„Vozil je ten autobus každý den ze zaměstnání a do zaměstnání z toho Mnichova Hradiště, a to vždycky v pět hodin oni odjížděli. No a teď tam prostě už se shromažďovali u toho autobusu a najednou rána, v blízkým okolí, kde bylo to minový pásmo. A ten nadporučík Vlček to měl na starosti, a aniž by si šel pro schéma toho pásma, tak tam šel zjišťovat, co se tam stalo, že to vybuchlo. No a omylem, byl sníh, a omylem prostě šlápnul na tu minu. Takhle mu to roztrhlo nohu až sem, takhle, to bylo… No a teďko co? A nikdo pro něj nešel, protože vostrý, taky můžete šlápnout, zvlášť když to neznáte. No tak já a ještě jeden kluk, já už nevím jméno, jsme se odvážili a šli jsme pro něj a šťastně jsme ho odtamtud dopravili ven, k tomu autobusu. Ti lampasáci prostě museli vystoupit a s tím autobusem se vezl do Mladý Boleslavi. No a tam mu uřízli nohu, takhle, což je na protézu jako nejlepší, víte, že může potom i tancovat… A představte si, on vyučoval i anglicky, že byl tak důležitej, že ho nepropustili z armády a musel sloužit dál, jako s protézou, jo.“
obsah: S kamarády Vyčkalem, Frantou Kampim, Ádou Petrovským a Josefem Charvátkem se domlouvali, že by zkusili útěk z tábora. Někdo z nich vymyslel, že by to mohli uskutečnit nákladní Tatrou 111. Vypracovali plán, jak Tatru ukrást. Václav Topš měl utéci s nimi, ale nakonec mu do toho něco přišlo. Ostatní už nechtěli déle čekat, tak se rozhodli, že útěk uskuteční bez něj. Podařil se jim, určitou dobu byli na svobodě, ale nakonec byli stejně všichni chyceni.
„No, taky si pamatuju, teď mi to přišlo na mysl, když šli, to byly takový dlouhý, jak bych to řekl lidově, štrúdly těch pochodujících Židů z toho nádraží. Tak bylo třeba teplo, ale oni měli na sobě kožichy, protože si směli vzít jenom těch 30 kilo, nebo kolik to bylo tehdá. A táhli prostě ten kufr, a zbytečně, oni jim to tam potom sebrali. No, děcka v náručí, že jo, no nebylo to teda nic pěknýho. A oni to potom označili, ty kasárna, všelijak na A, B, C a oni se správně nesměli navštěvovat z těch bloků do jiného bloku...“
„Já jsem byl rok, necelý rok na Ruzyni tejranej a vyšetřovanej, na samotce sám a dobejvali ze mě jedno po druhým mlácením, hladem a všema možnýma prostě…, nátlakem na hlavu. Nesmělo se sedět, nesmělo se ležet, muselo se chodit, v noci budili, mlátili a todle. Takže tam už mě měl estébák, kterej mě měl na starosti, a pod ním ty různý, který se střídali. Třeba dvě hodiny vyšetřoval ten, druhej zase dvě hodiny po něm a tak dále. To jelo neustále, jenže oni se střídali. Anebo, já jsem držel hladovku čtyři dny, a to jsem potom litoval, o tý hladovce oni věděli, to nahlásej, nechali si přinést obědy, teď to vonělo, jo, a takhle vás tejrali, že papali před váma. ‚Kdyby jsi se přiznal, tak bys jed´ s náma!‘“
obsah: O Romech, kteří sloužili u útvaru v Žatci v době, kdy tam byl Václav Topš na vojně. O tom, kde civilní romské obyvatelstvo v Žatci bydlelo a o způsobu jejich života. Topili prkny, vytrhanými z podlahy, opíjeli se, měli mezi sebou různé bitky, bezpečnost často volala vojáky na pomoc. Dále o národnostním složení vojska u roty.
(tazatel) Možná kdybyste mi to řekl i vlastními slovy, jak to probíhalo vůbec to zatčení samotné a potom ta vazba na Ruzyni?
