Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Trávníček (* 1948  †︎ 2021)

• narozen 15. února 1948 v Mostě

• vyrůstal ve Zlíně (resp. Gottwaldově)

• otec Jan Trávníček působil jako komunistický funkcionář

• na základní škole (1962) založil kapelu Ozvěny, se kterou hrál následujících 10 let

• od roku 1973 působil jako profesionální muzikant v kapele Orpheus Band

• následujících 20 let trávil vždy půl roku v Československu a půl roku na turné v Norsku

• v Norsku prožil i období sametové revoluce

• rokem 1994 ukončil kariéru hudebníka

• pracoval ve zlínských novinách, poté podnikal

• zemřel 1. listopadu 2021

Coby muzikant pravidelně hrající v letech vlády komunistů na Západě se potýkal s nejrůznější formou komunistické šikany. A přestože se na chodu totality nijak nepodílel, podařilo se mu po celou dobu vystupovat na západních pódiích a s anglickými texty. Dodnes se tomu směje. „Čím jsem starší, tím raději na to vzpomínám. Sice, bolševici nás těžce srali, to je pravda, ale my jsme si našli místo a dělali jsme, co nás bavilo,“ vypráví Jan Trávníček.

 

Za pivo a párek

Jan Trávníček se narodil 15. února 1948 v Mostě, kde otec Jan působil jako baletní mistr v divadle. Okolo roku 1950 se rodina přestěhovala do Zlína, tehdy Gottwaldova. Otec se angažoval v komunistické straně. „Byl takový pravověrný komunista. […] Byl velice rázný a přesvědčivý a měli jsme s ním s mojí sestrou často problémy, protože jsme se hádali. Měli jsme jinačí názory. A máma byla apolitická.“ Výchova zpočátku probíhala v souladu s ideologií. „Začalo se to hroutit, když jsem začal brát rozum. Do té doby jsem byl přesvědčený. I jsem se popral se spolužákem, protože on urážel komunisty a já jsem se jich zastával.“ Později začal otec pracovat v krajské odborové radě v Ostravě a do Gottwaldova dojížděl jen na víkendy. „Vždycky přijel, zeptal se, jak jsem se choval, máma mu to nahlásila, tak on vytáhl řemen, dostal jsem a zase odjel do Ostravy.“ 

Od roku 1954 navštěvoval Jan zlínskou devítiletku, po jejím absolvování se vyučil elektrikářem. Ještě na základní škole se začal věnovat muzice. „To celé spustili Beatles. Začali jsme hrát a začalo nás to bavit. Všechny fotbaly a házené, co jsem hrál, tak jsem opustil, založili jsme kapelu a začali jsme hrát.“ V roce 1962 založil kapelu Ozvěny. „Vzpomínám si, že první vystoupení jsme měli s kamarádem Honzou Ostratickým tak, že nás pozval ředitel a my jsme zpívali do školního mikrofonu pro všechny třídy něco od Beatles,“ vzpomíná se smíchem. V průběhu 60. let se Ozvěny stávaly stále oblíbenějšími, ačkoliv koncertování doprovázely komplikace. „Tehdy to bylo zakázané, bigbít se nesměl hrát, tak jsme hráli tak, že větší taneční orchestry, co tady hrajou, tak protože lidi chtěli bigbít, tak nás pozvali a hodinu nebo hodinu a půl jsme tam hráli za párek a za pivo. Potom to dovolili, v sedmdesátém roce. A kapely začaly.“ 

 

