JUDr., Ing., CSc Dušan Tříska

„K drsnému střetnutí [s Václavem Klausem] podle mě došlo na lyžařském kurzu, kde jsem měl jeho mladšího syna Honzíka ve skupině. Mám je tady nastoupené. Říkám jim, horní lyže, dolní lyže, váha na horní lyži, dolní lyži, ruce dopředu, zadek dozadu. Načež vidím, jak seshora přijíždí vyrýsovanými oblouky nějaký gentleman, který u nás zastavil. A on to Klaus. Před těma dětma mě začal peskovat, proč tam tak stojej, proč děláte tohle, proč neděláte tohle. Začal mě zkoušet z učebnic lyžování. Jestli beru jednu učebnici, nebo dávám přednost jiné. Říkal jsem, ale já mám instruktorský kurz druhé třídy. No prostě místo abych ho poslal do háje, já, namyšlenec všech namyšlenců, jsem jím byl uhranut. On je uhrančivej. Historek jsou desítky. Nakonec jsem mu řekl, že budeme pokračovat. Nicméně celej den jsem z toho byl otrávenej, že jsem mu dovolil mě, slovutného pracovníka Akademie věd, dlouholetého instruktora… Pak jsme spolu vedli dlouhý rozhovor o vědě, ekonomii. Tohle bylo naše první intenzivní setkání. Tam jsem došel k závěru, že ta cesta s Josefem Zieleniecem, úžasná, senzační, intelektuální ohňostroj, na který nezapomenu… ale je třeba srazit paty a jít do tý standardní učebnicový ekonomický teorie a s tou se konfrontovat. Protože ta má své učebnice, univerzity… Což neznamená, že ji nemůžu kritizovat. Ale kritizovat je jedna věc a vybudovat chrám poznání je věc druhá. Takže to byl určitě ten okamžik.“

„Lustrace, to byl… Langoš. Ján Langoš. On byl slovenský ministr financí [ve skutečnosti federální ministr vnitra]. Já jsem chodil… Byl rok 1990. V červnu před volbama vykvetla kauza Bartončík. To byl lidovec. Začalo se pracovat s archivama. Pan ministr Sacher, Langoš narazili na archivy a teď to tak vykvétalo, ten či onen. V parlamentu byla založena lustrační komise. Já jsem do parlamentu chodil, byl jsem tam za hvězdu. Všem jsem říkal, kdo bude jak bohatej a kdo bude chudej, tak mi viseli na rtech. A teď vyskakovala nejrůznější jména, Bedřich Moldan byl druhej takovej slavnej, ještě před lustračním zákonem. To byla taková divoká lustrace. Na podzim 1990 jsem šel za Klausem a řekl jsem mu: ,Tohle slyším, tak ti říkám dopředu, že jsem s nima mluvil. Když mě zavolali, neviděl jsem důvod, proč bych s nima nešel, nevypil s nima kafe. Jen ti to hlásím.’ A on – připomínám, že tohle bylo na podzim 1990… Já jsem abdikoval 1. dubna 1991, když Langoš přišel na ministerstvo financí a sdělil Klausovi výsledek šetření. Lustrační zákon platil od prosince 1991. Takže tohle bylo ještě hluboce před platností lustračního zákona. Nicméně Klaus to vyslechl a řekl: ,To nic nebude, na tyhle struktury jsme naráželi všichni. Nešlo se jim vyhnout.’ Nicméně, jak říkám, bylo to 1. dubna 1991, to datum je zajímavý, přišel Langoš, Klaus si mě zavolal a řekl: ,Tak tady byl Langoš, přinesl výsledek toho šetření a sdělil mi tuhle věc.’ Já jsem zamáčkl slzu, šel jsem do kanceláře a napsal abdikaci. Za hodinku jsem přišel zpátky, přinesl jsem mu to. Na tom ministerstvu jsem zůstal nejdřív jako formální poradce a pak zavedená figura, až do pádu Klausovy vlády roku 1997 jsem byl součást tohoto spolku, což Klausovi strašně bylo vyčítaný z těch struktur ODS.“ 

