Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Julius Tomin (* 1938)

• narozen 2. prosince 1938 v Praze

• od dětství veden k zájmu o jazyky, literaturu a filosofii

• krátce studoval na Vysoké škole ruského jazyka a literatury v Praze

• působil jako učitel v Mútném na Slovensku

• odmítl vojenskou službu, byl vězněn v Banské Bystrici

• po pokusu o emigraci opět uvězněn ve Rtyni v Podkrkonoší a v Libkovicích u Mostu

• studoval filosofii na FF UK, kde působil jako odborný asistent

• byl jedním z iniciátorů křesťansko-marxistického dialogu v Československu

• v šedesátých letech přednášel na univerzitách v Heidelbergu a v Göttingenu

• v letech 1969 – 1970 působil jako hostující profesor na University of Hawaii

• po roce 1970 pracoval ve vodárně a v pražské ZOO, byl podporován granty z NSR

• v druhé polovině sedmdesátých let organizoval neoficiální filosofické semináře s mezinárodním dosahem

• byl pronásledován a týrán československou tajnou policií

• v roce 1980 odešel do Velké Británie, působil na univerzitách v Cambridge a v Oxfordu

• přednášel na univerzitách v Británii a v Jižní Africe

• je autorem řady odborných článků a publikací

Julius Tomin se narodil 2. prosince 1938 v Praze na Vinohradech, období druhé světové války prožil v Mělníku. „Táta mě učil trošku anglicky, pak mě učil ruštinu,“ vybavuje si z raného dětství, kdy mu otec – žák a tajemník profesora Kozáka[1] původem ze Slovenska, jehož studium filosofie přerušila likvidace českého vysokého školství v Protektorátu – zprostředkoval „počáteční vnik do těch jazyků, který ovlivnil celý jeho další život“. V roce 1944 pak nastoupil do obecné školy a osvojil si i solidní základy němčiny. Díky zájmu o literaturu a jazykové průpravě tak mohl v květnu 1945 uvítat v Mělníku sovětskou tankovou brigádu, na jednom z obrněnců prý i deklamoval básně oblíbených ruských autorů.

„Česi jedia mačky“

Po válce získal otec úřednické místo v továrně firmy Mattoni, rodina tak žila v Kysiblu u Karlových Varů, odkud pamětník docházel do školy do Radošova. „My jsme byli čtyři kluci a ten táta se věnoval vlastně jenom mně,“ vzpomíná Julius Tomin na rodinné poměry. Přátelství s otcem prý ještě upevnil poté, co ten projevil zájem stát se učitelem. Protože nebyl odborně kvalifikován, mohl se stát nanejvýš učitelem ruštiny, v níž jej Julius dokázal záhy překonat. Role se tak obrátily a tentokrát syn doučoval otce. Přestože měl prý Tomin starší slušný plat a k dispozici i pěkný byt, rozvedl se s manželkou a odešel s Juliem na Slovensko. Tam učil na školách ve Zvolenu, Banské Bystrici a Levicích, kde jeho syn a asistent v jedné osobě i odmaturoval. Julius Tomin prý nejen opravoval za otce domácí úkoly, ale čím dál hlouběji pronikal i do ruské literatury. „Trvalo mi to asi rok a tu Vojnu a mír jsem si přečetl v ruštině a byla to nádhera,“ vzpomíná, jak se od ruského překladu prý jazykově nesmírně bohatého Robinsona Crusoe propracovával k náročnějším textům. „Zřejmě ta ruská literatura má svoji sílu. Tolstoj, to je svět, Dostojevský, ten vás moc rve,“ popisuje svou fascinaci, díky níž tak dokázal načíst v originále vše dostupné od Lermontova po Gorkého. „Jak jsem se identifikoval s tátou, tak jsem se považoval skoro víc za Slováka, než za Čecha,“ vzpomíná pamětník. Slováky však prý za „skutečného Slováka“ často považován nebyl, vyslechl si tak například, že „Česi jedia mačky“ a jiné nacionálně laděné báchorky, čímž prý ze svého „poslovenštění“ záhy vystřízlivěl.

Svou cestou k nenásilí

Na studia proto Julius Tomin zamířil raději do Prahy. „Já šel na tu ruskou školu proto, abych mohl dělat filosofii. Myslel jsem si tehdy, že marxismus žádná filosofie není, proto jsem se na filosofii nehlásil,“ vysvětluje, proč se rozhodl pro Vysokou školu ruského jazyka a literatury. Během studia pak prý dělal, co ho zajímalo: navštěvoval J. B. Kozáka, s nímž na procházkách rozmlouval, v Slovanské knihovně studoval Království Boží ve vás L. N. Tolstého[2] a další filosoficko-náboženské spisy. „Skrz toho Tolstého jsem se dostal k teorii nenásilí a ke Ghándímu. Jak potom ujedete, tak už jedete mimo ty normální společenské úzy, jedete svou cestou,“ vzpomíná pamětník na pozdější návštěvy velvyslanectví Indie, odkud si odnášel díla Džaváharlála Néhrú[3]a dalších indických nacionalistů, která doplňoval četbou Bhagavadgíty.V polovině prvního semestru však začaly potíže – byla znovuzavedena povinná vojenská služba při studiu. Přestože Julius Tomin nastoupil do školy již v sedmnácti letech, byl nucen k účasti na pravidelných sobotních cvičeních. Pod vlivem Tolstého a dalších prý tehdy prodělal „velký zápas sama se sebou a se svou budoucností“, až nakonec dospěl k rozhodnutí, že má před sebou jinou práci a na něčem takovém se podílet nebude. „Kdybych měl skočit do Vltavy, takhle žít nemůžu,“ usoudil prý a školu po prvním semestru opustil.

„Každý z tých žiakov kradne!“ – Komenský a Rousseau

Prahu však opustit nechtěl, vzpomněl si tak na Ústřední výbor Svazu československo-sovětského přátelství, který se prý stejně jako jeho škola nacházel v těsné blízkosti kavárny Slavia. „Zašel jsem tam, jestli by pro mě neměli místo. Tak mě udělali inspektorem pro kurzy ruského jazyka a literatury pro celé Československo,“ uvádí pamětník, který byl prý za všech okolností odhodlán vytvořit si podmínky pro studium. Seděl tak v kanceláři v budově Svazu a studoval díla Komenského a Rousseaua, jehož Emil byl pro něj prý obrovským objevem. Četbu pak doplňoval výlety, například inspekční cestou na zámek Konopiště, kde probíhaly kurzy ruského jazyka. Po třech měsících byl však předvolán k řediteli a se slovy „Soudruhu Tomine, snad bude lepší, když se nějak rozejdeme“ propuštěn. Inspirován díly klasiků si tak zvolil dráhu pedagoga a roku 1956 nastoupil jako učitel v Mútném v okrese Námestovo. „Nebyla tam elektřina, ani dřevěná podlaha, jen udupaná hlína. Už padal sníh a některé děti přišly ještě bosé do školy. Byl to naprosto fascinující rok, jeden z nejsilnějších zážitků, které jsem měl,“ uvádí k poměrům, v nichž se rozhodl aplikovat Rousseauovy pedagogické vývody. Přestože byl kolegy varován, že „každý kradne, musíš dávať pozor, každý z tých žiakov kradne,“ setkaly se prý jeho metody s úspěchem a se svými svěřenci vycházel k oboustranné spokojenosti.

Než viktoriánskou fabriku, to snad raději basu

Protože dle učení Tolstého je stát organizovaným násilím a člověk, který chce žít dobře, proto nemůže stát přijmout, odmítl se Julius Tomin zúčastnit voleb. Své přesvědčení, „že jít nemůže, že se necítí být občanem této republiky, že s tímhle tím státem nemá co společného,“ pak jasně deklaroval i v dopise úřadům. Odpovědí mu byla předvolánka k odvodu, kde poté, co se ujistil, že už samotný akt vážení během lékařské prohlídky je součástí vojenské služby, uvedené odmítl a byl „odveden do basy“.

