Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Trávníček (* 1940)

• narodil se 26. května 1940 v Milovech u Sněžného

• zažil ústup Schörnerovy armády přes Vysočinu

• vyučil se mechanikém elektronkových přístrojů v Tesle Pardubice a večerně vystudoval průmyslovku

• pracoval v technické kontrole u magnetofonů

• v letech 1959 až 1961 byl na vojně u radiotechniků v Týně nad Vltavou

• okupaci 1968 zažil v rozhlase ve Žďáru nad Sázavou

• od roku 1986 byl tajemníkem Okresním národním výboru ve Žďáru nad Sázavou za ČSL

• v roce 1989 zažil výslech Státní bezpečnosti po návštěvě emigranta v Římě

• v roce 1990 se stal starostou Herálce

• v roce 2024 žil v Herálci pod Žákovou horou

Koncem války žil tehdy pětiletý Antonín Trávníček v Milovech u Sněžného na Vysočině. Jednoho dne se přes jejich vesnici a okolí přehnala německá armáda pod velením polního maršála Ferdinanda Schörnera, která ustupovala od Olomouce. „V poledne začali jezdit. Byl jsem dost toulavé dítě a dostal jsem zákaz někam jít, protože armáda se valila. Přesto jsem utekl,“ vypráví. Maminka ho později našla u staršího kamaráda, se kterým pozoroval projíždějící německé vojáky. Bála se o něho a on dostal výprask. Sám ale strach z vojáků necítil. 

Tatínek byl členem katolické sportovní organizace Orel a Československé strany lidové. Rodiče své děti vedli k víře a pamětník chodil od dětství do kostela, kde i ministroval. Po komunistickém převratu v roce 1948 se děti ve škole hádaly, kdo je a kdo není komunista. „Smáli se nám, že jsme chodili do kostela,“ vzpomíná. Na malé vsi se všichni znali a k žádné velké nevraživosti mezi obyvateli nedošlo. Jejich komunistický soused hajný se ale snažil znepříjemnit tatínkovi život tím, že na něho jako na vedoucího polesí posílal neustálé kontroly. Dokonce hrozilo, že se rodina bude muset z hájovny v Křižánkách přestěhovat. 

Kostel a víra měly dopad i na pamětníkovo další vzdělávání. „Ředitel školy nám řekl, že chodíme do kostela, tak škola žádná nebude,“ konstatuje. Rodiče mu tedy vybrali učňovský obor a jemu se později stejně podařilo maturitu složit.

Přišel domů ověšený granáty

Antonín Trávníček se narodil 26. května 1940 v Milovech u Sněžného jako první z pěti dětí. Otec Antonín Trávníček pocházel z Dědic nedaleko Brna a vyučil se ve Vyškově typografem. Ze zdravotních důvodů se původnímu zaměstnání nemohl věnovat. Jeho sestra Marie, která se na faře v Novém Městě na Moravě starala o hraběnku z novoměstského panství, mu tam sehnala práci lesníka. Při zaměstnání po druhé světové válce vystudoval lesnickou školu. Matka Anežka Kršňáková byla z Petrovic u Nového Města na Moravě a s pěti dětmi zůstala ženou v domácnosti. 

Otec jako hajný zřejmě věděl o partyzánských skupinách v okolních lesích, doma o tom však nikdy nechtěl mluvit. Antonín Trávníček si vybavuje, jak se po příchodu Rudé armády střílely na oslavu osvobození světlice. Sovětští vojáci se na chvíli utábořili u vsi. „Svezl jsem se s nimi. Jezdili s koňmi a selskými vozy,“ vzpomíná. Když šel jednou kolem tábora, zahlédl sovětského vojáka, který kolem krku nesl zastřelenou srnku. Po válce se po okolí povalovala vojenská technika a vybavení. „Chodil jsem a sbíral jsem po příkopech granáty,“ popisuje, jak přišel domů ověšený nalezenými poklady. 

Přišel o úspory na kolo

Po válce dostal tatínek místo v hájovně v Křižánkách nedaleko Žďáru nad Sázavou, kam se rodina přestěhovala. Pamětník začal v roce 1946 navštěvovat místní školu. Jako ministrant v kostele dostával za pohřby nebo svatby peníze, které si ukládal v místní záložně. Když hrozilo, že se kvůli již zmiňovanému komunistickému sousedovi bude muset rodina přestěhovat, peníze si vybral. „Do měsíce přišla měnová reforma. Za tisíc pět set korun jsem dostal padesát korun“, říká. Jízdní kolo, na které si šetřil, si tedy koupit nemohl. 

Chodil tehdy často do lesa na houby, kde našel spoustu falešných bankovek shozených z balónů vypouštěných ze západního Německa. Jednalo se o tak zvanou „Hladovou korunu“, leták připomínající nově tištěnou korunovou bankovku, který na sobě nesl i protikomunistickou výzvu. „Falešné měny jsem měl nasbíráno dost, ale bylo mi to houby platné,“ vzpomíná s úsměvem.

Ve volném čase hrál fotbal a běhal. Trénoval po okolí a připadal si jako slavný běžec a držitel mnoha rekordů Emil Zátopek. 