„Bylo mi sděleno, že jeden z těch profesorů pořádá jakýsi večírek a jestli tam nechci přijet. Bylo to o víkendu. Tajně jsem se propašoval přes vrátnici. My, co jsme byli přidělení k vojenskému soudu, jsme bydleli samostatně. Jel jsem do Prahy, byl jsem na tom večírku. A do tří dnů přijela do Litoměřic šestsettrojka, černé oficiální auto. Přišli pánové, představili se a zavezli mě… V Litoměřicích je soud a věznice, kde seděli Jiří Müller s Holečkem. Tam mě zavezli. V klidu, v pohodě, žádné drámo. Jeden mi sdělil, že jsem porušil předpisy.“ – „Jaké to byly předpisy?“ – „Nedovolené opuštění posádky, to byl hlavní trestný čin, který jsme soudili na tom soudu. Opuštění posádky bez opušťáku. Navíc nenahlášení styku s cizincem. To byl další přestupek. Načež moje reakce byla: ,Pchá, moje maminka má dvakrát vyšší hodnost než vy a tatínek je na generálním štábu. Tak se vzpamatujte.’ Takhle jsem asi s nima mluvil… Takhle to proběhlo. Dokončil jsem vojenskou službu a pak tihle pánové se mnou začali komunikovat relativně pravidelně, jednou za asi dva měsíce. Dohromady proběhlo asi padesát schůzek. Trvalo to do roku 1985.“

„No, vidím v tom pohyby k horšímu, samozřejmě jako. Ale zase těžko se to vysvětluje, přesně řečeno, snadno dochází k nedorozuměním, že libertarián, ten brutální krutej trh jako a tyhle ty věci... má společnýho až s takovou extrémní levicí to, že tu globalizaci nenávidí. Nenávidí – ona totiž dusí konkurenci, jako dusí konkurenční prostředí. Tím, jak vznikají tyhlety molochy, tím, že jako na světě podobně dneska už máte maximálně jednu dvě firmy, které dodávají informační technologie, Microsoft, nevím, a tyhlety všechny, to, že prostě i ten Volkswagen tady je jako roztaženej přes půlku Evropy, jako by víceméně zabral, anektoval Českou republiku, že jo, a tyhlety věci... To pravidlo, který neustále opakuji jako, je, že to nebezpečí je v tom principu ‚too big to fail‘ neboli příliš velký na to, aby to mohlo zkrachovat, jak bych řekl, jo, neboli všechny ty – každá jednotka, kterou vytvoříte, by měla mít tu vlastnost, že je bankrotovatelná, že umí zkolabovat, když si to zaslouží. Samozřejmě, musí to mít pravidla. Ale já si nedokážu představit, že by zbankrotoval Microsoft jako, jo... Už automobilky, jak bych řekl Volkswagen, tak budou mít problémy, ale každá německá vláda zachrání Volkswagen. To už je nebankrotovatelnej útvar a to narušuje konkurenci na trhu i v politice. Nakonec tyhlety firmy nebankrotovatelný, zglobalizovaný, ty samy začnou vládnout, protože ty politici se stanou jejich područím. A jinými slovy řečeno, říkám, došlo k tomu v Americe kdysi dávno, v padesátým šestým roce, že tenkrát ještě byla taková atmosféra, že několik velkých konglomerátů bylo administrativně rozděleno na menší části nebo jak říkám: rozdělme Microsoft na šedesát Microsoftů a kritériem je, aby ty jednotky byly bankrotovatelné. Všichni řeknou: ‚To by stálo úspory a prostě ta vědecko-výzkumná...‘ To říkají centrální plánovači: ‚Zkoncentrujme to, soustřeďme to a budem efektivní!‘ Nikoliv, nic takovýho není důvodem k efektivnosti, jako jo, to je důvod k degeneraci, potlačení konkurence jak v politickým směru, tak v tom byznysovým směru. Taky furt opakuju: Milton Friedman. Existuje video, zkuste si ho najít, několik videí s Miltonem Friedmanem, ten guru nás libertariánů, těch protržních, kde Jane Fonda, to je taková ta liberálka, taková ta levicová jakoby zelená, ta už je jakoby... a Milton Friedman si notují ohledně těch molochů a ten Milton Friedman má ten slogan, že vláda má vytvářet, má mít politiku – on tomu říká – pro market, protržní, nikoliv pro byznys. A to je jemnůstka, která se taky špatně vysvětluje. Pro byznys znamená, že vidíte někde nějakej Microsoft, tak mu zametáte cestičku. Pro market znamená konkurence, konkurence, konkurence. Ať prostě ten Bill Gates neusne. On je v takovým klidu, protože ví, že by půlka světa zbankrotovala, kdyby jeho software přestal fungovat. A to je prostě špatně jako a zažili jsme to v tom centrálním plánování. Zažili jsme to v tom, takže to je taková ta idea stojící za globalizací... a nejhorší ze všeho je ta politická globalizace.“

