Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Trefancová (* 1924)

• narozena v roce 1924

• vyučená švadlena

• 1943-1945 nuceně nasazena na práci do Německa – továrna na pneumatiky v Mnichově

• v nuceném nasazení se seznámila s budoucím manželem

• po válce práce v továrně Lekov v Blovicích, v domácnosti se synem

• práce v energetických závodech v Plzni – až do odchodu do důchodu v roce 1981

Dětství a škola

Anna Trefancová, rozená Suchá, se narodila v roce 1924, patřila tedy do ročníku, který byl celý nuceně nasazený. Otec pracoval v Plzni na železnici, matka byla v domácnosti. Anna měla ještě mladší sestru. Vyrůstala v Blovicích u Plzně, kde také vychodila tři měšťanské školy a potom se vyučila švadlenou.

Po vyučení jí nabídl místo krejčí, který ji také učil ve škole. Šil mužskou konfekci – kalhoty, saka – pro obchod v Plzni. Paní Trefancová se zde naučila šít kalhoty, což později využila i v dámské módě.

Nucené nasazení v Německu

V lednu 1943 byla povolána do transportu do Německa na nucenou práci. „Já jsem z Blovic a tam byl pracovní úřad, tak mi tam volali, že jsem nasazená do Německa. Nikde jsme neměli žádnou protekci, tak jsem musela jít. Vypůjčila jsem si kufr. Protože my jsme ani žádný kufr neměli, nikam se nejezdilo. Tak mi kamarádka nabídla, že mi půjčí kufr. A 23. ledna byl transport do Mnichova.“

 

V Mnichově mladé lidi odvezli do velké haly pivovaru, kde je rozdělovali do jednotlivých pracovních lágrů. Anna Suchá byla ještě se čtyřmi dalšími českými dívkami přiřazena do malého ženského lágru ve Westendu (Schwanthalerhöhe) v Mnichově. U lágru byla malá továrna na pneumatiky, kde nuceně nasazení pracovali. Nedaleko byl také větší mužský lágr.

Anna pracovala v továrně na pneumatiky nejprve v oddělení, kde se vyráběly pneumatiky, lepila pásy. Protože pracovala dobře, tak ji mistr přeložil na stroj, kde pracovala jeho vlastní sestra, než otěhotněla. Stroj byl určen k závěrečnému lepení pneumatiky. Byla to lehká práce. Zde paní Trefancová pracovala až do konce nuceného nasazení. Práce v továrně byla na dvě směny, a když bylo třeba, byly i noční směny. Dívky se často různě schovávaly, nepracovaly. Paní Trefancová se snažila pracovat dobře, protože se bála, že by ji jinak zavřeli do vězení, odkud by nemohla psát domů, a rodiče by měli obavy, jestli žije, jestli nezemřela za náletu. Díky tomu také neměla problémy s mistry. S Němkami i spolubydlícími Ukrajinkami měla dobré vztahy, důvodem byla také její profese. Za války byla v bombardovaném Mnichově bída, nové oblečení nešlo sehnat. Jen občas se podařilo koupit látku na černém trhu a potom pomohla vyučená švadlena. Anna byla ochotná pomoci, jedné německé mistrové došila blůzku, Ukrajinkám poradila se střihem, jedné dívce dokonce pomáhala šít kabát.

Němci se vůbec chovali k nuceně nasazeným slušně, v Bavorsku byly lepší poměry než na severu Německa.

Na lágru byly české dívky v menšině, byly zde hlavně Ukrajinky, což byly spíš vdané ženy, často měly děti. Na světnici bylo pět českých dívek a asi deset Ukrajinek. Spaly v patrových postelích a měly i sprchy, což nebylo vždy standardem.

