Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Třeštíková (* 1949)

• narodila se 22. června 1949 v Praze jako Helena Böhmová

• v roce 1968 strávila tři měsíce v západním Německu jako au-pair

• vystudovala dokument na FAMU

• dospěla k takzvané časosběrné metodě

• v roce 1980 natočila svůj první časosběrný dokument Manželské etudy

• působí jako pedagožka na FAMU

Helena Třeštíková, rozená Böhmová, se narodila 22. června 1949 v Praze. Dětství prožila na Václavském náměstí. Jako dítě byla smutná, že nežije v romantickém prostředí, které znala z knížek. Ale zpětně si uvědomuje, že žila asi na nejromantičtějším místě, v jakém mohla svoje mládí strávit. „Václavské náměstí v mém dětství bylo takovým středem všeho dění. Probíhaly tam různé průvody, první máje a mně se to strašně líbilo a hrozně jsem ty první máje milovala a celý ten průvod jsem proseděla u okna a dívala se úplně nadšeně. A kuriózní je to, že to byly takový komunistický veselice, ke kterým zbylá část rodiny - rodiče a babička – měli velmi negativní vztah.“ Rodiče byli moudří a nechali Helenu, ať sama pozná, jak se věcí mají. „Však ty pochopíš, až budeš větší,“ říkali.

Mládí na filmu

V roce 1968 bylo Heleně devatenáct let, maturovala v období pražského jara. Rozhodovala se o studiu na vysoké škole, a protože od malička navštěvovala výtvarné kroužky a chodila na střední výtvarnou školu, nabízelo se, že půjde studovat výtvarný obor. Dlouho si myslela, že by mohla navrhovat divadelní kostýmy. „Zároveň jsem byla velkej filmovej fanoušek, chodila jsem hodně do kina, protože na Václavským náměstí, kde jsme bydleli, bylo asi deset kin. Člověk měl pořád kam chodit. Já jsem opravdu vyrostla na filmu.“ Nevěděla, zda má pro film předpoklady, nikdy nechodila do žádného filmařského kroužku. Na filmu se jí líbilo, že je univerzálním oborem, který spojuje vizuálno i literárno, obraz i zvuk a člověk se může komplexně vyjádřit.

Nakonec se ke studiu na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění (FAMU) odhodlala. Rodiče nebyli z jejího rozhodnutí nadšení, film považovali za neseriózní obor, studium jí rozmlouvali, ale nakonec se s tím smířili. „A pak dokonce, když jsem dokončila školu, tak jsem se zrovna v tu dobu vdala a změnila jsem jméno. Můj první profesionální film byl podepsán jako Třeštíková a máma tehdy říkala: ‚Ale to je mně docela líto, že tam nejseš ještě jako Böhmová.‘“

Moje země

Aby splnila nutnou podmínku pro přijetí – jeden rok praxe –, odjela na tři měsíce do západního Německa jako au-pair. Žila u dobře situované rodiny na předměstí Bonnu, jejíž materiální život byl na mnohem vyšší úrovni, než na jaký byla zvyklá, ale jinak se jí zdál plochý a prázdný. Naproti tomu Praha žila zajímavým kulturním životem.

Dne 19. srpna 1968 přijeli za Helenou rodiče na desetidenní dovolenou. Chtěli navštívit i přátele v Německu a Švýcarsku. Dva dny po jejich příjezdu – 21. srpna 1968 – do Československa vpadli Rusové. „To byla hrozná chvíle, my jsme chvíli nevěděli, co se tady děje, byli jsme u přátel, tam jsme se dívali na televizi, teď tam byly záběry z Václavského náměstí, z našeho bydliště, tam tanky, to bylo opravdu něco hroznýho.“ Volali do Čech babičce, která jim řekla, že je v pořádku, ať se raději vůbec nevracejí.

Helena s rodiči pokračovala v plánované cestě do Švýcarska. To otevřelo náruč všem uprchlíkům z Československa. Rodiče uvažovali o emigraci, protože měli s režimem špatné zkušenosti. Otec byl právník, ale deset let pracoval jako lakýrník. Nabízela se jim skvělá příležitost. Helena rozhodně prohlásila, že v žádném případě nebude žít v jiné zemi než v Československu. Rodiče se vrátili domů a Helena ještě měsíc dosloužila u rodiny, jak bylo domluveno, než k nim přišla další au-pair. „Ale už jsem se nemohla dočkat toho, kdy zase přijedu do toho chudýho špinavýho Československa, kde je všechno oproti tomu lesklýmu zářivýmu Západu takový nedokonalý, ale pro mě smysluplný, a když jsem přejížděla hranice, tak jsem brečela a řekla jsem si, že nikdy v životě neopustím svoji zemi a že budu tady, ať se děje, co se děje, dobrý, zlý, všechno, že to je kout, kde jsem se narodila a kde chci bejt, a nechci bejt nikdy nikde jinde.“

FAMU

Po okupaci sovětskými vojsky se atmosféra ve společnosti změnila, nastala doba těžké deziluze a deprese. V lednu 1969 došlo k události, která Helenu osobně hluboce zasáhla a poznamenala – upálil se Jan Palach. „Byl to můj vrstevník, o rok starší než já, strašně dobře jsem rozuměla těm důvodům, které uvedl, a stalo se to kousek od domu, kde jsem bydlela.“ V září roku 1969 začala studovat na katedře dokumentu na FAMU. Dobu jejích studií poznamenaly prověrky ve straně, odcházeli zajímaví pedagogové.