 „Svět, proti kterému jsem stál - to s komunismem nemělo nic společného,“ uvědomoval si prý Julius Tomin. Ve věznici v Banské Bystrici se tak rozhodl neztrácet čas a poté, co mu byl odebrán přepis anglického překladu Kázání na hoře, vrhl se na studium marxismu, jehož se cítil být odpůrcem, aniž by o něm věděl víc, než se mohl dočíst v Rudém právu. Vězeňskou knihovnu brzy vyčerpal, po dlouhém handrkování mu prý ale kapitán věznice půjčil vlastní, zjevně nedotčený výtisk Kapitálu. Při jeho studiu na cele, „která byla široká tak na rozpětí rukou a na úhlopříčku tři a půl kroku,“ již obýval spolu s pěti dalšími trestanci, si tak díky četbě referátů parlamentních inspektorů uvědomil, „že žijeme v té vyšetřovačce v podmínkách daleko lepších, než ty děti v těch továrnách, že ten marxismus měl své historické oprávnění.“ V cele přeplněné kvůli maďarským událostem tak prý objevil v marxismu velmi silný humanistický směr, následkem čehož dospěl k přesvědčení, že „s Tolstým a Ghándím půjde z basy do basy, kdežto když ten marxismus vezme vážně, jako něco, s čím by se mělo něco dělat – něco, od čeho je ta skutečnost v téhle zemi naprosto vzdálená – tak s tím marxismem by něco dělat mohl.“

Na protest proti podmínkám ve vazbě pak přesto zahájil hladovku, jíž po vzoru Ghándího „ukazujete, že za něčím stojíte celým svým životem.“ Okamžitě byl izolován na samotce ve starém, tereziánském křídle věznice, jen s kýblem na výkaly a pryčnou, kde pak mohl být svědkem toho, jak „k večeru se dveře otevřou, tam obrovský chlap s takovou železnou tyčí.“ Nastal prý „moment hrůzy, který pronikne celé vaše tělo,“ kdy Tomin „už viděl všecky svoje zuby na zemi,“ muž však prý přejel tyčí po mřížích, spokojen s výslednými tóny usoudil, že nejsou porušené a zas odkráčel. Pamětník prý ale díky němu mohl zakusit „jeden z nejsilnějších zážitků v životě – tu naprostou hrůzu a pak úlevu.“ Druhý den byl přemístěn do vězeňského špitálu, kde mu „nacpali skrz nos tu hadici,“ s jejíž pomocí mu vpravili do žaludku směs vajec a černé kávy. Po čase tak s rozervaným a krvácejícím nosem od hladovky upustil.

Asistent vězeňského lékaře – sám lékař, laický katolík, o jehož hrdinských skutcích během osmi let za mřížemi prý ve zdech věznice kolovaly legendy – mu alespoň jako výraz sympatií věnoval originál vybraných spisů I. P. Pavlova[4], „jednu z knih nejcennějších“. Zbytek tříměsíčního trestu tak strávil studiem Marxe a Pavlova opět v novém křídle, „v hrůze“, poblíž cel vyšetřovací vazby s okny s hustým pletivem, zasíťovanými, aby nebyl slyšet křik. Při propuštění pak odmítl podepsat, že s nikým nebude mluvit o tom, co viděl nebo slyšel během pobytu ve vězení. „To my vás nemůžeme propustit,“ bylo mu řečeno. „Tak já tady zůstanu,“ prohlásil prý Tomin, načež asi po půl hodině dozorci viděli, že to myslí vážně a pustili jej i bez podpisu. 

Přes Mútné a Štětín do Indie

„Když jsem dostal novou předvolánku, řekl jsem si: zkusím se přes Polsko dostat do Švédska a do Indie, to byl můj sen, Indie,“ uvádí Julius Tomin k faktu, že krátce po propuštění obdržel další předvolání k odvodu. Vydal se tak do Mútného, odtamtud pak nocí přes lesy a přes hranici. Na polské straně zamířil do nejbližšího městečka, kde prodal hodinky, koupil jízdenku a přejel vlakem do Štětína. Tam se v mrazivé říjnové noci nakonec ukryl do nádražní restaurace, kde byl kolem půlnoci zatčen. „Na stanici měli policejní celu, tam byla tma, ve tmě tulák, chvěl se zimou,“ popisuje, jak strávil noc, až konečně přišel „krásný říjnový den“. „Ty slovenské lesy byly krásně zbarvené a já měl nesmírný pocit úlevy, jeden z nejsilnějších pozitivních pocitů, jak jsem jel tím gazíkem s těma policajtama domů,“ vzpomíná pamětník na návrat do věznice v Banské Bystrici.

Během výslechu jej vyšetřovatel konfrontoval s dopisem indickému předsedovi vlády Nehruovi, jehož Tomin už před svou cestou žádal o zastání, a domáhal se vysvětlení. „Já opakoval, že prostě odmítám s tímhle státem, který je organizovaným násilím, jakýmkoliv způsobem mít cokoliv společného. Že to, jak ten stát vypadá, nemá s marxismem nic společného,“ uvádí Julius Tomin, načež se prý mohutný chlap v holínkách rozeřval: „Jak si můžeš dovolovat mluvit takhle o našem státě? Ani se ještě neumíš podepsat a budeš nás tady kritizovat!“ Když pak prý dokončil protokol, odmítl jej Tomin podepsat s tím, že to neumí, čímž si vysloužil příval výhrůžek, bit ale nakonec nebyl, přestože muž v holínkách zmínil prý i „seškrabávání ze stěny“. Namísto toho jej obvinil ze spojení s cizím činitelem proti republice, což by prý obnášelo přibližně desetiletý trest. Prokurátor však tento výklad nepřijal a odsoudil jej ke čtyřem létům za nedovolené opuštění republiky.

Počátky křesťansko-marxistického dialogu za plotem lágru

Pamětník byl eskortován do Rtyně v Podkrkonoší[5], kde v táboře při Tmavém dole žila pestrá společnost vězňů z řad sudetských Němců, katolických kněží a Svědků Jehovových. „Tam mě dali, považovali mě za politického, zaměřením,“ vzpomíná Julius Tomin na „lágr ze začátku naprosto strašný“, s „dřevěnými baráky úplně zavšivenými“. „My jsme relativně civilizovaná země byli i tenkrát, tak zas první jdu k doktorovi,“ popisuje pak samotné přijetí, během něhož prý lékaře přemluvil, aby ho brýlím navzdory poslal pracovat pod zem. „Byla by to skvělá zkušenost,“ vzpomíná na práci v dolech, kde prý vězňové fárali spolu s civilními zaměstnanci, zatímco bachaři se raději drželi na povrchu. Po čase se pak dostal do nového lágru v „krásných bytovkách uprostřed nádherných hor“ původně pro horníky, kteří ovšem „nebyli“ a jejich roli tak museli zastat političtí vězni.

Julius Tomin se tam sblížil s vyučujícím na jezuitském gymnáziu Václavem Divíškem[6], který mu věnoval Augustinovu Učebnici němčiny, zásoboval jej německou teologickou literaturou a dlouze s ním rozmlouval. „Viděl jsem, že ta víra byla pro ty kněží vším jiným, než opiem,“ vzpomíná pamětník a dodává, že „tam se člověk buď zkorumpoval, zkolaboval a šel nějak s tím režimem, nebo mu ta víra dala obrovskou sílu a prostě v té věznici morálně rostl, jak by nikde jinde nemohl vyrůst.“ „Já jsem pokřtěný katolík, ale katolíkem jsem se necítil, tak ze mě chtěl katolíka udělat,“ vybavuje si interakce s Divíškem v prostředí pracovního tábora, „to já jsem ale zase nemohl, nemohl jsem předstírat sám pro sebe, že se cítím být katolíkem, když jsem se katolíkem být necítil,“ přibližuje rozhovory, jejichž následkem v něm uzrálo přesvědčení, „že musí udělat všecko pro to, aby ti kněží se z těch věznic dostali, aby byli propuštěni, aby mohli jít do svých farností a aby tu morální sílu, kterou v tom vězení načerpali, mohli sdílet se svými farníky.“

„Ti bachaři, protože viděli, jak se tam mám skvěle, tak jim to lezlo na nervy,“ vzpomíná pamětník na chvíle, kdy se jej dozorci pokoušeli ponížit, například přidělováním zjevně nesmyslných prací, které však prý vykonával s ochotou. „Já to dělal tak, že ten bachař vnitřně zuřil a nemohl dělat nic,“ uvádí a dodává, že k fyzickému násilí se dozorci v jeho případě nikdy neuchýlili.

