Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Zdeněk Troup (* 1955)

• narozen 2. července 1955 v Prachaticích

• ve 13 letech byl svědkem příjezdu vojsk Varšavské smlouvy

• v letech 1974–1976 studoval knihovnickou nástavbu v Praze

• v roce 1980 promoval na FF UK, obor knihovník

• od 70. let se stýkal s opozičně smýšlejícími lidmi

• z odporu vůči vojenské mobilizaci v roce 1980 v rámci akce Krkonoše předstíral žlučníkový záchvat

• z odporu vůči ČSLA a účasti v ní se nechal pro nechutenství umístit do psychiatrické léčebny, později získal tzv. modrou knížku

• od roku 1983 správce kláštera Zlatá Koruna

• hlavní iniciátor záchrany a následné obnovy cisterciáckého kláštera

• jako člen OF se aktivně účastnil sametové revoluce v Českých Budějovicích

• v letech 1990–2007 člen ODA

• v letech 2000–2004 krajský zastupitel v Českých Budějovicích

„Co vlastně člověk bude dělat?“ ptal se Zdeněk Troup sám sebe na počátku osmdesátých let. Byla to doba, kdy mnoho činností, které by ve svobodné společnosti sloužily ku prospěchu, měly by smysl, v totalitě smysl ztrácely. „Například učitelé byli nuceni, aby lhali, celá kulturní sféra. Nebo byly celé oblasti, které byly zneužívané – muzea. A to nemluvím o silových složkách policie, vojáci – to všechno byla vlastně obrovská kolaborace.“ Pamětník popisuje, jak složitě hledal v tehdejším totalitním Československu své místo. Místo, které by ho nenutilo k morálním ústupkům, za které by se nestyděl a které by ho zároveň naplňovalo. „Čili ta otázka byla, najít si něco, co by mělo i za normálních okolností nějaký smysl. Kde by se něco dalo budovat, stavět, něco, co ten smysl má, co přetrvá, a věnovat tomu úsilí, které nebude zmarněné.“ Ta možnost se na počátku osmdesátých let objevila – stal se jí zchátralý objekt cisterciáckého kláštera Zlatá Koruna.

Každý z bratrů zvolil svoji cestu

Zdeněk Troup začíná své vyprávění slovy o velké rodině svého otce Zdeňka Troupa st., povoláním lékárníka. Ačkoli pocházela otcova rodina z poměrně skromných poměrů, všem sedmi dětem se podařilo vystudovat vysokou školu. „Vzdělání bylo na prvním místě a hodně věcí tomu bylo podřízeno. Zaměření rodiny by se dalo označit, jako že rodina byla přívržencem masarykovského humanismu,“ zmiňuje pamětník a dodává, že je to něco, co otec později přenesl i na svou vlastní rodinu.

Komunistický převrat v únoru 1948 ovlivnil celou rodinu Troupových. Sourozenci se s nastalou situací vyrovnali každý po svém. Tři z nich se po únoru 1948 rozhodli odejít do emigrace a všichni tři se postupně úspěšně prosadili v USA. „My jsme to všechno věděli, ale vlastně to nebylo téma v naší rodině, protože rodiče věděli, že oni zvolili jinou cestu, že chtějí žít v republice, v Prachaticích. A vždycky to byla věc, na kterou mohli tátu takzvaně dostat.“

To, že byli nešťastní, na nich bylo vidět každý den

I přesto, že si byl otec vědom toho, co se v socialistické zemi děje, jak z Československa mizí svoboda a jak vedení státu přebírá pevně do rukou Komunistická strana Československa (KSČ), rozhodl se v rodné zemi zůstat. Svůj nesouhlas se socialistickým zřízením vyjádřil tím, že se stáhl z veřejného života a velmi se uzavřel do sebe. Pamětník vzpomíná, že byly doby, zejména po roce 1968, kdy vůbec nevycházel z lékárny. Jako jediný lékárník v městské lékárně držel denní a noční služby – částečně z podstaty své práce, ale částečně i proto, že nechtěl přijít do kontaktu se socialistickou společností, s níž vnitřně velmi nesouhlasil.

