„Jak je tady to náměstí, tak jsme tam dělali takovou Beverliádu, což spočívalo v tom, že jsme odhalovali sochu švédského vědce. Bylo to asi v roce 1958 a jeden můj kolega, který pak byl profesionální cestovatel, udělal takovou sochu, tu zahalil a tady na tom náměstí, jak je naproti ten dům s takovou balustrádou, tak tam z toho měl projev. Bylo to jako Jára Cimrman, ale tenkrát Cimrman nebyl. Takže udělal projev o díle a životě tohoto švédského vědce. Tu jednu část pronesl ve švédštině, kterou vůbec neuměl a snažil se ji napodobovat. Ale v čem byl problém – že se tam lidi začali srocovat. A bylo tam hodně lidí a postupně se dovtípili, že je to recese, a měli z toho srandu. Ale ti policajti to neměli rádi. Takže pak byli takoví ostražití.“
„Takže táta byl ostražitý a přece jen měl strach. Takže na tuto tiskovou konferenci s těmi novináři o obnovení sociální demokracie mě poslal a řekl mi, abych si tam sedl a on že bude naproti se dívat, a když to bude vypadat dobře, tak že tam přijde. My jsme tam tedy přišli a oni vám tam byli samí od StB. Někteří ti lidé ještě věděli, kdo je kdo, a tak říkali, že tady to má celé obsazené ministerstvo vnitra. Pak se tedy řeklo, že se ta tisková konference odkládá na neurčito, my jsme odešli a vím, že ještě s mámou jsme na 1. května udělali transparent: OBNOVTE SOCIÁLNÍ DEMOKRACII. A s tímto transparentem jsme šli. A teď jsme viděli, že je to blbé. Ten První máj roku 1968 byl príma. Bylo to na Příkopech a byl tam Dubček a tak. Ale tohle heslo bylo nějak moc. Tak jsme ho hodili ze Švermova mostu do Vltavy.“ – „Nikdo se k vám nepřidal?“ – „Nikdo.“
„Já myslím, že jsme ho nakonec natolik přesvědčili, že v tom květnu začal obnovovat sociální demokracii. Udělali takový dopis o tom obnovení sociální demokracie a my jsme obcházeli různé lidi a táta to taky obcházel. Například herci Voska a Kemr – ti byli strašně pro. Byli to lidi docela odvážní – Voska i Kemr. Pak se ale doškrábali ke Smrkovskému a ten je vyhodil, že je naprosto nemyslitelné, aby tady bylo více politických stran. A to byl takový ten jejich program, co měli. Ale i v té největší uvolněné perspektivě byla pro ně možná jen jedna strana, tedy komunistická, a žádná jiná. Pamatuji, že táta organizoval schůzky u nás doma. Chodil k nám pan Bechyně, to byl syn toho ministra Bechyněho, ten Přemysl Janýr, ten obnovoval sociální demokracii, a chystali tam ty materiály a připravili tiskovou konferenci na konec května 1968 na Žofíně.“
„Tenkrát byla taková akce, že mají jít lidi pěšky do práce a mají si dát trikoloru. Odpoledne pak zase pěšky z práce. My jsme šli s kolegy pěšky z práce a na náměstí Republiky, byl to 69. rok, byli milicionáři a začali strašně mydlit do těch lidí a myslím, že tam dokonce i někoho zastřelili. A my jsme začali utíkat tou Dlouhou třídou a ti milicionáři za námi, a úplně běsnili. Tak to jsme si říkali, že je to snad mnohem horší než ten rok 1968, protože teď do nás mydlí Češi. A policajti tedy taky ostrý, tak to jsme si říkali, že teď to asi začne být blbý.“
„A táta říkal, že ho například přinutili, aby říkal ‚zvrat‘. Nechápal, proč by měl říkat ‚zvrat‘, když je to i gramaticky blbost. Jakýpak ‚zvrat‘. Takže ten vyšetřovatel, který to s ním nacvičoval, ho vždycky opravil, že neřekl zase ten ‚zvrat‘. Skutečně v té žalobě tam je, že připravoval ‚zvrat‘. A pak taky si tam řadu věcí doplnili. Třeba ten pan doktor Kovařovic u té rehabilitace řekl, že spoustu z těch věcí vůbec neřekl. U toho procesu jako jeden z mála řekl, že se necítí vinen a že to, co tam je, naprosto nedává podklad k tomu, aby se cítil vinen vlastizradou. Ale v tom rozsudku je, že všichni přiznali účast na vlastizradě a všichni se cítí vinni. Formulace si tedy dělali, jak chtěli...“
