Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Třešňák (* 1945)

• narodil se 29. listopadu 1945 v Neštěmicích u Ústí nad Labem

• v rodině se mluvilo německy, pamětník mluví perfektně i anglicky

• pamětník vyrůstal u řeky Labe, jeho rodina pocházela z obce Povrly

• vyučil se elektrotechnikem, původně chtěl jít na vojenskou školu do Martina

• v roce 1964 sloužil na vojně v Terezíně, kde složil přísahu československému lidu

• pracoval ve Spolchemii v Ústí nad Labem jako technik

• v roce 1964 se oženil, s manželkou vychovali dvě dcery

• v roce 1971 vstoupil do Komunistické strany Československa

• stal se agentem Státní tajné policie, pod krycím jménem Tyrš

• stal se také svolávacím důstojníkem pro civilní obranu

• u StB ho speciálně vyčlenili pro službu v zahraničí

• byl u založení klubu vodního lyžování TJ Sokol Brná a Severočeského námořního jachtingu

• dělal instruktora vodního lyžování

• po roce 1989 ho odvolali ze všech pozic a funkcí, přišel také o práci

• po sametové revoluci začal podnikat s nápojovými automaty

• v roce 2022 vlastnil čtyři lodě a provozoval přívozy přes řeku Labe

• naučil se německy, anglicky, rusky a španělsky

• jezdil do Berlína dělat simultánní překlady na srazy armádních specialistů

• složil kapitánské zkoušky a učil mořeplavbu

• v roce 2022 žil v Ústí nad Labem

Poslouchat vyprávění o životě Josefa Třešňáka je téměř jako poslouchat o dobrodružstvích Jamese Bonda, který sloužil Jejímu Veličenstvu britské královně. Josef Třešňák byl také agentem, pracoval ale pro úplně jinou mocnost, Státní bezpečnost (StB) mu dala krycí jméno Tyrš.

„Mám doma kilometry filmů, udělal jsem tisíce diapozitivů,“ vypráví pamětník, který je vášnivým kapitánem lodi a mořeplavcem. „Nevědělo se třeba, jak se ponorky dostávají Kielským kanálem. Tak jsme s manželkou vyjeli v roce 1983 s plachetnicí Helene, propluli jsme po Labi až do Kielského kanálu. Mám natočeno, jak ponorka pluje těsně vedle nás,“ usmívá se, když vypráví o dobrodružné cestě průplavem, který spojuje Severní moře s Baltským mořem.

Při svých špionážních cestách se pamětník také párkrát bál o svůj život. „V Jugoslávii, kde měl námořní klub v Bakaru základnu, jsme strávili s rodinou na lodi skoro tři měsíce. Pašovaly se tam zbraně. Jednou v noci takhle kotvíme v zátoce a přijela loď a začala vykládat bedny do skal. Najednou slyším dávky z kulometu, to nezapomenete,“ dodává pohnutým hlasem.

Státní bezpečnost sídlila v Ústí nad Labem ve Fučíkově ulici ve čtvrtém patře. „Patřil jsem pod čtvrté oddělení a odtamtud jsem dostával různá zadání. Třeba ať jedu lodí do Hamburku a setrvám tam tak dlouho, dokud nepřivezu důkazy o tom, že Němci vyváží kanóny Krupp do Izraele,“ popisuje náplň svojí práce. „Tak jsem o tom natočil film a všechno jsem zdokumentoval. Byl jsem tam s celou rodinou, moje dcery se mnou takhle projely celou Evropu.“

Odjakživa jsem se o sebe uměl postarat

Josef Třešňák se narodil 29. listopadu 1945, doma u rodičů v Neštěmicích v Ústí nad Labem. První slova, která uslyšel na světě, byla německá. V pohraničí totiž bylo spousta Němců a němčina ho provázela celý život. „Krátce po mém narození onemocněla maminka TBC, a tak se o mě starala babička, byla to škola přežití,“ vysvětluje pamětník. S babičkou mluvil výhradně německy.

Jeho maminka tenkrát ležela v sanatoriu v Ryjicích. Nemocným pomáhalo díky vzdušným proudům, které ze severozápadu přináší vlhký mořský vzduch. „Bylo mi pět let, když jsem tam za ní sám chodil. Podlezl jsem plot a maminka mě schovala u sebe v místnosti, kde ležely pacientky,“ dodává.

Pamětník měl ještě starší sestru. Sourozenci byli zvyklí doma pracovat, uměli se otáčet v kuchyni i v malém hospodářství. Tatínek Josefa Třešňáka pracoval v cukrovaru. „Byl vynikající fotbalista. V cukrovaru občas vzal pytel cukru, přeskočil plot a šel na stadion v Neštěmicích. A tam se cukr měnil za různé věci,“ vysvětluje pamětník, jak se tatínek podílel na zajištění rodiny.

