Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jindřich Trojan (* 1942  †︎ 2023)

• narozen 21. prosince 1942 v Praze

• 8. dubna 1965 se oženil s Lili rozenou Ledererovou

• manželka Lili byla v letech 1942–1945 internována v ghettu Terezín

• v květenu 1967 složil večerní maturitu na Střední ekonomické škole (SEŠ) v Praze

• v letech 1967–1970 pracoval ve Výzkumném ústavu národohospodářského plánování

• v důsledku normalizačních prověrek nestraníků přišel o zaměstnání

• v letech 1970–1990 získal práci ve Svazarmu

• v období 1990–2004 byl zaměstnán na radnici Prahy 13

• zemřel v srpnu roku 2023

Ze schůzí spěchal domů poslouchat Hlas Ameriky

Jindřich Trojan se narodil za druhé světové války, 21. prosince 1942 v Praze.  Maminka Libuše trpěla závažnou nemocí a pro tatínka Antonína nebylo snadné uživit čtyřčlennou rodinu z úřednického platu. Naštěstí byl nadaným hudebníkem, hrál skvěle na saxofon a klarinet. V mládí na vojně měl svoji vojenskou kapelu a později i svůj orchestr. Dvakrát až třikrát týdně po práci v kanceláři chodil večer hrát. Na konci 50. let maminka Libuše podstoupila operaci, po které musela být jednou ročně delší dobu hospitalizovaná. Zemřela když bylo Jindřichovi 30 let. „Pamatuji si, že jsem poprvé v životě brečel,“ říká.

Mladší bratr Míla rád maloval, ale na výtvarná studia ho nepřijali, údajně pro porušený barvocit. S postupujícím věkem se u něj projevila schizofrenie. Po zbytek života pracoval v chráněné dílně a bydlel s otcem, který byl zaměstnaný na Obvodním národním výboru Prahy 3 jako vedoucí Odboru sociální a zdravotní péče. „Byl členem KSČ, to musel, ale nebyl duší straník. Ze schůzí spěchal domů, aby stihl Hlas Ameriky,“ vzpomíná Jindřich.

Do práce

Když Jindřich ukončil v roce 1956 osmiletku, přihlásil se do Valtic na Střední zemědělskou školu obor vinařství. V září ho do školy doprovodila maminka, ale za dva měsíce už byl zpátky v Praze. „Otec byl rád, měl strach, že ze mě bude alkoholik,“ dodává Jindřich. Nakonec si našel místo v Československé obchodní bance jako manipulant a večerně vystudoval Střední ekonomickou školu. Z manipulanta se postupně stal vedoucím účtárny a devizové účtárny. V bance se seznámil s Lili Ledererovou, svojí pozdější manželkou. Jako ženatý muž dostal v práci přidáno, měsíčně si vydělával 1 270,- Kč. Lili byla rozvedená, z předchozího manželství měla dva syny. Nepříznivé bytové podmínky matky po rozvodu zapříčinily, že synové byli určeni otci.

Prověrky roku 1970

Jindřich odešel z banky a nastoupil do účtárny Výzkumného ústavu národohospodářského plánování, který sídlil ve zdevastovaném Lichtenštejnském paláci na Kampě. Okolí ovšem bylo inspirativní – naproti ústavu bydlel Jan Werich, v blízké hospodě U Kulatý báby se scházeli herci z Národního divadla, na Kampě se často filmovalo.

Po srpnu 1968 přišel za Jindřichem kádrovák, velký komunista, s nabídkou. Když mu bude dodávat zprávy o tom, co dělá a jak se chová jeho spolupracovník, vedoucí úseku, nejen že Jindřichovi zvýší plat, ale mohl by i získat jeho místo. Jindřich rázně odmítl. V roce 1970 proběhly celým Československem prověrky. Zásadní otázkou, která rozhodla o dalším setrvání či vyhazovu z práce, byl postoj dotazovaných k srpnu 1968. Jindřich, jako jeden z mála v ústavu, obstál se ctí: na otázku, jaký je jeho názor, odpověděl, že šlo o agresi a okupaci. Věděl, že ho z práce vyhodí a nemýlil se.

Svazarm

Dlouho práci hledat nemusel – už 1.července byl přijat jako vedoucí účtárny do Městského výboru Svazarmu. Lidí s podobným příběhem se tam sešlo víc. Jak Jindřich vypráví: „Byl tam třeba člověk, který pracoval jako šéf protokolu u prezidenta republiky, byl tam plukovník, který pracoval v generálním štábu. Měli jsme každý nějaký průšvih a další lidé kteří měli nějaké maléry, takže nakonec ve Svazarmu byl takový spolek disidentů.“ Na celém odboru se neoslovovali jinak než „pane nebo paní“, na stolech jim leželo nikoli Rudé právo, ale Lidová demokracie, případně Svobodné slovo. Jindřich se postupně stal vedoucím celého ekonomického odboru, pomáhal s uzávěrkami těm méně zdatným, na schůzích občas říkal, co se nehodilo, ale vždycky měl příznivce, kteří ho zachránili před propuštěním. Patřil mezi ně i syn bývalého prezidenta, Antonín Novotný mladší.