„Samozřejmě, z pohledu takových nějakých normálních kritérií jako samozřejmě ta Korea vypadá děsně, o tom nic, ale má dynamiku, mění se, vyvíjí se a evidentně se rovněž vyvíjí náhled na ten problém, kterýžto byl zase jako vždycky, odjakživa, je to nakonec všechno velmocenská hra o to uspořádání tohoto regionu, ať je to Jižní, nebo Severní Korea, byl to Severní a Jižní Vietnam jakoby, nakonec je to poziční válka mezi Čínou a Ruskem a Amerikou, že jo. Pozoruhodně Evropa jako by tam taky trošku, ale už je to pro ni daleko. Pro tyhlety země je to zásadní, jak bych řekl, region, jak známo. A do té míry, do jaký se tihleti tři hráči, zásadní hráči, dokážou domluvit, tak do té míry jako tam vývoj pokročí, a zdá se, nebo moje naděje jakási je, že by se nějaký východisko, nějaká dohoda ta velmocenská, státní, že by k ní mohlo dojít. Současně s tím samozřejmě vzniká otázka sjednocení toho poloostrova, vůči němuž jsem silně kritickej, a to asi taky trošku paradoxně a trošku překvapivě, protože stále opakuji sjednocení Německa, to jsou procesy, který jsou asi politicky nevyhnutelný a asi jim nelze bránit, jako ve chvíli, kdy to má spadnout – sjednocení Německa. Ale v zásadě jakoby komplikujou přizpůsobovací procesy jedný a druhý strany, jak bych řekl. Což si myslím a doufám, že se v té Koreji nestane. A zní to paradoxně a zní to jakoby hloupě, jako že by demokratická Jižní Korea a despotická Severní Korea, a já si nepřeju její spojení. Já si myslím, že jenom, že tím, že se spojí, tak ten přizpůsobovací proces Severní Koreje se jenom zkomplikuje. To je prostě, já jim to nepřeju, protože jim přeju to nejlepší, a jenom prostě z technického hlediska že by se to zesložitělo, že by se přes noc nadělalo z 25 milionů obyvatel Severní Koreje občany druhé kategorie. A co se stalo v NDR, a to není zdravý, a tý zemi to nepomáhá. To bych řekl. Takže kudy chodím, tak před tímto modelem varuji. Nicméně se zdá, jako že kdyby se udržely od sebe, a tak bych a zájmy by se... Amerika v míru a Čína nejlépe na tom severu a ten čínskej model toho bláznivýho socialistickýho kapitalismu, že jo, který je mimořádně úspěšnej, se zdá tak jako – zase připomínám vždycky všude, že Vietnam se sjednotil tak, že ten sever dobyl jih. Všichni si mysleli, že to bude opačně, jako že vyspělý proamerický jih jako zabere prostě nevyvinutý a bláznivě komunistický sever, a ono se ukázalo, že to proběhlo obráceně a že pro tu zem je to asi dobře. Je to šílený, já vím, jak je to... jak jsou to tenký ledy. Když člověk řekne, tak vždycky doplňuju, že tomu regionu skutečně málokdo na světě rozumí a jsou tam akorát ty zájmy. Každej tam kořistí, co může, a my s tím luxusem toho nadhledu odtud si můžeme tak jako jenom pomyslet, že to může dopadnout všelijak, a občas se ty lidi, co tam žijou, stanou hříčkou právě velmocenskejch her, což je to nejhorší jako, co se jim může stát. Takže teď mi to připadá nadějný jakoby a nadějný mi to připadá jednak, protože se mezitím v té Severní Koreji něco odehrálo, ale hlavně se asi odehrálo něco na úrovni Amerika – Rusko – Čína. Zejména Amerika – Čína, bych řek.“