Matka po návratu ze sanatoria začala dojíždět za prací do Děčína. „V pět ráno jezdila do KOH-I-NOORky, tatínek odcházel o hodinu později, a tak jsme se musely my děti o vše postarat. Štípaly jsme dřevo, chodily na koks, musely jsme se otáčet, abychom se uživili,“ vzpomíná pamětník na dětství. „Občas nám maminka řekla, ať chytíme pár vrabců, že nám uvaří polévku.“

Pro výbušniny jsme si chodili do rokle

Ve škole to Josefovi nešlo, přece jen pro něj čeština nebyla snadná. V jeho sedmi letech se rodina přestěhovala do malé obce Mírkov, která se rozkládá pod zříceninou hradu Blansko. „Tam jsem se naučil všechno o hospodářství. Odjakživa mě všechno zajímalo, věděl jsem, co se kde šustne, a nejraději jsem poslouchal, když se dospělí bavili. Chytal jsem rozumy,“ směje se pamětník. Rodina tam získala v roce 1954 dům od JZD po odsunutých Němcích. „Museli jsme družstvu odevzdávat dodávky, od slepic po různé výpěstky,“ upřesňuje pamětník.  

Jako správný kluk byl Josef Třešňák nebojácný a s kamarády se pustil rád i do riskantnější zábavy. „Po výbuchu muničního skladu v Ústí nad Labem v roce 1945 někdo rozhodl o tom, že se bude munice zavážet do rokle právě u Mírkova. A my jsme si tam pro ni chodili,“ usmívá se pamětník při té vzpomínce.

Jeho velkou láskou byla odjakživa voda. „Část naší rodiny pocházela z obce Povrly, tam se žije kolem Labe, a pak jsem taky chodil přivazovat lodě do nákladního přístavu do Ústí nad Labem. Vozily sůl nebo buráky do továrny na Střekově,“ vypráví Josef Třešňák. „Plavat jsem se naučil u přívozu mezi Neštěmicemi a Svádovem. Tenkrát bylo tak špinavé Labe, že mě babička musela vždycky vydrhnout mýdlem s jelenem.“

Stali se z nás chladnokrevní zabijáci

Po základní škole měl Josef Třešňák nastoupit do učení na truhláře, větší poptávka ale tenkrát byla po elektrotechnicích.  „Nejprve jsem chtěl jít na vojenskou školu do Martina, ale kamarádky mě přemluvily a já to vzdal. Nastoupil jsem do učení na elektrotechniku a po škole jsem začal pracovat ve Spolchemii,“ vypráví pamětník. „Zanedlouho poté přišel povolávací rozkaz. Sloužil jsem v Terezíně, vzali mě do speciální jednotky. Studoval jsem na odstřelovače a techniku vojenství,“ dodává. Během vojny se stihl i oženit.

Pamětník jen nerad vzpomíná, jak se svou rotou likvidoval v roce 1965 následky ničivých záplav na Slovensku. Stavěl například pontonové mosty. „Byl jsem na číčovské průtrži, když se tam utrhla hráz,“ vypráví s napětím v hlase. „Likvidovali jsme pět tisíc slepic, zabíjeli jsme krávy, telata, holýma rukama, jenom nožem,“ dodává. Zvířata museli vojáci pozabíjet proto, aby se nerozprchla, někde nepomřela a zdechliny nešířily hnilobu.

„Naše jednotka pak musela celá na léčení, staly se z nás stroje na zabíjení. Museli nás dát psychicky dohromady,“ vypráví o následcích ničivých záplav, které v roce 1965 zpustošily jih Slovenska, na psychiku vojáků. Dunajská povodeň tehdy vyplavila čtyřicet šest obcí a tři města. Bez střechy nad hlavou zůstalo na šedesát tisíc lidí. Pomoc postiženým lidem poskytli i příslušníci sovětských jednotek a maďarské armády.  

Po vojně se pamětník vrátil do Spolchemie, začal stavět rodinný dům a v roce 1968 se mu narodila první dcera. Za pět let následovala druhá. „Do komunistické strany jsem vstoupil v roce 1971, tehdy už jsem dělal vodní sporty. A už dávno jsem měl i svoji vlastní loď,“ vypráví Josef Třešňák. „A pak mě požádali, abych se přidal k tajné policii, že budu dělat zahraniční výzvědnou službu. Nikdy jsem se za to nestyděl, beru to tak, že jsem sloužil lidu,“ dodává pevným hlasem.

Po vodě jsem jezdil na výzvědné mise

Státní bezpečnost sídlila v Ústí nad Labem ve čtvrtém patře jednoho z objektů ve Fučíkově, nynější Masarykově ulici. „Kromě výjezdů do Hamburku, kde jsem monitoroval tajný vývoz kanonů z Německa do Izraele, jsem také měl známého na letišti v Hamburku. Od něj jsem dostával letecké fotografie československého pohraničí a technické fotografie letadel airbus,“ vysvětluje pamětník.

