Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlastimil Trlida (* 1933)

• narodil se 23. listopadu 1933 v Nenkovicích u Kyjova

• rodina přišla v dubnu 1945 o dům během osvobozování Nenkovic Rudou armádou

• absolvent Baťovy školy práce

• v letech 1951 – 1989 pracoval na různých pozicích v národním podniku Svit

• roku 1965 se stal členem Komunistické strany Československa

• v 60. – 80. letech uskutečnil několik pracovních cest do Etiopie, Mongolska, Číny a Indie

• v době natáčení (2020) žil ve Zlíně

Byla neděle a Trlidovi se právě vrátili z bohoslužby. Sotva stačili usednout ke svátečně prostřenému stolu, ozvalo se kopání a bušení do dveří. Venku stálo dvacet vojáků wehrmachtu v čele s kapitánem v parádní uniformě. „Do hodiny odejdete z domu, nebo vás všechny zastřelíme,“ štěkl úsečně. Psal se 15. duben 1945 a k Nenkovicím u Kyjova se blížila válečná fronta.

 

S dekami nad hlavou jsme se modlili, ať to přežijeme

Toho dne viděl Vlastimil Trlida (*1933) svůj rodný dům naposledy v původním stavu. Netušil, že až fronta přejde, zbydou z něj pouze obvodové zdi rozstřílené kulkami sovětských kulometů. „Oběd jsme ani nedojedli a s tím, co jsme měli na sobě, jsme vyšli ven. Doma jsme pobrali trochu jídla, co bylo připravené na konec války. Počítali jsme s tím, že se to kolem nás přežene za jeden den. A teď jsme stáli bez domova, mokří v dešti a neměli jsme kam jít,“ vzpomíná Vlastimil Trlida, kterému tehdy bylo dvanáct let.

Rodiny bez domova se naštěstí ujal zedník Julius Vyhňák, který Vlastimilovy rodiče dobře znal. Ve sklepě, který měl připravený pro ženu a svých šest dětí, udělal místo i Trlidovým. Obě rodiny tak přečkaly konec války společně. Dlouhých sedm dní bylo slyšet dunění a střelba. Dům se otřásal v základech. „Otec jednoho rána v domnění, že už jsou venku Rusové, připevnil na motyku bílý hadr a vyšel ven. Ale za chvíli se vrátil, že tam jsou ještě Němci. Všude hořelo. Z kýblu jsme nalili vodu na deku a dali ji na dveře, abychom se neudusili. Ty otřesy způsobily, že ze spár začala vypadávat hlína. Nad hlavou jsme drželi peřiny a jenom se modlili, ať to přežijeme,“ vypravuje pamětník.

Po dlouhých sedmi dnech střelba utichla. Radost z osvobození vystřídalo zděšení. „Vyšli jsme ven a vidíme, že náš dům už není,“ říká Vlastimil Trlida. Rozsah škod byl velký. Shořely krovy a ze stavení zůstaly jen ohořelé zdi. Na zemi ležely krávy a prasata s ohořelýma nohama. A uprostřed sutin našli Trlidovi čouhající boty, které patřily mrtvému sovětskému důstojníkovi.

Trvalo půl roku, než se rodina mohla nastěhovat zpět. Na opravách zničeného domu se podíleli najatí brigádníci, kteří pracovali za suroviny. „Peněz po válce nebylo, tak se to dělalo takhle. Já jsem třeba těm, co nám pomáhali, chodil s koňmi orat pole,“ říká Vlastimil Trlida. Dvakrát do týdne se s otcem a starším bratrem Františkem vydávali o druhé hodině ranní pro dřevo, které jim bylo na opravu krovů přiděleno. Domů se vraceli v šest večer. „Ale v zimě roku 1945 jsme už zase bydleli ve svém,“ dodává pamětník.

 

Vojenský režim a parádní uniformy

O tři roky později nastoupil Vlastimil Trlida do Baťovy školy práce ve Zlíně. Polovojenský internátní režim měl z mladých mužů vychovat kvalitní zaměstnance, kteří se do práce v Baťových závodech ponoří s vášní a ctižádostí. Budíček měli o půl šesté. Následovala rozcvička a v sedm již učni seděli u verpánků. Po dopolední směně přestávka na oběd a znovu nástup do dílen. O páté konec, večeře a nástup do školy. Předměty výuky si žáci volili sami, povinné bylo pouze účetnictví, obchodní korespondence, kreslení a jazyky. Každý musel výborně ovládat němčinu a angličtinu. „Každý jsme dostali stejnokroj. Šaty, boty a baretku. Všechno kvalitní látka. Když jsme šli, byla to velká paráda. Vychovatelé byli hodně přísní, i vrátní. U koho zjistili, že má špinavé boty, nesměl opustit internát, dokud si je nevyčistil. Každý měl sešit, kam se zapisovala útrata, všechno s vědomím vychovatele, abychom se naučili hospodařit. A jednou za půl roku psal vychovatel domů dopis, aby rodiče věděli, jak si vedeme,“ líčí poměry na Baťově škole práce pamětník. Přesto, že již ve druhém pololetí prvního ročníku se z Baťových závodů po nástupu komunistické moci stal Svit, baťovská výchova a způsob práce přetrvaly.

