Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

major v. v. Milan Trunkát (* 1925  †︎ 2014)

• narodil se 1. února 1925 v Moravské Ostravě

• po březnu 1938 pomáhal spolu s matkou a otcem československým vojákům přes hranice do Polska

• v dubnu 1939 spolu s matkou uprchli do Anglie

• člen Air Training Corps (ATC)

• roku 1941 se přihlásil do britské armády, absolvoval leteckou školu

• zraněn při výbuchu ve vojenském klubu

• příslušník 460. perutě australské RAF, palubní mechanik bombardéru Lancaster v hodnosti rotného

• během roku 1946 působil na letišti v Ruzyni jako letecký instruktor

• zatčen, vězněn v Ruzyni

• po propuštění v únoru 1947 se stal úředníkem cenového úřadu v Ostravě

• roku 1948 zatčen StB, v důsledku mučení trvale ohluchl na jedno ucho

• pracoval na šachtě Hlubina v Ostravě

• od roku 1954 až do důchodu pracoval jako technolog ostravského podniku Báňské projekty

• v roce 1990 rehabilitován a povýšen do hodnosti majora

• zemřel 12. března 2014

Milan Trunkát se narodil 1. února 1925 v Moravské Ostravě. Už ve svých třinácti letech se, spíše neúmyslně, zapojil do protinacistického odporu. Byl březen 1939, německé jednotky už byly v Ostravě, a on nakoupil metry červené, modré a bílé stužky a prodával československé trikolory. „Stál jsem u Bati na rynku a volal: ‚Za pět korun, za pět korun, kupte, Češi, kupte!‘ A každému jsem trikoloru našpendlil. Za peníze, co jsem vydělal, jsem si koupil fotoaparát a balon,“ vypráví.

Jeho rodiče ho brzy vtáhli do mnohem nebezpečnější odbojové aktivity. Pomáhali uprchlíkům k ilegálnímu odchodu přes beskydskou Morávku do Polska. „Bydleli jsme na Chocholouškově ulici. S mámou jsme vyrazili taxíkem do Morávky a tam jsme převáděli. Já jsem jako mladý kluk byl nepatrný, tak jsem dával bacha, jak Němci dělali patroly. Lidem, které jsme převáděli, jsme dali polské zloté. Fasovali jsme je, kolik, už si nepamatuji, ale každý dostal určitý počet, aby první den, až se dostane do Polského Těšína, měl nějaké peníze s sebou. Převedli jsme je, zpátky a další. Někdy byla pauza dva až tři dny, kdy nikdo nepřijel. V Polsku nás nechávali přespat Židé z Katovic.“

Netrvalo však dlouho a Trunkátovi byli v dubnu 1939 prozrazeni. Nejspíš je udal český soused. Pamětníkova matka se proto rozhodla spolu se synem pro emigraci, otec zůstal doma. Jak vypráví Milan Trunkát, ilegální putování Polskem nebylo jednoduché. S nikým nemohli promluvit, protože se báli, aby je Poláci nechytili a nepředali přes hranice gestapu. Brzy jim také došly zloté, a tak žebrali po klášterech, aby jim dali alespoň najíst. Poté, co dorazili do Katovic, dostali jízdenky na loď, která je odvezla do Anglie. „V Polsku to bylo rozděleno na východ a západ. My, co jsme došli do Katovic, jsme nakonec dostali papíry a jízdenky na Západ,“ vzpomíná Milan Trunkát. „Ti, co byli v Krakově, byli odsunuti na Sojuz. Měli jsme štěstí.“

Já chci být modrák!

Ve Velké Británii se pamětníka s matkou ujala rodina penzionovaného ministra pošt. Byly to idylické týdny. Manželský pár brával české hosty na výlety k moři, kde se konaly zpěvy mládeže. Na jednom zazpíval i Milan Trunkát, byla to píseň Ta naše kotlina česká. „S mámou jsme se osamostatnili, z fondu pro emigranty jsme získali nějaké peníze, a tak jsme si na splátky pořídili domek u moře. Měli jsme zahradu, pěstoval jsem tulipány. Turisté kolem nás chodili, zastavovali se, dívali se na ty moje tulipány, hyacinty a obdivovali je. A najednou rup – válka. Churchill promluvil,“ vypráví pamětník.