S blbečkem v Mrtvém domě

Po šesti měsících Julia Tomina transportovali do Libkovic u Mostu mezi odsouzené s nízkými tresty. Poměry tam prý byly „vcelku volné, ale jak z Dostojevského Zápisků z mrtvého domu. Záchody, to se tam člověk brodil výkaly, nebyla jediná mísa, která by nebyla rozbitá,“ navíc bachaři si s lidmi dělali, co chtěli, okrádali je o vězeňské peníze a dlouhou chvíli si krátili týráním lidí. „Měli tam jednoho takového blbečka, kterého si vždycky vzali na noc do práce, když se chtěli pobavit. Ten si nakonec vzal život,“ popisuje pamětník, co jej vedlo k tomu, že všechno sepsal, přečetl nahlas asi třiceti kolegům v baráku, dal do obálky s adresou prokuratury a chtěl odeslat. Někdo jej ale udal, dopis mu odebrali a předvedli jej před náčelníka věznice. Ten mu vyhrožoval obviněním ze vzpoury a desetiletým trestem v Ilavě, odkud se nevrátí. Záležitost se však prý nakonec urovnala a po smrti Antonína Zápotockého byl Julius Tomin po patnácti měsících trestu amnestován, přestože i tentokrát prý odmítl při odchodu podepsat prohlášení o mlčenlivosti.

Pavlov, Marx, opium a Kritiás

„Na celém marxismu tohle bylo to pro mě podstatné – spojení duchovní práce s tou manuální,“ vzpomíná Julius Tomin, proč po návratu z vězení začal pracovat v polesí u Kováčové v okrese Zvolen, kde sloužil jako předák skupiny dělnic. Většinu času v lese trávil četbou Kapitálu a sebraných spisů I. P. Pavlova, občas vypomohl svým svěřenkyním. „Konečně jsem se mohl dívat na marxismus jako na filosofii, konečně jsem se mohl dívat na studium marxismu jako na něco, co mě zajímalo,“ vzpomíná Julius Tomin na svá lesní studia. „Marxismus usiluje být poznáním – a pokud se ukáže, že teze o tom, že náboženství je opium lidu, je nesmyslná… Určitě byly doby, kdy ta teze naprosto vyhovovala, kdy ta teze byla správná. Ta teze není z Marxe, tu tezi najdete u Kritia[7], jednoho z tyranů v Aténách, který si uvědomil, že náboženství bylo vymyšlené proto, aby drželo lidi v pořádku, to není teze nová. Já jsem ale chápal marxismus jako úsilí o poznání – a tenhle zdroj síly stál za poznání. A aby se ti kněží z toho vězení dostali, to byl můj úkol v rámci marxismu. V rámci toho stálo za to vzít ten marxismus vážně,“ uvádí pak k rozhodnutí pro studium filosofie.

„Neměl vy jste nějaký problém ve svém životě?“

„Já nikdy s politikou jako takovou neměl nic společného, nikdy jsem nebyl ve straně,“ uvádí scénu, kdy při vyplňování přihlášky na Filozofickou fakultu v Praze konzultoval celou záležitost s nadlesním, šéfem místní komunistické organizace. „Mám tam napsat, že jsem byl ve vězení?“ ptal se prý tehdy. „Čo si sa zbláznil? Ak to tam napíšeš, tak sa ani na tie pohovory nedostaneš,“ odvětil prý nadlesní Tominovi, který se tak hlásil ke studiu filosofie jako dělník. U přijímacích zkoušek se pak setkal s Milanem Machovcem[8], s nímž pohovořil o Nietzschem, Drieschem a Rousseauovi, načež se prý Machovec otázal: „Neměl vy jste nějaký problém ve svém životě?“ Tomin zareagoval tím, že se mu svěřil se svým příběhem. „Milan Machovec, ten už v té době byl jedním ze zcela vynikajících lidí,“ prohlašuje pamětník ke skutečnosti, že přestože roku 1960 ke studiu přijat nebyl, komise jej nezapudila. Milan Machovec přesvědčil vedení fakulty, že zkušenost s vězením není studiu filosofie překážkou a vzal si i na starost jeho další odbornou přípravu. Julius Tomin byl opět předvolán k odvodu, jemuž se tentokrát nebránil. Ještě před složením vojenské přísahy ale prodělal těžký zánět ledvin a ocitl se v nemocnici, odkud jej po čase propustili do civilu. V roce 1961 pak skutečně mohl začít studovat filosofii.

Tomin v dialogu s církví

„Všechno, co jsem dělal v Československu, bylo neseno tou nesmírně silnou vírou, jestli jednáš správně, jde o to, unést to a čerpat z toho sílu,“ vzpomíná Julius Tomin na své tehdejší snažení. V roce 1965 tak v Literárních novinách publikoval „první věc o nutnosti dívat se na křesťanství jinak“. Redakce prý dlouho váhala, zda text publikovat, spolu se zástupcem šéfredaktora Ivanem Klímou byl nucen absolvovat pohovory s radou „starých soudruhů“ a zuřivě s nimi diskutovat. Když jej nutili, aby článek předělal, Milan Machovec mu prý poradil: „Udělej to silnější, chtějí, abys to předělal, tak to předělej.“ Pamětník se zařídil podle jeho rady a publikaci článku Úskalí ateismu se mu nakonec přes všechny překážky podařilo prosadit, čímž otevřel dosud nemyslitelnou veřejnou debatu, podpořenou ještě následujícím příspěvkem literárních novin Tomin v dialogu s církví. „Literárky se vždycky prodávaly dobře, ale s tím Úskalím ateismu, to prostě šly na dračku. Lidé si uvědomovali, že ta teze ‚náboženství jako opium lidu‘, to by žádný slušný člověk neřekl, ten poměr k tomu náboženství se prostě proměnil,“ popisuje tehdejší situaci.

„To bylo novum, tady v Praze se začalo dít něco velice zajímavého. Přicházeli lidé z ciziny, dostali jsme se do světa,“ dodává k faktu, že téma, které s kolegy otevřel, vyvolalo velký ohlas, a jeho články byly překládány a vydávány v zahraničí. Julius Tomin tak byl zanedlouho pozván, aby své postřehy ke křesťansko-marxistickému dialogu přednesl v Německé spolkové republice. Vzápětí si ho předvolal do své kanceláře jistý pan Hrůza, šéf oddělení pro náboženství na ÚV KSČ a požadoval podrobnou zprávu o tom, s kým a o čem bude na své cestě mluvit. „Já jsem ochoten to udělat tak, že každému, s kým budu mluvit, řeknu, ‚podívejte se, všechno, o čem budeme mluvit, no tak já musím nahlásit, musím o tom podat zprávu,‘“ prohlásil prý tehdy, čímž Hrůzu odzbrojil. Poměry se prý ale postupem času uvolnily natolik, že za necelý rok mohl skutečně přednášet na univerzitách v Heidelbergu a Göttingenu.