Echo z šatny

Roku 1967 narukoval Jan Trávníček na vojnu do Ostravy. I tam se věnoval hudbě. „Já jsem, dá se říct, celou tu vojnu prohrál.“ S armádní kapelou měli i objíždět ostatní jednotky. „Asi čtrnáct dní jsme měli takhle jezdit, tak to naplánovali, že máme vyrazit jednadvacátého srpna 1968. Takže z toho nic nebylo. Byl tam takový mikrobus, s tím jsme měli jezdit, tak se to neuskutečnilo.“ Namísto turné přišla invaze, která navíc na vojně probíhala zcela chaoticky. „Nic jsme nevěděli, to nevěděli ani ti naši důstojníci. Oni nevěděli vůbec nic. Byl to prostě zmatek.“ Po návratu ze služby nadále po večerech koncertoval s kapelou Ozvěny. Přes den zároveň pracoval jako údržbář ve Svitu, znárodněných Baťových závodech. Jak zvládal svou dvojroli kytaristy-údržbáře? „Byli jsme především nadšení. Kočky na nás čuměly, jak hrajem, a my jsme tím žili. Já jsem sice chodil do práce, ale už jsme zaskakovali i za ty profi kapely, co tady hrály. Šli jsme hrát, ve dvě jsem šel spát a v pět vstával do práce. To sranda nebyla, ale my jsme tím žili, tou muzikou.“ 

V kapele Jan Trávníček hrával na kytaru, baskytaru, na tubu a zpíval. A ačkoliv měli i své vlastní písně, žízeň byla spíše po těch západních, anglicky zpívaných, zakázaných. „Ve Zlíně bylo osm podniků, kde se denně hrálo, žádné jenom na víkend. Byly plné hospody, lidi to milovali. I proto, že se to nesmělo.“ Na obcházení zákazu používali osvědčenou fintu. „Všechny písničky, které jsme zpívali anglicky, tak jsme si udělali i jako instrumentálky. A když přišla nějaká kontrola, tak jsme nezpívali, ale jenom hráli.“ S odhalením příchozích kontrolorů napomáhal personál podniku. „Baby z šatny je znaly, tak vždycky přišly a řekly: ,Pozor, je tady ten a ten.‘“ A když konspirace selhala a muzikanti byli přistiženi s angličtinou na rtech? „To se dělalo, jak se to dělá vždycky a dělat bude: kontrolor se vzal bokem, nalilo se do něj půllitru nějakého myslivce nebo něco a všecko bylo v pořádku,“ vysvětluje odzkoušené postupy se smíchem. Koncerty doprovázely i další formy režimní šikany. „Vlasy se nesměly nosit, to nás vždycky – v parku ve Zlíně – obšancovali, přijela auta, musel každý ukázat hlavu a když, tak nás odvezli nahoru na kopec a tam nám udělali zástřih.“ 

 

Blbost kvetla

Zlom v hudební kariéře přišel v první polovině 70. let, kdy začal Jan Trávníček hrát s kapelou Orpheus Band, stal se profesionálním muzikantem, opustil místo údržbáře ve Svitu a mohl se naplno věnovat hudbě. V roce 1973 odjel s kapelou na půl roku do Norska, kam nakonec jezdívali hrát následujících dvacet let. „To bylo vždycky na šest měsíců a jezdili jsme tam od roku 1973 do roku 1994. Vím, že jsem to spočítal a čistého času jsme tam strávili deset let.“ Jeden rok je však komunisté nepustili. „Kapelník, co tam byl, tak jsme vyjeli do zahraničí asi třikrát a on tam potom zůstal. V Norsku. A byl průser, samozřejmě. Tak si to vyřídili s námi, zarazili nám hraní venku, nesměli jsme ven. Ale hráli jsme ve Východním Berlíně, tam jsme byli asi čtyři měsíce, a pak jsme začali jezdit zase do toho Norska.“ Po emigraci kapelníka převzal tuto roli Jan Trávníček. 

Krom pravidelné půlroční svobody přinášelo hraní v Norsku i nepříjemné povinnosti – slovy pamětníka – „bolševické zbytečnosti“. Mimo řadových – už tak dost bizarních – normalizačních přehrávek musela kapela absolvovat další vždy před výjezdem na Západ. „To byly zas jiné přehrávky. Tam přijela kapela, zahrála a porota rozhodla, jestli je ta kapela schopná jet ven. Tak jsme hráli, vztyčil se tam jakýsi chlap a říkal: ,Ale poslouchejte, vy hrajete samé anglické písničky.‘ A my jsme říkali: ,No dobře, ale my jedeme do Norska!‘ ,Ale vždyť tam můžete ty Nory naučit tu naši krásnou českou řeč!‘ No málem nás taky nepustili. Marně jsme tomu blbovi vysvětlovali, že na Olympic tam nikdo moc zvědavý nebude. No, blbost kvetla.“ Po návratu domů se musela podávat hlášení. „Tak jsem tam vždycky psal, že jsme byli tam a tam a návštěva byla výborná, lidem se to líbilo. Pak si mě někdo zavolal a říkali: ,My bychom potřebovali víc podrobností.‘ Tak jsem říkal: ,My jsme hráli, spali a nikomu jsme nerozuměli.‘ A bylo po zprávách.“