Po vyučení v roce 1951 zůstal Vlastimil jako zaměstnanec Svitu. Přidělili jej do gumárenských závodů, kde se vyráběly tenisky, gumáky a papuče. „Ta výroba a výrobní proces nebyly vůbec snadné, musel jsem se mnoho naučit. Někteří nad tím lamentovali, ale já jsem to bral jako výzvu,“ usmívá se pamětník. Brzy se zapracoval a postupně si vybudoval pověst skvělého zaměstnance. Za vysoké pracovní nasazení, dobré výkony a mnoho zlepšovacích návrhů dostal jako odměnu motocykl. V roce 1953 nastoupil na dvouletou základní službu ve Vimperku na Šumavě. Radost z návratu z kasáren však byla zkalena nečekaným tragickým úmrtím jeho staršího bratra Františka.

 

Otec se díval do rakve baterkou, bratr měl ustřelené prsty

„Když jsem se vracel z Vimperku, potkali jsme se náhodou na nádraží v Kyjově. Zrovna odjížděl na vojnu do Aše a říkal, že si zapomněl hřebínek. Tak jsem mu dal svůj, a to bylo naposledy, kdy jsem ho viděl živého,“ říká Vlastimil Trlida. František přišel o život nešťastnou náhodou, která je dodnes opředena tajemstvím. Z Hranic u Aše, kde vykonával vojenskou službu jako pohraničník, dostali rodiče brzy po jeho nástupu telegram, v němž stálo: „Váš syn přišel při neopatrné manipulaci se zbraní o život.“

Vlastimil Trlida si vzpomíná, že při vojenském pohřbu, který se konal v Nenkovicích, si jeho otec posvítil do rakve baterkou přes prosklené okénko. Chtěl syna ještě jednou vidět. Přesto, že pitevní zpráva hovořila o tom, že zemřel na průstřel jater, měl František na zkřížených rukou ustřelené prsty. „Jeden z vojáků, co byl na pohřbu, mi vypravoval, že se to stalo tak, že kluci na stráži se dohadovali, co by dělali, kdyby se teď objevil nepřítel. František namítl, že by jej srazil pažbou, jiný kluk vykřikl, že by to nestihl a vzal do ruky pušku, ze které vyšla ta osudná rána. Oni o tom měli zakázáno mluvit,“ líčí pamětník. I přes toto vysvětlení zůstala smrt jeho bratra nedořešeným tajemstvím.

 

Skutečný dělnický prezident

Vlastimil se po vojně vrátil do Svitu, kde se naplno vrhnul do budování kariéry. Brzy se stal směnovým mistrem. V roce 1965 dostal životní pracovní příležitost: „Československo se v těch letech stalo zemí, která se zapojila do pomoci rozvojovým zemím. A my jsme dostali za úkol vybudovat v Etiopii obuvnickou továrnu.“ Úkolem československých techniků bylo během devíti měsíců naučit Etiopany, jak se šijí boty, a pak továrnu slavnostně předat císaři Haile Selassiemu. Když ten den nastal, měl Vlastimil Trlida na starost péči o generála Vladimíra Janka, který přiletěl spolu s československou delegací vedenou tehdejším prezidentem Antonínem Novotným. „Měl jsem doprovázet generála a Novotného manželku. A stalo se, že když jsme přišli na maintenance, kde se dělala kopyta, Novotný viděl, že to tam někdo opravuje, sundal kabát, sedl na stoličku a to zlomené kopyto perfektně svařil. Na druhý den vyšly ve všech novinách zprávy, jakého máme opravdového dělnického prezidenta,“ usmívá se pamětník.

 

Mongolsko, Čína a sloupky do vinic

V rámci svého zaměstnání navštívil Vlastimil Trlida také Mongolsko, Čínu a Indii. Ve státním podniku Svit se postupně vypracoval na referenta výrobního úseku při generálním ředitelství. Když po sametové revoluci v roce 1989 docházelo k personálním rošádám a původní ředitelství bylo zrušeno, dostal Vlastimil Trlida nabídku jít pracovat jako vedoucí provozu do gumáren. „V tu dobu už jsem si hledal jiné místo. Trochu jsem se bál, že moji bývalí podřízení na mě naplivou, jako vedoucí jsem býval hodně přísný. Ale oni mne pak spíš pozvali na dortík, ukázalo se, že na mne vzpomínají v dobrém,“ usmívá se pamětník. Do důchodu odešel v roce 2003, ale zasloužený odpočinek se nekonal. Vrhnul se do výroby plastových sloupků, které ještě v roce 2020 dodával vinařům na jižní Moravu. „Člověk, když usedne a přestane myslet na budoucnost a na lidi, je polovičně mrtvý,“ dodává Vlastimil Trlida.