Helena velice litovala odchodu Milana Kundery, který měl nejlepší přednášky o literatuře, jaké v životě slyšela. Z jejího okolí emigrovalo hodně lidí, přišla o některé ze svých přátel. „Vidíte lidi, se kterými se kamarádíte, odjedou a vy víte, že už je nikdy neuvidíte. Protože v tý době to tak bylo, hranice byly zavřený, kdo odjel, tak už se nesměl vrátit, byl odsouzen jako nepřítel státu. Nikdo za ním nesměl jet, takže já jsem takhle přišla o několik přátel, byla to rána, která už se nikdy nezacelila.“

Časosběrná metoda

Po absolvování FAMU nastoupila nejprve do Krátkého filmu a později do Československé televize. Hledala si téma, kterému by se mohla věnovat i v této složité době. Soustředila se na pozorování mezilidských vztahů a sociálních témat, a protože ji lákal čas a změny, které přináší, dospěla k takzvané časosběrné metodě. „Za doby mého studia se tak označovaly filmy, kde se takovou pookýnkovou kamerou natáčely kytičky, jak rostou. A tomu se říkalo časosběrný film. Kytička před očima vyroste, rozkvete, zvadne, chcípne. Já jsem si říkala, když se takhle dají fotit kytičky, tak by se tak možná dali natáčet lidi.“

V roce 1980 začala natáčet Manželské etudy. V rámci tohoto projektu sledovala osudy několika manželských párů od momentu jejich svatby po dobu šesti let. Nikdo z jejích kolegů časosběrnou metodou doposud nenatáčel, byl to velký experiment, nedalo se odhadnout, jakým směrem se budou jednotlivé příběhy vyvíjet. To Helenu přitahovalo a uvědomila si, že by takto chtěla pracovat i nadále.

Katka

„Asi film, který vidělo nejvíce lidí, byl film Katka. Je to vlastně třináct let sledování života dívky, která je závislá na drogách a snaží se z toho dostat, a bohužel se jí to nepodaří.“ První část zachycující šest let jejího života se jmenovala V pasti. Chtěli pokračovat v natáčení dál, ale vyvstal problém, jak najít Katku. Narkomani nemají adresu, bydlí ve squatech, nemívají telefon. Naštěstí filmařům pomohli sociální pracovníci a asi po měsíci Katku našli. Helena si dodnes pamatuje větu, kterou jí Katka řekla, když se jí zeptala, zda by byla ochotná pokračovat v natáčení: „Heleno, já bych potřebovala něco, co by mě nakoplo, abych opravdu praštila s těma drogama, a mám pocit, že tohleto je přesně ono. Tak jo, tak já do toho jdu.“

Asi po dvou natáčecích dnech Katka řekla, že má pocit, že je těhotná. Celý štáb se jí snažil pomoct. Našli komunitu pro matky s dětmi, kam mohla nastoupit. Byla připravená, že po porodu s drogami skončí. Lékaři jí nedoporučili, aby najednou přestala fetovat, mohlo by to miminku ublížit. Měla snižovat dávky drog a po porodu jít na detox. Katka po dni stráveném v nemocnici společně s miminkem utekla, aniž by komukoli cokoli řekla. A zavolala Heleně. „To byla hrozná chvíle, kdy jsem měla pocit, že je vše ztraceno. Když opustí své vlastní dítě a uteče a znova začne fetovat… pak ještě proběhlo několik pokusů, ale ta moje předtucha, že to nepovede k dobrému konci, se naplnila, Katka nepřestala fetovat, občas ji vídám, je na tom hůř.“ O dítě se stará Katčina maminka. Helenu stálo natáčení hodně sil a nervů. „Tak jenom doufám, že pokud film někdo uvidí, tak ho to může od drog odradit, protože to aspoň má nějakej smysl, jinak by to byla jenom nekonečná deprese.“

Filmařská cesta

Helena Třeštíková natočila více než čtyřicet dokumentárních filmů. K nejznámějším patří Manželské etudy, Marcela, René, Katka, Soukromý vesmír a Mallory. Za film René získala v roce 2008 Evropskou filmovou cenu. Filmu Marcela byla udělena Cena za nejlepší filmový dokument ve španělské Seville. Jejím zatím posledním filmařským počinem je dokument o Lídě Baarové Zkáza krásou.

Helena si svou filmařskou cestu našla. I když to mnohdy není cesta jednoduchá, časosběrné dokumenty jsou věčná nejistota, která nekončí, Helenu její práce těší a má ji ráda. Nalézt správnou cestu, která je bude naplňovat, pomáhá i studentům na FAMU. „Říkám svým studentům: ‚Hledejte sami sebe, hledejte, co vám sedí, jaké jsou vaše schopnosti. Ty využijte, necpěte se do něčeho, kde nejste úplně silní. Snažte se hledat sami sebe a nějak se definovat.‘“

Předsevzetí, že zůstane ve své rodné zemi, dodržela. „Nikdy v životě mě nemrzelo, že jsem se nerozhodla žít někde jinde. Byť to tady bylo v těch létech, který byly potom nazvaný normalizace, tíživé, nikdy jsem toho rozhodnutí nelitovala… Kdykoliv něco získáváš, zároveň něco ztrácíš a naopak – když to člověk přijme, žije se mu snáz.“