Ze svobodného světa do komunistického Československa

Jednoho ze strýců, Miloslava Troupa, českého výtvarníka a významného představitele tzv. Pařížské školy, zastihl únor 1948 v Paříži, kde po válce získal prestižní stipendium francouzské vlády. V době, kdy tři z jeho bratrů již pobývali v emigraci, začal uvažovat o návratu do vlasti. Všichni sourozenci mu prý tehdy radili, aby se ze svobodného světa do komunistického Československa nevracel. „Ale on byl v Paříži stižen tím, že se mu začalo smrtelně stýskat. Ta představa nepřekonatelné železné opony a představa, že se nebude moci vrátit domů, pro něj byla nepřijatelná.“ Proto se navzdory slibně započaté kariéře i radám blízkých na počátku roku 1950 vrátil domů. Nic z toho, co se v Paříži naučil, se nedalo v podmínkách socialistického realismu uplatnit. Zprvu se živil drobnou grafikou, poté se přiklonil k méně exponované knižní ilustraci a stal se velmi uznávaným ilustrátorem.

Po roce 1971 na gymnáziu panoval teror

 „Začali jsme sledovat všechny zprávy, všechno to, co se dělo v novinách, v televizi, v rádiu. A najednou tomu člověk rozuměl,“ popisuje atmosféru v závěru šedesátých let pamětník a vypráví, že se na čas proměnila i samotná atmosféra v rodině. Otevřeli tehdy témata, která byla do té doby ve velké míře tabu, dozvěděl se více o rodinné historii, o emigraci strýců. 

Dospívající Zdeněk Troup velmi intenzivně vnímal proměnu společnosti po srpnovém příjezdu vojsk Varšavské smlouvy. „Třináctiletého kluka politika začala zajímat. To, co probíhalo ve veřejném prostoru, tak tomu najednou začne dítě rozumět,“ říká a dodává, že i dítě na prahu dospělosti chápe, jak lidé najednou začnou couvat, začnou lhát. „To dítě už to rozpoznává ze zkušeností, které byly předtím. Vidí, rozpozná, kdy se lže nebo kdy se dává vyhýbavá odpověď.“ 

V roce 1970 nastoupil na gymnázium v Prachaticích. „První rok na škole nebyl špatný,“ vypráví. Situace se však změnila v roce 1971, kdy studenti i učitelé museli vyplnit dotazník, který zjišťoval jejich vztah k socialistickému zřízení. Někteří prý tehdy napsali do dotazníků pravdu. „Dostali nějaký obraz, co si lidi myslí, a následkem toho bylo vyměnění vedení školy. Přišel tam pan Kroupa, který byl stalinista, a na škole začal teror,“ vzpomíná, jak tehdy mnoho učitelů ze školy odešlo a jak se na škole proměnily charaktery. Učitelé, kteří na škole zůstali, najednou mluvili jinak než měsíce předtím a na škole zavládl strach.

Zdeněk Troup dodnes mluví o tomto zážitku jako o formativní zkušenosti, která určovala jeho další směřování. „Když si třináctileté dítě uvědomí, že zažilo pravdu, zažilo, jak vypadá pravda a že žije roky, měsíce, léta svého života ve lži, tak pod vlivem té lži si formuje svoje názory, které stojí v opozici proti tomu, co se říká na veřejnosti.“ 

Radvan Pácl vypadal jako Allen Ginsberg

Pamětník vždy tíhl k humanitním vědám, bavila ho literatura, výtvarné umění. Tušil ale, že by se se svým kádrovým profilem v polovině sedmdesátých let na filozofickou fakultu pravděpodobně nedostal, nastoupil proto na dvouletou knihovnickou nástavbu do Prahy. „Byla to taky vlastně střední škola, ale ta atmosféra tam byla úplně jiná. Praha zkrátka žila jinak, uvolněněji. Lidé, kteří byli stejného smýšlení, řekněme protirežimního, tak se dokázali snadno domluvit,“ říká a vypráví, jak svobodně se po několika letech strávených na komunisty vyčištěném gymnáziu cítil. Se všemi spolužáky, kteří měli obdobný osud, stejné zájmy a podobné názory na tehdejší režim, se velmi rychle sblížil.

