehdy ten koutek za mostem u Stěnavy – tam byl vlastně ještě německý řezník Fabinger, koňský řezník. Nás malých Němců tam tehdy ještě běhalo víc a na nějaké projevy nepřátelství z české strany si nevzpomínám. Ale to mi byly tři nebo čtyři... A pak ve škole? No, když třeba v dějepise nebo v nějakém filmu či vyprávění byly nějaké zmínky o válce, o tom, co se tam dělo a co Němci dělali, občas si někdo vzpomněl, že já jsem taky Němka. Tak to jsem se musela honem někde schovat, aby mě netahali za uši, neokopávali a tak. Ale jinak ke mně ti lidé nebyli nepřátelští.

Samozřejmě, že mezi námi a Čechy byly určité věci, které se nedaly jen tak přejít. Babička s dědou, kteří byli po válce odsunuti, nebyli zrovna chudí, byli to kováři. Nechali do Bučnice, do té chaloupky, kde já jsem se narodila, udělat mým rodičům ložnici na míru, s pérovými matracemi. Když se potom naši mohli vrátit do té chaloupky, kterou nikdo neosídlil, protože byla zastrčená u lesa, bylo samozřejmě vše cenné pryč. A ta ložnice byla taky pryč. Táta potom jako invalida nemohl dělat svoje řemeslo, a tak v Teplicích vozil pazdeří, zbytky ze lnu, kterými se tehdy topilo. Uhlí bylo mnohem dražší a dřevo taky. Tenkrát ještě byla doba, to ještě já pamatuju, kdy se moc nezamykalo. Jednou takhle vešel do domu a volal: ‚Jsem tady, vezu vám pazdeří.‘ Nikdo tam nebyl, tak prošel pár místností a najednou přišel do pokoje a vidí svoji ložnici. A v tu chvíli přišla paní, která tam bydlela a která dobře věděla, kdo je. Takže věděla, že on ví. No, tak bylo taky chvíli zle. No samozřejmě, kdyby se otec stavěl na zadní a vystrkoval rohy, tak vzniklo nepřátelství, a to by se táhlo dál, že. Ale asi to nedělal, protože syn těch lidí pro mě pak chodil tancovat. Ještě dneska se se mnou Zdeněk baví, když se sejdeme. Přestože vyrostl v ložnici mých rodičů.

Můj otec, ten chodil hodně s Čechy na pivo. Těch Němců tam už mnoho nebylo, kamarádil se s Čechama, ale to možná taky proto, že on měl, myslím, ještě kamarády z dřívějška a to byli Češi. Nikdy se ale nesnažil dělat ze sebe Čecha. A oni věděli, co je to za člověka, oni ho znali jako kluka. Vyrůstali spolu ti Češi a ti Němci, ta dvojjazyčnost tady byla, mixovala se. A potom se teda neviděli, těch, řekněme, šest sedm let se neviděli, až po válce se zase sešli. Situace se politicky změnila. Otec byl, jak jsem říkala, bez toho občanství. Ale pokud si vzpomínám, tak si nikdy nestěžoval, že by docházelo k nějakým nepřátelským projevům ze strany těch lidí, co ho znali, od těch Čechů. Je to všechno v lidech, a on chodil hodně na pivo. V lidech to je, jak se ta politika dělá. A ten majetek taky, ta chamtivost hraje velkou roli.“

A jak to tady těch deset let po válce vypadalo? Já si to nedovedu úplně představit, jestli to město bylo osídlené tak, že ve všech domech někdo žil, nebo jestli tady půlka domů byla prázdných...

„Jak to tady přesně vypadalo v Broumově, nevím, ale v Teplicích, já jsem vyrůstala až do šestapadesátého roku v Teplicích, tak tam vím o chaloupkách, že byly neobydlené, a vím, že jsme si tam jako děti chodily hrát a že jsme roztloukaly ty krásné hrnečky. Zkoušely jsme, kdo má lepší trefu. Dneska bychom si nad tím rvali vlasy. Vím o mnoha chaloupkách, které zůstaly neobydlené a pak se zbouraly, dneska už nestojí. Ale ty, co za něco stály, ty se osídlily rychle. A myslím, že do Broumova dost brzo přišli cikáni. No, já ještě pamatuju – když jedete z Bohdašína do Teplic, jak je odbočka na nádraží – tam v té zatáčce směrem k tunelu je teďka smetiště, v těch místech byl dost hluboký dolík. A tam několik let cikáni lágrovali, zimovali s těma vozama a plály tam veliké ohně. To jsem byla děcko pěti šestileté.“

Co jste dělala pak? Zůstala jste vlastně po celou dobu na Broumovsku?

