Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Luboš Trucka (* 1962)

• narozen 31. července 1962 v Liberci

• jeho otec Mikuláš Trucka se jako ženista podílel na odminování Dukelského průsmyku

• matka pár týdnů před svou smrtí pamětníkovi prozradila, že jako dívka pomáhala s úklidem služebné R. Heydricha v jeho vile

• otec pamětníkovy matky František Judytka měl bratra Bedřicha Judytku, který byl velitelem odbojové organizace Dr. Eduard Beneš a 18. prosince 1950 byl za velezradu popraven

• rodiče se seznámili ve Václavicích u Hrádku nad Nisou v roce 1950

• pamětník se jako šestiletý kluk 21. srpna 1968 náhodou ocitl se svou matkou na náměstí před libereckou radnicí v době, kdy do tamního podloubí narazil tank

• po 53 letech v roce 2021 se poznal na slavné fotografii Václava Toužimského

• v roce 1988 se přestěhoval do Turnova, kde v roce 2022 žil a pracoval jako velitel městské policie

Když šel v létě 2021 Luboš Trucka v Liberci přes náměstí, upoutala pozornost ředitele turnovské městské policie výstava historických fotografií z 21. srpna 1968. Měl čas, zastavil se a výstavní panely si začal se zájmem prohlížet. V jednu chvíli užasl. „Nejsem tohle já?“ polkl při prohlížení dnes již ikonické fotografie Václava Toužimského. Slavný snímek zachycuje ruský tank s číslem 314, jak naráží do podloubí jednoho z domů. Jen pár metrů před dezorientovaným obrněncem se za jedním z pilířů schovává šestiletý kluk. Pravou rukou se přidržuje zdiva. Byť vystrašený ohlušující ranou, rachotem řítících se cihel a křikem prchajících, přesto jako by se snažil vykouknout zpoza sloupu a nasytit dětskou zvídavost.

„Říkal jsem si, že to snad není možné. Po třiapadesáti letech jsem se na fotce poznal, jak stojím u sloupu, od kterého jsem vybíhal. Zajímavý pocit. Člověk vůbec neví, že ho kdysi někdo vyfotil. Možná náhoda, nebo osud, že mi to přihrál až po tak dlouhé době,“ přemítá Trucka o fotce dokumentující události z 21. srpna 1968 v Liberci, kde okupanti připravili o život devět lidí.

Policajt jen křičel: Utíkejte!

V létě 1968 mu bylo šest let, v září se chystal poprvé do školy. Bydlel v Chrastavě. Byla středa, 21. srpen. S maminkou odjel do Liberce na oční na polikliniku v bývalém klášteře na vyšetření, jestli dobře uvidí na tabuli. Po kontrole šli na zpáteční autobus. Přecházeli přes Šaldovo náměstí, kolem divadla a radnice směrem na Sokolovské náměstí, přes které spoj jezdil.

„Když jsme přicházeli, na rohu v zatáčce jsme viděli kordon vojáků, kteří nechtěli dál nikoho pustit. Proto jsme se vrátili před radnici, kde jsem najednou viděl tank, který se snažil pojíždět po dlažebních kostkách a kolejích. A najednou se začalo střílet a nad námi lítaly kulky,“ líčí pamětník vypuknuvší chaos. 

„Pamatuji si, že tam byl policajt – a je i zezadu na té fotce –, který na mámu křičel: ‚Utíkejte se s tím dítětem schovat do podloubí, ať vás nezabijí!‘ Vím, že po levé straně u radnice bylo lešení a lidé křičeli, že tam někoho zastřelili a že tam jsou mrtví. Střelba směřovala na Šaldovo náměstí na rohový dům, myslím, že tam tehdy bylo knihkupectví,“ popisuje Luboš Trucka. Kulky v omítce v rohovém domě mu osudný den pak připomínaly ještě hodně dlouho. Pokaždé, když šel kolem.

Najednou se ozvala obrovská rána a zvířil se prach

Před střelbou se s maminkou podle pokynů strážníka schoval v podloubí. „A najednou se ozvala obrovská rána a objevil se takový cihelný prach,“ vybavuje si.