„Tak jsem se začal té řečtině věnovat“

Při studiu pracoval Julius Tomin jako redaktor ve filosofické sekci nakladatelství Academia. První kniha, s níž se tam setkal, byl prý Patočkův Aristoteles, jeho předchůdci a dědicové, následovaný prvním dílem Hegelových přednášek z dějin filosofie[9]. Ten mu prý však valný smysl nedával. „Tak buď jsem vůl já a filosofii nerozumím, Hegelovi nerozumím, nebo ten Hegel je blbec a pindal nějaké věci, které nemají smysl, nebo ten překlad je špatný,“ říkal si prý tehdy. Vyžádal si tedy originál a zjistil, že překlad je špatný. Zkorigoval prvních asi třicet stránek, s nimiž zamířil za Patočkou, který byl tehdy vedoucím edice filosoficko-historických děl. „Patočka šel za šéfredaktorem a přiměl ho, aby mě osvobodil od vší jiné práce, abych se mohl plně věnovat revizi druhého dílu Hegelových přednášek z dějin filosofie,“ popisuje, jaký dojem jeho revize udělala. Při práci na druhém dílu věnovaném Platonovi a Aristotelovi pak za Patočkou pravidelně docházel a svou práci s ním konzultoval, protože do starořečtiny tehdy teprve pronikal. „Patočka se zahleděl někam 2400 let zpátky, k tomu Platonovi, a prostě se rozjel a do toho světa mě uvedl. Nikdy jsem nic podobného nezažil a asi nezažiju,“ popisuje pak tato iniciační setkání.

„Patočka byl oponentem mé diplomové práce, a když jsem tu práci obhájil, tak jsem se setkal s Patočkou na Václavském náměstí, tak jsem mu říkal: ‚Pane docente, já vidím před sebou dvě cesty. Buď tu filosofii spojím s přírodními vědami, a to znamená matematiku, a ta matematika není zrovna mou silnou stránkou, nebo to spojím s tím vývojem filosofie, s filosofií v dějinách myšlení, a to znamená Řecko,‘“ uvádí pamětník, na což prý mu Patočka odpověděl: „Pane kolego, když jsem já byl na Humboldt-Stiftung u Husserla[10], tak na tom prvním semináři ke mně Husserl přišel a říká, ‚Pane kolego, umíte řecky? Ne? A jak chcete dělat filosofii?‘ No, tak jsem se začal té řečtině věnovat.“   

Do řečtiny se s pomocí francouzských, německých a anglických učebnic rozhodl proniknout i Julius Tomin. Postupoval prý stejně, jak když si před léty osvojoval ruštinu – tedy snažil „se dostat do řečtiny přes řečtinu“. „Podobně jako Řekové nerozuměli řečtině z překladů do skytštiny nebo do hebrejštiny, mým úkolem bylo řečtině rozumět řecky. A jak jsem to studoval z těch učebnic francouzských, německých, anglických, tak to mělo tu obrovskou výhodu, že ta angličtina, němčina, francouzština mi vrhly světlo na ten řecký text, ale protože žádná z nich nebyla moje mateřština, tak to zas automaticky odpadlo. Zůstal mi ten osvícený řecký text.“

Špína a naděje Pražského jara

Po roce 1966, kdy získal aspiranturu na katedře filosofie, přednášel pamětník dějiny filosofie pro studenty rusistiky. Poté, co jeden z kolegů odešel na vojnu, byli mu svěřeni i studenti filosofie, které prý uváděl například i do díla Teilharda de Chardin[11]. „Možnosti tu tedy byly, když si je chtěl člověk vzít,“ popisuje své tehdejší postavení.

„Ti blbější komunisti byli v ÚV, chytřejší v Literárkách a ve Filosofickém ústavu,“ vzpomíná na situaci v druhé polovině šedesátých let. „Kosík[12] s Dialektikou konkrétního, to byly ty drobné boje. Dubček byl výsledkem a zároveň byl i možností. Když pak Kosíka vydávali po tisících výtiscích, i když se zaťatými zuby, tak i takové zápasy vedly k tomu roku 1968,“ pokračuje. „Já se mohu mýlit, ale vidím tam tři podstatné proudy: okruh okolo Literárních novin, Filosofický ústav – Kosík a lidé okolo Kosíka, a Machovec a ten křesťansko-marxistický dialog. Ta myšlenka, že to křesťanství stojí za to, že jsou v tom křesťanství obrovské hodnoty, ta zasáhla myslím daleko větší počet lidí než ten marxismus směrem k té výpočetní technice,“ uvádí k myšlenkovému podhoubí pražského jara 1968, aniž by však umenšoval přínos Radovana Richty[13]– který prý „přemotal marxismus velice zajímavým způsobem“ – a jeho mezioborového vědeckého týmu. „To se nestalo náhodou, celá ta šedesátá léta v tom Československu směřovala k tomu roku 1968, a ten křesťansko-marxistický dialog v tom hrál svoji úlohu. Politika KSČ vůči křesťanům vážně škodila křesťanům a vážně škodila republice, to jsem se jim snažil ukázat. V dobře vedeném státě jde o to, aby každý se mohl podílet na utváření společnosti ze všech svých sil.“

Během samotného pražského jara pak prý Julius Tomin dopisoval kandidátskou práci, a „když mohl, žil 2400 let před touhle dobou“. „Do věcí jsem se zamíchal, až když Václavák byl plný lidí, to mě jaksi zajímalo. Politika jako taková mě nezajímala, ale lidi na ulicích, to ano,“ uvádí. Ze vzrušených diskusí v ulicích Prahy si pak vybavuje výměnu s jakýmsi mladíkem, který vyjádřil své rozhořčení nad politickými poměry výkřikem „Co je tohleto za režim, že dáváme peníze těm opicím támhle v té Africe?“ Pamětník, podle jehož soudu „jsme byli vždycky rasističtí tady v tom Československu“, a který si ještě dobře pamatoval, jakou hanbu pocítil, když se na cestách v Německu přistihl, jak si v podstatě automaticky a bezmyšlenkovitě ve vlaku odsedl od – jak později zjistil – vzdělané a kultivované íránské rodiny, s ním prý okamžitě vstoupil do hádky slovy: „Ty umíš nějakou řeč? Víš něco o té Africe?“, načež došlo k poměrně ostré výměně. Když se pak s dotyčným setkal na shromáždění druhý den, očekával, že bude přinejmenším napaden, mladík však prý k jeho překvapení sám uznal, že na věc pohlížel možná poněkud zúženou optikou. Z tohoto možná ne zcela okrajového případu pak pamětník vyvozuje, že v ulicích „se velká špína z lidí lila, ale byly tam i obrovské možnosti“. 

„Kdo nás zachrání? Komunistická strana!“

Vybavuje si i setkání na Staroměstském náměstí, kdy protestoval proti skandovanému heslu „Komunisti horší než fašisti“. „Kdo nás zachrání? De Gaulle? Johnson? Dubček a komunistická strana!“ prohlašoval prý tehdy. „Důležité je, že tu byla určitá skutečnost, v níž ta komunistická strana byla tou vládnoucí třídou, a byly tu možnosti něco dělat. Byla to obrovská dějinná možnost i pro kapitalismus na západě. Pro kapitalismus na západě jsme představovali korektiv. Kapitalismus by vypadal jinak, kdyby vedle něj nestál nějak fungující socialismus,“ přibližuje své tehdejší přesvědčení. „Tak to v lidských věcech vypadá, věci mají různé stránky. Řekneme: ‚Tohle je spravedlivé‘, ale když se na to podíváme z těchhle stránek, tak vidíme, že to má zároveň momenty nespravedlnosti. Chtít zrušit vedoucí úlohu strany, chtít pluralismus. Tohleto chtít v roce 1968 znamenalo chtít ruskou okupaci, ‚komunisti horší než fašisti‘ rovná se zvát Rusy do země. Mně šlo o to, aby se tady dalo žít slušně,“ vzpomíná na svou tehdejší pozici a dodává, že samotná okupace byla dle jeho tehdejšího mínění především „strašnou chybou“, kdy „Rusové nejvíc uškodili sami sobě“. Přestože nestraník a dle vlastních slov i člověk apolitický, považoval prý pamětník před srpnem 1968 KSČ a Šikův[14] reformní program za jedinou možnost, jak dosáhnout pozitivní změny, ovšem „pak už byla ta strana naprosto zmrvená, každý slušný člověk byl vyhozený.“