Stálým nebezpečím v Mnichově ale byly nálety. Paní Trefancová vzpomíná na první nálet, který zde po příjezdu zažila: „Hned tu první noc najednou zahoukali, teď jsme nevěděly, co máme dělat, tak jsme popadly všechny ty naše kufry a táhly jsme se s tím ven. A ty Ukrajinky říkaly: ‚Poběžte za námi, poběžte za námi!‘ Tma jako v ranci. Tak jsme utíkaly. A my jsme měly lágr tady, pak byl most pod tratí a z druhý strany byl lágr, kde byli chlapi. Ale to jsme nevěděly, byly jsme tam první den. Tak jsme běžely za nima a teď jsme byly v tom krytu, to nebyl žádný velký kryt, jen takový betonový pod zem – proti střepinám. A teď odhoukali konec, my vyjdeme ven a ženský – Ukrajinky – nikde. Teď jsme nevěděly vůbec, kde jsme. Tma jako v pytli a vůbec jsme nevěděly, kde jsme. A tak se radíme, co budeme dělat. A oni nás zaslechli chlapci, kteří byli v tom lágru – Češi. Přišli a ptali se nás. A říkali: ‚To vy jste tadyhle přes trať. Pojďte, my vás tam dovedem.‘ Tak nás tam dovedli. Ty Ukrajinky všechny tam měly buď muže nebo milence a zůstaly tam na noc, protože se jim to hodilo.“ Lepší kryt byl v továrně, proto měly dívky normálně nakázáno běžet se za náletu schovat tam. Do krytu k chlapcům už víckrát nechodily.

Volný čas, hlavně volné neděle, trávila paní Trefancová procházkami po městě, prohlížela si pamětihodnosti, kostely, když nebyly zničené nebo zatarasené. Prohlédnout si město chodila také někdy v noci po náletu. „Já jsem chodila hodně po městě, zvlášť když bylo v noci po náletu. Ono se to nemělo. Když bylo po náletu, tak já dala věci na lágr a šla jsem se podívat, kde co rozbili. A potom se ke mně přidaly další holky, samy by nešly. (...) Já jsem se nebála. Já jen byla vždy překvapená, že když padla bomba, tak barák jako když uřízli, ta místnost, tam zůstaly dveře do další místnosti a zbytek byl pryč. Někdy je třeba, aby člověk viděl něco, co si nikdy nedovede představit.“

Někdy byl ale pohled otřesný. V Mnichově bylo kino, kde se dříve hrály různé filmy najednou, a člověk si mohl vybrat, na co chce koukat. Potom už kino nefungovalo. „A děvčata říkala: ‚Hele, pojď se podívat, tady prý skládají ty mrtvý, do toho kina.‘ Já jsem říkala: ‚Holky, to jste mne zase někam dostaly.‘ Tam byly tudle noha, tudle ruka. Prostě jak ty lidi našli. Jsem říkala: ‚Víckrát se nejdu na něco takovýho podívat.‘ To už bylo ke konci války.“

Za dva roky se dvakrát podívala domů. První návštěva byla na dědečkův pohřeb, pustili ji, protože v telegramu bylo chybně uvedeno, že jí zemřel otec, ne dědeček.

Anna Suchá se v Německu také seznámila se svým budoucím manželem. Znali se z kantýny v továrně, kde pan Trefanc také pracoval, míchal materiál na pneumatiky. Blíže se seznámili na Silvestra 1943, který Anna strávila s Čechy v mužském lágru. Potom spolu začali chodit.

V Mnichově nedostávali nuceně nasazení stravu, jen potravinové lístky, jídlo si museli kupovat sami. V továrně chodili na svačiny do kantýny. Večer si dívky často samy vařily na lágru. A v neděli se někdy chodilo do restaurace. „Tam byly celé rodiny Obermeierů a měly restaurace. Tak jsme tam začali chodit do jedné restaurace. A tam obsluhovaly takové starší paní, jestli to bývaly číšnice, to nevím. Copak já, já jsem houby věděla, já jsem nikdy do restaurace nechodila. Ale můj muž byl dříve v Praze, tak se vyznal. Tak dávali kluci dýško. Takže babky by se bývaly přetrhly, ty nám vždy v neděli k večeři přály. Na pekáče s masem, kde zbyla šťáva a drobky, tak navařily brambory, rozšťouchaly to, dávaly k tomu lupeno salátu nebo něco takovýho a říkaly tomu Tyrole Geröste nebo tak nějak. A to ony nám přály, to jsme vždycky dostali dost velkou porci. Kluci dali diškreci... Takže nemůžu si stěžovat. Žádný přepych na jídlo to nebyl, protože člověk byl mladej, tak by jedl. Ale nemůžu říct, že bych tam nějak strádala.“

 

Ve volném čase se také byli někdy koupat, i když řeka Isar byla velmi studená. Jednou byli také na výletě u jezera, kde byl cirkus Krone. Ke konci války ale již nebylo možné jezdit na výlety, protože byly stále častěji nálety a výletníci by se neměli kam schovat. Proto spíše zůstávali v lágru, chlapci na louce za lágrem hráli fotbal a děvčata přihlížela. Dívky byly ke konci války přesunuty do jiného lágru u zámku Nymphenburg, protože starý byl již příliš nebezpečný, a nakonec byl zničen bombardováním. Zde bylo více Češek – hodně dívek z Prahy a okolí.