„Já jsem vlastně kvůli tomu, že moji rodiče nebudovali aktivně náš lepší zítřek, neměla možnost hlásit se na střední školu. Neměla jsem špatné vysvědčení, ale směla jsem jedině do textilky učit se tkadlenou anebo do zemědělství. Ani jedno mě nelákalo, ale měla jsem zase kliku, že jsem natrefila na bezvadného kantora, našeho třídního učitele Vaňka. Ten zařídil, že jsem mohla jít do učení do oční optiky. Já nevím, jak se to tak semlelo, že dva roky učení a po dvou letech jsem si mohla podat přihlášku na střední školu. A tenkrát se to ještě zkrátilo, takže jsem to měla ještě o rok dřív.

Tou dobou jsem bydlela v Havlíčkově ulici, v podkroví, a z okna jsem se dívala na Broumovské stěny a tady na Javoří a konec Javořích hor. A pořád jsem si říkala, že tady jsme jak v kleci. Za těmi kopci je svět a tady lišky dávají dobrou noc. Tak jsem tady nechtěla být, kdepak. K tomu se ještě přidružilo to, že jsem se začala kamarádit s některými cikány. Oni dobře tancovali a já jsem taky ráda tancovala. A to dívce nepřidá na dobré pověsti, že... Tady každý o každém všechno hned věděl a já jsem si řekla ne, musím pryč. Tak jsem to řekla  svému zaměstnavateli, tou dobou už jsem dělala v optice. A on mi umožnil, abych šla.

Tak jsem si udělala střední zdravotnickou v Brně s oborem technickým – optikou – no a díky tomu jsem potom po optikách dělala lufťáka. Vždycky jsem zacpala tu díru, když někdo chyběl delší dobu. Takže jsem se takhle stěhovala už jako děvče svobodné a pak mně to zůstalo, i když jsem se vdala. No, ale když se člověk vdá a má rodinu, tak nemůže takhle rajzovat, to je k ničemu. Proto se taky to manželství rozsypalo. Pak jsem seděla osm let na Kladně. No a z Kladna jsem se zase vrátila sem.“

Proč jste se chtěla vrátit? Nebo to byla nějaká náhoda?

„Nejdříve jsem sem jezdila vyřizovat nějaké papíry kvůli emigraci svého bratra a mé třetí maminky, to bylo po otcově smrti. Jezdila jsem s dětmi, synovi tehdy bylo čtrnáct a dceři jedenáct. Chodili jsme tady po stěnách a já jsem jim ukazovala místa, kde jsem vyrůstala – Bučnici, Koňský hřbet, Adršpašské skály a tady všude, a to se jim strašně líbilo, těm mým dětem. Spávali jsme pod širákem. Mezitím jsem se seznámila s vlakvedoucím. Byl pěkně tetovaný, Slovák jak řemen. A mému synovi se to hrozně líbilo, takový řízek to byl. Slovo dalo slovo, tak jsem si ho vzala, protože měl režijku, a my když se vezmeme, tak budeme mít všichni režijku. To jsme potřebovali, protože jsme rádi cestovali. Až po roce manželství jsem všechno na Kladně pověsila na hřebík a přestěhovali jsme se sem. A byla jsem s ním tři týdny a zmlátil mě, že jsem byla 22 dní práce neschopná. Na policii –  tenkrát ještě byli esenbáci – říkali: ‚To my vás nemůžeme ochránit, to my vám nemůžeme zaručit bezpečnost.‘ Tak jsem poprosila na nádraží a ubytovali mě s dcerou na noclehárně, jak je pro vlakovou četu. Tak ze mě byla šest let výhybkářka. Já vám říkám, já jsem měla takovou kliku. Buď na dobré kantory, anebo zase takhle, na práci.“

Dal by se nějak srovnat Broumov v době, než jste odešla, a Broumov na počátku osmdesátých let, když jste se sem vrátila?