Cesty na východ i na západ

V roce 1977 se organizoval zájezd do Moskvy a Kyjeva, jelo se vlakem Družby a zájezd byl zdarma. Domů se účastníci vrátili s poznáním, že sovětská realita je v rozporu s oficiálním obrázkem země. Co Jindřichovi utkvělo v paměti, byly dlouhé fronty prakticky na všechno. V některých obchodech nebyly u stropu lustry, ale žárovky pověšené na drátě. Po návratu do Prahy jedna jeho kolegyně, zarytá komunistka, prohlásila: „Tam bych nechtěla ani umřít.“

Psal se rok 1982 a banka, ve které pamětníkova žena Lili, tehdy už důchodkyně, kdysi pracovala, organizovala desetidenní zájezd do Francie. Manželé Trojanovi vyrazili na západ. Jindřich vypráví, jak reagoval jeho nadřízený, když se po návratu potkali na chodbě: „Koukl na mě a říkal: ‚Soudruh Trojan se nám vrátil?‘ Myslel si, že budu emigrovat, že už mě nebude muset odvolávat, a že mě zase někdo nebude muset zachraňovat, že se mě prostě zbaví.“

Cesta do Francie byla pro Jindřicha první zkušeností s režimem na československé socialistické hranici směrem na Západ. Pětihodinové čekání venku před autobusem beze slova vysvětlení, bez možnosti si zajít na WC, pohraničníci hrabající se v jejich zavazadlech (franky, které paní Trojanová zapekla do koláče, nenašli). „ Když jsem viděl ty věže a na nich stáli vojáci se samopaly nebo s kulometem, a teď protitankové zátarasy, tak jsem si uvědomil, že žijeme v jednom velkém koncentráku. Skutečně to bylo velice deprimující,“ říká Jindřich. Jeho druhá cesta o šest let později směřovala do Rakouska a Itálie a při té třetí, v prosinci 1989, z Mnichova do Prahy už projeli bez kontroly.

Lili rozená Ledererová

Celestina Ledererová, maminka pamětníkovy ženy Lili, se narodila jako Odvárková do katolické rodiny. Aby se mohla provdat za Pavla Lederera, musela přestoupit na židovskou víru, jinak by Pavlovi rodiče se sňatkem nesouhlasili. Pavel byl ředitelem Traubeho továrny na zpracování kůží v Podbabě. Měl neprovdanou sestru Františku (Fany) a bratra Viktora, který se ženou Irmou a syny Milošem a Pavlem bydleli ve velké vile na Hanspaulce. Lili narozená v roce 1934 byla nejmladší ze čtyř dětí. Nejstarší byla Miluše (*1921), potom Hana (*1923) a Otto (*1928), ke kterému měla Lili velice blízko, byl to její nejlepší kamarád. Děti prožily hezké dětství v domě u továrny. Patřila k němu ovocná zahrada, za plotem tekla Vltava, vše bylo jak má být. Až do roku 1939. Velká povodeň zaplavila dům, v noci musela rodina narychlo utéct a do domu se už nemohli vrátit.

Továrnu zabrali Němci, část rodiny se před stupňujícím se nacistickým ohrožením rozhodla emigrovat. Otec Pavel měl obavy jít do neznáma se čtyřmi dětmi a rozhodl se zůstat. Maminka Celestina se zřejmě velmi brzy po svatbě vrátila ke katolické víře, pokřtít se nechal i Pavel Lederer. Po celou dobu okupace se Celestina odmítla rozvést, chránila tak svého muže před deportací. V roce 1940 nechala pokřtít i svoje děti, doufala, že je tak uchrání před perzekucí, ale bylo pozdě. Lili měla jít do první třídy, ale ani to už nesměla. Chodila aspoň do školy v židovském sirotčinci v Londýnské ulici, ale jen krátce, protože v září 1942 byla povolána do transportu do Terezína společně s Hanou a Otou. Z neznámého důvodu mohla Miluše zůstat s rodiči, ale rozhodla se jet taky, aby se o sourozence mohla starat. Děti odjely do ghetta Terezín transportem Bg č. 756 12. září 1942 z nádraží Praha-Bubny.

V Terezíně

Ze zdravotních důvodů není dnes paní Lili Trojanová schopna o svém životě vyprávět. Informace o jejím tříletém nuceném pobytu v Terezíně jsem čerpala z vyprávění jejího manžela Jindřicha a ze vzpomínek, které namluvila.