Útěk

V únoru a březnu 1945 již všichni věděli, že se blíží konec války. Tehdy přišel za Annou její přítel a řekl jí, ať si zabalí věci, které si chce vzít domů, a že ještě s jedním párem mladých lidí, kteří spolu chodili, utečou z nuceného nasazení. Fronta postupovala, v Německu již začínal být zmatek a Němci se starali hlavně sami o sebe a nepátrali po utečencích. Aby nejeli do protektorátu úplně načerno, šli za vrchním mistrem, že se chtějí vzít, aby jim dal propustku na hranice s protektorátem. Tam bude svatba a potom se zase vrátí. „Manžel měl maminku Němku, tak trochu němčiny znal. Tak jsme šli za Obermeisterem a přítel mu říkal, že bychom chtěli jet domů, abychom se vzali – na svatbu. A potom že bychom se zase vrátili. Ale to nám stejně asi nevěřil. A on mi beze všeho napsal propustku. A byla tam rozestavěná nová jídelna, sice jsme říkali, proč to staví, když tam každou chvíli bombardovali, my jsme v ní uklízeli, protože v továrně už se moc nepracovalo. A Obermeister tam šel a přinesl dva modré šálky a podšálky a dostali jsme je jako svatební dar. Smáli jsme se tomu, že se nechceme vrátit, a přitom jsme dostali svatební dar.“

Až na hranice s protektorátem jeli vlakem a neměli větší problémy. Potom ale začala být cesta dobrodružnější. „Dojeli jsme do Kozolup a tam byl konec. Že nás dál nemůžou pustit, že se musíme vrátit do Stříbra a tam si obstarat propustku. A teď noc na krku. Já když si vzpomenu, jak jsem s tím kufrem šla ve Stříbře od nádraží, sice jsem kufr neměla těžký, ale tam je takový vršek a byly tam kočičí hlavy. Já jsem nadávala, protože jsem pořád zakopávala, protože jsem neuměla potmě chodit. A teď jsme tam přišli. Bylo štěstí, že manžel uměl dobře německy. Byli jsme tam ještě s Pepíkem a jeho Miluškou. Tak manžel říkal: ‚Co budeme dělat? Tady nemůžeme stát na náměstí. Musíme najít nějakou vachu.‘ Tam měli policajti službu. Tak ji našel. A byl tam takový dobrý policajt. Když mu to manžel všechno řekl, tak ten vzal klíč. Policajti tam měli takový pokoj, byl to bývalý obchod, tak ten otevřel, a oni tam měli postele, když měli službu, tak tam mohli spát. Takže nás tam nechal do rána vyspat. Ráno jsme ustlali, byly to tedy jenom deky, můj muž mu dal nějakou cigaretu, zamkl, a tím to skončilo. A šel na ten úřad vymáhat propustku, abychom se dostali přes hranice. Teď vlaky moc nejezdily, tak jsme přijeli domů až po obědě.“ V Plzni šla Anna za svým otcem, kterému na dráze končila směna, a jen koukal, že je dcera doma.

Po válce

Anna začala pracovat v Blovicích ve firmě Lekov, kde se vyráběly vrtačky. Pracovala tam ale jen do konce války. Sedmého července 1945 měli s přítelem svatbu. Potom zůstala v domácnosti, jen příležitostně šila a později se starala o syna. Manžel byl původně obchodní příručí s textilem, ale tyto obchody se postupně rušily, takže potom pracoval ve Škodových závodech v Plzni.

Paní Trefancová později nastoupila do energetických závodů v Plzni, kde opravovala elektroměry. Zde pracovala třicet let až do odchodu do důchodu v roce 1981.

S lidmi, se kterými byla v nuceném nasazení, příliš neudržovala kontakty. Až po roce 1990 byla členkou Svazu nuceně nasazených.