„Jako děcko jsem běhala těma ulicema, tou Soukenickou, tam pamatuju domečky, kde bydleli Sagnerovi, kde bydlel ten Fabinger, kde bydleli další Němci. Já jako děcko jsem k nim chodívala. Zhusta. Takže si pamatuju ta okna se záclonkama a kytičky a zahrádky, to všechno bylo udržované. V době mého dětství to ještě nebylo zdevastované. A když jsem se vrátila potom za dvacet let, tak kudy jsem chodila, tudy jsem plakala, a hlavně jsem se toulala Černou stezkou tam dole, podle náhona, abych nebudila pohoršení mezi lidmi. Ale to jsem viděla, domy chátraly a těch cikánů tady všude co bylo, a neuklizeno. Ve srovnání s tím, co jsem si pamatovala z dětství, to byl pro mě ohromný šok. Ale co se týká těch vztahů s lidmi, musím říct, že jsem fakt neměla problémy. Někdy jsem narazila na někoho, to se stávalo ještě nedávno, že jsem se například dostala na statek k lidem, o kterých jsem věděla, jak zacházeli s původními majiteli. Jak tu selku zničili ve stáji a tak různě. Ta paní věděla, že to vím, takže na mě něco vykřikovali přes plot. Takže takové jemné nuance, občas jsem se toho dotkla, ale vždycky, když se něco takového semlelo, snažila jsem se z toho vycouvat. Proto jsem tady neměla žádné problémy s lidmi. Spousta lidí mě zná z optiky, kam jsem se později zase vrátila, mnoho rodin jsem tady obrejlila, potkávám je, zdravíme se. Nebylo žádné, jako že bych se tu cítila jako jiný živel, cizí element.“

Považujete se ale přesto pořád za Němku?

„Například v roce 1960 na mě ve škole zástupce ředitele Trenčínský činil tlak, že to je přece hloupost mít německou národnost, k čemu je mi to prý dobré. Že to je jednoduchá manipulace, když mi do těch papírů napíše, že jsem Češka. Nikdo na mně nepozná, že jsem Němka, ne? Na čele to napsané nemám. Já jsem mu ale řekla, že nemám důvod, proč to udělat. Jednou mám na rodném listě napsáno, že jsem Němka, tak jsem prostě Němka. Tak se mi potom hrozně mstil. Ale řekněte mně logicky, když jsem se narodila německým rodičům, jaký můžu mít důvod ze sebe dělat Češku. Kdybych tady začala vykřikovat, jací Češi jsou, co udělali Němcům a co všechno Němcům pobrali, a začala bych tady to němectví nějak okázale dávat najevo, tak se to Čechům samozřejmě logicky nemůže líbit, tak mezi nima dlouho nevydržím.“

A víte třeba o nějakých dalších Němcích, kteří tu stále žijí? 

„Když jsem chodila na základní školu, tak nás bylo ve třídě pět Němců. Teda oba rodiče Němce jsem měla jenom já, ostatní byli ze smíšených manželství, ale mluvilo se u nich doma německy. Někteří emigrovali potom později do Německa. Ti, co se tady s tím češstvím nemohli smířit, tak měli možnost odejít. Co já vím, tak mužští, ti starší, co chodili po hospodách, tak ti se začlenili, řekněme, tak jako já. A pak tady byly ještě nedávno tři nebo čtyři babky, občas jsem je vídávala na náměstí na lavičkách, jak se baví po našem, broumovskou němčinou. Když kolem šli Češi, automaticky vybalily češtinu; když se zase vzdálili, pokračovaly po našem. A pak tu bylo ještě pár kladských Němců, ty se ovšem nepočítají mezi Sudeťáky.“

To tedy pořád ještě dodnes rozlišujete u místních Němců, jestli jsou Sudeťáci, nebo jestli jsou kladští? To se takhle dodnes ví?

„Ono je to slyšet. To je slyšet, když mluví kladský Němec. Já jsem vyrostla na té broumovské němčině, která je zase jiná. S Hochdeutsch se to nedá vůbec srovnat. To je horší než čeština a polština, to je čeština a chorvatština, nebo něco takového, úplně jiné výrazy. A to je ještě taková zajímavost, že i když my mluvíme tou broumovskou němčinou, tak jelikož tady byly ty vesnice a města odděleny kopečky, byla v každém místě ta němčina trochu jiná. V jednom dolíku byly Vernéřovice, v druhém dolíku byl Šonov, ve třetím dolíku Heřmánkovice a pak bylo město Broumov. A Němci z těhle a dalších lokalit, když se někde sejdou, poznají, z kterého dolíku kdo je. Čím jsem starší, tím je pro mě ta moje mateřština libozvučnější a je mně líto, skutečně je mně to líto, že tou mou generací zanikne. Nedá se nic dělat, tak to je.“

Teď jsme mluvili o „těch vašich“, o Němcích. Ale co Češi? Co sem vlastně po válce přišlo za lidi?A jak se místní společnost změnila do dnešních dnů?

