Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlasta Trávníčková (* 1922)

• narozena 22. 10. 1922 v Bavorově

• dětství ve Volarech, později ve Lhenicích

• styk s Němci v příhraničních oblastech

• studium na reálce v Českých Budějovicích

• po maturitě 1941 práce na poště

• 1. 5. 1943 přeřazena na poštu v Benešově, ve výcvikovém prostoru Waffen SS

• předávala odboji informace o výcvikovém prostoru a velitelích

• získávala informace o pobytu Adolfa Eichmanna v Praze od jeho švagrové, své kolegyně

• květen 1945 předala informaci o odjezdu tanků z Benešova do Prahy

• penzistka, žije v Plzni

Poštovní úřad si většina lidí představuje jako místo klidné, nezajímavé až nudné, práci v něm pak jako rutinní úředničinu. Vyprávění dlouholeté zaměstnankyně pošty Vlasty Trávníčkové popisuje poštovní profesi jinak. V době války, kdy paní Vlasta sloužila, se na díky svému zaměstnání dostala i do i situací, které by obstály i v dramatickém scénáři dobrodružného filmu. Ne nadarmo popsal poštovní úřad Karel Čapek v Pohádce pošťácké jako místo tajemné a mocné. 

Německy jako česky

Vlasta Trávníčková, rozená Hniličková, se narodila 22. října 1922 v Bavorově, ale dětství strávila ve Volarech. Rodina štábního strážmistra u četnictva se často stěhovala, od roku 1929 zakotvila ve Lhenicích.  Do svého prvního zaměstnání nastoupila Vlasta krátce po maturitě na reálce v Českých Budějovicích. Díky rodinnému známému získala místo na poště, vyhnula se tím totálnímu nasazení, který se týkal i jejího ročníku.  Když ji vedení pošty k 1. květnu 1943 přeřadilo na poštovní úřad v Benešově, měla už za sebou téměř dva roky praxe v oboru.

Pamětnice popisuje okolnosti svého stěhování za prací: „Na Benešovsku vznikl výcvikový prostor Waffen SS, část místních se musela vystěhovat, ale úředníky potřebovali. Většina mužů pracovala na vlakových poštách a úřednice na přepážkách chyběly. Proto jsem se dostala do Benešova.“ Vlastinou výhodou bylo to, že uměla výborně německy, což se na poštovním úřadě, kde platily říšské zákony zavedené v celém výcvikovém prostoru SS, velice hodilo. Její rodiče totiž, vysvětluje pamětnice, „jako správní Jihočeši odešli na zkušenou do Vídně, kde se naučili německy a tento jazyk předali i mně.“  

Eichmann v Praze

Vlasta Trávníčková tvrdí, že na poštu do Benešova byli posíláni čeští zaměstnanci takzvaně za trest, málokdo toužil pracovat v místě se zvýšeným výskytem německých velitelů. Na úřadě našlo zaměstnání také šest německých dívek. Vlasta v komunikaci s nimi neměla žádný problém a blíže se seznámila s jistou Hildou, která pocházela z Mladé u Českých Budějovic, které Vlasta znala: „Hildina sestra si vzala za manžela Adolfa Eichmanna. Tehdy jsme věděli, že Eichmann požívá vysokého postavení, ale že organizuje židovské transporty, jsme netušili. Hilda občas jezdila do Prahy za sestrou, když tam pobývala s Eichmannem, aby jí pomáhala s vařením a péčí o hosty. Nemohli si jen tak někde objednat jídlo, připravovaly je samy. “

Hilda si před návštěvami sestry v Praze s Vlastou měnila služby, takže Vlasta věděla přesně, kdy se bude Adolf Eichamann vyskytovat v Praze. Důvody změn služeb Vlasta vysvětlovala vedoucímu pošty, který ji poprosil, aby ho vždy informovala o Hildiných návštěvách v Praze. „Vedoucí pošty Alois Kulhánek byl přes někoho dalšího, jakéhosi Drábka, napojen na odboj. Pro mě to byla maličkost, věděla jsem dva tři dny dopředu, kdy bude Hilda v Praze, on informaci předal dál, aby v Praze mohli utlumit jakoukoli činnost. Když byl Eichmann v Praze, tak bylo všude spousta hlídek a policajtů, tak aby se nic nechystalo. Ještě jsem mu pak doplnila, když se Hilda vrátila a vyprávěla, co jedli a koho z Čechů Eichmannovi pozvali,“ usmívá se pamětnice. To, že se Vlasta svým předáváním informací odboji vystavovala velkému riziku, si vůbec nepřipouští. Tvrdí, že se spíš bála, aby se nedostala do řečí: „Ten Kulhánek byl totiž holkař. Moc jsem se s ním vybavovat nechtěla, na poště jsme se jako náhodou potkali na schodech a co jsem věděla, jsem mu rychle řekla a šla zase zpátky do kanceláře.“