Válečné zmatky zasáhly do rodiny Trunkátových hned v prvních týdnech. Matka byla zatčena a internována v táboře na ostrově Man. Odvezena byla kvůli nedorozumění a nejspíš jazykové bariéře. „Když začala válka, Angličané udělali z Rakušanů a Němců tzv. Enemy Alliance. A matka přiznala: ‚Ano, já jsem měla německé školy.‘ A už jela... Nakonec ji pustili s odstupným,“ vysvětluje Milan Trunkát.

Bylo mu tehdy čtrnáct let. V rámci předbranecké výchovy navštěvoval školu Air Training Corps a chtěl se stát letcem. Když ale po škole přišel k odvodu do rekrutačního centra, poslali ho do Skotska k pozemnímu vojsku na tankistický výcvik. Druhý týden dostal pušku, plynovou masku a vyrazil spolu s dalšími na sever země, aby hlídal pláž, na které Angličané čekali německou invazi. To se však Milanu Trunkátovi vůbec nelíbilo. „Tak to ne, pánové, já jsem dobrovolník, sedmnáctiletý. Žádná vojska. Já chci být modrák. Já studuju tři roky ATC, a vy mě dáváte k zelenáčům?“ stěžoval si u svých nadřízených. „Buď mě dejte zpátky, kam patřím, pane veliteli, nebo vám uteču.“ A tak byl Milan Trunkát odeslán k 311. bombardovací čs. peruti RAF. Na zařazení k letectvu si ale musel přece jen ještě počkat. Kvůli nízkému věku jej vedoucí hangáru poslal na technickou školu do Londýna.

Tohle je vaše letadlo, starejte se o něj

Během studií Milan Trunkát poprvé na vlastní kůži pocítil nepříjemný dotek války. Hlavní město bylo sice daleko od bojové fronty, ale kvůli náletům a střelám V-1 a V-2 byl v neustálém ohrožení. „Kdo měl pušky, střílel po Němcích, protože v Londýně se povinně střílelo po německých letadlech,“ vzpomíná Milan Trunkát. „V-1 letěla pupupupupupu, přestalo, kolmo a bum! Ale ta V-2, ta vám letěla dlouho, tu jsem nikdy neslyšel zastavit motor. Letěla, palivo začalo docházet, ztrácela výšku a teď vám napřed ufikla pár střech, a teprve pak vybuchla, bestie. ‚Einska‘ bouchla jako normální bomba, ale ta druhá ‚migala‘ všechno, co měla před sebou.“

Jedna z bomb nakonec pamětníka připravila o vysněnou kariéru letce. Po blízkém dopadu ho do očí zasáhla prudká vlna vzduchu a prachu, která mu poškodila zrak. „Najednou zjistili, že jsem dalekozraký. Přitom oční kontrola před úrazem byla v pořádku,“ vzpomíná Milan Trunkát. Přešel proto na techniku a studoval na leteckého mechanika. Jeho spolužáky tu byli mimo jiné vnuci T. G. Masaryka. Jednou je tam prý přišel navštívit a vyfotit jejich strýc Jan Masaryk. Milan Trunkát po škole nastoupil k australské RAF k bombardovacímu letounu Lancaster. „Přijdu na letiště a velitel Pearsons ze Sydney mi říká: ‚To je vaše letadlo. Je nové, starejte se o něj!‘ A já jsem byl strašný fanda, já jsem v tom letadle i spal. Měl jsem tam deku, záhlavek.“ K bojovému arzenálu bombardéru Lancaster, který měl Milan Trunkát po technické stránce na starost, patřily zápalné bomby a střely, kterým říkali „cookies“. V průměru měřily skoro metr a Milan Trunkát na ně stejně jako další technici psal vzkaz: „To je pro Hitlera!“