„Byl jsem v zaměstnání, v tom zbrojním skladě, kde jsem si mohl vzít kulomet a náboje a střílet do nich nebo podobně, jako to udělali ty dva, to mě nikdy ani nenapadlo. A byly tam pistole všechny, protože ty kluci v tom kurzu to museli všechno umět ovládat. Ať to byly anglický zbraně, německý, Walter a tohleto. Tak byl jsem v tom zaměstnání a přišel ten můj šéf, ten Vlček, a Ševčík, ten náčelník celého útvaru. A říkaj: ‚Tak, soudruhu, vemte si svý věci osobní, jinak všechno tady nechte, jedete si rozšířit řidičský průkaz do Prahy na autobus.‘ Tudíž bez žádných náramků, prostě jsem šel volně s tou krabičkou, kde byl toaletní papír a kartáček. No a venku stál tatraplán a u toho byli dva muži v civilu. A to byla ta kontrarozvědka, prostě to KGB a já nevím co všechno. Řízený to bylo, no a oni mě přivedli k tomu tatraplánu, otevřeli ty dveře a říkali: ‚Jseš zatčen, syčáku!‘ Nasadili mně pouta, pouta na nohy, strčili mě doprostřed, vedle si sedli, zavázali mi oči a ještě přese mě, jak měli ty khaki takový vikslajvantový ty pláště do deště, tak ještě to přese mě přehodili. Tudíž že nikdo neviděl, jestli tam někoho mají, nebo ne, ale to bylo úplně zbytečný. No a jeli jsme a neznámo kam, pro mě.“
„No a já jsem se prostě připojil a začal jsem prostě nadávat jako na komunismus a na to zřízení a takový ty prostě svoje, takový ty vejšplechty...“
(tazatel) A co jste konkrétně říkal?
„Já nevím.“
(tazatel) A co jste kritizoval?
„No všechno, všechno, ono už to bylo všechno špatný tenkrát.“
(tazatel) A jako politiku, ekonomiku a takový záležitosti?
„No tak o těch ekonomických stránkách jsem asi toho moc tak nevěděl.“
(tazatel) Takže spíš politiku?
„O politice, tý všeobecný takový, co si přečtete v novinách nebo slyšíte v rádiu, no tak potom na to je reakce, každýho. No a já tam prostě se dost odvázal, no a celý odpoledne jsme tam mluvili jako proti režimu. A shodou okolností nás velitel praporu poslouchal celou tu dobu pod oknem venku, a to bylo moje poslední, co jsem jako to... Tak hned mě odvezli.“
(tazatel) Můžete ho jmenovat, toho velitele praporu?
„Tvaroh, Jáno Tvaroh, Slovák.“
(tazatel) A jakou měl hodnost?
„Nadporučík.“
(tazatel) A ostatní měli také průšvih, nebo jenom vy?
„Ne, jen mě, jako velitele stráže.“
(tazatel) Vy jste byl velitel stráže?
„Ano.“
(tazatel) A ti ostatní z toho nic neměli, nebo...?
„No, taky nějakej kázeňskej trest.“
(tazatel) Dobře, co bylo tedy s vámi?
