Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Toužimský (* 1935)

• narodil se 8. května 1933 v Liberci

• v letech 1950 - 1952 studoval dvojobor fotochemie - fotograf

• celý život pracoval jako liberecký fotograf

• nafotil seriál fotek z invaze vojsk Varšavské smlouvy v Liberci

• v roce 1969 negativy z Fotocentra zabavila StB

• pamětník čelil zákazu fotografování, na přímluvu ředitele ale mohl fotit dál

• po roce 1989 dostal ocenění od Libereckého kraje a města Liberce

V noci z 20. na 21. srpna 1968 fotografa Václava Toužimského vzbudil zvuk tanků rachotících po libereckém dláždění. Vylezl ven z okna na lešení, které u jejich domu zrovna příhodně stálo, a fotil projíždějící kolonu vozidel vojsk Varšavské smlouvy.

Po rozednění odešel do práce a ze střechy svého mateřského závodu s názvem Fotocentrála dokumentoval průběh okupace. Pořídil slavnou sérii fotografií, když sovětský tank na náměstí před libereckou radnicí zbořil podloubí dvou domů, v jehož troskách zemřeli dva lidé. „Viděl jsem, jak se náměstím sunou štrůdly ruských tanků a najednou vidím, že jeden je moc vlevo,“ vzpomíná Václav Toužimský. „Dal jsem foťák k oku, tank naboural do podloubí, zmáčkl jsem spoušť a fotil dál. Tak vznikl ten známý seriál fotek. Udělal jsem ho na třináctku teleobjektiv.“

Tehdy chyběly fotoaparátům motory, které by na jedno zmáčknutí spouště udělaly naráz řadu fotek za sebou. Václav Toužimský musel po každém stlačení spouště svůj přístroj znovu natáhnout.„Seriál z havárie tanku na náměstí dostal v roce 1968 fotografickou cenu společně s fotkou amerického tanku, za kterým běží člověk přivázaný na laně,“ tvrdí pamětník. Na otřesný zážitek s tankem, jenž naboural do podloubí, ovšem nevzpomíná rád. 

„Když přijely sanitky, tank vycouval a vzal to do sanitek a zastavil se až o tank č. 321 a prorazil si kanystry s pohonnou hmotou. Ruský voják vylezl ven z té kukaně a namířil pistoli před sebe, v tu ránu všichni lidi zmizeli v zákrytech u sloupů a bylo najednou prázdné náměstí. Pak odjel a za ním se táhla čára paliva z proražených kanystrů. Chtělo by to aspoň, aby někdo zapálil rozčůrané palivo za tankem, pak by byla aspoň před radnicí nějaká legrace.“

 

Fotky i negativy z okupace zabavila StB

Během invaze vojsk Varšavské smlouvy zahynulo v Liberci celkem devět lidí. Když Václav skončil s focením, vytvořili s kolegy mnoho kopií nejdůležitějších fotek a nabízeli je v sériích po deseti kusech za třicet korun Liberečanům. Nicméně zanedlouho všechny fotografie i negativy zabavila StB. Fotograf Toužimský na čas nemohl vykonávat své povolání. Veřejnost dlouho neznala původ známých fotografií, dokonce je někteří podvodníci vydávali za své a prodávali je médiím v zahraničí.

„Ale ani mi to nevadilo,“ podotýká Václav Toužimský. „Říkal jsem si: Co kdyby, kdyby. A kdyby se opravdu stalo.“ Politická situace se naprosto otočila, k moci se dostali konzervativní komunisté věrní totalitnímu Sovětskému svazu a Václav Toužimský byl rád, že jeho jméno u snímků z okupace nefigurovalo. Až po sametové revoluci kolegové prozradili, kdo legendární sérii fotek udělal, a autor byl za své dílo po právu oceněn. 

 

Rodina zůstala v Sudetech

Na svět přišel 8. května 1935 v Liberci. Porod byl těžký a maminka Hedvika potom už nemohla mít další děti, pamětník proto zůstal jedináčkem. Rodiče pocházeli z Roudnice nad Labem, kde se vzali a společně odešli za prací do Liberce. Otec byl střihačem textilu, matka pracovala v zahradnictví. Po roce 1939 rodina v Liberci zůstala, protože, jak pamětník říká: „Otci šlo nejvíc o to, že prezident dr. Beneš říkal, ať tady zůstane co nejvíc lidí, aby tady měli druhý odboj.“ Zároveň zde měl jistou práci. Do bojů se nakonec zapojil až v květnu 1945. Matka byla za války nuceně nasazena na práci v libereckém zámečnictví, kde se opravovala vojenská auta.

 

Co způsobila válka

Na Liberecku i v samotném Liberci se nacházelo několik táborů pro totálně nasazené, zajatecké či jiné tábory. V místním hostinci U Votočků Němci zřídili tábor pro francouzské, italské či ruské zajatce. „Rusáci na tom byli nejhůře, kvůli hladu chodili na skládku sbírat slupky od brambor,“ vzpomíná pamětník. I z Liberce byli Židé nuceni odejít do koncentračních táborů. Václav nikdy nezapomněl na dva mladé lidi židovského původu, které znal, na Eriku s Egonem. „Ty za války sebrali Němci a Egon už se nevrátil. Erika se vrátila, přišla se podívat k nám na ulici, kde bydlela.“

Ani sudetští Němci po válce neušli svému osudu, většina musela do odsunu. Malý Václav měl od německých sousedů přislíbenou vláčkodráhu s mašinkami, kterou si nemohli vzít s sebou do Německa. Jenže je odvezli během jedné spěšné noci a byt zapečetili. Pověřený správce bytu ho neprodleně vyraboval a nezbylo zde vůbec nic.

V roce 1946 chtěl otec obsadit a rozjet textilní továrnu v Liberci, měl domluvu s organizací UNRRA, že dodají nové textilní stroje. Ty staré měly být odvezeny do Afriky výměnou za bavlnu. Jenže přišel rok 1948 a bylo po smlouvě. Otec prý zahořkl a skončil s textilním průmyslem. Spolu s manželkou nastoupili jako školníci do místní mateřské školy.

 

Fotografem

Otcův bratr a jeho synové se živili fotografováním v Mladé Boleslavi. Pamětníka jejich příklad inspiroval natolik, že se dal na stejnou dráhu. V roce 1950 nastoupil do komunálního podniku Fotocentrála, kde se učil praxi. Teoretické studium fotografie absolvoval v Hradci Králové, studoval dvojobor fotochemie - fotograf.

Václavův první vedoucí Kelnar byl dobrým šéfem a pamětníka si chtěl za každou cenu podržet. Udělal prý jen jeden podraz, zatajil mu, že ho po složení maturity vybrali jako adepta univerzitních studií, což se pamětník dozvěděl až o tři léta později. Václav například vytvářel kopie plánů pro Stavoprojekt nebo dělal ve velkém reprodukce. Později fotil pro různé podniky nebo školy. 

V roce 1952 ve Fotocentrále jako první v republice začali používat barevnou fotografii. Pamětník tu strávil celý svůj profesní život. Pouze jediná změna nastala v roce 1984, komunální podnik se změnil v družstvo fotografů s názvem Fotografia Liberec.

Také se zasloužil o fotografickou dokumentaci Ještědu a jeho výstavby. Zaznamenal odstřel budovy hotelu U Papoušků na Šaldově náměstí, budování libereckých sídlišť, mrakodrapu, v němž je nyní liberecký krajský úřad. Dokumentoval razantní proměnu dolního centra Liberce po roce 1989.

Václav absolvoval vojnu v letech 1954-1956. Ještě v době přijímače měl těžký úraz, při nakládání dřeva na vůz mu fošna rozdrtila koleno. Dlouho pak ležel v nemocnici. Když se vrátil, zjistil, že mu ostatní vojíni rozkradli nafasované věci. Za ztracenou výstroj pak musel zaplatit. Václav se oženil rok po návratu z vojny a měl jednu dceru. Po 15 letech se s manželkou rozvedl a oženil se znovu. Vyženil další dceru a dnes má od obou dětí pět vnuků.

 

Přišel osudný rok 1968

Na 60. léta pamětník vzpomíná spíše s hořkostí: „Pokud by přišel socialismus s lidskou tváří dřív, mělo by to větší smysl, když už nic jiného, nebylo by toho tolik rozkradeno.“

V červenci 1968 byl na dovolené v Polsku a viděl prý u hranic kohorty připravených tanků. V noci z 20. na 21. srpna při příjezdu okupačních vojsk do Liberce vylezl na lešení, které zrovna příhodně stálo kolem jejich domu a fotil. „Tanky jezdily dál a ještě dál a ještě dál,“ uvádí Václav Toužimský.

Ráno šel do práce a říkal si, že když je četař v okamžité záloze, při mobilizaci bude muset hned nastoupit. Jeho obavy se naštěstí nevyplnily. Jakmile dorazil do práce, vzal nejlepší přístroj a vylezl na střechu Fotocentrály. Fotil přijíždějící tanky, protestující davy lidí na náměstí, sanitky jedoucí pro zraněné.

 

Tank pobořil dva domy

Toužimský vyfotil i slavnou sérii fotek s tankem bořícím podloubí dvou domů. Pamětník vzpomíná na onen okamžik: „Najednou vidím, že ten tank je nějak moc vlevo, dal jsem to k oku a bylo to hotové. A vzniknul tenhle seriál.“ Na náměstí naboural nákladní vůz, cisterna s vodou. „Takže to byly dvě bouračky naráz na tom náměstí.“ V Liberci tehdy umřelo devět lidí. Dva zasypala suť z pobořených domů, další zastřelili vojáci a jednoho srazil tank.

Mnohé raněné vozili do nemocnice, kde je na chirurgii přijímal primář Drašnar. Z naprostého znechucení nad okupací podepsal prý všechny petice proti okupaci, které se k němu dostaly, a později ho to stálo místo. Václav Toužimský nadále fotil ještě několik dní, mimo jiné i ruské nápisy „Iditě domoj“, které lidé psali na různá místa.

Z mostu nad silnicí u Šaldova divadla nasnímal dlouhé kolony tanků. Městem prý šněrovaly tři dny. Zachytil i hněv Liberečanů zklamaných vpádem „bratrských“ armád do Československa. „Fotka je dvousečná zbraň. Z těch hrozily lidem velké nepříjemnosti. Když se na ně estébáci podívali a někoho poznali, mohli jim vyhrožovat: ‚Ale copak, Franto? Ty tam stojíš u těch tanků a máváš proti sovětským vojákům pěstí?!,‘“ říká Václav Toužimský.

 

Negativy z Fotocentrály zabavili estébáci

Vybrané fotografie pak ve Fotocentrále nabízeli každému, kdo přišel a měl pár korun na zaplacení materiálu. Jeho ikonické fotografie se rozšířily doma i v zahraničí, a bohužel je také někteří lidé vydávali za vlastní dílo. Jenže v roce 1969 se do Fotocentrály dostavili příslušníci StB a všechny fotografie i negativy zabavili. Věděli moc dobře, co chtějí a kam pro to mají jít.

„Nesměl jsem pak fotit svatby nebo vítání občánků, abych nepřišel moc mezi lidi, pak mi zakázali i školy,“ upozorňuje Václav Toužimský. Ale ředitel Fotocentrály Kelnar se brzy postaral o to, aby se zákazy zrušily, protože nechtěl ztratit výborného pracanta. Také za Václavem osobně přišel známý, jenž pracoval u StB, a varoval ho. „Jen mi řekl, že s tím už nemám blbnout. Tak jsem mu jasně řekl, že už nemám s čím, ačkoli to nebyla pravda, protože každá fotka se dá okopírovat.“ Byla to jen soukromá přátelská návštěva, žádný oficiální výslech se nikdy nekonal.

Po roce 1989 se negativy fotografií dostaly do libereckého muzea, zdejší pracovníci pořídili jejich kopie a originály předali pamětníkovi. „Ale ne všechny negativy a fotky zabavené Stb se mi vrátily. Některé z nich zmizely. Třeba fotky tankových kolon udělané z mostu u Šaldova divadla,“ stýská si pamětník.

 

Klasická fotografie chcípla

Období normalizace prožil pamětník v klidu, bez dalších zákazů a stresů. Charta 77 ani pozdější petice se k němu nedostaly. Když nastal rok 1989, byl sice rád, ale myslel si, že revoluce přišla pozdě: „Škoda, že se to nestalo už v roce 1969, tam by to bylo mělo smysl, i pro mě, začal bych podnikat.“ Mohli alespoň s manželkou začít trochu cestovat. Jeho kolegové však veřejnosti díkybohu prozradili, že právě on je autorem fotografií ze srpna 1968, a proto pak ve svobodné době dostal několik ocenění od Libereckého kraje a od města Liberce. V současnosti je v důchodu a žije s manželkou v Liberci. „Doba se změnila, fotoobor je degradovaný a klasická fotografie chcípla,“ podotýká Václav Toužimský. „S mobily si může každý nafotit cokoliv kdykoliv jakkoliv.“