Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludvík Trojan (* 1932)

• narozen 14. srpna 1932 v Horních Heřmanicích u Velkého Meziříčí

• vyučil se na hornickém učilišti v Ostravě

• studoval důlní měřičství na Vysoké škole báňské v Ostravě

• od roku 1958 pracoval v Uranových dolech Dolní Rožínka

• v roce 1963 se stal hlavním inženýrem v závodu Rožná II

• od roku 1970 zastával funkci výrobně technického náměstka podniku

• v roce 1978 byl jmenován ředitelem podniku

• v roce 1990 odešel do důchodu

Horničina se stala Ludvíku Trojanovi osudnou. Od těžkých začátků v uhelných slojích došel až do čela podniku Uranové doly Dolní Rožínka. S podnikem prožil více jak třicet let od jeho otevření a mohl tak sledovat, jak se vyvíjel v čase a jak proměnil okolní kraj Bystřicko.

Na cestě do uranových dolů

Ludvík se narodil 14. srpna 1932 v Horních Heřmanicích u Velkého Meziříčí jako nejmladší ze sedmi bratrů. Když končil měšťanskou školu, přišli k nim z ostravského hornického učiliště udělat nábor. I když měl Ludvík původně jiné představy o své budoucí profesi, rozhodl se na tuto výzvu kývnout. „Nastoupil jsem do Ostravy, když jsem měl bez patnácti dnů patnáct let. Dělal jsem uhelné hornictví, to je trošku jiné, tam jsou sloje ve výškách 50 cm, to můžu říct odpovědně. Tam se leželo a museli jste házet lopatou. Tak to byl dost těžký začátek,“ popisuje Ludvík.

Protože měl Ludvík dobré výsledky, šel po vyučení na dělnickou přípravnou školu. Během jednoho roku složil maturitní zkoušku a připravil se na studium na Vysoké škole báňské v Ostravě. Vystudoval důlní měřičství, ale v praxi ho to táhlo spíše do provozu. Dostal umístěnku na práci v uranových dolech u Mariánských Lázní a svou kariéru začal v šachtách u Zadního Chodova, později přešel do dolů u Tachova. Žil zde vzdálen 250 kilometrů od své rodné obce. „Tam jsem dělal necelé dva roky. Jeden havíř, který také pocházel z Vysočiny, z Polné, mně říkal, že se otvírají na Rožínce uranové doly. Tak jsem hledal cestu, jak se tam dostat. Přijel jsem se podívat domů, zajel jsem tam a okamžitě mi řekli, že můžu nastoupit na Rožínku. Nastoupil jsem koncem září v roce 1958,“ vypráví Ludvík. Z Dolní Rožínky to měl domů už jen třicet kilometrů.

Rodinná atmosféra na hornickém sídlišti

Československo už v roce 1945 podepsalo mezinárodní dohodu o vyhledávání, těžbě a dodávkách radioaktivních surovin do Sovětského svazu. Na základě toho začala v Československu těžba uranových rud a nabývala na intenzitě především poté, co Komunistická strana Československa (KSČ) násilně převzala moc v zemi v únoru 1948. Zejména v prvních letech pracovali v dolech váleční zajatci a později i političtí vězni, kteří uran těžili v nepřijatelných pracovních podmínkách. Po objevení ložisek uranové rudy na Bystřicku už v zemi vládla trochu jiná situace. Když se v roce 1957 v Dolní Rožínce otevřel důl Rožná I, nepracoval na něm nikdo ve výkonu trestu. Všechen vytěžený uran se ale stále vozil do Sovětského svazu, kde se z něho vyráběly jaderné zbraně a později také palivo do jaderných elektráren. Od šedesátých let se navíc těžba uranové rudy přestala vyplácet, protože se vyvážela za pevné ceny, které nestačily na pokrytí nákladů, a stát musel uranový průmysl podporovat vysokými dotacemi.