„Dali se tady potkávat lidi, kteří sem skutečně přišli rabovat. Když půjdete směrem na Otovice, uvidíte tam neuvěřitelné statky, co statek to malý hrad. Pískovcové fundamenty, tvrdé cesty a prejzové střechy, to nepotřebuje 300 let žádnou opravu. A znám rodinu, která pět těch statků málem zničila, dva zničila úplně, že jsou stržené. Jeden zničila vyrabovala, šla do druhého. A tihle lidé jsou tady ještě pořád, mezi náma. Přišli odněkud od Chocně, neuměli hospodařit, nerozuměli tomu. Přišli do statku, kde bylo dvacet krav, deset prasat a spoustu drůbeže. A teď to krásné pole a těch strojů, co tam bylo. To v životě neviděli. No a takoví lidé nebyli na práci. A nebylo nikoho, kdo by jim poradil.

Tak to je jedna sorta lidí, kteří sem šli, takoví zlatokopové. Ale pak byli mnozí, kteří sem šli za trest, z politických důvodů. Buď byli taky z bohatších rodin, ten Beneš totiž, ty Benešovy dekrety, ten nezpůsobil jenom odsun Němců, ale vždyť Beneš znárodnil Čechům všechen majetek. Co Češi měli takového osobnějšího, tak Beneš to znárodnil. A ti Češi, co se tomu bránili, tak co s nima? Museli za trest do pohraničí. A tímhle způsobem sem přišla, nechci říct přímo elita, ale ti, co pak dělali divadlo, spolky, a vůbec dobré věci. To byli právě ti postižení Češi z kraje.

Když lidé někde žijí po několik generací tak třeba, když se dědí to řemeslo nebo povolání, hrdost je jinačí než v těch lidech takzvaně přivandrovalých nebo vytržených z kořenů. Ale přesto myslím, že ti, co tu zůstali, byli ve většině spíš takoví, kteří měli v úmyslu to tu zvelebit a chtěli se tady usadit. A to si myslím, že tady ta práce pro ně byla dost těžká, že jim to zabralo veškerý jejich čas a do toho zatáhli i svojí rodinu i svoje potomky. Aby zvelebili to, co před nimi třeba ti první zničili. Ti vzdělaní, co přišli za trest, pokud k tomu kraji nepřilnuli, později, když už mohli, zvedli kotvy a zas šli někam jinam. Proto je to tady, myslím, horší se společenským životem. Chybí tu tradice, chybí tady ty kořeny.

Kdo tu chce žít, musí pro to mít dost dobrých důvodů, bez toho dobrého důvodu to nejde.  Třeba tady má dobré zaměstnání, které ho tady drží. Ale rozhodně musí k tomu kraji cítit lásku, bez toho to tady nejde. Protože jste si jistě všiml, že ten přístup sem, to prostě je složitější než někde támhle v Pardubicích. Tady je všude daleko a v zimě je to ještě horší. Já jsem byla několikrát v Alpách, já jsem byla možná dvacetkrát v Alpách. Garmisch, Innsbruck a tyhlety místa, třeba pohled z Zugspitze, to bere člověku dech, to moře alpských štítů okolo. Ale s líbezností našeho kraje to nemá vůbec nic společného. Tady je to jak v pokojíčku, tady ta naše krajina je krásná, líbezná. Teď by to chtělo ještě lidi, kteří by si to tady oblíbili, kteří by si to fakt chtěli zvelebit tak, jak to kdysi bylo. Něco z toho, co se zdevastovalo, se dnes pomalu zase pozvedá. Ale jak to bude dál, těžko říct. Jestli ti lidé tady skutečně zůstanou, jestli se tady usadí, jestli je nezláká ten jednodušší a lehčí život v kraji.“

  Řekla byste o tomhle kraji i dnes, že jsou to Sudety? Jste ze Sudet?

„Já jsem Sudeťačka, protože jsem se tady narodila, tady jsem vyrostla, tady to miluju, tady chci zůstat – tady v Sudetech. Nebudu říkat, že to nejsou Sudety, když to jsou Sudety. A ta hanlivá a opravdu ošklivá historie, jakou měly, ta není zas až tak dlouhá.“

V roce 2006 natočil a zpracoval Matěj Spurný (o.s. Antikomplex)

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours