Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Traplová (* 1920)

• narozena 4. srpna 1920 v Lipí u Českých Budějovic

• za druhé světové války členka komunistického odboje

• později vězněna v Terezíně, Osvětimi a Neu Brandenburgu

• její muž byl po únoru 1948 velitelem osobní ochranky Rudolfa Slánského

• krátkodobě zatčena během procesu s Rudolfem Slánským

• zůstala věrná komunistickému přesvědčení

Mládí

Narodila se  4. srpna 1920 v Lipí u Českých Budějovic jako Šturmová. S rodinou žila na venkově. Rodiče pracovali v zemědělství a Marie jim od mládí pomáhala. Později se vyučila švadlenou. Za mobilizace v roce 1938 uvolnila její rodina část stavení pro ubytování vojáků. Ve své rodné obci se také po okupaci dostala poprvé do kontaktu s odbojem.

Odboj (1939–1943)

Byl to komunistický odboj vedený Karlem Lavičkou. „Skupina se vytvořila díky Karlovi Lavičkovi, to byl takový vedoucí té ilegální skupiny, pocházel se Šindlových Dvorů a měl chatu tam u vody, u potoka, a tam jsme k němu chodili a on nás tam učil ty nový věci.“ (3.00)

Skupina Karla Lavičky, v níž byla i paní Traplová, se snažila pomáhat rodinám uvězněných odbojářů.„My jsme třeba žebrali na lidech brambory a mouku a to jsme jim pak nosili. Neměli jsme peníze. Spíš nám dali lidi tyhle věci. Potraviny.“ (6.50) S Karlem Lavičkou se seznámila na vesnické zábavě, kde si prý takhle hledal možné spolupracovníky. Lavička byl i jakýmsi učitelem, vysvětloval věci spjaté s odbojem a komunismem. Velkým nebezpečím pro tuto ilegální skupinu byla Lavičkova manželka, příbuzná gestapáka Steinbauera, což se mu zakrátko stalo osudným. V roce 1940 byl Karel Lavička zatčen a po nástupu Reinharda Heydricha a vyhlášení prvního stanného práva byl popraven. Zachoval se velmi hrdinně a nikoho při mučení neprozradil. Byl nejspíše prozrazen právě kvůli rodině své manželky. Odbojová činnost nepřetržitě pokračovala i přes období atentátu na Heydricha, ale pak přišlo prozrazení a zatčení. Vyzradil je nejspíš jistý syn sedláka…

Zatčení

Celé se to událo 21. března 1943. Čeští četníci odvedli dva členy odbojové skupiny do Čakova, kde si je převzalo gestapo. „V půl čtvrté v noci ke mně přišli, vzbudili. Já jsem měla zrovna chřipku, tak mi maminka dala vlňák na hlavu a šli jsme s tím Jeníkem Kolářů. Ono je to dost daleko, pěšky do toho Čakova, a tam si pro nás přijelo Gestapo.“ (14.56). Naložili je do auta, které jelo pomalu, sunulo se vesnicemi a místní občané na něj zvědavě pokukovali. „Od vsi ke vsi to šlo, od chalupy k chalupě a čekali, až to auto projede. To už věděli, že gestapo tam jezdí. Do tý četnický stanice. Tak to už lidi čekali s těmi konvemi na tej vsi a čekali, až pojedem. Já to mám dneska furt před očima, jak jsme seděli v tom autě. Já vzadu. Teď tolika lidí ze všech stran. To bylo takový překvapení pro člověka. Že na nás čekali, ale co mohli – nic. Tak jsme projeli.“(16.05). Ten den bylo pozatýkáno všech dvanáct členů skupiny.

V Budějovicích začal výslech i za pomoci fyzických trestů. Ve vězení se Marie Traplová potkala se svým bratrem. „On tam dělal kuchaře a teďko přišel k těm dveřím a zaklepal a bachař otevřel a teď se tam objevím a on to brácha, to bylo překvapení, ale já nesměla nic říct. Tak on mi tam položil jídlo a jenom takhle pošeptal: ,Neboj se, nic jsem neprozradil.‘ “ (19.40). V Českých Budějovicích strávila Marie Traplová měsíc – a pak přišel transport.

V táborech

Nejdříve se dostala do Terezína, kde byly vyhrazeny speciální prostory pro komunisty. Brzy po transportu přišlo na řadu i pracovní zařazení, které spočívalo v práci na okolních polích. A asi po dalším měsíci následoval další transport, tentokrát do Osvětimi-Birkenau. Nejdříve jí polská spoluvězeňkyně vytetovala číslo 42786 a pak musela projít selekcí: „Procházely jsme před doktorem, to byla selekce, ten třeba když viděl trošku pajdavou… My jsme takovou vzájemnou formou, povídáním říkaly jedna druhé – drž se, drž se. Ona tahle ta Pisingerová, ta to teda neudržela. Ona byla strašně vyzáblá. Ona před tím dozorcem padla. Tak on řekl: ,Do plynu.‘ Ta už s náma nešla, ta Pisingerová.“ (27.30)

V lágru začal tvrdý život. Znovu byla vytvořena „komunistická sekce“, a to na blocích 13 a 14. Každodenní rutina se skládala z práce, hlavně na polích, ze strachu z možnosti pokusů na lidech a poprav. Otřesné byly i stravovací podmínky. „ Co jste chytnul, to jste měl. Já vím, že jsem si tenkrát chytla takovou červenou misku. Já ji dala do muzea. Já ji přinesla až domů. A dala jsem ji do muzea do Budějovic a nevím, kam se ztratila.“ (30.07). Život na baráku nejvíce znepříjemňovala kápo, která vězeňkyně zneužívala nebo jim vyjídala balíčky a dělala si z ostatních služky. Proto, ač měly vězeňkyně povoleno přijímat balíčky od svých příbuzných, jídlo se k nim nedostalo. Jediná možnost, jak to obejít, spočívala v tom, že vězni si nechávali posílat zahušťovací jíšku, o kterou neměli Němci zájem.

V roce 1944 přišel transport do Ravensbrücku a pak do Neu Brandenburgu. Tam na vězně čekala podzemní továrna na známou zbraň V2. Práce probíhala pod vedením poněmčených Čechů, kteří neměli své krajany příliš v lásce. I ubytování se odehrávalo v podzemních prostorách, a tak setkání se slunečním svitem byla velmi vzácná událost. V tomto táboře se potkala se sestrami Petřkovými, které mezi sebou i s ostatními vězni velice dobře spolupracovaly. Válka se chýlila ke konci, a tak Němcům nezbylo nic jiného než tábor evakuovat a vydat se na pochod východním směrem, protože Američané již byli blízko. Začal pochod smrti. „Když potom byly ty nálety, tak jsme se schovávaly v lese. Podél toho lesa byly takový balvany, tak vždycky ty Rusky-zajatci, ty tam bývaly, ty tam byly. Ty vždycky říkaly: ,Holky, schovejte se za ten kámen, lehněte si za ten kámen!‘ Tak my jsme je poslouchaly. My jsme se za těma kamenama schovávaly. Když to letadlo lítalo, toto bralo všechno.“(43.45) I přes nálety letadel došel pochod do pohraničí. Tam je zastihly oddíly Rudé armády, které je pak auty odvezli do Prahy.

Po válce

Po válce Marie Traplová nastoupila do práce jako vychovatelka. Krátce na to se vdala za velitele osobní ochranky Rudolfa Slánského, který byl za války vězněn v Buchenwaldu.. Po procesech se Slánským byl i on zatčen. I ji sledovala StB a posléze i zatkla. „Všechno furt jenom o tom Slánským chtěli vědět. Já už jsem pak nevěděla nic. Já už byla tak zblblá, že jsem nevěděla nic.“(55.30) Propuštění nastalo hlavně díky třem jejich dětem vcelku brzo. I přesto zůstala v komunistické straně a pořád věřila ve „vítězství pravdy“…