„Vojáci okupační armády, naučte se přemýšlet po svém“

„Když došlo k té ruské okupaci, tak já byl na ulici a s těmi vojáky jsem ostře mluvil,“ popisuje pak scény z obsazené Prahy. V ulici Na Příkopě měli prý tehdy studenti stolky, kde si kdokoliv mohl vyrobit plakát nebo transparent, pamětník prý tehdy zvolil text: „Vojáci okupační armády, naučte se přemýšlet po svém, proč jsme vaše otce vítali s láskou a s květy, a proč vám dneska nikdo nepodá ani kousek chleba nebo skleničku vody.“ S tímto se vypravil na Staroměstské náměstí, kde plakát připevnil na zeď poblíž jednotky rudé armády rozmístěné v okolí Husova pomníku, zatímco přítomní vytvořili lidský štít. Protože sovětští vojáci, kteří si chtěli prohlášení přečíst, byli veliteli odvoláni, přečetl jej Tomin nahlas a byl zadržen. „V momentě mě vojáci popadli, zatáhli mě za ty broněviky, šlapali po mně, brejle mi rozbili,“ popisuje, jak byl týrán a ohrožován zbraní až do chvíle, než se objevil velitel jednotky, s nímž Tomin, poté, co jej donutil omluvit se za své podřízené, nějaký čas rozmlouval o ruštině, Rusku a kontrarevoluci. Snažil se prý vojáky přesvědčit o tom, že se stali obětí „naprosté dezinformace“, po vzrušené výměně názorů byl pak zpoza hradby protiletadlových kanónů pod Husovým pomníkem propuštěn. „Já jsem je musel odmítat proto, abych mohl toho Tolstého číst s chutí, aby se jim nepodařilo postavit mezi mě a tu ruskou literaturu, mezi to, co vidím v tom Rusku jako silné a velké. Abych se k tomu mohl pozitivně obrátit,“ vysvětluje, proč také například nutil sovětské vojáky umístěné na Letné k dodržování základních hygienických zásad u doslova přetékajících veřejných záchodků slovy: „Vidíš ty záchody? Každý, kdo tady je, bude mluvit o tom, co jste přinesli!“

Marxistická propaganda na University of North Carolina

V říjnu 1968 zamířil Julius Tomin v sestavě „dva křesťané – dva marxisté“ na přednáškové turné po Spojených státech, věnované křesťansko-marxistickému dialogu v Československu. „Byli jsme všude vítáni, všude se o nás psalo. Zejména na té Havaji jsem mluvil o všech těchhle zkušenostech s těmi ruskými vojáky, no a tak jako výsledek mě tam pozvali na rok, abych tam přednášel marxismus a křesťanský dialog, prostě filosofii,“ popisuje dojmy z cesty, která prý vyvrcholila diskusí na University of North Carolina: „Bylo tam veliké shromáždění, studentské, a vystoupil tam jeden muž s fasciklem novin a povídá: ‚Jak je to možné, že je tahle marxistická propaganda po celých Státech? Jak je tohle možné?‘ Tvrdil, že tou okupací nám ti Rusové otevřeli americká srdce, a tím nám otevřeli tu obrovskou možnost té propagandy, že se nikdy nic takového nestalo a jaké nebezpečí to je. A já povídám: ‚Vidíte, já jsem dodneška nemohl přijít na to, proč ti Rusové se rozhodli k té okupaci. A oni se dozvěděli o tom, že my tu budeme mít cestovní seminář a koumali, jak nám připravit tu nejlepší podmínku pro to, abychom ta americká srdce zasáhli. Teď jste na to přišel, konečně vím, proč k té okupaci došlo.“

Strojník a znalec Descarta

Po návratu z Havaje, kde působil v letech 1969 až 1970 jako hostující profesor, se Julius Tomin v podmínkách počínající normalizace na univerzitu vrátit nemohl – sám uvádí, že se vzdal akademické pozice dobrovolně – a začal pracovat jako strojník v elektrárně v Holešovicích. „Nikdo nechtěl věřit, že jsem šel do elektrárny dobrovolně, nevěřili ani, že mám doktorát. Občance nevěřili, tak jsem musel přinést diplom. Když viděli podpis Goldstückera[15], hned se chovali jinak: ‚To je ten, co je v Anglii?‘“ vzpomíná. „Turbína běžela a já jsem byl zažraný do toho řeckého světa,“ popisuje pak svůj pobyt v přístřešku, na nejhůře placeném místě v oddělení kondenzace, kdy však největší odpovědnost ležela na strojníkovi v poschodí nad ním, díky čemuž se mohl plně věnovat studiu. Výsledkem jeho úsilí byl mimo jiné obsáhlý úvod do díla René Descarta, který nabídl k publikaci nakladatelství Academia. „Pane Tomin, vy jste spadl z měsíce? Děláte v elektrárně, tak jak můžeme to, co jste napsal, dát k posouzení?“ prohlásil prý vedoucí kanceláře nakladatelství, s nímž se znal z dob, kdy sám v Academii působil, načež Tomin zamířil na ředitelství elektrárny a požadoval, aby jeho zaměstnavatelé přijetí knihy do posudkového řízení prosadili. Když jej odmítli, rozhodl se prý elektrárnu k nelibosti vedení dobrovolně opustit.  

Aristofanes, Sartre a Rudé právo

Podporován prostřednictvím Milana Machovce grantem ze Spolkové republiky Německo se tak „konečně mohl věnovat tomu Aristofanovi[16].“ „Aristofanes měl obrovskou sílu bojovat s negativními stránkami antické demokracie, ale věděl, že pokud ty diváky dobře pobaví, tak mu projde, co nikomu jinému neprojde. V té válce mezi Athénami a Spartou usilovat o mír, to byl hrdelní zločin. Proto Dikaios usiluje o mír se špalkem na hlavě. Acharňané jsou nesmírně silná komedie usilující o mír, ale aby to udělal, tak tam musí mít i ty pornografické elementy,“ uvádí mimo jiné. Později působil nějaký čas i jako noční hlídač v pražské zoologické zahradě, k níž odkazuje i v dopise Gustavu Husákovi.  

Julius Tomin docházel i nadále do Francouzské knihovny, společného podniku Klementina a Francouzského velvyslanectví, kde měl k dispozici mimo jiné i dvojjazyčné vydání podstatné řecké literatury. „Jednou jdu dolů, tam byla otevřená místnost, která nikdy nebyla otevřená, já tam vešel a na stole byl štos Le Mondu, poprvé v životě vidím Le Monde. Vzal jsem první, druhý. Asi třetí jsem otevřel, tam byl dopis Karla Kosíka Jean-Paul Sartrovi, kde Kosík mluví o tom, jak nemůže publikovat, jeho knihy byly vyházeny z knihoven, nemůže přednášet, policie mu zabavila tisíc stran rukopisu na dvě připravované práce,“ popisuje pamětník, co jej vedlo k tomu, aby vstoupil do korespondenční diskuse s Rudým právem. „Sartre odpovídá, že se může angažovat pouze za sebe. ‚Vy jste ale tak pronikl do povědomí každého slušného člověka na západě, že nepostavit se za vás by znamenalo nepostavit se za sebe,‘ dodává. A to na mě nesmírně silně zapůsobilo,“ pokračuje citací ze svého úvodního dopisu, který spolu s celou výměnou později zahrnul do knihy Kádrový dotazník, publikované v samizdatové edici Petlice: „Je to pravda, co Kosík píše? Je-li to pravda, je to v souladu s našimi zákony? Je-li to v nesouladu s našimi zákony, co mohu dělat pro to, aby se zákonnost v naší zemi obnovila? Je-li to v souladu s našimi zákony, co mohu udělat pro to, aby se změnily tak, aby se podobným způsobem s člověkem nedalo zacházet?“ 

Počátky seminářů a Charta 77

Povzbuzen korespondencí s Rudým právem zamířil pamětník za Milanem Machovcem. „Milane, už je to šest let, co je každý z nás vyhozený – Machovec, Kosík, Patočka – pojďme se sejít: jestli nic neděláme, jestli to, že jsme oficiálně přestali být filosofy, znamená, že filosofii neděláme, tak se nic tak strašného nestalo,“ oslovil ho a Machovec neodolal. Společně tak zahájili sérii seminářů v Pařížské ulici v bytě Dani Horákové[17].

