Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Tulachová (* 1935)

• narodila se 4. listopadu 1935 ve Světlé pod Ještědem – Doleních Pasekách

• pamětnice válečného Liberce

• rodina prodávala hospodářské produkty na černém trhu

• v roce 1949 zcela osiřela

• v roce 1950 nastoupila do liberecké Poživatiny

• absolvovala zdravotnický kurz v Turnově

• v letech 1951–1993 pracovala jako zdravotnice v Lázních Kundratice

• v únoru 1956 se provdala za Josefa Tulacha, který sloužil u PTP

• v roce 2023 žila ve Světlé pod Ještědem – Doleních Pasekách

Rodina Marie Tulachové se musela mít na pozoru nejen za druhé světové války, kdy chovali na černo dobytek a bratr přenášel přes hranice hospodářské produkty, ale i po nástupu dalšího totalitního režimu po roce 1948. Její manžel totiž pocházel z rodiny, která byla označena za kulackou, a mohl vykonávat jen ty nejtěžší práce. 

Babička chodila ze Světlé dvakrát denně do Liberce

Marie Tulachová se narodila 4. listopadu 1935 ve Světlé pod Ještědem – Doleních Pasekách do rodiny Vladimíra a Růženy Šrýtrových jako nejmladší ze čtyř dětí. Její otec obchodoval s dobytkem, který dovážel až do saské Žitavy, a jak bývalo v tom kraji zvykem, rodina si přilepšovala výpěstky z malého pole. Přesto žili velmi skromně a bydleli v jedné místnosti společně s dědečkem a babičkou.

Jak pamětnice vzpomíná, nebyl život na horách jednoduchý, ale kdo chtěl pracovat, vždycky se nějak uživil. Její babička se například vždycky v pondělí, úterý a ve středu vydávala do okolních vesnic, kde nakupovala hospodářské produkty, a ve čtvrtek a v pátek chodila dvakrát denně přes kopec pěšky s košem na zádech přes Pláně do Liberce. Německy se domluvila dobře, a protože chodila čistě oblečená a nosila čerstvé zboží, měli ji rádi a říkali jí „naše máslonoška“.

Lidé pašovali přes hranice i půlku prasete

V tradičním obchodním styku s obyvateli Liberce řada místních setrvala i po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava a po začátku druhé světové války, kdy byla podobná činnost tvrdě trestána jako poškozování válečného hospodářství Říše. Za války totiž podléhaly veškeré zemědělské produkty kontrole a povinnému odevzdání.

„Všechno bylo drahé a lidé si pomáhali tím, že v noci přenášeli přes pláně všelijaké živobytí do Liberce. Někteří tajně nosili i celou půlku prasete přes sebe přivázanou – a tak chodili do rodin. Ale tak, aby to vždycky mohli sundat a shodit,“ popisuje tehdejší praxi pamětnice.

Pokud by je takto chytla hlídka, dostali by jen pokutu za překročení hranice bez propustky. Za pašování a nedovolené obchodování však hrozil jistý kriminál, neboť lidé se tím dopouštěli rozkrádání Říše. Tímto způsobem nosil občas do Liberce potraviny i bratr Marie Tulachové, který se v Hanychově učil obchodním příručím. Do jejich obchodu chodili nakupovat herci z libereckého divadla a například za maso dávali jakoukoli částku.

Když proto měla být u Šrýtrů zabijačka, většinou se krmila prasata dvě, ale to jedno muselo být schované, například v tajném chlívku pod prkny. Obě prasata se pak zabila večer, když byla hodně tma, a do rána bylo maso hotové a rozbalíčkované.

„Bratr to pak bral do Liberce. Dost se ale bál, protože v autobusech byla často kontrola. Tak chodil ráno přes Pláně pěšky. Když viděl, že někdo jde, hodil tašky do borůvčí. Prý i kdyby je našli, tak nikdo nedokáže, že jsou jeho. Kdyby jej ale chytli v autobuse, šel by sedět, že okrádá Říši,“ dodává Marie Tulachová.

