Josef Trefný

„Potom jsem dostal... Jestli jste byla na jedenáctce a byla jste tam dole ve sklepě, nebyla. Právě tam jsou bunkry, co se tam leze jak do kurníku, jo, tak jsem dostal 10 dní toho bunkru. Přes den jsem chodil na práci tam do toho Birkenau, skládali jsme cement. Tam nás bylo hodně takhle odsouzený k tomu. A přes den na práci, těžká práce, a večer místo na barák tak do toho štemlu. Ale zase člověk je vynalézavej v takové době v tom věku a asi jsem byl jako já. Jestli jsem odnesl jeden nebo dva pytle za celou dobu těch 10 dní, já jsem běhal pořád, jenom jsem pořád běhal dokola, páč to byl vagon jeden. A teď si představte, tolik lidí tam čekalo a ten, když tam čekal na to, aby se dostal na řadu, aby ten pytel mohl odnést, tak dostal hned pažbou, kopali a mlátili takhle. Tak já jsem běhal pořád, pořád běhal a potom to opakovali některý po mě. Tak jsme pořád běhali, pohyb aby byl, víte, no, a tak jsem to přežil. No, a když jsem se po deseti dnech vrátil na blok třiadvacet, a to je tady za bránou druhý barák, tak naproti v té druhé polovině byl Němec, zelenej – zloděj, a když jsem se vrátil, tak říkal: ,Ty, nechci tomu věřit, že jsi to přežil!´ Páč to málokdo přežil, víte.“

„Byl jsem na bloku 8A v karanténě, 8A a 2A. A celkem karanténa byla 14 dní, než nás pustili na práci. A to jsme byli v 8A – poschodí, jeden sál velký, bylo nás tam víc, nevím, 150 na té světnici, kde byl zároveň Alexej Čepička, s kterým jsem spal na jednom lůžku v karanténě. A byl tam Polák, velitel světnice, měl asi 19 roků a ten už tam byl od roku 1940. A podílel se tehdy v roku 40 na výstavbě zděných domů v Osvětimi, v tom hlavním táboře zděným. A to byly bývalý kasárna, ty prostory osvětimského tábora, z toho tam zůstaly dnes akorát kuchyň, dlouhá kuchyň, původně vojenská kuchyň. Okolo se tam potom stavily ty bloky. A kasárenský baráky tam v táboře byly všechny asi zničený za války.“

„Mně byl nabízen útěk esesmanem v roce 1944 v [nesrozumitelné – nejspíš Aschersleben] v Německu, kde jsem byl na detašovaném pracovišti v solné šachtě. A tam už v té době nás hlídali esesmani, které brali z řad wehrmachtu. To byli většinou lidé, kteří byli zraněni, prostě nemocní, tak je dali taky, dali do těch řad SS, ale s jiným označením, oni měli označení hákovitý kříže, ne ty šipky dvě, ale hákovitý kříže. Tam nás bylo asi 500. Bydleli jsme tam v prostorách cukrovaru a chodili jsme asi dva kilometry do práce dolů do šachty. Šachta na sůl, bývalá Rothschild šachta, byla asi 400 metrů hluboká a začínalo se tam do té hloubky těch 400 metrů dělat kolejiště, koleje. Co jsem tam byl, až do konce to tam nebylo dodělaný. Tak 400 metrů pod zemí se tam začínala dělat letecká fabrika. To byly takový haly, kde se několik desítek let už sůl nedobývala, a byly to haly, já nevím, deset metrů vysoký, 100 metrů dlouhý, bez jakýchkoliv podpěr, to drželo jak skála. A tam se začínala dělat fabrika, podlaha se tam betonovala. Pracuje se tam, svážely se dolů stroje. A mně tam nabízel jeden esesák, slušný člověk, nebojím se to otevřeně říct. Přes léto tam měl – byl tak asi v mým věku, možná o rok starší – a to bylo právě v letní době v čtyřiačtyřicátým roku. Tak tam za ním přijela manželka se dvěma dětmi, malými dětmi, a pak jsem se s ním seznámil, něco měl, nějaký průšvih, tak ho dali do sklepa, do sklepa ho zavřeli na několik dnů. No, já jsem ho tam sám – poněvadž už jsem dostával balíčky tam – tak jsem mu tam hodil něco k jídlu, taky do toho sklepa. Nějak jsme se seznámili. A Hansberger se jmenoval, bydlel v Berlíně a nabízel mi, až zase manželku poveze do Berlína, takže by mě, že bude stěhovat skříň, kterou tam měl, tam na letním bydlišti, že mě zavře do skříně. V Berlíně že už bude konec války a že se dostanu z té situace. Já jsem to odmítl, odmítl jsem to z toho důvodu, že jsem měl obavy, že mi zavřou tady rodinu, a to se dělalo. Kdo utekl, tak pochopitelně okamžitě všechny rodinné příslušníky odvezli do tábora, že buďto zlikvidovali, anebo tam žili. To byla taková běžná věc.“

„Oni tam měli určitou výhodu Poláci, že tam byli mezi svými. Hned za dráty, on [jistý Polák] se prokopal pod dráty nějakým způsobem a dostal se ven a pochopitelně, že jako Polák tam měl i určitou pomoc obyvatelstva, což vzhledem i ke konverzaci, prostě v domluvě ostatní národy neměly tu možnost. Německy tam málokdo mluvil v té oblasti. Čechové se taky těžko domluvili.“