 

Zůstaň tady, seženu ti kšeft

Režim nejenže určoval, kdo může vystupovat v zahraničí, ale zároveň se na kapelách hrajících venku rád přiživoval. „Tam [v Norsku] jsme dostali určitou gáži v norských korunách, měli jsme tam ubytování a stravu. Museli jsme odvést 30% Norskému království a zbytek byl náš. Jenže z toho zbytku si Pragokoncert vzal 50%. Oni vymysleli, že je to zprostředkovací odměna, ale přitom všechny ty smlouvy jsem sháněl já. Jenom jsem je potom přivezl na Pragokoncert, tam jsem panu řediteli dal 500 marek, on ty smlouvy vzal, a když jsme ho moc nenasrali, tak jsme vyjeli znova ven [smích]. Tak to fungovalo.“ Příležitost k rýžování představovala i těžko sehnatelná aparatura. „Tady se nedalo nic koupit na hraní. Tady vyrobili jakýsi dvacetiwattový zesilovač a hrála na to celá kapela, to bylo hrozný. Když jsme vyjeli poprvé do toho Norska, tak všecko, co jsme tam vydělali, jsme museli vrazit do nástrojů. A Pragokoncert to vymyslel tak, že ještě z těch nástrojů, co jsme si koupili, tak musíme zaplatit clo. To bylo taky parádní.“

Koncertování v Norsku si oblíbili, jinde v Evropě – krom výše zmíněného angažmá ve Východním Berlíně – Orpheus Band nevystupoval. „My jsme ani nechtěli jinam. Já znám Norsko mnohem líp než Česko, byl jsem ve všech větších městech, za polárním kruhem, dá se říct, že všude.“ Na počátku přitom stála náhoda. No Norska jezdíval Janův kamarád, rovněž kapelník. „Já jsem za ním zašel, on se jmenoval Eman, Milan Hlavatý, říkalo se mu Eman, a říkám: ,Ty, Emane, nebylo by to možné? Mohl bys nám tam sehnat kšeft? A protože jsme byli celkem dobří kámoši, tak říkal: ,Já to zkusím.‘“ Navzdory opakovaným příležitostem Jan nikdy reálně neuvažoval o emigraci. Norský známý jej přitom nabádal: „On mi říkal: ,Ty tady zůstaň, já ti seženu kšeft, budeš mít peněz, nebudeš vědět, kam se podívat.‘ A já jsem musel odmítnout, já jsem chtěl domů. Nevím, mám takovou povahu, že vždycky, než jsem jel do Norska, tak jsem se strašně těšil, až tam budu. A když už jsem tam končil, tak jsem říkal:, Jéžišmaria, ať už jsem doma.‘“ 

 

Zkoušeli to, byl jsem na ráně

V polovině 70. let se Jan Trávníček dostal do hledáčku StB – poté, co zůstal v Norsku původní kapelník. „Dostal jsem dopis, že se mám dostavit tady na policii tehdy a tehdy. Tak jsem si říkal: ,Co to je za blbost?‘ A šel jsem tam. […] Ale nic se mnou nenadělali. Řekli: ,No tak na shledanou,‘ přes ty mříže mě zase vyvedli ven a to bylo všechno. A to bylo jednou jedinkrát, potom už nikdy.“ Od tohoto incidentu, respektive od listopadu 1975 si StB vedla pamětníka v evidenci zájmových osob. A nevyhnul se ani tlaku na vstup do komunistické strany. „Zkoušeli to, protože jsem byl kapelník, tak jsem byl na ráně. Ale já jsem vždycky ze sebe udělal totálního blba. Vždycky jsem říkal: ,Víte, já mám takový problém, já všechno vykecám. To asi nebude dobré, že?‘ Prostě jsem ze sebe udělal vždycky kreténa a oni: ,Víte co? Běžte,‘“ vypráví pobaveně.