Četníci nám většinou oznamovali kontroly dopředu

V roce 1941 začala pamětnice chodit na dvoutřídní školu v Pasekách. Protože byli ještě na území protektorátu, mohla probíhat výuka v češtině, děti měly asi jen dvě hodiny týdně němčinu. Představitelé školy i obce však již museli být německé národnosti, stejně jako oba četníci.

„Přes den byli na obecním úřadě dva četníci, večer už měl službu jenom jeden. Chodil po vesnici a kontroloval, jestli je správně zatemněno, to bylo kvůli bombardování. Když viděl, že se někde svítí, hned bouchal na okno. Když třeba někoho dvakrát napomenul a nepomohlo to, dával pokuty. Nebylo to ale tak moc,“ vzpomíná pamětnice.

Němečtí četníci se však snažili s místními dobře vycházet a většinou hlásili kontroly den dopředu. Lidé si tak stihli poschovávat, co potřebovali. Tímto způsobem se ve Světlé pod Ještědem podařilo zachránit i sokolský archiv.

Za heydrichiády brali Čechy jako vrahy, se kterými se nedá jednat

Relativně poklidné soužití ovšem výrazně narušila heydrichiáda a následné události. V zemi nastal zmatek, což obyvatelé z německého příhraničí pocítili zejména na úřadech. Báli se cokoli vyřizovat, protože Němci byli v té době obecně nedůvěřiví a s Čechy jednali dle pamětnice jako s vrahy, se kterými se nedá jednat lidsky.

„Každý se snažil chodit na úřady co nejméně, aby špatně nedopadl. Němci měli u všeho zvýšenou pozornost. Snažili se na ty lidi dávat pozor, aby zase něco ‚nevyvedli‘,“ popisuje události v létě roku 1942 Marie Tulachová.

Pokud ale Češi nezavdali Němcům příčinu nebo nebyli něčím nápadní, většinou je nechali na pokoji a netrestali je.

Babička měla strach nechat si u sebe německý kufr

S blížícím se koncem války však postihla rodinu Šrýtrových jiná, osobní tragédie. V roce 1944 totiž zemřel na rakovinu jícnu tatínek Marie Tulachové. Maminka pak sama vedla jejich malý obchod a pamětnice trávila více času s babičkou. Jak vzpomíná, babičku navštívili v době, kdy začaly odsuny německého obyvatelstva, dva Němci. Jednalo se o muže z Liberce, kterým dřív dodávala máslo a kteří si u ní chtěli nechat kufr pro případ, kdyby se snad jednou mohli vrátit.

„Vysvětlovali jí, že je tam prý od všeho něco – a měly tam být i velice cenné věci. Babička to ale odmítla. Nabídla jim, že jídlo jim dá a vyspat se tu taky můžou, ale kufr tu nechce. I po válce se bála náletů a celý život by si vyčítala, že jim zpronevěřila nějaké cennosti,“ vypráví pamětnice.

V nemocnicích jsme měly nahradit řádové sestry

Jako desetileté děvče se Marie Tulachová s radostí zapojila do oslav konce války. Jak vzpomíná, všude byly československé vlaječky a při oslavách měla i vlastní kroj. Brzy také vstoupila do Sokola a chodila cvičit do Rozstání. V roce 1949 však pamětnici zemřela maminka a ve třinácti letech tak osiřela úplně. Domov pak měla podle svých slov všude.

Po ukončení školy chtěla dál studovat na zdravotní škole, z finančních důvodů to ale nebylo možné a pamětnice nechtěla být na obtíž sourozencům. Po vychození devíti tříd proto s kamarádkou nastoupily do libereckého podniku Poživatiny. Byla tam ale dost těžká práce a pamětnice byla slabá a hubená. Asi po půl roce jí proto sociální pracovnice poradila, aby nastoupila do doplňovacího zdravotního kurzu do Turnova.

V souvislosti s novou politikou komunistické strany totiž došlo v roce 1950 k urychlenému soustředění jeptišek z ženských klášterů a nemocnic. Tím došlo k odsunu více než šesti tisíc řeholnic, které měly najít další uplatnění nejvíce v průmyslu.