„Ze dne na den byla absolutně bez prostředků, protože žádnou rezervu táta neměl a ani si ji nedělal. Najednou měla doma jen asi šedesát korun. Příbuzenstvo se na nás tedy složilo. To bylo obecné – že pro manželky politických vězňů nastaly krušné časy. Spousta manželek to taky nevydržela a rozvedly se. Měly svým způsobem těžší situaci než samotní vězni. Většina z nich na to nebyla připravená, neměly prostředky na ufinancování rodiny. Nedostaly zaměstnání. Naše máma asi tři roky pletla čepičky, ale na nějaké jiné jméno, takže přes někoho jiného. Po třech letech, asi v roce 1957, ji nakonec vzali z protekce v Komunálních službách města Prahy jako metařku. Zametala porůznu v Dejvicích, ve Střešovicích, v nejrůznějších místech. Já to znám, protože jsem jí chodil pomáhat. Dostala takový dřevěný vozík s velkými koly, který byl tak těžký, že ho nevystrkala, takže já jsem jí pomáhal.“
Ing. Pavel Tomek, CSc., se narodil 29. října 1943 v Praze do rodiny právníka JUDr. Pavla Tomka a jeho ženy Olgy, rozené Zemanové. Má o čtyři roky staršího bratra Ivana. Pavlův otec v letech 1936–1950 působil v pražské kanceláři obchodního oddělení brněnské Zbrojovky a poté byl přednostou odboru ministerstva průmyslu. Byl sociální demokrat a nesouhlasil s nuceným sloučením ČSSD s KSČ v roce 1948. V roce 1954 byl zatčen a o rok později odsouzen k 22 letům odnětí svobody za údajnou velezradu ve vykonstruovaném procesu s Josefem Šádkem a spol. Matka se dvěma syny zůstala zcela bez prostředků, odkázána na pomoc příbuzných. Otce propustili v roce 1960 na prezidentskou amnestii. Pavel nemohl z politických důvodů studovat na střední škole. V letech 1957–1960 se vyučil v ČKD Stalingrad soustružníkem, následně vystudoval Večerní střední školu pro pracující při ČKD a v roce 1962 odmaturoval. Vojenskou službu nastoupil u Technických praporů (TP). Poté se v roce 1964 dostal na ČVUT, fakultu strojní, obor obráběcí stroje, kterou absolvoval v roce 1969. V období Pražského jara roku 1968 otci pomáhal s pokusem obnovit sociální demokracii, což se ukázalo být i v době celkového politického uvolnění jako nepřijatelné. Invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 ho zastihla v západoněmeckém Dortmundu na praxi. Otec se obával dalšího věznění a chtěl s rodinou emigrovat do Francie, nakonec se ale v říjnu 1968 všichni vrátili do Prahy. Emigroval jen starší bratr Ivan, do Kanady. O rok později zažil zásah Lidových milicí při občanském protestu k prvnímu výročí okupace 21. srpna 1968. Pavel Tomek působil od roku 1969 ve Výzkumném ústavu obráběcích strojů a obrábění (VÚOSO). V 80. letech mu z politických důvodů neumožnili obhajobu kandidátské práce. Obhájil ji v roce 1988. V roce 1990 byl jmenován ředitelem VÚOSO. Podnik prošel první vlnou privatizace a poté se proměnil na akciovou společnost VÚOSO a.s. Podnik zanikl následkem kuponové privatizace, kdy se většinovým vlastníkem stal Investiční fond. Ten v roce 1994 vyměnil ředitele a poté podnik rozpustil a prodal lukrativní nemovitosti, které k VÚOSO a.s. patřily.