„No, co bylo se mnou. Za prvé mě degradovali, šel jsem na třicet vojstrejch, nebo já nevím, kolik mohli tehdá dávat nejvíc do toho vězení, ale v kasárnách vězení, jo. Tak asi třicet dnů jsem dostal. No a během toho se událo, že už prostě některý chlapci byli odvelený, už se to rozmísťovalo z tý poddůstojnický školy, všichni byli prostě hotový, tak se rozmísťovali k různým útvarům. A já nevím, jestli to byl omyl, nebo se mě chtěli zbavit, tak mě taky odveleli a odveleli mě do Jablonečka, to je, nebo byl, tajný útvar, kde já jsem prostě měl dělat jako prodavače v Armě. Já trestanej za politické názory, jo, a oni mě nějakým nevím jakým způsobem poslali k takovýhlemu tajnýmu útvaru, kde se školili naši špioni, tam vyučovali angličtinu, němčinu, všechno možný, byly povinný seskoky pro ně, pro ty frekventanty, seskoky z letadla...“
„Všichni jsme byli kuřáci. A měli jsme Taras Bulbu nebo něco jsme měli, ale neměli jsme zapalovač, no to vůbec zapalovač, ale ani zápalky. A on říká: ‚Co si děláte starosti‘. Měl hřeben, celuloidovej, ne z umělý hmoty nějaký, měl sklíčko malý, schovaný, vylovil ho a začal takhle škrábat ten celuloid. Naškrábal toho takovej, prostě trošku, takovej..., jako larva včelí, takovej chuchvalec. A vytáhl z deky, ale to šlo jenom z některý deky, která byla buďto vlněná nebo něco takovýho, kde byla niť, ale ne niť ostrá jako na šití. Utrhl toho kousek, teď to rozmělnil, roztáhl, že to byla taková ‚bombička‘, jak jsme tomu říkali. Zabalil tam do toho, do tý látky zabalil tohleto naškrábaný, udělal z toho takovou šištičku. Teď, já nevím, jestli jsme měli boty, nebo pantofle, prostě nějakou obuv a položil to na podlahu a teď takhle přes to jezdil. A trvalo to třeba pět nebo deset minut, každej jsme byli připravenej... A najednou to udělalo pfff, honem prostě, a ono tam bylo takový žhavý, jako vohárek, ale malý, takže od toho se zapálila jedna cigareta a už se kouřilo.“
Co mně daroval bolševismus, to jsou samé neradostné věci Za celou tu dobu v kriminále jsem si vysloužil jen pár korun, ale hlavně choroby Bolševici mi zkazili život
Václav Topš - portrét nakreslený ve vězení spoluvězněm - akad. malířem Oldou Vodseďálkem
Václav Topš se narodil 27. dubna 1928 v malé obci Nučničky u Terezína jako poslední ze sedmi sourozenců. Rodiče ztratil velmi záhy, ještě jako dítě, matka zemřela v roce 1937, otec v roce 1939.Po jejich smrti vyrůstal se staršími sourozenci. Měšťanskou školu vychodil v Terezíně, poté se šel učit do Roudnice nad Labem obchodním příručím. Po vyučení se ale rozhodl odejít pracovat do Kolbenky ve Vysočanech, kde se zaučil jako strojní zámečník. Pracoval tam pak až do roku 1950, kdy byl odveden na vojnu. Narukoval do Žatce, k 21. tankovému pluku. Po ostrém výcviku byl převelen do poddůstojnické školy v Pardubicích, kde získal hodnost četaře. Jako velitel stráže při výkonu strážní služby ale kritizoval ještě s několika dalšími vojáky politické poměry, celou jejich debatu tajně vyslechl velitel praporu npor. Ján Tvaroh. Václav Topš byl proto degradován a již opět jako vojín z trestu převelen k tajnému útvaru v Jablonečku u Mnichova Hradiště. Tam byl zařazen jako prodavač v Armě, později vedle této práce ještě pomáhal ve zbrojním skladě. V roce 1952 s několika dalšími vojáky začali organizovat útěk letadlem na Západ a Václav Topš měl pro tu příležitost opatřit nějaké vojenské dokumenty, které chtěli po útěku předat Američanům. Byla to však lest organizovaná pilotem, který byl agentem provokatérem StB. Václav Topš byl společně s ostatními zatčen, odvezen do vyšetřovací vazby v Ruzyni, krutě vyslýchán a po tajném soudním líčení v roce 1953 odsouzen k 11 letům vězení a dodatečným trestům. Po vyšetřovací vazbě v Ruzyni následovala věznice Pankrác a pak byl transportován do věznice Leopoldov na Slovensku. Z Leopoldova byl roku 1954 převezen do tábora Bytíz u Příbrami. Na Bytízu začaly také jeho zdravotní problémy, které bylo nutno nakonec řešit neúspěšnou operací. Po ní byl opět přemístěn do Leopoldova. V roce 1959 byl Václav Topš soudním rozhodnutím propuštěn z vězení, a to podmínečně na zkušební dobu pěti let. Po počátečním neúspěšném hledání zaměstnání nakonec zakotvil v litoměřické nemocnici, nejprve jako údržbář, později jako řidič záchranné služby. Tam se také seznámil se svou manželkou Martou, rozenou Večeřovou, se kterou se roku 1961 oženil. Václav Topš zemřel 30. září 2013.