Prostředí školy bylo výjimečné a inspirativní. „Radovan Pácl vypadal jako Allen Ginsberg a seznámil nás s celou beat generation,“ vypráví. Všichni spolu nepřetržitě diskutovali, poslouchali hudbu, psali poezii a společně putovali Prahou po koncertech protirežimních umělců.

Zúčastnil se pohřbu Jana Patočky

Přestože se pamětník od poloviny sedmdesátých let pohyboval na hraně mezi oficiální a neoficiální scénou, vypráví, že tehdy nepatřil k disentu a ani se za člena této komunity nepovažoval. „Jedinou akcí disentu, které jsem se zúčastnil, byl pohřeb Jana Patočky,“ říká a dodává, že ho na pohřeb nikdo nepozval, s přáteli se o něm dozvěděli z rozhlasové stanice Hlas Ameriky. „Bylo tam hodně lidí. Vedle je plochodrážní stadion Markéta, tam vrčely plochodrážní stroje, na nich jezdili pánové v baloňácích, nad námi lítal vrtulník,“ líčí událost a pokračuje, že mezi účastníky pohřbu tehdy poznal pouze jediného člověka, Michala Kocába.

S disentem se sblížil až na konci osmdesátých let, kdy za ním na Zlatou Korunu jezdili členové Jazzové sekce. Tehdy se také dostal do hledáčku Státní bezpečnosti (StB), která si v lednu 1984 na pamětníka zavedla svazek pod označením PO (prověřovaná osoba) „Knihovník“. Většina svazku „Knihovník“ byla v roce 1988 zničena. Z výpovědi pamětníka i dochované části svazku vyplývá, že pravděpodobně největší zájem StB vyvolala dvě setkání Zdeňka Troupa s diplomatem z Velké Británie v roce 1988. Na základě styku s občanem kapitalistické země byl Zdeněk Troup pozván na výslech Státní bezpečnosti. Podle pracovníků StB „se podařilo objasnit důvody a charakter styku objektu na pracovníky ZÚ Anglie v Praze, podezřelé z příslušnosti k spec. službám a rozpracováním nebyly zjištěny poznatky nasvědčující páchání trestné činnosti vyšší společenské nebezpečnosti.“ Na základě tohoto doporučili ukončit rozpracování akce Knihovník a svazek měl být uložen v archivu v Českých Budějovicích do roku 2025.[1]

Na filozofické fakultě to byl sešup dolů

V roce 1976 se Zdeněk Troup dostal na obor knihovnictví na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. „Ale to byl zase sešup dolů, protože Filozofická fakulta Univerzity Karlovy tehdy byla dost kádrovaná,“ líčí a pokračuje, že z liberálního prostředí střední školy, kde se dalo mluvit o všem, nastoupil na školu ideově poplatnou normalizačnímu režimu. Zároveň ale zmiňuje, že i tam bylo několik vyučujících, kteří se studenty mluvili otevřeně. Za všechny jmenuje Jiřího Hájka, celoživotního komunistu, a vzpomíná na jeho literární semináře v letech 1979–1980: „My jsme najednou na něj vytáhli toho Kunderu, Škvoreckého. A on to samozřejmě četl, za druhé je všechny znal. A bavili jsme se, proč to nevychází a bavili jsme se úplně otevřeně. A zajímavá věc je, že on nás neudal.“

Během vysoké školy absolvoval část povinného vojenského výcviku. „Jeden den dokázal otrávit tři čtyři dny další, bylo to hrozné a nevzpomínám na to rád.“ Uvádí také, že velitelé a vojáci často uplatňovali moc nad vysokoškoláky: „Byla to z jejich strany v mnoha případech šikana, kterou jsme museli vydržet.“

Já jsem věděl, že je to lepší než střílet na Poláky

Po promoci v roce 1980 nastoupil Zdeněk Troup jako svobodník absolvent na jednoroční vojnu. Narukoval 1. prosince 1980 k 79. motostřeleckému pohotovostnímu pluku do Benešova u Prahy. Hned několik dní nato, 5. prosince 1980, vypukla tzv. polská krize.