Jak se na činnost svého syna díval pamětníkův otec, soudruh z povolání? „On mi v tom vlastně vůbec nebránil. Říkal: ,Jo, však já jsem taky kumštýř.‘ Problém byl, že já jsem vždycky přijel z Norska a vykládal jsem mu, co tam je a co tam není, a většinou jsme se pohádali.“ Nutno podotknout, že se otec Jan postupem času názorově přeorientoval. Jeho dcera, pamětníkova sestra Helena, se v 70. letech provdala do Západního Berlína, kam ji jel na několik týdnů navštívit. „On, jak se vrátil, tak pak týden nemluvil, začal chodit do kostela. Došlo k Obrácení Ferdyše Pištory. […] Říkal: ,Já už s nimi [komunisty] nechci mít nic společného.‘“ Jenomže to se zase nelíbilo ostatním soudruhům. „On byl, dá se říct, zasloužilý komunista, a ti dostávali osobní důchod. […] To bylo celkem výrazné přilepšení k tomu důchodu. A mému tátovi ho nedali.“ Nakonec musela zasáhnout matka Květa. „Říkala: ,Tak to teda ne! Já jsem tady byla furt sama, tys byl kdesi v Ostravě, furt na schůzích, a co já jsem z toho měla?! Pojedeš pěkně do Prahy a vyřídíš si to.“

 

Čím jsem starší, tím raději na to vzpomínám

Není bez zajímavosti, že v Norsku celý Orpheus Band prožil i sametovou revoluci. „My jsme zrovna hráli, samozřejmě jsme sledovali televizi, přiběhl šéf a říkal: ,U vás je revoluce!‘ ,Jaká revoluce?‘ Já jsem měl takové rádio, kde jsem poslouchal Svobodku a ono to bylo i v norské televizi.“ Po návratu do konečně svobodného Československa „jsem byl takový na větvi, protože jsme si furt říkali, kdy to praskne, a teď jsme se vrátili a já jsem tomu nevěřil. Ale samozřejmě, bylo to super, že člověk mohl otevřít hubu, kde chtěl. A bylo to i z finančního hlediska, já jsem si udělal agenturu, aby nás ten Pragoš neotravoval a nekradl nám peníze.“ V roce 1994 Jan Trávníček ukončil kariéru profesionálního hudebníka a poté pracoval ve zlínských novinách. Roku 2000 založil reklamní agenturu Valagruz, ve které působil až do svého odchodu do důchodu v roce 2013. V letech 2007 až 2013 koncertoval coby člen obnoveného hudebního seskupení pod názvem Ozvěny60. Zároveň je autorem tří knih.

V době natáčení rozhovoru (2021) žil Jan Trávníček se svou manželkou Jarmilou, rozenou Vranečkovou, ve Zlíně. V témže roce získal zlínské ocenění Zasloužilý senior, což jej přinejmenším pobavilo. „Asi před třemi týdny mi volali z magistrátu města Zlína a říkali: ,Pane Trávníček, mám pro vás novinu. Byl jste zvolen zlínským seniorem roku.‘ A já jsem říkal: ,No dobře a co to jako kouše? Co s tím mám dělat?‘ ,No nic, byl jste zapsán do pamětní knihy a dostanete nějaké dárky, až tady ta pandemie odejde,“ uvádí, jak jinak, než se smíchem, kterým doprovází většinu svých vzpomínek. „Čím jsem starší, tím raději na to vzpomínám. Sice... bolševici nás těžce srali, to je pravda. Ale my jsme si našli místo a dělali jsme, co nás bavilo,“ shrnuje Jan Trávníček závěrem.