Nejprve si pomyslel, že tank do domu vystřelil. „Lidé křičeli, že tank naboural a dům padá. Podloubí a jeho okolí bylo plné prachu. Valil se všude. Když jsem vybíhal, ani jsem se kvůli němu neohlížel,“ popisuje dramatické okamžiky. Slzely mu oči a v hlavě měl jedinou myšlenku: ‚Pryč, pryč, pryč!‘

„Na fotce je i vidět, že dav běží podloubím. Ale valil se jím kouř a bál jsem se, že se právě v podloubí něco děje. Utíkal jsem ven na náměstí směrem k Pražské ulici. Maminka mě však doběhla, strhla zpátky a utíkali jsme dolů Moskevskou,“ vzpomíná, jak se vydali hledat autobus do Chrastavy na tehdejší Gottwaldovo náměstí.

Šofér dostal ránu pažbou samopalu

„A najednou vidím, že maminka mává a zastavuje autobus, který tehdy řídil pan Kotyza z Chrastavy. Naložil nás a vyjeli jsme zase nahoru přes Šalďák, kde byl zase kordon vojáků,“ připomíná další nepříjemný moment, neboť vojáci se samopaly vůz zastavili a všichni dospělí museli vystoupit. „Zůstaly jen dvě děti – já a ještě jedno,“ pamatuje si. Tady již malého kluka sevřel strach, když ho ozbrojenci od maminky oddělili a on sledoval dění venku skrze okno.

„Řidič jednomu z vojáků něco povídal a dostal ránu pažbou samopalu. Z nosu mu tekla krev. Najednou přišel policajt a začal s vojáky diskutovat. Sledoval jsem to, seděl jsem dvě řady od dveří. Řidič se vrátil a do autobusu mohly zpátky už jen ženy. Chlapi zůstali venku. Dveře se zavřely a my odjeli do Chrastavy,“ vypráví půl století staré události.

A bude se střílet? ptal se na Prvního máje

Invaze v něm zanechala hluboké vzpomínky. „Pamatuji si to dodnes jako v barvách. Svítilo sluníčko, to vím,“ říká. Když se pak později slavil První máj, průvodů se účastnili i sovětští vojáci z nedaleké posádky z Mimoně. „Viděl jsem, že to jsou ti stejní vojáci, rodičů jsem se proto ptal, zda se bude zase střílet. To jsem dostal vždy přes pusu, abych byl zticha,“ usmívá se.

Že byl aktérem historických okamžiků, si začal naplno uvědomovat až na střední škole. „Ale doma ani ve škole jsme se o tom nebavili, spustilo se to až tou fotkou,“ objasňuje.

A díky Toužimského snímku se dozvěděl i o zážitku své starší sestry Jany v první den okupace. Když jí ukazoval snímek, jak se skrývá za sloupem, dozvěděl se, že i ona byla svědkem dramatických událostí v centru města. „V té době studovala obchodní akademii v Liberci. S kamarádkou šla přes Šaldovo náměstí, když jim najednou začaly lítat kulky nad hlavou. Z jednoho baráku vyběhl pán, svalil je na zem a zalehl svým tělem s tím, že musí zůstat ležet na chodníku, aby je nezastřelili. Sestra o tom předtím nikdy nevyprávěla, že byla jen pár stovek metrů od nás a zažila střelbu také,“ doplňuje pamětník.

Při likvidaci min strašně kouřil

Luboš Trucka se narodil v Liberci 31. července 1962. Otec Mikuláš Trucka pocházel ze Slovenska z obce Kurov u Bardejova. Na svět přišel 8. března 1925. Pocházel ze sedlácké rodiny. Měl šest sourozenců.

Pamětník často slýchával tatínka vyprávět o Karpatsko-dukelské operaci, kterou jako náctiletý zažil. „Do armády vstoupil v 19 letech a byl zařazen k ženistům. Přímo bojů na Dukle se ale nezúčastnil,“ zdůrazňuje.

„Táta říkal, že najednou přijeli do kasáren Němci a sebrali jim veškeré zbraně. Nějaké se jim však povedlo schovat,“ říká Luboš Trucka a poukazuje na archivní fotky ženistů s karabinami, které před Němci zahrabali.