V roce 1980 proběhla v Polsku vlna stávek dělníků vedených Lechem Walesou a vzniklo nezávislé odborové hnutí Solidarita. Pro Varšavskou smlouvu a SSSR byl neklid a protikomunistické vystupování v Polsku rizikem. Aby byl klid zachován, začala Polské lidové republice hrozit obdobná intervence vojsk Varšavské smlouvy jako ta, která proběhla v Československu v srpnu 1968. 6. prosince byl v československé armádě vyhlášen poplach, tehdy označovaný jako mimořádné cvičení, později nazvaný Akce Krkonoše. Bylo zřejmé, že je plánována vojenská invaze do Polska.

Dění v sousední zemi Zdeněk Troup tehdy pozorně sledoval a s opozičním polským hnutím velmi sympatizoval. „Pro mě ta představa, že s vojenskou jednotkou překročím polské hranice s úkolem něco tam řešit nebo se dostat do konfliktu s těmi statečnými a skvělými Poláky, byla nepředstavitelná. A vzpomněl jsem si na indiánské heslo, které říká, ukládá každému: ‚Nemůžeš-li zlu zabránit, nesmíš dopustit, aby se prosadilo skrze tebe.‘ A to dává nějakou direktivu. Řekl jsem si, že se tím budu řídit, zastavit jsem to nemohl, ale aby to nedělali se mnou, to můžu,“ uvažoval tehdy.

V kasárnách prý vše probíhalo ve velkém zmatku a nervozitě. Pro všechny včetně velení to byla úplně nová situace. Nikdo nevěděl, co se bude dít, zda se do Polska skutečně odjede. Vojíni najednou dostávali zbraně s ostrými náboji. Do toho se neustále ve dne i v noci ve velkých mrazech opakovaly nástupy vojáků. Pamětník zmiňuje, že tehdy v plné polní i spali. Do toho různě přijížděla a odjížděla vojenská vozidla. Zdeněk Troup využil všeobecného zmatku a domluvil se se zdravotníkem, studentem medicíny, že má akutní žlučníkový záchvat. Medici ho odvezli do civilní nemocnice. „A dopadlo to tak, že jsem šel ještě ten den na operaci a hodní doktoři v Benešově mi vyoperovali zcela zdravé slepé střevo.“

Jediná možnost byla přestat jíst

Když se vrátil z operace, věděl, že se už nikdy nechce do podobné situace dostat. Riziko přesunu do Polska stále hrozilo. „Jediná možnost byla, že když jsem se vrátil do kasáren, tak jsem přestal jíst.“ Po několika dnech u něj došlo k váhovému úbytku a pamětníka převezli do vojenské nemocnice ve Střešovicích. Tam ale rychle zjistili, že je zdravý. „Tak mě šoupli na psychiatrické oddělení, kde jsem strávil šest neděl.“ Po šesti týdnech na samotce ho přemístili na oddělení s volnějším režimem. Poté byl propuštěn do civilu a nedlouho nato dostal tzv. modrou knížku.

Práce ve Zlaté Koruně je poslání

Na počátku osmdesátých let, v době po promoci, pamětník po vojně často přemýšlel o své budoucnosti v totalitní vlasti. Uvědomoval si, že mnoho činností, které přinášejí ve svobodné zemi užitek a uspokojení, ztrácí v totalitní společnosti svůj smysl nebo jsou totalitním režimem přímo zneužity. Přemýšlel tehdy, jak naloží se svým životem, jak najde směr, který by mu dával smysl bez kolaborace s tehdejším režimem, bez přitakání tomuto režimu nebo bez jeho tiché podpory. „V úvahách začala figurovat Zlatá Koruna a ten rozpadlý objekt. A začínalo být jasnější, že možná tomuhle věnovat energii a úsilí je něco, co dává smysl.“