Tam jej v prosinci 1976 oslovil jeden z návštěvníků semináře, Václav Havel. „Byla tam taková místnůstka, tak si mě tam pozval a říká: ‚Hele, Julo, přečti si tohleto,‘“ popisuje Julius Tomin, jak podepsal prohlášení Charty 77, „které naprosto odpovídalo tomu, o co šlo v tom dopise Rudému právu“. Když pak ještě ten den řekl svojí ženě Zdeně[18][19], „Tak jsem něco podepsal a asi z toho bude velký průšvih,“ nemýlil se. Na dalším semináři se objevil Menzel s prohlášením anticharty, Milan Machovec byl předvolán k výslechu a upozorněn, že pokud s bytovými semináři nepřestane, špatně skončí. „To nemůžeme dobrovolně, protože policie něco řekne,“ argumentoval prý tehdy pamětník. „Když přijdou a rozbijí nás fyzicky, tak ať to udělají, ale dokud můžeme, tak se sejděme,“ prohlašoval. Milan Machovec se však i přes naléhání rozhodl stáhnout na čas do ústraní.

Vést mladé lidi k dobrému životu se trestá

Julius Tomin tak začal provozovat seminář ve svém bytě v Keramické ulici na Letné, „pro mladé lidi, kteří se nemohli dostat na žádnou školu, jako byl Lukáš[20], náš syn“. „Nikdy jsem nedělal nic dobročinně, všechno, co jsem dělal, muselo mít v první řadě význam pro mě. Člověk může studenty dobře vést jen v tom případě, pokud má každá přednáška význam pro něj,“ vzpomíná. „Vzal jsem jeden z Platónových dialogů, týden jsem tvrdě dřel na tom řeckém textu, pak když jsme se sešli v tu středu, tak s tím řeckým textem před očima jsem ten dialog podal v té češtině pro ty studenty,“ popisuje ducha, v němž po zveřejnění Charty 77 a úmrtí Jana Patočky vedl seminář nerušeně až do léta 1977. „Policie na nás nešáhla,“ vzpomíná, „mohl jsem tak každý týden udělat něco, aby ti mladí chlapci a děvčata měli chuť přijít tu další středu, a abych já měl sílu se další středě plně věnovat. Šlo mi o to, dělat filosofii, která dělá něco s životem, která má smysl, i když z toho žádná kariéra nebude.“

„Milan Machovec za mnou zašel, abychom se zase spojili, otevřel seminář ve svém bytě. To bylo veliké, chodili tam i studenti z fakult. Machovec měl přednášku a já měl koreferát, to mělo grády,“ popisuje další spolupráci s dávným přítelem, který mezitím se svým okruhem promýšlel vznik podzemní Patočkovy univerzity. Po měsíci ovšem začala tajná policie znovu hrozit. „Musím to zastavit, policie chce, abych to zastavil,“ prohlašoval prý Machovec, načež Tomin naléhal: „Milane, prokristapána, nechte je, ať sem přijdou, ať to zavřou fyzicky.“ „Nesmíte zapomínat, že Milan měl ze západu peníze pro takové lidi, jako jsem byl já, jako byl Bondy[21]. Já ho chápu, ale já takhle prostě nemohl. To nebyla moje cesta, moje cesta byla jiná. A jeho cesta byla jiná, jeho cesta byla velice důležitá,“ soudí s pochopením kolegovu opatrnost, která jej přivedla ke znovuotevření semináře ve vlastním bytě.

„Tak si říkám: ‚Krista Pána, trockista!‘“

Když začala tajná policie pronásledovat hudebníka Jaroslava Hutku kvůli písni o Patočkovi, zahájil Julius Tomin petiční kampaň na jeho obranu. Při shánění podpisů byl odkázán na Petra Uhla, v jehož bytě probíhala pravidelná čtvrteční diskusní setkání. Směřoval tam prý s jistými obavami, byl ale přesvědčený, že Hutky je třeba se zastat. „Trockista – netrockista, tak jsem za tím Petrem zašel, podpisy jsem dostal. A za den nato Petr dostal ostrahu, dva policisté seděli na těch stoličkách, ze začátku ta ostraha fungovala tak, že kdokoliv mohl dovnitř, jen sebrali občanku a zase ji vrátili, když jste šel ven.“ Pamětník se spolu s dalšími nenechal zastrašit a dál k Uhlovi docházel. Před širší společností hovořil následující úterý o Aristofanových Vosách, „ostré kritice athénského soudnictví“, načež se přítomní bavili rozpaky nepřipravených policistů, kteří očekávali, že k dalšímu setkání dojde tak jako vždy až ve čtvrtek. Počínaje dalším dnem byli ale policisté ochotni umožnit vstup do bytu Petra Uhla jen třem osobám, a to s výjimkou Tomina. „Petr otevřel dveře. ‚Chceš, abych šel dovnitř?‘ On říká: ‘Jo!‘ Tak jsem prošel přes ty policisty, prostě jsem šel skrz ně. Pak přicházeli lidé, policie je nechtěla pustit, tak jsem se každého zeptal, ‚Chceš jít dovnitř, nebo nechceš?‘ Petr Uhl držel dveře otevřené, tak když chtěl člověk dovnitř, popadl jsem ho za ruku a vtáhl jsem ho dovnitř,“ popisuje pamětník potyčku s policií. Když se pak o desáté hodině večerní hlídka vyměnila, hosté pod vedením Rudolfa Battěka[22] zas odešli. Neobešlo se to však bez následků. „Pane Tomine, přestaňte chodit k tomu Petrovi Uhlovi, když k němu přestanete chodit, policie vám na ten seminář nesáhne,“ varoval prý Julia Tomina Ludvík Vaculík, který se právě vrátil z výslechu, ten však výstrahu ignoroval. „Já mám tu filosofii moc rád, ale zas abych kvůli tomu zapomněl na přítele, to nemůžu,“ prohlašoval prý tehdy.

„Nevidím žádného důvodu, proč bych měl být na policii předvoláván“

Následovalo předvolání k výslechu na středu odpoledne, v čase, kdy měl probíhat seminář. Pamětník odpověděl dopisem ministru vnitra Obzinovi. „Nevidím žádného důvodu, proč bych měl být na policii předvoláván, a pokud mě tedy předvedou na policii násilím, budou mě muset odnést a na žádném výslechu nebudu odpovídat,“ uvedl v něm prý mimo jiné, načež se vydal navštívit Petra Uhla. Druhý den ráno ho pak u snídaně vyrušili policisté a začali jej přemlouvat, aby se převlékl a šel s nimi. Poté, co prohlásil: „Přišli jste bez pozvání, vy tu pro mě nejste, jste pro mě vzduch,“ policisté ho popadli, odvlekli ho po schodech do auta a odvezli před budovu Ministerstva vnitra. Tam jej vytáhli z auta, odnesli do výtahu a odtamtud do výslechové místnosti, kde odmítl vypovídat. Po delším přemlouvání z jedné a mlčení z druhé strany mu prý nakonec policisté vrátili občanský průkaz a propustili ho.  

Julius Tomin obratem zahájil desetidenní hladovku, o níž předem informoval Ministerstvo vnitra i další instituce dopisem, který nechal veřejně kolovat. Jeho žáci se pak střídali v hladovění v bytě v Keramické ulici v intervalu dvou dní, s nimi mimo jiné i Petruška Šustrová a Petr Uhl, ten ovšem „o hladu a cigaretách“. Pátého dne proběhl obvyklý seminář, kterého se zúčastnil i František Kriegel[23], který jako lékař s uspokojením kvitoval, že v pamětníkově dechu je již cítit aceton, a Jiřina Bohdalová, která přispěla monologem z Antigony v Patočkově překladu. Protestní akce byla úspěšná, představitelé režimu byli znepokojeni a seminář se tak celý rok „obešel bez obtěžování“. 