Do vlastních rukou

Stejně tak bagatelizuje svou návštěvu kasáren, kde měla vyhledat vysokého německého důstojníka, aby mu osobně doručila telegram. I to tuto službu ji požádal vedoucí Kulhánek: „Německy jsem uměla výborně, a protože šlo o telegram osobní povahy, chtěl, abych ho doručila pokud možno do vlastních rukou. Zároveň jsem si měla zapamatovat, ve které kanceláři přesně důstojník sídlí. Což jsem téměř udělala, dostala jsem se přes různé hlídače až k sekretáři toho důstojníka, ale plán kasáren jsem pak vedoucímu nakreslila,“ vypráví Vlasta, která vyzdvihuje v souladu se svou stavovskou ctí svou profesi poštovní doručovatelky nad úkolem informátorky odboje. Kromě toho Vlasta předávala vedoucímu pošty pravidelně informace o zásilkách pro gestapo, o mezistátních hovorech německých velitelů a podobně.

Ve výcvikovém prostoru SS na Benešovsku se soustředili mladí rekruti, jejichž počet dosahoval podle pamětnice až 30.000 osob. Je pochopitelné, že tak velké množství vojáků a vojenské techniky asi 40 kilometrů Prahy vzbuzoval obavy, hlavně v souvislosti s blížícím se koncem války. Pamětnice vypráví:  „V květnu 1945 Kulhánek zjišťoval to, kolik Němců tady zůstalo. To jsem věděla ze soukromých telefonátů jejich generála do Berlína, kam jsem ho přepojovala. Později jsem zjistila, že se v Praze po vypuknutí Pražského povstání zajímal hlavně o Benešovsko. Měli z Benešova velký strach, čekaly tam tisíce vojáků nedaleko Prahy, kteří věřili, že válku stále vyhrají, a v Praze nevěděli, kam se pohnou.“

Tanky jedou na Prahu

Vedoucí pošty tehdy, nejspíš to bylo 5. nebo 6. května, Vlastu pověřil důležitým úkolem – měla předat do Prahy informaci o pohybu německých vojsk od nově vzniklého benešovského revolučního výboru tak, že spojí hovor z revolučního výboru s pražským vedením povstání. Poštovní úřad ale obsadili Němci a Vlasta tam čekala s nimi. „Vše bylo připraveno, informaci jsem měla dostat a předat kolem druhé hodiny odpoledne. Jenže se pořád nic nedělo, i když jsem měla aparát připravený. Kolem páté hodiny za mnou přišel velitel německé jednotky, ptal se, jestli jsem vdaná a pak mi povolil krátký rodinný hovor s manželem. Místo toho jsem ale spojila pražské ústředí a kolegu z pošty, který sledoval ve městě situaci a okamžitě informoval Prahu, že 93 tanků a náklaďáků z Benešova vyjíždí směrem na Prahu. Volal z benešovského řeznického krámu, ve městě tak jako většina benešovských totiž s napětím sledovala, co se bude dít a kam se tanky bez velitelů pohnou.“

Vlasta přiznává, že v tomto případě pocítila poprvé v životě strach – původně nabízený soukromý rozhovor s manželem mohl německý voják odposlouchávat, a i kdyby neuměl česky, tak slovům „tank“ a „auto“ mohl snadno rozumět. Naštěstí respektoval soukromí a nejspíš nic neslyšel, přesto Vlasta s obavami čekala, zda ji nezastřelí nebo nezatknou. „To nejdůležitější se ale povedlo, informace o pohybu tanků se dostala tam, kam měla, přímo ke Smrkovskému. Tanky byly deset minut na cestě, a v Praze už to věděli.“

Později, po válce se s Josefem Smrkovským, tehdejším místopředsedou České národní rady a vůdčím politickým činitelem Pražského povstání, osobně setkala: „Smrkovský mě pak pozval do Prahy, abych mu vše vyprávěla. Kdyby tehdy tušil, že místo revolučního výboru v Benešově mluvil s pošťákem v řeznickém krámu, tak by možná bylo všechno jinak,“ usmívá se při vzpomínce na dramatické chvíle května 1945 pamětnice Vlasta Trávníčková a říká: „O zásadních chvílích často rozhodují náhody.“ V jejím případě je třeba přidat odvahu a duchapřítomnost jejich účastníků.