„Ten režim už neměl ani náznak tý represivnosti, co měl jako zamlada, takříkajíc. Byl absolutně vyčichlej a já jsem nepotkal jednoho za tu dobu – to taky říkám svým studentům, když mám tu možnost – nepotkal jedinýho pravověrnýho komunistickýho, komunisticky uvažujícího člověka. Daleko široko nikdo nebyl takový. I ten můj tatínek jako by pak upadl do takovýho beznadějnýho stavu zoufaleckýho a to bylo... skoro mě mrzelo jako – že by se tak člověk rád s někým pohádal o těch základních komunistických ideách jako – protože zase na druhý straně půlka zeměkoule tím byla ovládaná... Jako marxismus je významný myšlenkový směr ve všech učebnicích. To není jen, jako že někoho oblbnete.“

„A já jsem něco v tý naší skupince řekl: ‚No a my bysme mohli těm lidem, protože to bude zdražení...‘ a čekalo se zdražení, nějakých šedesát procent měla jít hladina, do televize se řeklo třicet procent, a reálně to mělo být nějakých šedesát procent, no a já jsem říkal: ‚My bysme měli těm lidem to nějak kompenzovat, no a tenhle stát nemá peníze, ale má strašného majetku, tak něco takovýho...‘ No a něco jsem říkal, že by se těm lidem poskytla nějaká sleva na ty případný akcie, až se ty podniky přeměněj na akciový společnosti, no a Gabo Eichler řekl onu slovutnou větu, už taky párkrát citovanou a publikovanou: ‚A prečo im to nedáte zadarmo?‘“

„Samozřejmě jsem byl pod tím vlivem, nepochybně. Já jsem chodil do piana a na tom pianě byla vždycky busta Stalina, dlouhou dobu, až do roku šedesát osum tam byla busta Stalina, a vím, že ještě v prvním ročníku střední školy, tý jedenáctiletky, byly první takový ty – to byl rok šedesát dva, šedesát jedna, když byly takový ty první střety, jakýsi – na Petříně, u Máchova pomníku – takový jakoby trošku jako revoltující studentstvo a poprvé tam zasáhla Veřejná bezpečnost neboli policie. A vím, že řešilo se to na tý škole a já jsem byl členem toho Hlavního výboru ČSM, to byla tenkrát ta svazácká organizace, a vím, že jsem – a to bylo myslím poprvé – ne, poprvé ne – naposledy, kdy jsem se toho režimu zastal, jako. Jo, že jsem řekl, že to udělali správně, protože něco. Do tý doby jsem chodil do prvomájových průvodů a strašně jsem si to užíval, skandoval jsem: ‚Ten, kdo stojí na chodníku, nebuduje republiku. V Americe staví tanky, nezbylo jim na čítanky.‘ A organizoval jsem tydlencty věci, byl jsem nadšený pionýr, měl jsem pionýrskej šátek, s tím jsem na fotkách třídních – a určitě jsem jako... asi... naháněl hrůzu učitelům nebo nevím – ti, kteří věděli, z jakého jsem prostředí, a myslím, že jsem se evidentně choval způsobem, kterýžto asi... jako... na který... který bych teď nechtěl vidět znova, jako.“

„Moje babička, maminka mojí maminky, velice blízká, můj nejbližší prarodič, byla zakládající člen komunistické strany. Tak když jsme tady na tomhle pracovišti, tak se to možná hodí říct. Pikantní na tý její kariéře zakládající členky strany z roku dvacet jedna bylo to, že z tý strany vystoupila v roce 1929 na protest gottwaldizace komunistický strany a stala se sociální demokratkou. Takže v naší rodině v kádrových dotaznících bylo: ‚Zakládající člen strany‘ a velice významně se tajilo to její vystoupení z komunistické strany v roce 1929.“

„A Václav Havel tam na mě udělal dojem takovýho – v tom letadle teda – velice krátká zkušenost, samozřejmě – takový, že byl dezorientovaný. Možná byl pod nějakým vlivem, nevím čeho, takový mi trošku připadal – na rozdíl od Klause, který v kravatě sedí a píše si nějaký poznámky – prostě pravej opak, absolutně pravej opak. Já jsem na tý Klausový straně, samozřejmě... Ale pak jsem ho zažil, když tady byl Šimon Peres, a já jsem ho – Šimona Perese – měl na starosti, protože on byl tenkrát ministr financí, a jsme kromě jinýho navštívili Václava Havla na Hradě a vím, že jsem Klause zdrtil tím, že jsem mu říkal, že jsem byl Havlem uhranut, jako. To byl v úžasný formě, Havel, teda, na rozdíl od toho letadla, a porozuměl jsem, že má to charisma, jako...“