Čas mluvit, čas mlčet

Během procesu s Václavem Havlem v budově soudu na Karlově náměstí hovořil Julius Tomin s novináři zahraničních agentur. „Kdo chtěl, tak jsem ho informoval o situaci v Československu,“ prohlašuje, přestože v uších prý slyšel šeptání známých „Tajnej, je tu tajnej!“ Druhý den ráno byl předvolán k výslechu na policejní stanici poblíž budovy soudu. Přišel načas, nechali ho čekat, rozhodl se, že půjde domů. Vtom se jej ujali „hodný policajt a zlý policajt“ a začali ho vyslýchat. Už při první otázce směřující k rodinným financím však odmítl vypovídat, čímž prý dotyčné zcela vyvedl z míry, takže mu po chvíli vrátili občanský průkaz a propustili jej. „V tu chvíli jsem pochopil sílu toho, když jste na vyšetřování a vy přestanete vypovídat, prostě s nimi nemluvíte,“ popisuje pamětník. „Ale musíte být rozhodnutý. Já byl rozhodnutý, kdyby to znamenalo, že jdu na deset let do basy, tak já prostě nepromluvím. To musí být rozhodnutí absolutní – jakmile je to rozhodnutí absolutní, tak jak to s těmi vyšetřovateli mává, to je neskutečné,“ dodává.

Hosté z Oxfordu v intelektuálním ghettu

„Já pro vás dělám všechno, co je v mých silách, ale vím, že to není dost,“ řekl prý pamětník svým studentům v létě 1978, načež jim oznámil, že oslovil s nabídkou spolupráce dvě německé a dvě anglosaské univerzity. Jeho nabídka zaujala kolegy v Oxfordu, kteří se rozhodli pražské semináře podpořit. „Jako turista mohl přijet každý,“ hosté se tak v Praze mohli nechat strhnout nadšením a rozhodností, s nimiž byla filosofie v Tominových seminářích praktikována. Velkou obdivovatelkou a podporovatelkou jeho snažení se stala především Kathleen Wilkes[24], po ní pak následovali mnozí další.

„Každá ta návštěva byla pro mě velikou výzvou,“ vzpomíná Julius Tomin, který prý nikdy nevěděl, zda se seminář bude moci příští týden sejít. Jeho nový podnik neunikl pozornosti tajné policie, jejíž tlak tak opět zesílil. I přede dveřmi bytu v Keramické se teď střídaly hlídky, policisté dohlíželi na chod domácnosti a obtěžovali hosty. Došlo i k zatýkání zahraničních návštěv, například Williama Newton-Smitha[25] z Balliol College během semináře Tominovi doslova „vyrvali z rukou“, odvlekli na policejní stanici a obratem vyhostili. Britská akademická komunita byla pobouřena a o Tominův zápas se začala zajímat zahraniční média. Hovořil tak v přímých přenosech britských zpravodajských kanálů i v zavedených diskusních pořadech, a informoval britskou veřejnost o hnutí za lidská práva v Československu a Chartě 77. Semináře probíhaly i nadále, přestože soustavně narušované, jedním z hostujících řečníků byl například Ernest Gellner. Aby demonstrovaly svou solidaritu s pamětníkem, zavedené britské vzdělávací instituce nabízely možnost studijních pobytů. S rostoucí popularitou pamětníka v Británii se stupňovaly i snahy StB o jeho diskreditaci v akademických kruzích na západě. Jak se později dozvěděl, cílem kampaně bylo zpochybnění jeho doktorského titulu, a tím i kompetence k provozování filosofie, případně prezentace Tomina jako šílence.

Vyhoštění Kennyho a Aristoteles v Bartolomějské

„Všechny ty předchozí návštěvy, to byl střet, intelektuální střet na nejvyšší úrovni,“ vysvětluje pamětník, proč se oxfordská univerzita rozhodla vyslat do Prahy Anthony Kennyho[26], který tehdy zastával post Master of Balliol, jako už ve 13. století Husův mentor John Wyclif. Tématem semináře byla zvolena etika. Kenny pak Tomina vyzval, aby před začátkem přednášky spatra přeložil dva řecké texty studentům do češtiny. Jeden z nich – Etiku Eudémovu – pamětník do té doby nečetl, prohlásil tak prý: „Musíš mi prominout, musím jít do kuchyně, tam si to přečíst aspoň jednou.“ „Tímhle mi Kenny otevřel velkou exhibici, tohle udělat, to je show,“ vzpomíná Julius Tomin

Diskutoval pak tedy s Kennym o Etice Eudémově a Sokratovi. V momentě, kdy se přeli o poslání filosofie, ozvalo se „velké bušení na dveře – policie, dovnitř…“, Kennyho s manželkou odvedli, vzali k výslechu a v noci převezli přes hranice, Tomina se studenty odvezli na policejní stanici do Bartolomějské. „Tam jsme byli ve velké místnosti, tak tam sedíme a já vidím, žádný tajný nikde, tak říkám: ‚Poslyšte – já těch posledních pár týdnů žádnou přednášku neměl, vždycky jsem někoho pozval, Hejdánka[27], Palouše[28], Jiřího Němce[29], protože jsem pracoval na Aristotelovi – teď jsem připravený udělat úvod do Aristotela, chcete si ho poslechnout?‘ To byl jeden z nejsilnějších okamžiků mého života. Jak jsem předtím Kennymu říkal, že ta filosofie, ten Aristoteles může dělat každý moment momentem silným, tak udělat úvod do Aristotela v Bartolomějské, to bylo něco,“ vzpomíná Julius Tomin. „Já jsem akorát ten úvod udělal, domluvil jsem, zřejmě to odposlouchávali, tak tam přijde tajný a říká: ‚Co to tu děláte?‘ Já říkám: ‚Filosofii, chcete si přisednout?‘ No tak on odprejskl. Pak přišli do té místnosti ve velkém, asi osm tajných, zařvali ‚každej ke zdi!‘ a k mému smutnému překvapení každý z těch studentů šel k té zdi. Já jsem se tam procházel, tak mě sebrali jako prvního na tu osmačtyřicítku. A to bylo naposledy, co jsem mohl své studenty vidět,“ dodává a pokračuje v popisu metod, které měly vést k jeho profesní i lidské likvidaci: „Když odvedli Kennyho, tak potom každou středu, když jsem měl mít přednášku, sebrali na osmačtyřicítku mě a studenty, kteří chtěli přijít. Tak když se to stalo asi čtyřikrát nebo pětkrát, tak jsem na tu pozvánku šel a řekl jsem: ‚Tak já jsem se rozhodl, že už se o další seminář pokoušet nebudu, rád bych jel na pět let do zahraničí na studijní pobyt.‘ Policajt říká: ‚Pane Tomin, o něčem takovém jsem v životě neslyšel. Kdybyste se chtěl vystěhovat, zaručuju vám, do týdne máte pas, můžete jet.‘“

„Narušit psychiku objektu natolik, aby řešení své situace viděl pouze ve výjezdu z ČSSR“

„Co ta policie dokázala. Vytvořila okolo nás atmosféru, že kdo se bude stýkat s Tominem, tak je to s ním špatné. Anna Marvanová na to nedala, stýkala se s námi, hned jí v noci rozbili okno. Takže každý pochopil, že s Tominem je potřeba se nestýkat. Ta atmosféra, v níž jsme žili, byla nehezká. Mně to nevadilo, protože já žil v tom Řecku, kdežto Zdena, pro ni bylo důležité s těmi lidmi být,“ uvádí k postupům tajné policie, která se v průběhu akce Asanace – kdy cílem bylo rodinu izolovat a poté vyhnat do zahraničí – uchýlila k týrání jeho dětí a fyzickému násilí jak vůči jemu samotnému, tak i manželce.

„Nasazení Oxfordu a všech těchhle veličin v těch seminářích, to bylo všechno dělané pro vzdělání tohohle národa. Já dělal, jak jsem mohl, pro to Československo. Abych tady ty studenty mohl do toho řeckého světa uvést. O politiku jsem se vůbec nestaral, marxismus jsem hodil stranou, všecku politiku jsem hodil stranou, šlo mi jenom o to, to Řecko dělat dobře. A to se stalo naprosto nepřijatelným, jen proto, že jsem to dělal dobře. Tak řekněte, jaký svět jsme to vytvořili?“ prohlašuje Julius Tomin.