„V okamžiku, kdy nastaly boje, celý Dukelský průsmyk byl z obou stran zaminován sovětskou i německou armádou. Minová pole byla rozsáhlá a bylo potřeba je odminovat. Otec říkal, že tam byla skupina pyrotechniků, ale zpátky se jich moc nevrátilo,“ objasňuje pamětník, jak se jeho otec dostal jako nástupce padlých k likvidování min v Dukelském průsmyku. 

„Vyprávěl ne moc příjemné věci. Třeba že z jedné osmičlenné skupiny se vrátili jen tři. Jejich vybavení bylo nedokonalé a mnohdy trhaviny ani neznali, takže při manipulaci to bouchalo,“ říká a popisuje, jak likvidace výbušnin probíhala: „Měl bodec s jehlou, šel a píchal do země. Většinou šlo o nášlapné miny, nebyly hluboko. Když se ozval kovový zvuk, minu vyhrabal, vyšrouboval roznětku a vyndal ji ven. Občas se stávalo, že při vyšroubování bouchla. Říkal, že u toho vždy vykouřil strašně moc cigaret, jak byl nervózní. Prý měl štěstí.“

Poté, co se fronta posunula směrem na západ, Mikuláš Trucka byl přiřazen ke skupině pyrotechniků v sovětské armádě a v odminování pokračovali. S některými ruskými vojáky se i spřátelil. Třeba s Igorem. Ten došel až do Prahy, a když se pak vracel přes Slovensko domů do rodného Buzuluku, svého přítele u Bardejova vyhledal. „Ze setkání existuje jejich společná fotka,“ poukazuje Luboš Trucka. Mikuláš Trucka sloužil v armádě až do roku 1946. V sedmdesátých letech svého syna na Duklu vzal a ukázal mu místa bojů, tamní památník a kde čistil zem od výbušnin. „Táta tam hodně brečel a pak mi řekl, že už tam nikdy nechce jet.“ 

Heydrich dětem rozdával bonbóny

V roce 1950 se Mikuláš Trucka přestěhoval ze Slovenska do českého pohraničí, konkrétně do Václavic u Hrádku nad Nisou. Práci našel v Chotyni, kam dojížděl. „Na Slovensku bylo hodně těžké živobytí. V Chotyni byla ohýbárna a truhlářství, kde se dělaly lyže, saně a podobné věci. Byl vyučený kolař a truhlář,“ připomíná. Později za ním do Václavic dorazily ze Slovenska i jeho dvě sestry a usadily se tamtéž.

Ve Václavicích na tancovačce poznal v roce 1950 i svou ženu Martu Judytkovou. Matka pamětníka pocházela z obce Postřižín u Odoleny Vody. Narodila se 5. září 1928. V roce 1949 se její rodina přestěhovala do Chrastavy, kam byl jako lesník převelen její otec a ona jako vyučená švadlena našla práci v tamní Textilaně.

„O svém dětství nikdy moc nevyprávěla,“ připouští Luboš Trucka. Výjimkou byly vzpomínky na bombardování Kralup nad Vltavou z března 1945, při kterém zahynulo 248 lidí. Ona se se svou maminkou utekla schovat do lesa.

A až krátce před svou smrtí v říjnu 2011 Marta Trucková svému synovi prozradila, že jako dívka vídala říšského protektora Reinharda Heydricha. „Sousedka z vesnice se starala o chod domácnosti říšského protektora, byla uklízečkou a kuchařkou, a maminku si tam brala jako malou holku s sebou, aby jí pomáhala s nádobím a úklidem. Takže až tehdy jsem se dozvěděl, že znala říšského protektora. Nevěděla tehdy, co je to za člověka, ale říkala, že se choval slušně a dětem rozdával bonbony a konzervy,“ vypráví pamětník, jak ho matka touto informací překvapila.  

Prastrýce popravili na Pankráci

A rovněž až v dospělém věku se dozvěděl o dalším zapovězeném tématu. „Děda mi vždy jen říkal, že měl bratra a ten špatně skončil. V rodině to bylo takové tabu, nesmělo se o tom mluvit,“ vysvětluje pamětník.