Mezi příslušníky australské RAF nebyl sám. K jeho kolegům patřil například Jindřich Vodvářka. Mezi jeho nejbližší přátele ale patřil velitel Pearsons. „Velitel mě měl strašně rád,“ vzpomíná. „V Anglii u RAF musel každý velitel za měsíc odlítat tři válečné operace naplno. On se do mě tak zamiloval, že strašně rád lítal v mojí mašině. ‚Tak my Milan jedeme, držte palce!‘ Vždycky se mi hoši vrátili, sedm kluků jsem měl.“ Přátelský vztah s velitelem na sklonku války téměř zapříčinil, že Milan Trunkát odešel do Austrálie. Měli se zapojit do bojů s Japonci v Barmě. Nakonec se ale pamětník rozhodl zůstat, protože nechtěl opustit svou matku. „S velitelem jsem se rozloučil na Silvestra 1944. A jak byl voják-vysoký důstojník, já měl též hodně za sebou, tak jsme upustili slzičky. Opravdu. Když o tom mluvím, tak mi až slza vystoupila do očí, tak jsme se měli rádi... Velitel Pearsons byl jako můj táta,“ vypráví Milan Trunkát. Namísto do Austrálie tak odešel do Skotska k československým jednotkám, které létaly s bombardéry Liberator, kde se stal svědkem nešťastné válečné ztráty. Česká posádka letadla Lancaster se radovala z konce války, při radostném průletu příliš naklonila křídlo, přešla do vývrtky a letadlo se s ní roztříštilo o zem. „To byla poslední česká ztráta za druhé světové války v letectví,“ dodává pamětník.

Obsmolil jsem to za všechny

„Po válce jsme chtěli koupit helikoptéru a živit se lítáním po republice – budeme filmovat dědiny, celý ten náš český pozemský ráj. Já budu technik-mechanik. Ten bude dělat pilota a další administrativu. Takový trojlístek jsme měli,“ snil Milan Trunkát o svém budoucím životě. Po návratu do vlasti ho ale čekal tvrdý pád. Začal sice pracovat jako instruktor na letišti Praha-Ruzyně, ale krátce po návratu skončil z nejasných důvodů v ruzyňské vyšetřovací vazbě. Po propuštění se vrátil na rodné Ostravsko, kde pracoval jako úředník cenového úřadu. Záhy však přišel rok 1948 a z protinacistického odbojáře a zasloužilého veterána se stal vlastizrádce.

Stejně jako ostatní letci RAF se dostal do hledáčku a pak i do vyšetřovací vazby StB, která se bála, že by se skvěle vycvičení vojáci mohli zapojit do ozbrojeného odboje proti komunistickému režimu. O svých útrapách ve vězení Milan Trunkát nechtěl hovořit. Estébáci se z něj snažili vymlátit pendreky doznání, že spolupracuje s banderovci a sabotéry. Po jednom takovém výslechu na StB trvale ohluchl na jedno ucho. „Na mě to strašně působilo, víc na to vzpomínat nechci, bohužel.“

Po propuštění z vazby nastoupil na šachtě Hlubina v Ostravě, kde mu kolegové ztěžovali práci výčitkami. Během amerických náletů na Ostravu totiž jedna z bomb dopadla na protiletecký kryt a údajně zabila třicet až čtyřicet žen a dětí. „Říkali mi: ‚Trunkát je ze Západu... bombu nám pouštěli, zabili naše lidi!‘ Já to obsmolil za všechny,“ vypráví pamětník.

Po dvou letech nastoupil jako konstruktér do Báňských projektů, kde pracoval až do důchodu. V roce 1990 byl Milan Trunkát rehabilitován, povýšen do hodnosti majora a získal řadu čestných vyznamenání.