Čtrnáct dní po rozhovoru o studijním pobytu s policisty navštívil pamětníka jeden z jeho studentů a prohlásil: „Pane Tomin, tak jsem byl na policii, tak se ptali, kdy si zažádáte o těch pět let do zahraničí.“ Po týdnu se prý objevil i Ivan Dejmal se slovy: „Pane Tomin, tak jsem byl na vyšetřování, tak se ptali, kdy už si proboha o těch pět let zažádáte.“

Osudy Julia Tomina v Británii byly předznamenané výměnou s australským filosofem Davidem Armstrongem[30], který jej navštívil krátce před odjezdem, a jehož nabídku práce v Sydney prozatím odmítl. „Julius, it seems there would be a lot of trouble with you in the West,“ prohlásil prý Armstrong při setkání v hotelu Intercontinental. „David, it seems there would be a lot of trouble with me in the West,“ odpověděl pamětník, který se měl brzy nato dočkat dalšího překvapení. „Jdu si vyzvednout pas, všecky země vyškrtnuté, kromě Británie a Spojených států. A jedna země, o kterou jsem si nežádal, tam byla doplněná – Austrálie,“ zamýšlí se tak nad fungováním zpravodajských sítí.

Rodina Tominových tak zamířila do Británie ve vypůjčeném voze, který řídila Kathleen Wilkes. „Přijeli jsme k těm hranicím, tak oni nás odšoupli na vedlejší parkoviště, které bylo prázdné, a nechali nás tam. To policie tady vždycky dělala. Když si předvolávali, tak nechávali s chutí každého vařit se ve vlastní šťávě. Marek[31] se zlomenou nohou, já si s ním hrál. Tak jsme si hráli chvilku, no a tak asi po půl hodině mi to připadalo blbé, tak říkám: ‚No Kathy, ty se seber a jeď, a my tady zůstaneme.‘ Jak jsem to řekl, během pěti minut nebo dřív, zřejmě to celé odposlouchávali, tak říkali: ‚Do auta, nadjeďte‘, tak jsme šli do auta, předjeli k té závoře, a teď jeden ten pohraničník přijde a říká: ‚Pane Tomin, máte s sebou doktorský diplom?‘ Já říkám: ‚Jo.‘ – ‚Můžete nám ho ukázat?‘ – Já jim říkám: ‚Můžete mi ukázat dispozici, která vás opravňuje k takovému požadavku?‘ Vrátil se za pár minut a povídá: ‚Pane Tomin, tak jsme v kontaktu s ústředím a oni říkají, že když nám ten diplom dáte, tak můžete jet.‘ Tak já říkám: ‚Já vím, že si ten diplom můžete vzít, otevřít to auto, to je vaše věc, ale já vám dobrovolně ten diplom nedám.‘ Fronta za námi, tak že zpátky na to parkoviště. Tak já říkám: ‚Ne, samozřejmě si nás tam můžete odtáhnout, to je vaše věc, ale dobrovolně my jedeme jenom dopředu.‘ Za pár minut přišel: ‚Pane Tomin, tady máte pas, tak jste to teda vyhrál, my se omlouváme, to nebylo z naší hlavy.‘ No a tak jsme jeli,“ popisuje rozloučení s Československem.  

Cambridge, Oxford a pád marxismu ve Swindonu

Svá léta na ostrovech strávil Julius Tomin přednášením na převážně prvotřídních univerzitách v čele s oxfordskou Balliol College či institucemi v Jižní Africe, diskusí s oxfordskými filosofy a profesory klasických studií o datování Platónových dialogů, dalšími protesty a hladovkami, cestováním na bicyklu z Oxfordu na konferenci do Brightonu, kde jeho věc přilákala pozornost médií. Opět se mu podařilo proniknout na titulní stránky britského tisku, čímž vyvolal celonárodní kampaň na svou podporu, zápasem o navrácení československého občanství, jehož byl záhy po příjezdu do Británie zbaven, i intelektuálními performancemi ve swindonském pubu, které přenášely i televizní štáby z Kanady a Austrálie. Poslední z nich nazval Pád marxismu. „To ještě bylo před návštěvou Gorbačova v Anglii, o přestávce se mě ptali: ‚Pane Tomin, jak se díváte na budoucnost východoevropského bloku?‘ Tak já říkám: ‚No podívejte se, thatcherismus… Jakmile pochopíte krásu toho, kdy můžete prodávat věci, které nejsou vaše... Tak v momentě, kdy to pochopíte, to je nevyhnutelné.‘ Tak to byla poslední přednáška, kterou jsem mohl mít v té hospodě,“ uvádí.

Po dalších zápasech a neméně dramatických cestách mezi Británií a Čechami se v současnosti Julius Tomin věnuje především publikování na svém blogu[32] a prohlašuje: „Kdykoliv vezmu cokoliv z toho řeckého světa do ruky, tak jsem na tom líp dneska, než jsem na tom byl včera.“

Literatura

Hrubý, Peter. 1980. Fools and Heroes: The Changing Role of Communist Intellectuals in Czechoslovakia. Pergamon Press.

Day, Barbara. 1999. Velvet Philosophers. Continuum.

Informace o Chartě 77 http://www.vons.cz/informace-o-charte-77

[1] https://www.phil.muni.cz/fil/scf/komplet/kozkjb.html

[2] http://philosophy.spbu.ru/userfiles/rusphil/%281%29.pdf

[3] https://www.britannica.com/biography/Jawaharlal-Nehru

[4] https://www.databazeknih.cz/knihy/vybor-ze-spisu-i-p-pavlova-244883

[5] http://www.mistapametinaroda.cz/?id=385

[6] http://www.pribehy20stoleti.cz/pribehy/2013533_rimskokatolicky-knez-vaclav-divisek/

[7] http://www.fysis.cz/presokratici/88/88krit.htm

[8] http://milanmachovec.cz/

[9] https://www.databazeknih.cz/knihy/dejiny-filosofie-i-29701

[10] https://www.phil.muni.cz/fil/scf/komplet/huserl.html

[11] https://www.databazeknih.cz/knihy/vesmir-a-lidstvo-58743

[12] https://www.phil.muni.cz/fil/scf/komplet/kosik.html

[13] https://www.phil.muni.cz/fil/scf/komplet/richta.html

[14] http://www.rozhlas.cz/plus/archivplus/_zprava/ota-sik-a-ekonomicke-aspekty-prazskeho-jara--1263708

[15]https://www.mzv.cz/jnp/cz/o_ministerstvu/organizacni_struktura/utvary_mzv/specializovany_archiv_mzv/kdo_byl_kdo/goldstucker_eduard.html

[16] https://www.amazon.com/Political-Theory-Aristophanes-Explorations-Poetic-ebook/dp/B00JMM1CF4

[17] https://www.kosmas.cz/knihy/199925/den-plny-pitomcu/

[18] https://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad1102/101-107.pdf

[19] https://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad1102/108-124.pdf

[20] https://www.twistedspoon.com/tomin.html

[21] http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=915

[22] http://www.csds.cz/cs/zpravy/2924-DS.html

[23] http://www.ceskatelevize.cz/lide/frantisek-kriegel/

[24] https://www.theguardian.com/news/2003/sep/19/guardianobituaries.obituaries

[25] https://www.opensocietyfoundations.org/people/william-h-newton-smith

[26] https://www.britannica.com/contributor/Anthony-JP-Kenny/6155

[27] https://www.phil.muni.cz/fil/scf/komplet/hejdnk.html

[28] https://www.phil.muni.cz/fil/scf/komplet/palous.html

[29] https://www.phil.muni.cz/fil/scf/komplet/nemecj.html

[30] http://www.smh.com.au/comment/obituaries/david-armstrong-philosopher-with-an-international-reputation-20140606-zs006.html

[31] https://www.twistedspoon.com/marek-tomin.html

[32] http://www.juliustomin.org/