Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Trechová (* 1923  †︎ 2015)

• narodila se 20. srpna 1923 v Brně

• otec byl legionářem u Zborova

• v osmnácti letech se provdala za pekaře Leopolda Urbánka

• půl roku po svatbě manžel odešel na nucené práce do Stuttgartu

• manžel zemřel při náletu na Brno v dubnu 1945

• po válce žila a pracovala v Brně

• v roce 1948 se odstěhovala do Karlových Varů

• zemřela 1. října roku 2010

Válečné útrapy druhé světové války zasáhly do života Věry Trechové při odchodu manžela na nucené práce do zahraničí. Pamětnice k tomuto období uvádí: „Strach jsme měli z bombardování... bylo to hrozné, člověk si to už nedovede představit, nestačili jsme ani utíkat, bylo nás v domě více lidí... čekala jsem již druhé dítě, to se narodilo za náletů. Nálety byly škaredý... hodně jste se báli, padalo to seshora, v našem domě, než jsme stačili utéci do sklepa, tak to praštilo...“ 

Rodina bydlela v Brně blízko Zbrojovky, a tak nálety byly časté. Museli chodit hodinu a půl do Soběšic do krytu. Manžel byl poslán na nucené práce do letecké továrny do Německa a později ho převedli do továrny ve Vídni, odkud utekl za svou manželkou do Brna.

Nálet americké armády na Brno se stal rodině osudným

Ke konci války prožili v Brně několik náletů. Posledním a zároveň tragickým pro celou rodinu se stal nálet americké armády. Vzpomínky na bombardování jsou jako mnohé velmi smutné. Tato událost se stala pouze čtrnáct dní po návratu manžela Věry Trechové do Brna. Když se její muž vracel domů, byl vyhlášen letecký poplach. Bratr pamětnice, který bydlel přes chodbu, ho pobízel, aby si pospíšil do krytu, že sirény již dlouho houkají. Zbytek rodiny, včetně těhotné paní Trechové a její matky, byl už v bezpečí.

Jenom si obuju boty

Leopold Urbánek, který byl z německého totálního nasazení zvyklý na časté plané poplachy, pouze odpověděl: „Hned jsem u vás, jenom si obuju boty.“ To byla jeho poslední slova. Bratr pamětnice, který mezitím vyběhl ven, uviděl, jak jedna z bomb dopadla přímo na tu část domu, ve které její manžel zůstal. Dům, v němž bydleli, byl postaven do tvaru písmene „U“. Během války bylo na obě jeho strany probouráno několik východů pro případ, že by část domu byla zasypána. To se nyní stalo a díky tomu se zbytek rodiny zachránil. Když vylézali ven, všude kolem bylo vše zasypané. Těhotná Věra Trechová s sebou za ruku vedla tříletého syna. Vedle ní kráčela její matka, která v ruce držela šestnáctidenní miminko. Všichni doufali, že se manžel někde objeví. Odněkud se k nim dostala informace, že muž jeho jména je hospitalizován ve zdejší nemocnici. S nadějí se tam odebrali, ale v nemocnici ležel sice muž stejného jména, ale o několik desítek let starší.

Nezbylo než začít hledat v sutinách

Nyní nezbývalo než začít hledat v sutinách. Bez jakékoliv cizí pomoci hledala manžela Věry Trechové celá rodina – dvě ženy a jeden muž – celkem čtrnáct dní. Tělo poté našli až ve sklepení. Dcera pamětnice uvedla: „Toho 22. dubna byl velký nálet, to letěli Američani z Itálie a Rusové byli dvacet kilometrů před Brnem, nestačili se do Brna dostat, protože u Vojkovic doplňovali zásoby, a Američani viděli, že to budou zabírat, a tak letěli a házeli to na tu Zbrojovku, hlavně aby rozbili strategická místa. Věděli, že to Rusáci dostanou do rukou...“ Brno bylo na konci války zcela rozbombardované.

Přitom probíhal odsun německého obyvatelstva, které tu po sobě zanechávalo své domy. Ty obydlovali lidé, kteří o své bydlení přišli. Rodina Věry Trechové se usadila na předměstí Brna v malé vilce. Po příchodu Rusů prožila další traumatický zážitek, kdy švagrová Věry Trechové byla jedním z ruských vojáků znásilněna.

Pamětnice bydlela u babičky a po válce dostali byt

„Konec války byl strašný, všude spousta cihel a kamení, mužský to odklízeli.“ Rodina bydlela na Francouzské ulici a vedle nich slušní ruští vojáci, důstojníci. Byli mladí, a když pamětnice něco potřebovala, ochotně jí pomohli. „Nemůžu si na ně naříkat, byli to slušní mladí kluci, osmnáct devatenáct let, kolikrát nám donesli chleba, v Brně se tehdy těžko sháněl,“ podotýká Věra Trechová.

V roce 1948 se znovu vdala a spolu se svým druhým mužem, který pracoval jako horník, se s oběma dětmi přestěhovala do Karlových Varů, kde žije dodnes.