Ve Zlaté Koruně vzniklo na počátku osmdesátých let oddělení literárního archivu, kam nastoupil jako knihovník. Od roku 1983 do dnešních dní (2023) působí na Zlaté Koruně jako správce. Jeho knihovnická práce se obratem proměnila v práci památkářskou. „Začal jsem úplně od nuly, nevěděl jsem o tom vůbec nic. Akorát jsem věděl, že do baráku teče a že už tam jsou statické poruchy, že kusy jsou nahnuté a padají a že je potřeba tento klenot, který byl založen Přemyslem Otakarem II. v roce 1263, zachránit,“ vypráví s tím, že se mu podařilo hned záhy po svém nástupu skoro zázračně spolu s architekty vytvořit architektonickou studii a studii využití objektu, na jejímž základě probíhaly základní záchranné akce a kterou využívají dodnes. Záchrana cisterciáckého kláštera naplnila přání či touhu, se kterou do Zlaté Koruny přišel, touhu po vyšším smyslu. „Já jsem vždycky tu práci považoval za takový dar,“ dodává.

Nás doopravdy štvalo, že jsou zavřené hranice

„Trápila nás bláznivá, šílená situace státu, té nesvobody. Nás doopravdy štvalo, že jsou zavřené hranice. Zkrátka to, že jsme tady vyrůstali jako pitomci. Jako to, že jsme před světem ti hloupí lidi, kteří o světě neví nic. Paříž, Vídeň, Londýn, že je to něco jako na Měsíci,“ popisuje situaci závěru osmdesátých let a dodává, že tehdy neviděl žádnou naději na změnu. S manželkou Petrou několikrát dokonce zvažovali emigraci. Nechtěli, aby jejich děti vyrůstaly v omezené společnosti státu obestřeného železnou oponou.

O událostech 17. listopadu 1989 se dozvěděl bezprostředně ze Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky. Zdeněk Troup se poté účastnil většiny demonstrací v Praze. „Atmosféra byla fantastická, to bylo vítězství,“ říká a usmívá se.

Cyklostylovali jsme celou noc

Zdeněk Troup vypráví, že aktivita v listopadových dnech roku 1989 v Českých Budějovicích vzešla ze dvou míst, od studentů okolo Martina Ehrlicha a od herců Jihočeského divadla. Obě skupiny záhy založily Občanské fórum (OF), ve kterém se velmi angažoval.

Vzpomíná, že tehdy celý týden nespal a pendloval mezi Prahou a Českými Budějovicemi. „Jezdil jsem přímo na DAMU a měl jsem plné auto materiálů. To, co tady viselo po Budějovicích, je této provenience,“ vzpomíná, jak přes své známé a přátele ze studií získával materiály pro OF, které potom cyklostylovali u něj v práci ve Vědecké knihovně. „Všechny rozmnožovny byly zamknuté. Tam všude byli estébáci a na rozmnožovnu v knihovně se zapomnělo,“ vybavuje si. Podklady a texty pro OF nejen vozil z Prahy, ale některé i sám vytvářel. Aktivně se účastnil demonstrací, na pódiu vystupoval spolu s Jiřím Vlachem nebo Vladimírem Špidlou.

Každý bychom se měli zapojit podle svých schopností

„My jsme měli představu, jak má stát vypadat, to znamená, že demokracie je založena na soupeření politických stran. Takhle prostě vypadá fungující demokracie a věděli jsme, že bez těch stran to nepůjde,“ vypráví, proč na začátku roku 1990 vstoupil do Občanské demokratické aliance (ODA), která pro něj tehdy představovala záruku pravdivé politiky. Podílel se zejména na stranické práci. Kandidoval až v roce 2000 za Čtyřkoalici (ODA, KDU-ČSL, US, DEU) do krajského zastupitelstva v Českých Budějovicích, kde získal post zastupitele. Od roku 2010, po neúspěšné kandidatuře do Senátu, se věnuje správě a ochraně cisterciáckého kláštera Zlatá Koruna a podílí se na kulturním životě v regionu.

Své vyprávění zakončuje slovy: „Svoboda je pořád největší hodnota, nebo jedna z největších hodnot, a my jsme ji listopadovou změnou získali. Získali jsme svobodu a nikdy nepřestanu být Pánu Bohu vděčen, že jsem se toho dožil.“

[1] Archiv bezpečnostních složek, sbírka Svazky kontrarozvědného rozpracování, arch. č. KR-3815 CB.