Ludvík nastoupil v dole Rožná I na pozici důlního úsekového měřiče, po roce se stal hlavním měřičem a po třech letech už zastával funkci provozního inženýra. Podle předběžného průzkumu se počítalo s vytěžením ložiska za deset let, ale jak se začalo těžit, našly se daleko větší zásoby uranové rudy. Nakonec těžba skončila až po šedesáti letech. Zaměstnanci bydleli nejdříve v ubytovnách, ale s rozšiřováním těžby pro ně začal státní podnik Československý uranový průmysl stavět byty. Dříve malá zemědělská obec Dolní Rožínka se tak rozrostla o malé sídliště. „Na tom sídlišťátku bylo sto dvacet rodin. Z dvaceti rodin tam byli dělníci, jinak jsme tam byli většinou technici. Nikdo se nad nikoho nevytahoval. Všichni jsme si tykali, i s ženami. To bylo období, na které hrozně rád vzpomínám,“ vypráví Ludvík. Rodiny horníků tvořily komunitu, která společně slavila svátky a organizovala kulturní i sportovní akce.

Ruda byla radioaktivní jen slabě

Podle Ludvíkových vzpomínek se starousedlíci nejdříve horníků obávali. Vysvětluje si to tak, že měli těžbu uranu spojenou s nápravně - pracovními tábory. Po čase podle něj horníky v kraji přijali, protože těžba Bystřicko obohatila. Československý uranový průmysl v mnoha obcích stavěl byty, kulturní domy, budovy občanské vybavenosti a podílel se i na stavbě škol a mateřských školek. Podnik Uranové doly Dolní Rožínka zaměstnával až čtyři tisíce lidí. „Nebyly tam žádné třenice mezi starými a novými. Ze státního statku jsme s nimi sedávali, když jsme šli na pivo. Nebyly tam nikdy s tím nějaké problémy,“ popisuje Ludvík.

Těžbu uranové rudy si asi ledaskdo spojí s nebezpečným radioaktivním zářením. „Ruda byla radioaktivní, ale slabě. V tu dobu se pracovníkům dávaly dozimetry, ale pak se zjistilo, že pokud se týká přímého záření, tak není nijak nebezpečné. Tam byl hlavně, a na to se přišlo později, plyn radon, který je přítomný tam, kde je uranová ruda nebo uranový prvek. Ten radon byl hrozně špatný, dá se říct nebezpečný, na rakovinu plic,“ vysvětluje Ludvík. Ale i před radonem zaměstnance chránili pravidelnými kontrolami pracovišť a tím, že se snažili zajistit dobré odvětrávání dolů. Ke smrtelným úrazům docházelo, ale ty se stávaly především při rutinních pracích, kdy horníci ztráceli pozornost nebo nedodržovali bezpečnostní pravidla.

Na místě dolů dnes rostou vzrostlé stromy

V roce 1970 se Ludvík stal výrobně technickým náměstkem podniku pod ředitelem Ing. Janem Bílou a o osm let později se sám stal ředitelem podniku. Vzpomíná, jak se musel řídit mnohdy nesmyslnými usneseními celozávodního výboru KSČ. Jednou přišlo rozhodnutí, že všichni předáci všech pracovních kolektivů mají vstoupit do KSČ. „Byly tam kolektivy, které přišly z ostatních dolů nebo podniků, z Jáchymova, ze západních Čech, i někdy z Příbrami. Byly to kolektivy, které byly ve výkonu trestů. Běžte za ním a vykládejte, ať jde do partaje. Rozumíte, to bylo nelogické,“ vysvětluje Ludvík.

Když šel v roce 1990 Ludvík do důchodu, měl v podniku Uranové doly Dolní Rožínka odpracováno třicet dva let. Důl zůstal v provozu až do roku 2017, kdy horníci vytěžili poslední důlní vozík uranové rudy. Za dobu svého provozu zaměstnaly doly více jak 30 tisíc pracovníků. Poslední desítky zaměstnanců v současnosti provádí sanaci a rekultivaci těžební krajiny. „Rekultivace probíhá opravdu na dobré úrovni. Nepoznali byste, kde co stálo. Jsou tam už vzrostlé stromy,“ popisuje Ludvík své dojmy z dnešní podoby místa těžby. Je rád, že doly přinesly Bystřicku užitek. Ludvík na závěr dodává, že hlavní hodnotu vytvářeli horníci a na ně by se nemělo zapomínat.