„Za řádové sestry z nemocnic neměli náhradu, a proto se začalo s doplňovacími zdravotnickými kurzy. Vím, že v Turnově působil před nástupem komunismu pan primář Panoch, ale také musel odejít, protože nechtěl pracovat s jinými než s řádovými sestrami. Měly mnohaleté zkušenosti a svoji práci dělaly skvěle, nemusel jim nic říkat. Později začal působit v nemocnici ve Vysokém nad Jizerou,“ konstatuje Marie Tulachová.

Po ukončení kurzu v roce 1951 nastoupila do Lázní Kundratic jako sanitární sestra a pracovala zde dalších dvacet čtyři let.

Manžel mohl dělat jen ty nejnebezpečnější profese

V únoru 1956 se pamětnice provdala za Josefa Tulacha. Jeho rodina pocházela z Turnovska, po druhé světové válce se ale rozhodli z vnitrozemí odejít a zabrat si po Němcích statek v Druzcově.

„Lidé, kteří si zabrali statky po Němcích, hospodářství nerozuměli. Za tchánem jednou přišel soused, jestli by se jim podíval na koně, že stoná. Když přišel, viděl, že tam kůň má seno, kterého se ani nedotkl, ale žádnou vodu. Soused se pak strašně divil, že kůň taky pije. Byli to lidé, kteří se hodili na to zamést dvůr, ale jinak je musel někdo vést. Někteří si zase mysleli, že nemusí pracovat nebo mohou vstávat v devět, i když krávy se musí dojit v šest,“ vypráví Marie Tulachová.

V 50. letech se však rodině stalo osudné, že se tchán pamětnice odmítl stát předsedou místního jednotného zemědělského družstva (JZD). Tchán byl následně označen za vesnického boháče, takzvaného kulaka, a statek mu byl odebrán. Na špatný kádrový profil pak doplatila celá rodina. Například manžel pamětnice musel na tři roky nastoupit k pomocným technickým praporům (PTP). „Manžel o tom nikdy nechtěl mluvit. Když odcházel, musel podepsat mlčenlivost a měl strach, aby jej kvůli nějakým řečem nezavřeli,“ dodává Marie Tulachová.

Po návratu směl Josef Tulach nastoupit práci jenom v dole se zvýšeným rizikem. Časem nabídl bratrům Tulachovým práci jeden známý a společně pak s koňmi stahovali dřevo ze strání z Kryštofova Údolí. Když Josef Tulach asi o dva roky později trpěl těžkým poškozením kyčlí, způsobeným extrémní prací, měl problém se svým kádrovým posudkem najít nové zaměstnání. Nakonec jej přijali v Českém Dubu v Autoparku na krátkodobou brigádu z důvodu, že se jim nedařilo plnit výrobní plán a nutně potřebovali dalšího člověka. V českodubském zaměstnání ale nakonec zůstal.

Kvůli politice mi nevzali syna do školky

Manželovy politické potíže se nicméně určitým způsobem promítly i do rodinného života manželů a zapříčinily například problémy s umístěním syna ve školce. Místní úřady totiž upřednostnily syna z komunistické rodiny. Chlapce se tak podařilo umístit až v pěti letech.

Navzdory překážkám se pamětnice nikdy nerozhodla ulehčit si život vstupem do komunistické strany, ačkoli jí to v zaměstnání opakovaně nabízeli.

„Chodili za mnou, abych se dala do strany. Že prý jsem tam dlouho a lidé za mnou jdou. Chtěli mě navrtat do partaje a na předsedkyni závodního výboru. Když mně volali asi potřetí, tak jsem jim připomněla, kdo jsem a koho jsem si vzala. Já se rozvádět nemíním – a jestliže manžel byl v PTP a já se teď mám dát do partaje, tak uvažujte, jaké tu budete mít kádry,“ vzpomíná pamětnice.

O politiku se zejména kvůli bezpečnosti rodiny snažila nezajímat ani později. Navíc ji plně zaměstnávala rodina a práce, kterou měla velmi ráda. Pád komunistického režimu v roce 1989 však přivítala s velkou úlevou.

„Měla jsem radost z toho, že pokud chci, tak můžu svobodně mluvit i cestovat. Že se nemusím bát, protože jsem hubatá, že se toho někdo chytí a nebudu mít zastání,“ dodává pamětnice.

Jako zdravotnice pracovala až do roku 1993, kdy odešla do penze.