Důvody se dozvěděl až mnohem později z archivů. Pamětníkův děda z matčiny strany František Judytka měl bratra Bedřicha Judytku, který byl po únoru 1948 velitelem odbojové organizace Dr. Eduard Beneš a 18. prosince 1950 byl na Pankráci popraven za velezradu.

„Za totality se o tom nesmělo mluvit. Pouze jsem věděl, že někdo byl popraven. Když jsem se ptal, jen mi říkali, že byl členem finanční stráže, nosil uniformu a byl popraven. Víc se o tom se mnou nikdo bavit nechtěl,“ říká pamětník s tím, že šlo o situaci, která mohla rodinu ohrozit. Nepamatuje si však, že by kvůli tomu měli za normalizace někdy problémy. „Jen se vyprávělo – a mám to jen z doslechu –, že občas do Václavic přijel černý Tudor, chlapi v kožených kabátech a prohledávali statek. Odvezli strejdu. Pak se vrátil, ale nikdy o tom nechtěl mluvit. Mlčelo se o tom,“ přiznává.

Na vysoké jen rok

Rodiče Luboše Trucky se vzali v roce 1951 a krátce nato se jim narodila i nejstarší dcera. Poté měli ještě další dceru a jako třetí potomek přišel na svět v roce 1962 i syn. To už rodina bydlela v Chrastavě, kde dostala přízemní byt ve Vítkovské ulici. Zde pamětník vyrůstal.

„Hodně jsme jezdívali na statek do Václavic, kde jsme trávili prázdniny. Táta byl i velký včelař, takže jsme spolu hodně včelařili,“ vybavuje si.

Žili ve skromných podmínkách. „Počítali jsme každou korunu, takže oblečení jsem často dědil po sestrách. Maminka byla švadlena, přešívala ho. Jako kluk jsem strašně nechtěl nosit růžové punčocháče. Když jsme se svlékali před hodinou tělocviku, strašně jsem se styděl,“ usmívá se dnes při té vzpomínce.

Základní školu vychodil v Chrastavě. „Chtěli jsme chodit do Skautu, jenže ten se zrušil a museli jsme chodit do Pionýru. Naštěstí jsme měli vynikajícího pana učitele, který s námi dělal víceméně stejné věci jako ve Skautu. Dodnes na pana učitele Františka Vydru vzpomínám, byl i naším třídním a hodně nás naučil,“ zmiňuje. Po základní škole absolvoval Strojní a elektrotechnickou střední školu v Liberci, kam každý den dojížděl. Rok pak pod Ještědem studoval i na Vysoké textilní škole, jenže z politických důvodů musel přestat.

„Bylo mi nabídnuto, abych vstoupil jako kandidát do strany, což jsem odmítl, takže jsem musel školu po prvním semestru opustit a během dvou měsíců jsem dostal povolávací rozkaz a narukoval do armády do Brna,“ říká Luboš Trucka s tím, že další následky svého rozhodnutí v průběhu osmdesátých let již nepocítil. Povinnou vojenskou službu absolvoval v Brně. Sloužil i v Prostějově, Bechyni a končil v roce 1983 na letišti v Hradci Králové.

Šéfem městské policie

Pracoval v Elitexu Chrastava. V roce 1988 se přestěhoval do Turnova za ženou, která odtud pocházela. Pracoval ve Sklostroji Turnov. V době sametové revoluce mu bylo 27 let. „Pocítil jsem úlevu, že by mohla nastat nějaká změna a že se vrátí svoboda, která nám chyběla, přestože jsem nepatřil k těm, kteří byli režimem perzekvováni,“ vybavuje si.

Nových poměrů po roce 1989 hned využil, když v Turnově s kamarády Jiřím Matějcem a Ladislavem Nejedlým založil obchod se sportovním zbožím. „Sport byl tehdy polem neoraným. Byla to krásná doba, protože hlad po takových věcech byl tehdy mezi lidmi obrovský. V Turnově jsme byli jedni z prvních, kdo takovou firmu měl,“ rád vzpomíná na své podnikání, které mu vydrželo 15 let. Poté začal pracovat v Turnově u městské policie, které v roce 2022 velel.