Prodloužili mu vojnu

Po základní škole nedostal od ředitele doporučení na střední školu, přihlásil se tedy do učení v podniku Tesla Pardubice. Úspěšně složil přijímací zkoušku na tříletý obor frekvenční mechanik pro elektronkové přístroje. „U zkoušky jsem dostal otázku, jestli vím, co je to televize, a já jsem odpověděl, že nevím,“ vypráví. Na začátku školního roku 1954 se ubytoval na internátě, kam se s sebou vezl polštář a peřinu. 

V Pardubicích se zapojil do atletického oddílu Dynamo, za který běhal střední tratě. Po vyučení v roce 1957 využil příležitosti a začal studovat večerní průmyslovou školu. Pracoval v Tesle a čtyřikrát týdně měl po zaměstnání ještě výuku. V září 1959 musel nastoupit na povinnou vojenskou službu k radiotechnikům v Týně nad Vltavou. „Na vojně se projevily charaktery, ale dalo se to vydržet a snést,“ hodnotí svá vojenská léta. Od velitele dokonce dostal výjimku a mohl trénovat běh.

 V roce 1961 nastala Berlínská krize, kdy se uzavřely hranice mezi Západním Berlínem a NDR a kdy hrozil ozbrojený konflikt. V Československu na základě těchto událostí prodloužili  základní vojenskou službu a pamětník tak sloužil o necelé tři měsíce déle, než původně měl.  

V rozhlase už byli estébáci

Antonín Trávníček se vrátil do Pardubic, dokončil poslední rok večerní průmyslovky a úspěšně složil maturitu. V Tesle pak působil v technické kontrole u magnetofonů. Na zábavě v Herálci se seznámil se svou budoucí manželkou Jaroslavou a v roce 1966 se vzali. Pamětník nedostal v Pardubicích byt, sehnal si tedy zaměstnání na poště ve Žďáru nad Sázavou. Pracoval jako mechanik rozhlasu po drátě. Nadále několik let běhal za Dynamo Pardubice, začal lyžovat za oddíl Svratka a později reprezentoval atletický oddíl ve Žďáru nad Sázavou a hrál fotbal. „Trénoval jsem cestou do práce a z práce, měl jsem své trasy přes pole a lesy Vysočiny,“ říká. 

Na jaře 1968 se narodil jeho první syn Toník. V noci na 21. srpna 1968 slyšel burácení a ráno si zapnul rádio. Slyšel zprávy o vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa a pospíchal na služebním motocyklu do práce. „U nás na křižovatce stáli vojáci a řídili dopravu, v práci v rozhlase už byli estébáci,“ vzpomíná. Po letech těžko hledá slova, jak by popsal své tehdejší pocity, kdy všeobecné nadšení lidí z pražského jara utnul příjezd cizích vojáků. 

V osobním životě se musel otáčet, s manželkou se jim postupně narodilo pět synů a do toho opravovali dům manželčiných rodičů v Herálci pod Žákovou horou, kde žili. Celá rodina stále chodila do kostela, pamětníkova tchýně vařila panu faráři. „Nosil jsem na faru jídlo, zpíval jsem ve sboru,“ vzpomíná. Koncem šedesátých let také vstoupil do Československé strany lidové a od roku 1986 dokonce působil jako lidovecký tajemník na okresním národním výboru ve Žďáru nad Sázavou. 

Kamarád emigrant ho pozval do Říma

V roce 1988 emigroval jeho dobrý kamarád Zdeněk Odvárka. Přes Jugoslávii se dostal do Itálie a pozval pamětníka do Říma. „Opravdu jsem tam na jaře v roce 1989 na téměř čtrnáct dní odjel,“ vypráví. Dostal doporučení od předsedy Československé strany lidové a pořádal potom o svém výletě besedy. Dočkal se ale také telefonického pozvání k výslechu na služebnu Státní bezpečnosti (StB) ve Žďáru nad Sázavou. „Ptal se mě, jaké to bylo a kdo mě pozval,“  vybavuje si rozhovor s důstojníkem tajné policie. Vymyslel si, že ho do Itálie pozval podnikatel, kterého opravdu potkal při závodu Jizerská padesátka.  Estébák výslech zakončil se slovy, že si o tom ještě příště popovídají. „Už jsme si nepopovídali,“ konstatuje pamětník. Přišel totiž 17. listopad 1989 a s ním sametová revoluce.

Antonín Trávníček jel 25. listopadu do Prahy, protože se tam v katedrále svatého Víta konala mše na poděkování za svatořečení Anežky České. Potom se s rodinou účastnil velké demonstrace na Letenské pláni, kde promluvil i disident a kněz Václav Malý. 

V roce 1990 pamětníka v Herálci zvolili starostou. Funkci zastával ve dvou volebních obdobích. V malé obci se tolik neřešila stranická příslušnost, ale dovednosti. „Místostarosta byl komunista. Byl zběhlý a dobrý hospodář,“ popisuje pamětník.

Po odchodu z komunální politiky šel do důchodu. Vysázel les, působil jako předseda tělovýchovné jednoty, až do operace kyčle hrál fotbal a lyžoval. V roce 2024 žil v Herálci pod Žákovou horou nedaleko Žďáru nad Sázavou.