V roce 1996 natočila paní Trojanová svoje vyprávění pro nadaci USC Shoah Foundation. V hodinovém videu odpovídá na otázky o svojí rodině, o cestě vlakem do Bohušovic (tatínek se přišel rozloučit na bubenské nádraží a přinesl dětem dopis, který Lili na kameru přečetla), o příchodu do Terezína (v září 1942 měla osm a půl roku) a prvním Kinderheimu Q318. O mizerném a nedostatečném jídle (a to děti dostávaly víc než dospělí), o dalším ubytování v tzv. Dívčím domově L410, kde byla aspoň ušetřena pohledu na nemocné a mrtvé na rozdíl od své sestry Miluše ubytované s dospělými ženami. V L410 byla snaha děti vyučovat. Byla to výuka improvizovaná, bez učebnic, bez sešitů, bez tužek, všechno ústně a tajně.

Lili krásně zpívala (na videu zpívá terezínskou píseň Znám jednu silnici znám...), nacvičovala svůj part v Krásově opeře Brundibár, ale v představení nakonec nevystupovala, byla nemocná. Dodneška si slova textů pamatuje. Hrála i tuláka v Princezně Pampelišce, tajně, ve sklepě mezi provizorně postavenými bednami. V nacistických propagačních filmech nevystupovala, ale pamatovala si na zkrášlovací akce – na falešnou banku a falešnou kavárnu – na návštěvu Mezinárodního Červeného kříže, kdy děti musely odříkávat naučenou větu o tom, že už jsou přejedené sardinkami.

„Lili zpočátku pracovala v zemědělství,“ vypráví Jindřich. Později dostávaly děti zvláštní úkoly: např. musely utvořit dlouhý řetěz od krematoria až k Ohři a podávat si papírové urny s popelem. Popel vysypávaly do řeky. Lili se pokoušela najít urnu se štítkem sestry Miluše, ale nepodařilo se jí to. Miluše onemocněla, zdravotní péče v ghettu nebyla dostačující, zemřela 14. listopadu 1944, půl roku před osvobozením. „Byla jako moje máma,“ řekla na kameru Lili. Její milovaný bratr Ota byl jako 17 letý deportován s dospělými muži do Osvětimi a potom do Dachau a Kauferingu, kde byl 20. února 1945 brutálně zavražděn. To už se tušilo, že se válka chýlí ke konci. „V únoru 1945 si už Němci nemohli myslet, že by mohli vyhrát,“ říká Jindřich a dodává, „a jakého švagra jsem mohl mít, kdyby...“ Otce Pavla povolali do Terezína v únoru a v květnu se spolu s Hanou a Lili vrátil šťastně do Prahy.

Jak to bylo po válce

Kdokoli projde tak extrémní životní zkušeností, jako je deportace do koncentračního tábora, nutně jí musí být poznamenán. Jindřich říká: „Zanechalo to na ní stopy. Byla zvyklá poslouchat, neměla pevnou sílu se vzepřít, byla plachá.“ Muselo být také velice těžké se po návratu domů zařadit mezi ostatní děti. Zážitky židovských dětí z války, z koncentráku, se tak diametrálně lišily od toho, co zažily za války běžné české děti. Ty strašné zážitky byly nepřenosné. Dalším faktorem, který židovské děti silně znevýhodňoval oproti jejich vrstevníkům z majoritní společnosti, bylo nedostatečné základní vzdělání, které nebylo v mnoha případech možné dohnat.

Některé děti, které prošly Terezínem, hned měsíc po osvobození absolvovaly pobyt v zahraničí. Šlo dílem o ozdravný pobyt, ale v cizině také chodily do školy. Lili se dostala na půl roku do Švédska, do rodiny farmářů. Měla se u nich dobře, ale stýskalo se jí a často plakala. Maminka, silně věřící katolička, po návratu do Prahy přihlásila Lili do katolické školy u sv. Anny v Ječné ulici. Lili měla touhu hrát divadlo, ale to nebylo možné. Po absolvování měšťanky začala studovat Zdravotní školu, kterou nedokončila – po dvou letech odešla. Chyběly jí základy z obecné školy, rozhodla se proto jít manuálně pracovat do Tesly. „Uzavřela jsem si cestu ke vzdělání,“ říká Lili na videu.

Po Listopadu 1989, kdy bohoslužby u sv. Gabriela na Smíchově, v katolickém kostele s beuronskou malbou vedl p. Václav Malý, začali manželé Trojanovi pravidelně chodit do kostela a Jindřich vzpomíná, jak jeho žena tehdy krásně předčítala.

Všechny doklady, spojené s pobytem v ghettu věnovala Lili Památníku Terezín: židovskou hvězdu, předvolání do transportu, památník s kresbami a slovy dětí z Terezína, z nichž většina nepřežila. Lili i Jindřich se pravidelně zúčastňovali Terezínské tryzny, pietní a vzpomínkové slavnosti, a Terezínské iniciativy, setkání těch, co přežili.

Na závěrečnou otázku z nahrávky z roku 1996, proč se rozhodla o traumatických zážitcích vyprávět, Lili Trojanová odpovídá: „Aby to svět věděl. Je potřeba připomínat, aby se nezapomnělo.“