Díky tomu, že měl část rodiny v několika německých městech, dostal se na různá místa. Třeba do továrny Opel. Z návštěvy v roce 1983 podal na Státní policii hlášení, zprávu lze najít v Archivu bezpečnostních složek. Píše se v ní, jak je továrna střežena, jak je zabezpečená a jak velké haly na výrobu motorů má. Pamětník ve svém hlášení také popisoval, že měl možnost nahlédnout do kreslírny. Ve zprávě StB nechybí ani informace o všech velkých ekonomických podnicích v oblasti, které agent Tyrš navštívil, a zpráva o tom, jak jsou zabezpečené.

Pamětník se stal důstojníkem pro civilní obranu, později ji měl na starosti i v dívčím internátu v Kostomlatech pod Milešovkou. „Z vojny jsem odešel s hodností kapitána, ale neměl jsem žádnou pecku. Když jsem přišel do civilu, funkce mi zůstala, ale v civilní obraně,“ popisuje Josef Třešňák.

Tajfun mě odvezl na závody v Tallinu

Poprvé se pamětník dostal na moře v roce 1974. „Cestování lodí mi otevřelo zelenou kartu a říkám upřímně, bylo to s úkolem. V roce 1979 jsem se zúčastnil s klubovou lodí Tajfun závodů v Tallinu,“ vysvětluje pamětník, který byl členem Severočeského námořního jachtingu. „Týdenní pronájem klubové lodi mě přišel na dvě stě padesát korun.“

Josef Třešňák dodnes rád vzpomíná na svoje cesty po řekách i mořích. „Projel jsem Finsko, Švédsko, Dánsko až do Norska. Krásné zážitky, bílé noci, natočil jsem odtamtud film a dělal přednášky. Dnes už mám všechny přednášky zakázané,“ povzdechne si.

Cesty na lodi se podle něj nikdy neobejdou bez jedné věci. „Bez rumu to nejde. Když jsme jeli do Tallinu, měli jsme šedesát flašek schovaných v kýlu lodi. A ve Finsku jsme je všechny vyměnili nebo prodali. A pak večery při západu slunce na lodi, tam rum otevírá lidská srdce,“ je přesvědčený pamětník.   

Přísahali, že žádnej komunista nepůjde na hák

Pro Josefa Třešňáka nebyly události v listopadu roku 1989, kdy sametová revoluce svrhla komunistický režim, ani zmatené, ani nijak turbulentní. On sám se údajně účastnil schůzek, kde se lidově řečeno „porcoval medvěd“.

„Sešli jsme se v Rakousku, tam se vybírali lidi pro převrat v Československu. Vždycky, když se někde něco děje, schází se takoví lidé, aby se poradili, co se bude v zemi potom dít. A všichni tenkrát přísahali, ze všech služeb od Mossadu po ruské tajné služby, že ani jeden komunista nepůjde na hák,“ vypráví Třešňák o zákulisních machinacích. „My jsme tam projednávali předávání moci, hledal se nový prezident. Komunisté se dohodli na tom, že infrastruktura státu zůstane v rukou české země,“ dodává pamětník.

Josef Třešňák prý byl osobně pálit německé marky ve spalovně. „Ničily se v Rakousku, všechny důležité věci se odehrávaly už dávno v zákulisí. Francouzská speciální bankovní policie mě vyzvala, abych se zúčastnil školení o výměně zlata, peněz, o ekonomických posunech času. Tak jsem se naučil, jak se operuje s penězi, jak si koupíte za milion dolarů dřevo v Kanadě. A když přijede loď do Itálie, tak máte milion čistého zisku. Protože tam banka ještě nezavírá, protože tam mají osmihodinový posun,“ vysvětluje pamětník, který se teď dívá na finanční operace ve světě jen jako na hru mocných. 

„Rok 1989 probíhal strašně jednoduše, byl jsem odejit odevšad,“ shrnuje dopady sametové revoluce a proměny socialismu v demokracii Josef Třešňák. „Ale nikdy nemůžete odejít od přísahy lidu této země.“

Z pozice tajného agenta se prý jen tak lehce neodchází. Dodnes prý jezdí do Berlína dělat simultánní překlady na srazy armádních specialistů. „Po sametové revoluci na mě jako na bývalého agenta žádná honba nebyla, já jsem se vždycky k lidem choval slušně, nikomu jsem neublížil.“

Člověk chce být klamán, tvrdí

Pamětník si po roce 1989 vzal čtyřmilionový úvěr a začal podnikat v nápojových automatech. „Nastudoval jsem kompletní výrobu kávy. A zavedl jsem instantní kávu do České republiky,“ tvrdí. Časem se byznysu zbavil a vrátil se se svým podnikáním k vodě, vlastní čtyři přívozy.

„Chodí za mnou školní děti, učím je, jak se žije u vody a vyprávím jim svoje zkušenosti. Snažím se udržet se v kondici, abych nepřišel o kapitánský průkaz,“ vypráví Josef Třešňák. Podle něj se všechno ve světě děje spíše v zákulisí, nikomu to ale nevadí, protože platí přísloví ‚člověk chce být klamán‘.“